Podvratný zájem mého osmiletého syna o komiks Maus Arta Spiegelmana nabývá u nás doma zpravidla podoby hry na kočku a myš, kdy můj muž — jenž považuje některé pasáže této knihy za nepřiměřené synově věku — svazek pravidelně schovává a syn ho opět vynalézavě nachází, a zatímco jím fascinovaně listuje a hltá očima kresby, ptá se mě šeptem: „Mami, a proč jsou tu Židi jako myši?“

Obavy mého muže, že by náš syn mohl být předčasně vystaven hrůzným detailům historie holokaustu, mívám sklon chápat jako projev zbytečné, poněkud gójské prudérnosti. Tak jako většina židovských dětí vyrůstajících v Izraeli jsem rozhodně nebyla ušetřena seznámení s hrozivými kapitolami našich dějin, servírovali nám je s maximální děsivou detailností za účelem šokovat. Mám kamarády, které jejich učitelé během školního výletu do koncentračních táborů v Polsku za doprovodu dramatické hudby strčili zezadu do jámy, ovšemže se záměrem posílit pedagogický účinek.

Rozumím tomu, že to není zrovna zdravý způsob výchovy, a tak se v těchto záležitostech poslušně podřizuji mínění svého muže. Současně ale na syna potajmu mrknu a vysvětlím mu, že to patří k židovskému humoru: nacisté označovali Židy za „škůdce“ a Spiegelman, místo aby se tomu bránil, přijal tuto urážku za vlastní. Zasvěcuji tím syna do jednoho z našich dávných kmenových tajemství, anebo spíš přiznávám, že ani Židé nejsou vůči jazyku separace, čistoty a kontaminace imunní?

Hrůza z nečistých tvorů

Tak jako dozorce podávající Židům na cestě do plynové komory mýdlo, i genocidní jazyk se rád schovává za hygienu. Nacisté označovali Židy za „škůdce“, rozhlasová stanice Hutu Power hovořila o Tutsiích jako o „švábech“ a izraelská armáda mluví o „vyčištění“ jednotlivých oblastí Palestiny. Vyvražďování bývá s oblibou prezentováno jako nezbytný sanitární úkon.

Zejména škůdci a havěť všeho druhu obývají stinný kout lidské psýchy. Tváříme se, že městští potkani neexistují, dokud se neobjeví v naší kuchyni a my už je nemůžeme ignorovat. Podvědomě všichni tušíme, že nemoci vznikají kontaktem se zvířaty, které se pokoušíme fyzicky i mentálně vytěsnit za hranice svého světa, a „černá smrt“ je toho klasickým, byť zdaleka ne jediným příkladem.

Krysy a potkani patří do oblasti toho, co Julia Kristeva označuje výrazem „abjekt“: je to odpor i fascinaci probouzející tvor, který boří hranice mezi vnitřním a vnějším, mezi civilizací a rozkladem, mezi vlastním „já“ a tím, co odvrhujeme. Podobná posedlost kontaminací a narušením tělesné integrity se objevuje i ve známé Freudově kazuistice „Krysího muže“, pacienta pronásledovaného obsesivními fantaziemi poté, co se doslechl o vojenské metodě mučení, při níž byly vězňům nacpávány do těla análním otvorem krysy.

Freud argumentoval, že krysa je v tomto případě zosobněním nečistoty, trestu, zakázané touhy a viny; hrůza spočívala v představě, že do civilizovaného těla by mohl vniknout cizí element, čímž by bylo degradováno na cosi prostupného a zvířeckého. Jak si všímá Mary Douglasová, zvířata se často stávají symbolickými nositeli sociálních úzkostí souvisejících s kontaminací a zhroucením řádu — a právě tito hlodavci dlouho sloužily jako jeden z jejích nejpůsobivějších symbolů.

Krysy a potkani nesou význam toho, čím je nám odporné se vůbec zabývat, ale i toho, co se nekontrolovaně rozmnoží a zamoří prostor, jakmile se zhroutí řád. Středověká „černá smrt“ vynesla krysám mimořádně zlověstné místo v evropské imaginaci: staly se bytostmi, do nichž se promítaly strachy z božího trestu, nemocí, sociálního úpadku, skryté prohnilosti a konce světa. Morové rány jsou už sice minulostí, ale krysy a potkani nadále symbolizují návrat všeho, co evropská civilizace díky civilizačnímu procesu domněle překonala.

Hygiena jako zbraň

V dobách, kdy si evropský koloniální projekt vytkl za cíl civilizovat zbytek světa, se hygiena a veřejné zdraví staly v rukou koloniálních režimů zbraní. Arabské čtvrti v Alžírsku pod francouzskou nadvládou popisovaly úřady jako špinavé, přelidněné, hlodavci zamořené oblasti, které je zapotřebí držet pod dohledem a podrobit civilizační misi. Kolonizátoři samotní žili v evropských čtvrtích, stavěných na odiv jako ztělesnění pořádku a čistoty. Hygienická opatření pod koloniální nadvládou byla vždy výrazem rasistické hierarchie.

Napříč staletími a kontinenty byly marginalizované skupiny obyvatel v politické imaginaci opakovaně líčeny jako nositelé chorob: Židé ve středověké Evropě byli obviňováni z morových ran; na čínské přistěhovalce v amerických Chinatownech se svalovala vina za šíření cholery a dýmějového moru; kolonizované Alžířany popisovali Francouzi jako prolezlé špínou a infekcemi; a černošské Jihoafričany líčila tamní koloniální medicína i apartheidní systém jako přenašeče nákazy.

Tuto „hygienickou“ imaginaci ovšem dovedlo do krajnosti nacistické Německo. „Konečné řešení“ režim předkládal jako ozdravný a očistný proces, v němž Židé představovali vši, krysy, parazity, nositele nákazy uvnitř zdravého těla národa. Ve filmu Der ewige Jude se střídají záběry hemžení krys v kanálech s prostřihy ukazujícími pohyb židovských davů v městských ulicích. Divák si z toho měl odnést jednoznačný dojem, že zlikvidování židovské populace představuje zkrátka nezbytné sanitární opatření.

Já sama jsem vyrůstala v přesvědčení, že „arabské vesnice jsou špinavé“. Tuhle větu jsem slýchala lidi kolem sebe pronášet nenuceným, takřka samozřejmým tónem, jako by šlo o konstatování něčeho zcela zjevného. Trvalo mi mnoho let, než jsem pochopila, že zatímco židovské obce dostávají ze státního rozpočtu peníze na svoz odpadu a údržbu infrastruktury, většina palestinských měst uvnitř Izraele na tyto finanční prostředky vůbec nedosáhne.

Silnice, kanalizace a rozvodné sítě jsou nejprve politickou realitou, teprve pak se stanou estetickým soudem. Systémové upozaďování určité skupiny obyvatel nejprve způsobí bídné životní podmínky, na které se posléze poukazuje, aby se dokázala jejich „podřadnost“.

Gaza zamořená krysami

Iniciativa Gaza Support Network Project, na níž se podílím, dostává v poslední době stále častěji zprávy o množících se krysách, které koušou miminka a kradou jídlo. Jedna žena, Maiman, nám napsala:

„Tu trochu jídla, co nám zbyde, dávám do igelitových sáčků a věším je co nejvýš, aby byly v bezpečí… ale ani to nestačí. Krysy dokážou vyšplhat i nahoru a slídí po jídle, jako by stejně jako já bojovaly s hladem. Tohle je trýznivá realita, v níž žiju — každodenní zápas o to, abych uchránila to málo, co máme. Tímhle martyriem si procházím každý den, zmítaná mezi strachem z hladu a snahou zachránit alespoň skrovné zásoby jídla, které nás sotva udrží při životě. Občas mi připadá, že i ty nejzákladnější věci se proměnily v ustavičný boj na život a na smrt.“

Čtu Maimaninu zprávu a zírám na fotografii tváře miminka se stopami krysího pokousání. Pak čtu zprávy o krysách živících se zbytky mrtvých těl pod sutinami rozbombardovaných domů a v tu chvíli vím, že Gaza samotná se stala sférou abjektu; místem, jemuž se člověk nedokáže podívat tváří v tvář, a přesto odmítá změnit podmínky, z nichž vyrůstá. Gaza, která je tak strašně blízko od místa, kde jsem vyrůstala, se stala prostorem, kde se hroutí hranice mezi živými a mrtvými.

Hrůza, kterou Freud popsal u svého „Krysího muže“ — pacienta pronásledovaného děsivými obsesemi poté, co se dozvěděl o vojenské metodě mučení obnášející pronikání krys do lidského těla —, se tu vrací nikoli v podobě fantazie, ale jako každodenní realita.

Zamoření Gazy krysami není pohromou, které by se nedalo zabránit. Tentýž stát, jehož bombardování a restrikce způsobily kolaps veškeré infrastruktury v Gaze, má k dispozici i prostředky, jak situaci řešit. Pásmo Gazy dnes pokrývá více než 60 milionů tun sutin, pod nimiž leží pohřbené ostatky tisíců mrtvých těl. Omezení vjezdu těžké techniky, které Izrael nařídil, však znemožňuje jejich exhumaci těl. Mrtví se tak rozkládají pod zřícenými budovami a v ruinách měst, což pro krysy vytváří prostředí, v němž se mohou nerušeně množit.

Špína a přelidnění. Jako v nacistickém ghettu

Izrael však nezasáhne, aby Gaze s krysí kalamitou pomohl. Toto odmítnutí jednat se řídí důvěrně známým koloniálním vzorcem: podrobené obyvatelstvo je nahnáno do uzavřených enkláv, kde vládne přelidnění a špína, a právě tato špína se následně stává usvědčujícím materiálem: důkazem zaostalosti obětí, důkazem toho, že si svůj osud od začátku zasloužily.

Tento princip se jasně vyjevuje v dokumentu Nedokončený film (2010), kde nacističtí kameramani ve varšavském ghettu záměrně komponovali záběry Židů tak, aby je ukazovali, jak se tísní v přelidněných prostorách a ve špíně. Podmínky způsobené vězněním a řízeným hladomorem pak předkládali jako důkaz židovské degenerace. Také v případě Gazy dnes izraelská reakce na zamoření krysami osciluje mezi lhostejností, popíráním a škodolibou radostí.

Když zprávu o přemnožení krys v Gaze přinesl 2. května 2026 izraelský internetový deník Ynet, jeden ze čtenářů to v diskusi pod článkem komentoval: „Už nechte těch dezinformací o tom, že je celá Gaza zničená; celé centrum zůstalo nedotčené… a lidem se tam žije dobře.“

Jiný anonymní komentář s nadpisem „Zahřeje u srdce“ sděluje: „Krysy bojují o přežití. Na rozdíl od Palestinců, hamásovské špíny.“ Další reakce už se neobtěžovaly ani s eufemismy a rovnou přirovnaly samotné Palestince ke krysám: „Takže krysy teď ohryzávají jiné krysy?“ ptal se v diskusi jeden ze čtenářů.

Tento vzorec se neustále opakuje a je nezaměnitelně koloniální: destrukce vede k degradaci a degradace je následně uváděna jako důvod ospravedlňující destrukci.

Moje kniha Maus na mě teď vykukuje ze svého nejnovějšího úkrytu na polici, kam syn nedosáhne. Skrývá se v ní ona mrazivá scéna, v níž Vladek, přeživší holokaustu a ústřední postava komiksového románu, sám používá rasistický jazyk vůči černošským Američanům. Vladek zkrátka není dokonalá oběť. Ti, kdo přežili genocidu, se nestávají svatými; prožití katastrofy neznamená, že lidé získají imunitu vůči dehumanizaci druhých. Gaza je toho dnes přímým, drásavým důkazem.

Když se mě dnes můj syn zeptá: „Proč jsou tam Židi jako myši?“, už si nemyslím, že odpověď leží bezpečně v minulosti. Nejupřímnější odpověď, jakou mu můžu dát, je ta, že historie nikdy neponechává žádný národ ani skupinu lidí v jediné neměnné roli: včerejší pronásledovaní se mohou stát zítřejšími pronásledovateli.