Izrael si připomíná osmasedmdesát let od svého vzniku. V zemi, která už dávno není „mladým státem“, nebudou letošní oslavy Dne nezávislosti patřit k těm, na které se vzpomíná v nejlepším.

Když jsem byl malý kluk, býval Den nezávislosti pro nás, nové Izraelce, svátkem radosti a hrdosti. Patřím k první generaci narozené v samostatném státě jen pár let po holokaustu a vyhlášení nezávislosti a dodnes si vzpomínám, jak tatínek každý rok hrdě vytahoval ze skříně složenou izraelskou vlajku a vyvěsil ji z našeho balkónu.

Modrobílá vlajka visela na všech balkónech okolo nás, jen u Lebelových ne: ti byli ultraortodoxní a vlajku sionistického státu zásadně nevyvěšovali. Dmul jsem se pýchou — na tatínka i na tu vlajku.

V té době jsme nevěděli nic o nakbě. O té se nemluvilo, stejně jako se nemluvilo o vojenské správě, která ovládala životy arabských obyvatel Izraele. Nikdy jsme si nepoložili otázku, jací lidé dřív žili v těch polorozbořených domech u silnice a co se s nimi vlastně stalo.

Rozvaliny palestinských vesnic a usedlostí byly pro nás zkrátka součástí krajiny. A navečer jsme vyrazili do ulic oslavovat.

Předvečer Dne nezávislosti byl jediným dnem v roce, kdy nám rodiče dovolili zůstat vzhůru, jak dlouho jsme chtěli. Byl to pro nás v pravém slova smyslu svátek.

Uplynulo několik desetiletí a všechno je jinak. Slovo „nakba“ postupem času vstoupilo do povědomí části izraelské veřejnosti a s ním i pocit historické viny, i když ten se dotýká jen naprosté menšiny Izraelců. Mezitím vedly události posledních let u některých z nás k tomu, že jsme se za svůj stát začali hluboce stydět.

Trvalo mi několik let, než jsem pochopil, že oba momenty, jeden nám historicky vzdálený a druhý naopak palčivě aktuální, nelze od sebe oddělit. Na počátku dějin našeho státu stojí nakba: náš slavný den je pro jiný národ — ten, který tu byl před námi — dnem historické katastrofy.

Všechno, co následovalo, bylo jen logickým vyústěním toho, co přišlo předtím. Co začalo v roce 1948, neskončilo dodnes a pokračuje to dál, i v roce 2026.

Nekončící nakba

Od nakby až do dnešních dnů se reálná podstata sionismu nijak zásadně nezměnila, stejně jako se nezměnila ani politika izraelských vlád. Nakba nikdy neskončila, pouze změnila formu. Je zdrcující si uvědomit, že hodnoty, které vedly před osmasedmdesáti lety k nakbě, jsou v Izraeli stále živé i v roce 2026 — jsou to pořád tytéž principy, tytéž cíle, tytéž metody.

Dnes je Izrael regionální mocností a blízkým spojencem největší světové velmoci, přesto se od doby, kdy byl jako stát ještě v plenkách, v jeho základním postoji nic nezměnilo. Stále věří, že přežít může jen díky síle zbraní a že pro něj neexistuje jiná cesta než se udržovat silou.

Stále vidí vojenskou moc jako jedinou záruku vlastní existence a bezpečnosti. Stále prosazuje politiku nadřazenosti Židů na celém území od Středozemního moře až k řece Jordán.

Stále se vydává za oběť — už je dávno regionální velmocí, přesto nadále mluví o svém existenčním ohrožení. Stále věří, že spravedlnost je plně na jeho straně. Stále se domnívá, že všichni Arabové se rodí, jen aby zabíjeli, a že arabský svět nemá jiné starosti než hledat způsob, jak zahnat Židy do moře.

Jsou to pořád stejné principy jako tenkrát, v roce 1948. Pod tím vším leží náboženské přesvědčení, které za těch téměř osmdesát let jen zesílilo: tuto zemi nám dal Bůh a patří jen nám, nikomu jinému, biblický příslib zakládá náš vlastnický nárok — je to Boží důkaz naší naprosté suverenity. Věří tomu i Židé, kteří se sami pokládají za sekulární.

Principy se od dob vyhlášení nezávislosti nezměnily, zato se změnil sám Izrael. Vesměs k horšímu.

Žehrání mnohých Izraelců, kteří se dnes nostalgicky ohlížejí za starými dobrými časy, kdy v Izraeli ještě nevládl Likud, jsou z velké části postaveny na iluzích. Je to sebeklam, který nás má uchlácholit.

Okupace není vynález premiéra Benjamina Netanjahua a nebyl to ani Likud, kdo tu zavedl nadvládu a právní nadřazenost Židů. To všechno má svůj počátek v dobách „starého dobrého Izraele“ — za levicové vlády izraelské Strany práce a její „liberální okupace“.

K zásadním historickým milníkům se vedle let 1948 a 1967 zařadil i říjen 2023. Za dva a půl roku po něm Izrael zlikvidoval velkou část regionálních vůdců, bombardoval většinu sousedních států nebo do nich přímo podnikl invazi, vypustil z řetězu takřka celou svou vojenskou sílu bez jakéhokoli ohledu na proporce a napáchal nevídané množství válečných zločinů.

Dnes slavíme osmasedmdesátý Den nezávislosti a jen hrstka lidí v Izraeli si tohle všechno připouští. Není tu žádný prostor pro komise smíření a pravdy. Nikdo se nezamýšlí nad tím, kam jsme se to dostali, dokonce se nikdo ani neptá, proč se Izrael stal v mezinárodním společenství vyvrhelem.

„Proč nás vlastně celý svět nenávidí?“ je otázka, kterou si veřejně klást je pokládáno za nelegitimní. Svět je plný antisemitů, tečka. A toto nastavení převládá i během letošních oslav Dne nezávislosti.

Izrael nikdy nebyl demokracií

Izraelská demokracie nebyla nikdy demokracií v pravém slova smyslu — a Den nezávislosti je dobrou příležitostí vyslovit to nahlas a jasně. Jediným krátkým obdobím, kdy Palestinci nepodléhali izraelské vojenské správě, bylo pár měsíců na přelomu let 1966 a 1967.

Do té doby se vojenská správa vztahovala na arabské občany Izraele; od roku 1967 platí na okupovaných územích. Stát, který setrvale uplatňuje na významnou část svých obyvatel vojenskou správu, není demokracie. Není proč o tom debatovat.

To samé platí i o apartheidu: ten také nevznikl až v posledních letech. Jeho počátky sahají do doby zrodu státu, po okupaci v roce 1967 se už jen konsolidoval.

Po celé své dějiny — před okupací roku 1967 a zcela jistě po ní — Izrael nikdy nepřipustil základní podmínku, že Palestinci na celém území mezi řekou Jordán a mořem mají mít plná práva. A co je podstatnější, Izrael nikdy nevnímal Palestince jako lidské bytosti, rovnocenné izraelským Židům. To vždy bylo a nadále je kořenem celého problému — jenže o tom se nemluví.

Podstatná změna je tu vlastně jen jedna: namísto představy boje hrstky proti přesile — Davida (Izraele) proti Goliášovi (Arabům) — tu vyrostl izraelský pocit velikášství. To vyvrcholilo po 7. říjnu 2023.

Dnes je Izrael očividně přesvědčen, že je mu vše dovoleno. Odhodil veškeré zábrany — jak v neomezeném uplatnění brutální síly, tak i v nerespektování suverenity většiny států v regionu.

Na letošní Den nezávislosti visí nad Izraelem zvlášť tíživé mračno. Společnost se polarizovala kolem jediné otázky: Netanjahu ano, či ne. Cokoli jiného není na pořadu dne.

U většiny otázek zjevně panuje všeobecná nevyřčená shoda. Mezi izraelskými Židy takřka neexistuje opozice proti válce — žádné z válek, stejně jako nezaznívá odpor proti okupaci a apartheidu.

Otázka Gazy zajímá jen hrstku lidí, a to samé lze říct o Západním břehu, který se za poslední roky také změnil k nepoznání, jen to války odsunuly do pozadí. Prostřednictvím osadnického násilí a armády, která stojí po boku osadníků, se Izraeli podařilo zcela zničit skomírající naděje na vznik životaschopného palestinského státu. I to je ovšem drtivé většině Izraelců dnes jedno.

Stahující se mračna

I přes absenci jakékoli seriózní debaty nebo zpytování svědomí však lidé vnímají, že nad Izraelem se stahují temná mračna. I ti nejhlasitější propagandisté fašistické pravice si začínají uvědomovat rozsah hrozeb, které nad dnešním Izrael visí poté, co otevřel příliš mnoho válečných front a nepodařilo se mu dosáhnout cílů ani na jedné z nich.

V Gaze ani v Libanonu nedosáhl Izrael žádného vítězství, jsou to zbytečné a zločinné války, které Izraeli nepřinesly žádný prospěch — jen vysoké náklady, které jsou z dlouhodobého hlediska neúnosné.

Také ve Spojených státech Izrael postupně ztrácí půdu pod nohama: Donald Trump se ještě může obrátit proti němu a prezident, který ho za necelé tři roky vystřídá — ať už z řad republikánů, nebo demokratů — se s největší pravděpodobností od svého hlavního spojence odkloní. Časy, kdy měl Izrael Ameriku takříkajíc v hrsti, skončily — dost možná i nadobro.

Také Evropa už jen čeká na signál Spojených států, aby mohla svou politiku vůči Izraeli změnit. I tam už trpělivost s Izraelem přetekla a židovský stát Evropané stále více vnímají jako agresivní a rozpínavou okupační mocnost.

S Izraelem to zkrátka v posledních letech jde z kopce. Čím více válek rozpoutal, čím více území vojensky obsadil a čím více lidí vyhnal z domovů — dnes je na Blízkém východě v důsledku izraelských vojenských akcí šest milionů vysídlených lidí a někteří z nich se už ani nemají kam vrátit —, tím rychleji se zhoršuje jeho mezinárodní postavení.

Stát, který systematicky ukazuje dlouhý nos každé instituci mezinárodního společenství a zvysoka kašle na každou rezoluci, na mezinárodní právo i na názor svých nejbližších spojenců, je na cestě k mezinárodní izolaci, jaké čelil i apartheid v Jihoafrické republice. A tuhle trajektorii nebude snadné zvrátit.

Z anglického originálu Israel at 78 still believes it can live by the sword alone. A reckoning is due, vydaného na serveru Middle East Eye, přeložila MAGDALÉNA JEHLIČKOVÁ.