Během svého prvního roku v Berlíně jsem slyšela od jednoho školáka následující „vtip“: jaký je rozdíl mezi Židy a muslimy? — Židé už to mají za sebou. Nebylo to moc k smíchu tenkrát a o to méně je to k smíchu dnes, protože tak jako mnohý vtip i tento v sobě nese zrnko pravdy. V daném případě se pravdivé jádro týká krvežíznivých přání většinové bílé společnosti a obav menšinové populace. Kluk, který mi ten vtip vyprávěl, je Žid, vnuk přeživších holokaustu — tedy těch, kteří dnes zažívají jistou úlevu, protože „už to mají za sebou“.

Německo tehdy, před třiadvaceti lety, bylo ovšem jiné Německo než dnes. V té době to ještě byla antimilitaristická země s odporem k veškerým projevům nacionalismu, která alespoň rámcově ctila vlastní ústavu a mezinárodní právo, země, v níž milion lidí protestovalo proti strašlivé válce Spojených států v Iráku — válce, která byla v rozporu s mezinárodním právem a jíž se Německo odmítlo účastnit.

Byla to tehdy ještě společnost, v níž si mnoho lidí pamatovalo škody napáchané nacistickou diktaturou, důsledky onoho megalomanského projektu i dopady studené války, které pocítili na vlastní kůži. Vytáhli ze skříní staré transparenty proti závodům ve zbrojení se Sovětským svazem a v zástupech se vydali do Berlína protestovat.

Německo po pádu nacismu bylo zpustošené a sražené na kolena. Jeho první kancléř Konrad Adenauer prohlásil v rozhovoru odvysílaném televizí: „Německo se na Židech dopustilo tak velkého bezpráví a spáchalo na nich tak strašné zločiny, že bylo nezbytné je alespoň do jisté míry odčinit či napravit, pokud jsme chtěli získat v mezinárodním společenství opět respekt.“

Načež připojil zásadní poznámku: „Moc Židů — a to i dnes, zvláště v Americe — bychom neměli podceňovat. A proto jsem vědomě a s rozvahou udělal vše, co bylo v mých silách, abych dosáhl smíření mezi německým a židovským národem.“ Antisemitský výrok přisuzující Židům jakousi světovládnou zákulisní moc vyjadřuje dodnes rozšířené a hluboce zakořeněné přesvědčení. Mimochodem dobře koresponduje také se skutečností, že Adenauer jmenoval do pozice ředitele svého kancléřského úřadu Hanse Globkeho, nacistu, který se podílel na formulování norimberských zákonů. Samozřejmě tak učinil s vědomím Ben Guriona, který dohodu o německých reparacích s Adenauerem podepsal.

Spojování Židů s Izraelem, které je samo o sobě antisemitské, je dnes silnější než kdy dřív, a zvláště po sjednocení východního a západního Německa je pro německou politiku charakteristické. Jestliže ovšem dříve byli Židé vnímáni jako „ti druzí“, kteří německou společnost ohrožují a je třeba je zlikvidovat, pak dnes, poté co Německo vyvraždilo většinu evropského židovstva a část židovstva severoafrického, se Židé pro Němce stali žádanou rekvizitou.

Když se dřív německá žena chtěla „osvobodit“ od tíživého odkazu nacistické minulosti, musela nastoupit jako dobrovolnice do kibucu, najít si tam pohledného místního chlapce, konvertovat řádně na kibucnickou víru a porodit děti, které nastoupí do izraelské armády a učiní z ní „dobrou Židovku“. Dnes už ovšem tak složitý proces absolvovat nemusí. Většina Němců konvertovala k sionismu, čímž si ušetřila újmu duševní i tělesnou v podobě obřízky.

Celá jedna větev německé „levice“ se skládá z mužů, kteří se pohroužili do „hledání vlastní identity“ a našli ji v podobě Izraele. Mluví jako Noa Tišbiová, halí se do izraelských vlajek nebo do praporů IDF, obrážejí představení izraelských tanců k oslavě obnovy diplomatických vztahů mezi oběma státy — a zachraňují Židy před „antisemitismem“.

Podle údajů zveřejněných v časopise Spitz, vydávaném izraelskou komunitou v Berlíně, v článku, který byl později z internetu stažen, tvoří více než polovinu nahlášených antisemitských incidentů v Německu případy křesťanských Němců s nacistickým dědečkem či babičkou, které napadli Židé demonstrující proti Izraeli. Podle všeho jsou vnuci a pravnuci nacistů převelice citliví na „antisemitské útoky“ proti vlastní osobě, zvláště pokud jsou jejich „pachateli“ Židé či Izraelci samotní.

Dotýká se to jejich cítění a rozkolísává to jejich identitu. Itaj Mašiach, novinář deníku Haaretz, který zkoumal, co se skrývá za očividně vysokými počty antisemitských útoků v Německu, zjistil, že v řadě případů jde o falešná a netransparentní obvinění, odvolávající se například na e-mailovou korespondenci s jedním člověkem, přičemž každý další e-mail v řetězci zpráv je započítán jako jeden „antisemitský incident“.

Další příklad antisemitského útoku: profesor historie Moše Zimmerman ve svém projevu před parlamentem spolkové země Sasko zmínil, že ponaučení z holokaustu musí být univerzální, tedy mělo by platit i pro Izrael. Monitorovací institut rozhodl, že se jedná o srovnávání Izraele s nacistickým režimem, a tak i tento proslov spadl do kolonky „antisemitský incident“.

Protože si dotyčný institut dobře uvědomuje, jak trapně by to celé vyznělo, neuvedl samozřejmě, že se jednalo o akademika z Izraele (který navíc pocházel z rodiny německých Židů přeživších holokaust), ale mluví o něm pod záměrně neurčitým označením „přednášející“. To samé platí pro Židy, kteří šli po 7. říjnu demonstrovat proti genocidě v Gaze s transparentem, v němž deklarovali své židovství.

Členové Židovského hlasu za mír i další, kteří členy této organizace nejsou, ale k židovství se tak či onak hlásí, byli zatčeni policií a čelili obvinění z podněcování nenávisti a užívání symbolů v rozporu s německou ústavou. To bylo později zrušeno, ale podobných případů jsou statistiky „antisemitských útoků v Německu“ plné. Mě samotnou takto zatkli pětkrát.

Ona slavná německá Erinnerungskultur, „kultura paměti“ založená na vyrovnávání se s vlastní nacistickou minulostí, bývala kdysi především záležitostí jednotlivců, kteří se na vlastní pěst vydali pátrat v rodinných archivech či v archivech svého bydliště a dostávali se do rozepří s vlastními rodinami, jež se ze všech sil snažily popřít zločiny svých rodičů a prarodičů. Dnes je tomu jinak.

Už to nejsou stateční jednotlivci, kteří jdou proti proudu; z „kultury paměti“ se stal jakýsi státní projekt, do kterého teče nemálo financí. Pád berlínské zdi nebyl jen radostným dějinným okamžikem, mnozí ho vnímali se smíšenými pocity: vždyť trest uvalený na Německo, které ve svém běsnění rozpoutalo dvě světové války s miliony mrtvých v Evropě, toho dne skončil. Kainovo znamení bylo smazáno, Německo mohlo konečně obrátit list a začít novou kapitolu svých dějin.

Jedním z milníků na této cestě bylo založení památníku evropských Židů zavražděných během holokaustu v centru Berlína. Jeho vznik iniciovala německá křesťanka Edith Roshová, která si změnila jméno na Lea. Německá židovská komunita se na výstavbě památníku nepodílela a Roshová řekla předsedovi židovských náboženských obcí v Německu jasně: „Toto není vaše věc. Památník stavějí potomci pachatelů, nikoli Židé. Ale bude dobré, když tento projekt posvětíte. Tento památník postaví německý lid, aby všichni pochopili, že jsme se se svou minulostí vyrovnali a Německo chce obrátit list.“

A bezprostředně vzápětí následovala věta: „My, Němci, musíme dát jasný a viditelný signál veřejnosti, že neseme odpovědnost za tuto svou minulost a že jsme připraveni začít psát novou kapitolu svých dějin.“

V rámci této „nové kapitoly“ se Německo stalo jakýmsi židovským štetlem. Na žádném jiném místě na světě neuslyšíte tolik klezmerové hudby, uzpůsobené vkusu německého publika. Nejčastěji dávaná jména v Německu jsou v posledních desetiletích jména hebrejská. Libovolný seznam studentů působí, jako by se vynořil z první půle dvacátého století: Samuel, Jakob, Esther, Judith, Lea, Rachel, Rebecca, Hannah, a samozřejmě nechybí ani výsostně židovské ženské jméno — Sarah.

Křesťané přivedli na svět své vlastní Židy, jako by předtím nebyli průmyslově vyvražděni. Německý stát začal financovat reformní konverze k židovství a vytvořil tak znovu liberální židovskou komunitu, která byla vyvražděna, „nové židovstvo“, které je samozřejmě upřednostňováno před Židy ortodoxními, vnímanými jako „Ostjuden“.

Katedry judaistiky rostou po holokaustu na univerzitách po celé zemi jako houby po dešti, přičemž jejich akademický sbor se skládá téměř výhradně z křesťanů konvertovaných k židovství, kteří absolvovali rabínské studium na univerzitě — podobně jako jsou v Německu vysvěcováni protestantští duchovní nebo lékaři, kteří vystudovali medicínu a poté složili státní zkoušky. Rabínské školy vysílají rabíny do všech složek armády a policie a Německo se tím patřičně chlubí, ačkoli ani v německé armádě, ani v policejních sborech se dokonce ani na Jom kipur nesejde potřebný počet deseti mužů do minjanu, aby mohli vykonat řádnou bohoslužbu.

Je to Potěmkinova vesnice, která má vylepšit obraz Německa a umožnit mu stát se tím, čím bylo před druhou světovou válkou: tedy popřít holokaust tím, že je uměle vytvořeno divadlo předstírající život takový, jaký býval kdysi. Z tohoto důvodu je dnes být Židem v Německu něčím velice žádaným.

Natolik žádaným, že se přílohy deníků hemží skandály. Každou chvíli vyjde najevo, že se ten či onen významný rabín za Žida jen vydával; dva velcí židovští spisovatelé vedou polemiku o tom, kdo z nich je „víc Žid“, protože jeden měl dědečka, který byl v koncentráku, zatímco druhý má oba dva rodiče Židy.

Poslední aféra vypukla kolem informace zveřejněné spisovatelkou Deborou Feldmanovou, která prohlásila, že šéfredaktor oficiálního časopisu židovské obce v Německu, financovaného vládou, se vydává za Žida a z toho titulu útočí na každého Žida či Němce, který podle něj nedostatečně podporuje Izrael. Dotyčný šéfredaktor se hájil, že rodina jeho íránské matky byla vždycky židovská a k bahájské víře se přihlásila jen kvůli antisemitskému pronásledování, což je velmi nepravděpodobné už vzhledem k tomu, že bahájci jsou v Íránu mnohem perzekvovanější skupinou než Židé.

V Německu tedy existuje mnoho rádoby Židů, křesťanů konvertovaných k sionismu a samozvaných „strážců židovského života v Německu“. Kdo tomuto příběhu stojí v cestě? Samozřejmě jsou to Židé, kteří se nehlásí k sionismu a kteří nesouhlasí s tím, aby siamská dvojčata Německo a Izrael hovořila jejich jménem.

Asi třetinu lidí, kteří v Německu přišli o práci, kteří nesmějí veřejně vystupovat či na něž se vztahuje tichý bojkot kvůli jejich údajnému „antisemitismu“, dnes tvoří Židé. Němci s křesťanskými, případně rovnou nacistickými rodinnými kořeny tak vzkazují Židům, že jsou antisemité.

Nedávno varovala berlínská policejní ředitelka v rozhovoru zveřejněném liberálním týdeníkem Die Zeit, že nedoporučuje Židům a gayům, aby se pohybovali po některých čtvrtích Berlína, kde žije větší množství imigrantů. Na otázku, zda má k dispozici empirická data, o něž toto varování opírá, odpověděla, že se naštěstí dosud nikomu nic nestalo, že ale policisté čelí během propalestinských demonstrací antisemitským útokům.

Tím měla na mysli samozřejmě i Židy, kteří byli na těchto demonstracích zatčeni a někteří i zbiti policií. Záběry, jako jsou například tyto, kolují virálně po sociálních sítích a ukazují, jak vypadá „ochrana židovského života v Německu“. Oněmi „novými Židy“ jsou totiž v tomto případě sami němečtí policisté.

Od Židů v Německu se očekává, že budou podporovat bílou rasistickou většinu, která utlačuje a diskriminuje muslimy a další přistěhovalecké komunity. Německo je stejně jako většina západních zemí na imigraci závislé. Po mnoha letech nízké porodnosti mu scházejí pracovníci takřka ve všech odvětvích. Čtvrtinu lidí zaměstnaných v německém zdravotnictví, které i tak trpí nedostatkem pracovní síly, tvoří přistěhovalci nebo lidé s „imigrantským původem“: to je termín německé byrokracie, podle něhož — podobně jako v norimberských zákonech — kdo má dědečka či babičku imigranta, spadá do zvláštní kategorie.

To vedlo někdejší kancléřku Angelu Merkelovou k rozhodnutí otevřít hranice pro velkou vlnu přistěhovalců převážně ze Sýrie, což byl z hlediska pracovních míst a zaměstnanosti úspěšný tah. Německá hospodářská politika v posledních desetiletích prošla vývojem směrem k neoliberalismu, což vedlo k prohloubení sociálních rozdílů mezi chudými a bohatými, dotklo se to i ekonomické situace středních vrstev a mělo to dopad na veřejné služby, z nichž část byla privatizována a rozprodána apod. Příchozí imigranti se tak stávají snadným obětním beránkem, na něhož lze vinu za všechny problémy svalit.

Po vyvraždění Židů tedy přišla řada na muslimy a Araby. Průzkumy ukazují zjevnou diskriminaci nebílých osob, zvlášť pokud jde o vyšší pracovní pozice. Bílí Němci totiž nemají problém s muslimskými lékařkami, arabskými právníky nebo černošskými inženýry. Problém nastává ve chvíli, kdy se dostanou do vlivných pozic a stanou se z nich poslanci, učitelé, komunální politici nebo soudci. Proti tomu už se zdvihají protesty.

Perzekuce a diskriminace se zhoršily po 11. září, ovšem pokud jsme mohli mít dojem, že se situace od té doby trochu zlepšila, po 7. říjnu politika německých elit společnost sjednoceného Německa definitivně rozklížila. Německo prochází z politického hlediska izraelizací: po mnoha letech vlády velkých koalic se většina stran vyprofilovala více doprava — znáte to: je potřeba hledat kompromisy, měnit systém zevnitř atd.

Hlavní motivací politiků je udržet se u moci a lobbistické skupiny si jdou tvrdě za svým. Zatímco dříve byla pro Německo charakteristická fádní politika, nekonečné parlamentní rozpravy a pilní úředníci sepisující puntičkářsky propracovanou legislativu, dnes se ve Spolkovém sněmu ozývá i jásot a bouřlivý potlesk. Všichni poslanci do jednoho, zleva doprava, ve vytoužené bílé německé jednotě, aplaudují poté, co jednomyslně přijali neústavní usnesení proti hnutí za bojkotování, sankcionování Izraele a stažení investic z něj, popřípadě oslavují, že schválili překročení rozpočtu ve výdajích na zbrojení ve výši milionů eur.

Německo má za to, že se „vyrovnalo se svou minulostí“ a může otevřít novou kapitolu. Jak prohlásil německý kancléř Friedrich Merz: „Německo slaví comeback“.

Identifikace s Izraelem Německu pomáhá v cestě k tomu stát se militaristickým státem: nacionalismus přestává být tabu a vrací se starý vzor „německého muže“, který byl v poválečných letech opuštěn a přednost dostával spíše „ne-německý“ model mužství, podtrhující křehčí povahové rysy, neautoritativní přístup k výchově, kouření (které nacisté nesnášeli), nošení roláků v levicových komunitách a sem tam dokonce i podporu palestinské věci. To všechno je dnes passé.

Německo už minimálně dva roky zabředává do hospodářské krize. Jeho automobilový průmysl krachuje a postupně ho nahrazuje průmysl zbrojní. Akcie zbrojařských firem rostou a „bezpečnostní experti“ z řad mužů mluví v televizních studiích o úžasné a sofistikované izraelské armádě coby vzoru hodném následování.

Před časem prohlásil spolkový kancléř Merz v souvislosti s tehdejším útokem na Írán, že Izrael „za nás dělá špinavou práci“. Bezpečnostní expert jeho strany se zase nechal slyšet, že „za Izrael jsme ochotni i položit život“. A tak si Německo — ve kterém bylo dlouho jakékoli kolektivní „my“ tabu — opět nachází vlastní kolektivní identitu a současně se chystá opět zavést povinnou vojenskou službu (která sice existuje na papíře, ale momentálně není uplatňována).

Antisemitské výroky o tom, že „Židé za nás dělají špinavou práci“, ovšem nejsou ničím novým pod sluncem a označování zabíjení civilistů jako „špinavou práci“ připomíná Himmlerův projev v Poznani či slova Rudolfa Hösse během norimberských procesů. Německo slaví comeback.

Součástí tohoto comebacku jsou, podobně jako v Izraeli, útoky na občanské organizace; napadání právníků a soudů; policejní násilí při potlačování levicových demonstrací, které protestují proti neonacistickým pochodům centrem Berlína nebo za práva Palestinců: detailněji o tom pojednává nový report evropského zmocněnce pro lidská práva. Takovými příklady jsou i zařazení organizace Poslední generace, která bojuje proti klimatické krizi a jejíž aktivisté zablokovali svými těly dálnici, na seznam teroristických skupin; pronásledování propalestinských sdružení; útoky na svobodu slova (zákaz vstupu do země pro pozvané řečníky, a to evropské občany či zástupce OSN, kteří o tématu Palestiny mluví; razie uniformovaných policistů na konferencích, kde tito lidé hovoří; nasazení tajných agentů na univerzity v zájmu „ochrany židovského života v Německu“).

Umělci, kteří dříve v Německu nacházeli nový domov, přilákaní možností studia zdarma a štědrými granty na umělecké projekty, začínají zemi opouštět. Německo přijalo definici antisemitismu podle IHRA a umělci, kteří dostanou grant, jsou povinni ji podepsat, a pokud se zjistí, že jejich projekt tuto definici porušuje, musejí peníze vrátit. Stručně řečeno: kompletní balíček autoritářského státu, servírovaný pod záminkou boje proti antisemitismu.

A mezitím vrcholní politici, jako je spolkový kancléř, mluví o „židovské vlajce“, přičemž mají na mysli vlajku izraelskou, a novináři píší o akci pořádané „židovským velvyslanectvím v Berlíně“ — například dvakrát se tento obrat objevil v týdeníku Der Spiegel.

K tomu připočtěme případ policistů, kteří byli přistiženi, jak se zapojují do chatovacích skupin se zřetelně neonacistickými rysy, a fakt, že v čele státu stojí potomci nacistů, kteří o svých předcích buďto mlčí, nebo se jimi přímo chlubí: dědeček současného kancléře, o němž kancléř raději nemluví, byl nacista; členem NSDAP byl také dědeček bývalé ministryně zahraničí Annaleny Baerbockové; oba dědečkové Beatrix von Storchové z krajně pravicové Alternativy pro Německo sloužili ve Wehrmachtu a jeden z nich dokonce působil jako ministr financí nacistické vlády.

Dá se usuzovat, že současné útoky na občanskou společnost nesouvisí ani tak s Izraelem a Palestinou. „Boj s antisemitismem“ dost možná slouží spíše k prosazení pravicové agendy a přichází vhod právě v této době, kdy přistěhovalci z velké migrační vlny v roce 2015 získávají občanství a mají možnost získat větší politický vliv.

Německo jim — Syřanům, Turkům, Afgháncům — signalizuje, že se mohou těšit výhodám, které jim stát nabízí, ale jen pokud budou „hodní přistěhovalci“, rozuměj poddaní bez vlastních práv. Jako v Izraeli: buďte hodní Palestinci, věnujte se folklóru, jako je hummus nebo arabská hudba; o politiku se postará bílá většina, podléhající rasistické propagandě strašící ohrožením ze strany „Arabů“.

Německo nyní vstupuje do závodů ve zbrojení a Izraeli dodává minimálně třetinu zbraní k páchání genocidy v Gaze. Spolu s tím v zemi výrazně roste pravice a objevují se zřetelné autoritářské trendy, které s postupem let jen sílí. Přesto ale na rozdíl od jiných západních zemí, které se nacházejí v obdobné situaci, tu prakticky není slyšet opoziční hlas, který by se proti tomuto vývoji postavil.

Po předchozích čistkách zůstali v médiích prakticky jen novináři, kteří vystupují jako mluvčí Izraele a šíří jeho propagandu. Politika zastrašování a potlačování veškerých aktivit a hlasů proti izraelské politice zjevně zabírá; teprve po posledních volbách se ve Spolkovém sněmu objevili poslanci, kteří se vyslovují proti genocidě, kterou Izrael v Gaze zcela zjevně a nepokrytě páchá.

Přesto se však v Německu veřejné mínění soustavně v drtivé většině staví proti dodávkám zbraní do Izraele a navzdory všudypřítomné proizraelské propagandě a izraelským vlajkám na všech německých státních úřadech si 73 procent Němců myslí, že to, co Izrael v Gaze provádí, je genocida. I tak ale mívají demonstrace proti genocidě obvykle nepočetnou účast. A poslušnost bílé elity a kolaborace akademiků a umělců, kteří jako obvykle buďto mlčí, nebo se rovnou hlasitě ztotožňují s establishmentem, je ohlušující.

Z hebrejského originálu Mitgajrim le-cijonut: kach hafchu ceecaej ha-nacim le-Jehudim chadašim, publikovaného izraelským internetovým časopisem Sicha mekomit, přeložila MAGDALÉNA JEHLIČKOVÁ.