Na nejrůznější akty individuálního teroru se sociálnědemokratická a v širším ohledu vůbec socialistická levice vždy dívala s jakousi nevěřícnou shovívavostí, někdy i s neskrývanou přísností rodiče, který se musí lépe vyznat v kalkulu činů, neboť nese odpovědnost za nemalý, ale vratký rozpočet politické vize. Promrhat jej celý v „romantických extempore“ osobní vzpoury pokládali takřka všichni velcí teoretikové levice přinejmenším za dětinskou hru s nedozírnými následky.

Už od prvních momentů, kdy stránky novin plnil spor mezi marxistickou a anarchistickou levicí, však bylo dobrou zásadou kultivovanější části tehdejší sociální demokracie anarchistické bombové atentáty, útoky nožem, pěstmi či revolverem sice neschvalovat, a dokonce je pokaždé i tvrdě odmítat, současně je však umět pochopit a vysvětlit. Umět říct, odkud vycházejí a jaká křivda i nespravedlnost je přivedla k životu.

Jsem sociálním demokratem bez legitimace a beze strany, což samozřejmě dvojnásob znamená, že si nemohu pomoci, abych v duchu nejlepší staré sociálnědemokratické tradice nepřispěchal s vlastním malým komentářem k dění, které v posledních dnech zvedlo Českou republiku ze židlí, k odevšad diskutované kauze „teroru“ v Pardubicích.

Neberu na sebe talár advokáta a už vůbec ne důstojnou vážnost soudce, tím spíše v případu, ve kterém je zatím více otazníků než důkazů. Beru si ale i tak na chvíli slovo. Po příkladu starých sociálních demokratů chci i já cosi říci ne o činu samém — ale o kontextu, ze kterého se narodil a jehož jsou vypálené okenice firmy LPP Holding jen smutným důsledkem.

Začněme prostým konstatováním, že polije-li někdo fasádu firmy benzínem a škrtne sirkou, je buď velmi dobře zaplacen, anebo do hloubi duše frustrován. Souběžnost obojího si dovolím prozatím vyloučit, a protože věřím v ideály, sázím spolu s nimi spíš na frustraci. Taková frustrace není vlastně nic jiného než bezradné zklamání, a pokud je frustrací politickou, pak je zklamáním z toho, že se nám společenské soukolí nějak zadrhlo.

Dvě velká kola — kolo ideálů a cílů, z nichž společnost vychází a ke kterým společnost směřuje, a kolo politické a sociální reality — o sebe drhnou. Skřípou tak, že to budí z letargie i toho největšího politického spáče. Ten hluk nelze přeslechnout. Zdá se, že ti, kdo obdrželi lidem daný mandát, aby se pevně chopili ovládacích pák a dohlíželi na hladký chod společenského stroje, na jeho tiché „klapání“ v duchu sociálního smíru, nedrží v rukou už vůbec nic.

Tehdy — poučuje nás argentinský politický filosof Ernesto Laclau — nadchází populistický moment. S vyhrnutými rukávy se k zadrhnutému soukolí zprava i zleva hrnou hlasití noví aktéři, každý se svým receptem, jak za páku zadrhnutého společenského stroje zas jednou pořádně vzít a uvést jej znovu do chodu.

Je to čas zoufalých frází a ještě zoufalejších činů, někdy však i čas zrodu něčeho nového, co v základech společnosti už dlouho rostlo a získávalo sílu k životu, jen jsme to neslyšeli a nevěnovali tomu dost pozornosti. Populistický moment by možná nikdy nenastal, pokud by každé soukolí bylo vždy důsledně řízeno podle manuálu, totiž ústavou a duchem z ní vyplývajícím.

Otázku ideálů přitom platná česká ústava z prosince 1992 řeší nadmíru dobře. Občané České republiky si v ní slibují — jsou k tomu dokonce odhodláni — budovat, chránit a rozvíjet svůj stát jako zemi založenou na nedotknutelných hodnotách lidské důstojnosti a na úctě k lidským právům.

Těch několik úvodních vzletných slov preambule stálo nedávno Filipa Turka ministerské křeslo. A právem — zvedat pravou ruku v jistých nápadných úhlech se v zemi, která následkem Mnichova, okupace, války a konečného řešení židovské otázky ztratila tisíce svých nejlepších lidí, prostě nevyplácí.

Jenže právě tady se dostáváme k problematickému jádru pardubického případu. S lidskými právy ani s lidskou důstojností si totiž valná většina české politické reprezentace příliš hlavu neláme, neschopná zaujmout konzistentní postoj ani k evidentním případům válečných zločinů nebo do očí bijícím přečinům proti lidskosti. Ústava státu, na niž čeští politikové přísahali a kterou tak okázale ignorují, jim přitom zjevně nijak nepřekáží.

Jakou váhu a legitimitu pak má obvinění několika mladých lidí z terorismu v zemi, kde část politiků přikrývá ruský státní teror na Ukrajině vágním a potrhaným praporem míru — ruského míru — zatímco jiná, dokonce ještě mnohem více znepokojivá větší část, zakrývá zločiny izraelského státního teroru v Gaze přísliby věčného přátelství a neutuchajícího spojenectví s Židovským státem, a dokonce se nechává dopředu a nahlas slyšet, že výroky a soudy mezinárodních trestních tribunálů pro ni znamenají méně než málo?

Jaká státní a politická moc se postaví za obvinění z teroru, když se sama tváří v tvář tomu, co bylo bezpochyby terorem proti tisícům Ukrajinců a Palestinců, jen odvracela stranou, anebo se — nedejbože — snad i potutelně a blahosklonně usmívala?

Jistě je možné, a dokonce nutné, věřit v nezávislou moc soudní, v poctivě odvedenou práci policie, v neprůstřelný důkazní materiál, proti kterému nebude možné polemizovat a jehož měřítkem bude vymezený trest, prokáže-li se dost jasně vina.

Jenže kolem tohoto základního kamene právní důvěry se prostírá široké a zpustošené pole české politické kultury, kde se plevel teroru během posledních let až příliš dobře zabydlel. Ne v ohořelých spárách podpálených fabrik, ani ve stromech ze strachu a ze zoufalství pokácených na koleje, ale z čiré lhostejnosti k tomu, co si tento národ před více než třiceti lety ve své ústavě slavnostně slíbil a čím posvětil svou státnost.

Pamatujme na to, až budeme slýchat slova o „politických neziskovkách“, o zaprodaných médiích a o akademicích, kteří v zákoutích poslucháren manipulují své studenty. Vina za rozpad mocenské a právní legitimity totiž leží na bedrech jiných — těch, kteří mluvíce o teroru, sami se dívali jak vůkol roste.