Těžko říct, kdo o válce proti Íránu lže víc, zdali americký prezident Donald Trump, nebo Muskův AI model Grok. Ten kupříkladu nepravdivě tvrdil, že záběry požáru v Glasgow se vztahují k události v Tel Avivu, a stejně tak zaměnil video zachycující ropné požáry v Íránu za záběry požáru z roku 2017 poblíž Los Angeles.

Naproti tomu Trump v neutuchajícím přívalu příspěvků na sociálních sítích poté, co USA napadly Írán, vyzýval k masovému povstání, požadoval bezpodmínečnou kapitulaci, tvrdil, že se osobně bude podílet na výběru nového íránského vůdce, prohlašoval, že Írán „dostane na kolena“… V nejvýmluvnějším příspěvku označil zavraždění bývalého íránského nejvyššího vůdce Alí Chameneího za „jedinečnou šanci, aby si íránský lid vzal svou zemi zpět“.

Iránci se však „šance“ nechopili. Bez ohledu na bombardování vyšly tisíce lidí do ulic truchlit za Chameneího.

Navíc samo zabití íránské hlavy státu, událost v moderních dějinách bezprecedentní, může vyvolat pravý opak toho, co zamýšlely „mozky“ operace — Trump a izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Atentát na Chameneího může Islámské republice a íránské revoluci naopak vlít novou krev do žil a přinést jí novou perspektivu.

Íránské červené linie

Pokud se cítí ohrožena, dokáže Islámská republika povstání účinně potlačit — a pragmatik Chameneí uměl tuto schopnost státu využít. Za jeho vlády Írán nereagoval na celou sérii zabití svých vrchních generálů a jaderných vědců — a pokud už, činil tak pečlivě inscenovaným způsobem, aby mohla být celá událost rychle diplomaticky uzavřena.

Chameneí dodržoval stanovené „červené linie“: neútočit na sousední státy v Perském zálivu a neblokovat Hormuzský průliv. Tu a tam některé s ním spřízněné milice reagovaly — například z Iráku v roce 2019 zaútočily drony na ropná zařízení Abkajk a Churajs ve východní Saúdské Arábii, čímž na čas snížily denní produkci státní ropné společnosti Aramco na polovinu — ale odpovědnost byla nejasná a Írán ji mohl věrohodně popřít. K útoku se přihlásili Hútíové.

Írán nezaútočil na své sousedy v zálivu po smrti svého nejvyššího generála Kásima Sulejmáního při útoku amerického dronu na baghdádském letišti, ani po zabití vůdce Hamásu Ismáíla Háníji na ubytovně Revolučních gard po inauguraci prezidenta Masúda Pezeškjána, ani během loňské dvanáctidenní války, kdy Izrael zabil několik íránských vrchních vojenských velitelů.

Írán nevyprovokovala ani havárie vrtulníku, při níž v Ázerbájdžánu zemřel bývalý prezident Ibrahím Raisí. Přitom událost dnes nabývá nového významu, pokud vezmeme v úvahu otevřeně deklarovanou izraelskou politiku likvidace nepřátelských politických představitelů, těch minulých i současných.

Chameneí byl součástí druhé etapy Islámské republiky — představitelů, kteří pečlivě vážili své kroky. Zároveň byl neústupný. Často se cituje jeho poznámka, kterou ucedil k americkým představitelům: „Někdo jako já si nezadá s lidmi, jako jste vy.“

Rizika zvažoval a podle toho jednal. Na atentát na Sulejmáního Írán odpověděl raketovým útokem na dvě americké základny v Iráku, přičemž ovšem irácké vládě předem oznámil, které se chystá zasáhnout. Ani Hizballáh, ani Írán se k Hamásu, po jeho útoku na Izrael 7. října 2023, nepřipojily. O programu obohacování uranu se Írán pokusil s Trumpem dvakrát vyjednávat.

Během vlády prvního nejvyššího vůdce ajatolláha Rúholláha Chomejního byl Írán v revoluční situaci, a byl proto nepředvídatelný. Na vrcholu revoluce bylo 52 amerických rukojmích drženo po dobu 444 dní na protest proti tomu, že Washington umožnil svrženému šáhovi léčení v USA.

Když Írán napadla silnější armáda Saddáma Husajna, podporovaná Spojenými státy a Evropou a financovaná státy Perského zálivu, nemohl se Chomejní spolehnout na pravidelnou armádu. Obrátil se proto na Islámské revoluční gardy, které byly vytvořeny k obraně revoluce a fungovaly jako protiváha íránských ozbrojených sil. V době Saddámova útoku Írán v podstatě žádnou skutečnou armádu neměl. Když válka po osmi letech skončila, byly revoluční gardy už obávanou bojovou silou.

Revoluční duch

Chameneího Írán už revoluční ani nepředvídatelný nebyl. Jeho smrt však může přinést pravý opak — místo zániku revolučního ducha Islámské republiky jej naopak může posílit.

Během deseti dnů uzavřel Írán Hormuzský průliv, zastavil produkci ropy a plynu v Perském zálivu a způsobil tak světovou ropnou krizi několikanásobně větší, než byla krize v roce 1973. Ztráta dvaceti milionů barelů denně odpovídá souhrnnému součtu všech výpadků dodávek ropy mezi lety 1978 a 2022.

Zesměšnil Washington, který sliboval zajistit plynulost lodní dopravy v Perském zálivu. Státy zálivu nyní chvatně shánějí soukromé zahraniční vojenské specialisty — radarové operátory, pozemní údržbové týmy, jednotky pozemní ochrany či specialisty na elektronický boj — a také piloty.

Írán vážně poškodil systém včasného radarového varování v hodnotě 1,1 miliardy dolarů v Kataru, nezbytný pro provoz všech odpalovacích zařízení THAAD a baterií Patriot v regionu. Spojené státy nyní musejí nahrazovat poškozené systémy Patriot rozebíráním těch, které mají instalované v Jižní Koreji.

Íránské drony zasáhly hlavní město Bahrajnu Manamu, Kuvajt, Dubaj, Dauhá i Rijád a prakticky zastavily letecký provoz v celém Perském zálivu. Do konfliktu byly vedle čtrnácti států regionu, včetně Kypru, zataženy i tři evropské mocnosti: Norsko, Velká Británie a Francie, jejichž letecké základny či velvyslanectví byly napadeny.

Írán plní slib, který jeho vojenský velitel Alí Larídžání vyslovil po smrti Chameneího: „Oheň pohltí jejich srdce. Díky nám budou sionističtí zločinci a bezskrupulózní Američané litovat svých činů.“

Skutečně se zdá, že americké bombardování Írán více sjednotilo. Na mnoha místech vyšly davy lidí do ulic a zůstaly tam i dlouho po půlnoci, aby oslavily jmenování Chameneího syna Modžtaby jeho nástupcem. Stačí letmý pohled na záběry z masových demonstrací a je jasné, že v ulicích rozhodně nebyli jen náboženští konzervativci.

Modžtaba je muž, před jehož volbou Trump Íránce výslovně varoval — a jeho varování dále posiloval denně aktualizovaný izraelský seznam cílů k likvidaci. Volbou Modžtaby dává režim Trumpovi najevo, že Írán se nedá zastrašovat tak, jak se Trump snaží zastrašovat zbytek světa. Írán vyměnil vůdce, který měl šestaosmdesát let a podle dostupných zpráv trpěl rakovinou, za jeho šestapadesátiletého syna, muže pevných zásad s dlouhodobými vazbami na Islámské revoluční gardy.

Globální krize

Modžtaba během služby v praporu Habíb ibn Mazáhir, dobrovolnické jednotce spojené s Islámskými revolučními gardami, navázal kontakty s osobami, které později vystoupaly vysoko v íránském bezpečnostním a zpravodajském aparátu — například s Hosseinem Táebem, budoucím šéfem zpravodajské organizace revolučních gard. Na rozdíl od Trumpových synů v USA je Modžtaba s bezpečnostním aparátem své země úzce spjat.

Až dosud tahal Modžtaba za nitky spíše v pozadí. Jako stoupenec bývalého populistického prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda byl obviňován z účasti na manipulaci voleb v roce 2009 a následném potlačení protestů.

Už během prvních deseti dní po útoku se jasně ukázalo, že Írán plní svůj slib. Nejenže se válka přímo dotýká celého regionu, ale její dopady se promítají i do globální energetické krize. A to ještě dřív, než se do konfliktu formálně zapojili Hútíové, kteří mají prostředky zastavit mezinárodní lodní dopravu v průlivu Bab el-Mandeb u ústí Rudého moře a na válku se dlouho připravovali.

Nejdůležitější však je, že americko-izraelský útok posílil podporu íránského režimu — na základě pocitu národní hrdosti a rozhořčení nad tím, co Donald Trump a Benjamin Netanjahu pro jejich zemi osnují. Všimněme si slov Abdolkaríma Surúše, významného íránského filosofa a intelektuála, dřívějšího podporovatele islámské revoluce v roce 1979, který se později stal jedním z jejích nejostřejších kritiků a předním zastáncem náboženských reforem. Surúš tvrdí, že islámské právo není neměnné, ale podléhá výkladu — a právě kvůli tomuto postoji musel odejít z Íránu do exilu.

Dnes říká: „Naše ozbrojené síly bojují s vírou a odvahou, a lidé musí těmto obětavým duším pomoci, jak jen mohou. Tato temná mračna nad naší zemí se přeženou, ale hanba těch, kdo stáli po boku vlastizrádců, zůstane vyryta na jejich čele. Neutralita dnes není ničím jiným než pošetilostí a nedostatkem svědomí; navzdory křiku malé menšiny většina íránského lidu požaduje, aby byla ruka agresorů odťata.“

Trump, jehož „vnitřní instinkt“ ho přivedl k útoku na Írán uprostřed vyjednávání, nyní se vší svou vervou přichází s dalšími a dalšími politickými proklamacemi. Nejprve odmítal vyslat pozemní jednotky, nyní však o této možnosti údajně začíná vážně uvažovat.

Po určitou dobu měl také v úmyslu využít íránské kurdské skupiny jako válečný předvoj. Kromě toho, že existuje nejméně pět různých íránských kurdských frakcí, mají íránští Kurdové dobrý důvod Trumpovu výzvu ignorovat. Podle mých zdrojů jsou navíc proti této strategii jak Bagdád, tak Ankara.

Prasklá bublina

Každým dalším dnem krize narůstá. Francie vysílá fregaty. Británie chystá vyslání letadlové lodi. Ani jedno nebylo předem plánováno; jde o překotnou reakci na poslední chvíli.

Írán utrpěl těžké rány při každodenním ostřelování americkými a izraelskými bombardéry, ale nebyl ochromen. Naopak: ukázal, že se dokáže bránit a odpovídajícím způsobem odpovídat.

Bublina bezpečí a bohatství, která obklopovala státy Perského zálivu, praskla. Odhalila zranitelnost vůči plnohodnotné válce, která se jich v minulosti zdánlivě netýkala a nezasahovala do jejich způsobu života.

Můžeme odhadovat, jak to všechno skončí? Den po dni roste tlak na ropné a finanční trhy a tyto otřesy nakonec přimějí Donalda Trumpa ukončit nejhorší intervenci, které se Spojené státy ve své dlouhé historii neúspěšných válek dopustily.

Už nyní se zvyšuje tlak na stanovení termínu ukončení konfliktu. Izraelský novinář Ronen Bergman cituje jeden ze svých bezpečnostních zdrojů: „Už teď jsme v naprostém zmatku. (…) Obvykle mají války své cíle a jejich konec se stanovuje podle toho, zda byly splněny, nebo podle minimálních požadavků při vyjednávání o příměří. Tady ale žádné jasné cíle stanoveny nebyly a vzhledem k Trumpově povaze vlastně vůbec nevíme, co bude dál.“ Podle tohoto zdroje ani američtí kolegové nic nevědí — jen plní rozkazy.

Otřesy na trzích pro Trumpa nic dobrého nevěstí. Není to prezident, který by ignoroval Wall Street — zvlášť když jeho válečné dobrodružství podporuje jen asi dvacet procent dospělých Američanů a v listopadu ho čekají volby do Kongresu.

Aby mohly Spojené státy tuto válku dovést do konce, musely by obsadit jeden, nebo spíše dva klíčové průlivy, a zajistit bezpečnost mezinárodní námořní dopravy — a to by bylo možné jen s pozemními jednotkami. Nic z toho není možné provést narychlo.

Pokud Trump ustoupí, popře tím svůj vlastní odkaz a zároveň učiní tečku za mesiášskou představou Benjamina Netanjahua o regionu ovládaném Izraelem. V budoucnu už se těžko najde americký prezident, který by se nechal podobně oklamat.

Aby Trump zvítězil, potřebuje, aby se Írán zhroutil — a to brzy. Tomu však mnoho nenasvědčuje. Naopak se zdá, že íránská strategie přežití funguje.

Mezitím však může válka postoupit mnohem dál, rozvrátit celé státy, zničit ropná pole, spálit bohatství Perského zálivu a připravit o život tisíce nevinných lidí.

To je cena, kterou region platí za zbytnělé ego jednoho muže, mesiášskou vizi druhého a za bezmoc Evropy, která jen stojí stranou a přihlíží. Trump a Netanjahu, zklamaní a frustrovaní, se stali největší hrozbou pro svět.

Z anglického originálu Why Trump and Netanyahu are the most dangerous men on the planet publikovaného na webu Middle East Eye přeložil OTAKAR BUREŠ.