„Toto zjevně nikam nevede,“ uvedl v tomto týdnu k poslednímu vývoji americký senátor Lindsey Graham, ve vysoké americké politice po léta přední propagátor útoku na Írán. S výjimkou oficiálních mluvčích Trumpovy administrativy si přitom už jen málokdo myslí něco jiného. Více než dva měsíce uplynuly od spuštění bombardovací kampaně Izraele a USA vůči Íránu; více než měsíc od vyhlášení příměří. Situace v Perském zálivu ovšem zůstává zablokovaná a východisko stále nevidět.

Podle analytiků vycházejících z teorie her vidíme variantu klasické hry na kuře: Írán se snaží blokádou Hormuzské úžiny vyvolat hospodářský tlak, který by donutil intervenční blok kapitulovat — nejen zanechat útoků, ale také se stáhnout z oblasti, uznat kontrolu Íránu nad úžinou a souhlasit s nějakou formou reparací, pravděpodobně v podobě mýtného.

Trumpovy Spojené státy volí podobný přístup: zohledňují význam íránského exportu na východ, přičemž kombinují nabídky dohody s hrozbami totálního zničení.

Jednání v Pákistánu se zatím výrazněji nepohnula, tedy alespoň oficiálně ne — obě strany prezentují veřejně návrhy mírových plánů, které však reálně obsahují pouze kroky k naplnění maximalistických požadavků jednoho, nebo druhého.

V zákulisí se sice mluví o alternativní dohodě, která by Írán zavázala k omezení raketového programu a povolila obohacování uranu výhradně v zahraničí, Trump ale potřebuje z vnitropolitických důvodů lepší dohodu než uzavřela Obamova vláda v roce 2015. Proti kompromisu neoblomně vystupuje Netanjahuův Izrael.

S napětím se nyní vyhlíží, s čím se vrátí Donald Trump z návštěvy Číny. Bohaté státy mezitím čerpají ropné rezervy, trhy se utěšují zprávami o blížícím se dílčím kompromisu a ekonomové vyhodnocují důsledky. Ačkoli ceny ropy rostou po celém světě, nejvíce jsou dopady opět na globálním Jihu.