Americko-izraelský útok na Írán se stále více mění v politickou katastrofu pro amerického prezidenta Donalda Trumpa. Je přitom na místě mluvit o „americké“ — a nikoliv „izrealeské“ — politické katastrofě, neboť cíle obou zemí se při útoku na Írán liší.

Podle The New York Times a dalších médií se Trump nechal přesvědčit izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem, že útok má smysl a přinese převážně pozitiva. Snad včetně změny íránského režimu. Trumpovo okolí bylo dle zpráv k izraelským pobídkám skeptické. Proti útoku byl zejména viceprezident J. D. Vance.

Trump však ignoroval i varování amerických výzvědných služeb, že vpád může vyústit do rozsáhlých útoků Íránu na sousední země a uzavření Hormuzského průlivu. Což by mohlo vyvolat globální ekonomickou krizi.

Americký prezident uvěřil „romantické“ představě, kterou údajně aktivně živil právě Netanjahu, že intenzivní bombardování vojenských cílů a odstranění íránských lídrů může skutečně vést k zásadní změně v zemi, a tím i k rekonfiguraci vztahů v celém středovýchodním regionu. Což mu zajistí místo v historii.

Fiasko

Po více než měsíci od začátku vojenského tažení proti Íránu je zřejmé, že pravdu měli skeptici. Oslabení íránské schopnosti vyvíjet jaderné zbraně, vyrábět rakety a drony, jakož i poničení dopravní a další infrastruktury, by v případě nebezpečného teokratického režimu bylo samozřejmě možné uvítat. Jde však o pozitiva zejména z pohledu Izraele, pro který je jakékoliv — třeba i jen dočasné — oslabení Íránu pozitivní. Už proto, že mu otevírá prostor k tomu, aby se vypořádal s jeho spojenci, jako je hnutí Hizballáh v Libanonu.

USA jsou ovšem ve zcela jiné pozici, a to i v domácí politice. Írán nebyl pro USA přímou hrozbou a na americkou veřejnost částečné zničení jeho vojenské infrastruktury za cenu obrovských nákladů velký dojem nedělá. Úspěchem, který by mohl pomoci i stále méně populárnímu Trumpovi, by byla výhradně rychlá změna režimu, nebo jasné důkazy, že byl eliminován íránský jaderný program.

Když už se USA do vojenské akce po boku Izraele nechaly vtáhnout, chtěla nemalá část americké veřejnosti vidět jasný časový plán a seznam strategických cílů, po jejichž dosažení vojenské angažmá skončí. Místo toho se ovšem dočkala neustálého kličkování Bílého domu a rozporuplných prohlášení Trumpovy administrativy.

Sám Trump přitom postupoval obvyklým způsobem: předčasným vyhlašováním vítězství či velkohubými prohlášeními o naprostém zničení toho či onoho Íránce. Opakoval, že jelikož Izrael a USA zabily většinu vrcholných představitelů Íránu, není snadné najít v Íránu partnery pro vyjednávání. A když o vyjednávání začal mluvit, nedokázal říct, s kým vlastně USA vyjednávají.

Největším Trumpovým problémem se pak stala íránská blokáda Hormuzského průlivu, jež uvrhla globální ekonomiku do chaosu, který se následně obrátil v politický tlak na Trumpa.

Americký prezident hledal příčiny rostoucího chaosu na trzích s ropou a plynem, jakožto i na akciových trzích. Zkrátka tak, jak je to u něj zvykem — jinde než u sebe. Obvinil spojence ze Severoatlantické aliance, že Spojeným státům nepomohly, ačkoliv NATO je obranným uskupením. Nemluvě o tom, že USA útok na Írán se spojenci dopředu nekonzultovaly.

Je sice pravda, že zákaz mezipřistání amerických letadel na letištích v některých zemích NATO mohl být Bílým domem považován za projev extrémní neloajality, ale přispěl k tomu zase především Trump. Kdyby se před útokem na Írán pokusil vytvořit nějakou alianci ochotných, mohl čelit menší kritice, že porušuje mezinárodní právo.

Nyní se ukázalo, že USA nejspíš samy otevření Hormuzského průlivu zajistit nedokážou, pokud nenasadí pozemní síly. Což by ovšem vyústilo do nemalého počtu padlých Američanů — s velmi negativními politickými důsledky pro Trumpa a celou Republikánskou stranu.

Hormuzská past

Trump se tedy zjevně chytil do pasti. Na sociálních sítích zveřejnil sérii vulgárních výhrůžek IÍránu, že neotevře-li Hormuzský průliv, bude následovat „peklo“. To mělo spočívat ve zničení elektráren, odsolovacích zařízení a dopravní infrastruktury, což by bylo bez pochyb válečným zločinem. V jednom z posledních ultimát, které Íránu dal, pak Trump dokonce hrozil zničením „íránské civilizace“.

Pravdu měli ti, kdo upozorňovali, že Trump jen stupňuje tlak, a svoje hrozby ve skutečnosti nemá v úmyslu naplnit. Cyničtější kritici pak rovnou tvrdili, že Trumpovo vyhlašování a odvolávání různých ultimát je motivováno především takzvaným „insider trading“ na akciových trzích, na němž vydělávají enormní částky lidé, kteří o jeho rozhodnutích dopředu vědí.

Po poslední várce ultimát, v nichž zazněly již zmíněné hrozby zničení civilizace, Trump nakonec oznámil, že Írán přistoupil na jednání. Což je prý velké vítězství. Ve skutečnosti ovšem Trump jako podklad k jednání během dočasného příměří jen přijal íránský desetibodový plán, který se značně rozchází s požadavky USA v jejich dříve zveřejněném dokumentu.

„Příměří“ se navíc začalo hroutit skoro okamžitě, když Izrael masivně bombardoval Bejrút a další cíle v Libanonu. Netanjahu i Trump sice prohlásili, že součástí dohody o příměří nebyl klid zbraní v Libanonu, ale Pákistán, který dohodu o dočasném příměří zprostředkoval, i Írán to vidí opačně. Tak jako tak Írán Hormuzský průliv uzavřel znovu.

Pro Trumpa jde o bezvýchodnou situaci. Pokud by totiž uskutečnil svoje hrozby o provedení masivního útoku na íránskou civilní infrastrukturu, mohou dokonce i někteří republikáni v Kongresu začít požadovat jeho impeachment kvůli spáchání válečných zločinů.

Pokud by se spolu s Izraelem pokusil dosáhnout některých strategických cílů nasazením pozemních jednotek, hrozí katastrofický scénář, který si USA už vyzkoušely ve Vietnamu, Afghánistánu a Iráku. Americká veřejnost, jejíž podstatná část volila Trumpa i kvůli slibům, že se USA budou starat výhradně samy o sebe, by se dozajista začala obracet proti Trumpovi ještě více, než tomu je už nyní.

Je už pozdě i na vyhlášení vítězství, „jaké historie nepamatuje“, v podobě rychlého ukončení vojenských operací. Proto, že uzavření Hormuzského průlivu by mělo nadále negativní dopady i na americkou ekonomiku. Ač jsou totiž USA soběstačné v těžbě ropy a plynu, ceny těchto komodit se určují na globálních trzích. Navíc některé suroviny, jako je potaš, musí i USA dovážet ze zemí v Perském zálivu.

I kdyby nakonec USA dokázaly zprůchodnění Hormuzského průlivu přece jen nějak zajistit, získají jen to, co už existovalo před začátkem vojenské akce. Dopady současného uzavření průlivu by se přitom i tak projevovaly po mnoho měsíců, a nespokojenost americké veřejnosti s Trumpem by se dál prohlubovala.

A pro Trumpa je katastrofální především začínající rozpad podpory i ze strany jeho hnutí MAGA. Někteří jeho skalní příznivci mezi předními komentátory dokonce nyní volají po jeho odstranění z funkce. Nepromyšlený útok na Írán dle nich způsobil nejenom ekonomické potíže, ale vzhledem k Trumpovu stále více zkratovitému jednání, může gradovat až do globálního konfliktu.

Trump už politicky přežil leccos, daří se mu zametat pod koberec i politickou výbušninu jménem Epsteinovy složky. Írán se ale může stát jeho politickým Waterloo. Neexistuje už totiž žádné dobré řešení, přičemž americký prezident pod rostoucím tlakem zjevně ztrácí poslední zbytky kontroly nad svými rozhodnutími a činy.