OSN: zabití Sulejmáního bylo ilegální. Drony ohrožují globální bezpečnost

Jakub Koláček

Zvláštní zpravodajka OSN pro mimosoudní, hromadné, nebo svévolné popravy Agnes Callamardová dospěla k závěru, že zabitím íránského generála USA hrubě porušily mezinárodní právo. Současně varuje před nekontrolovaným šířením dronů.

Z hlediska vlády USA je zřejmě nejzásadnější, že Callamardová lednový útok na íránského představitele označila za ilegální akt svévolného zabití. Foto Paul Ridgeway, WmC

Útok z 3. ledna tohoto roku, který připravil o život generála Qásema Sulejmáního, velitele elitních jednotek Quds Islámských revolučních gard a ikonickou postavu porevolučního islámského režimu v Íránu má zřejmě většina z nás ještě v živé paměti. Incident, který se odehrál poblíž Bagdádského letiště a při kterém zemřelo dalších devět osob, vyvolal mezinárodní krizi a živé obavy z rozpoutání nového ozbrojeného konfliktu v oblasti Blízkého východu.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Krize byla nakonec o pět dní později ukončena íránským odvetným útokem na americké základny v Iráku. Při něm byl mimo jiné zřejmě nezamýšleně sestřelen let 752 Ukrajinských aerolinií se 176 lidmi na palubě íránskou protivzdušnou obranou.

Již v období bezprostředně po americkém útoku se objevily četné pochybnosti o jeho legitimitě. Poměrně ostrým tónem je vyjádřil například bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.

Celý incident se nyní dostal na pořad jednání Rady OSN pro lidská práva. Zvláštní zpravodajka pro mimosoudní, hromadné, nebo svévolné popravy Agnes Callamardová radě začátkem července předložila zprávu zaměřenou na problematiku takzvaného „cíleného zabíjení prostřednictvím bojových dronů“, která zahrnuje mj. obsáhlou analýzu legality útoku na Sulejmáního z pohledu mezinárodního práva.

Závěry zprávy nejsou povzbudivé z více různých stran. Z hlediska vlády USA je zřejmě nejzásadnější, že Callamardová lednový útok na íránského představitele označila za ilegální akt svévolného zabití.

Celý incident je podle zpravodajky OSN novým milníkem ve stále se rozšiřující praxi nikým a ničím neregulovaného využívání dronů k cíleným útokům uvnitř i vně teritorií jednotlivých států, jež vede k porušování lidských práv a ohrožuje legální a institucionální struktury, na nichž závisí mírové vztahy mezi státy. To by mělo znepokojovat celé mezinárodní společenství a globální veřejnost jako takovou.

Kritéria mezinárodního práva

Stanovisko Callamardové k lednovému útoku na Sulejmáního zřejmě vyvolalo největší pozornost, a proto je vhodné jej zmínit na úvod. Zpravodajka OSN v něm dospívá k názoru, že neexistuje právní rámec, podle kterého by tento útok mohl být označen za legální, a proto je v rozporu s mezinárodními právními normami. Spojené státy podle ní nedokázaly doložit fakta, na jejichž základě by akci bylo možné obhájit.

Callamardová ve své zprávě podrobně rozebírá okolnosti celého incidentu a zevrubně je hodnotí z hlediska tří právních rámců tvořících normy mezinárodního práva, které na něj lze uplatnit. Jde o soubor norem ošetřující ochranu lidských práv (tzv. mezinárodní právo v oblasti lidských práv, IHRL), pravidla pro vedení ozbrojeného konfliktu (ius in bello neboli mezinárodní humanitární právo) a pravidla pro užití síly mezi státy (ius ad bellum, definované v první řadě Chartou OSN).

Americký útok na Sulejmáního se ze své podstaty dostává do sporu se všemi uvedenými normami. Mezinárodní právo v oblasti ochrany lidských práv zapovídá svévolné zabití, tj. mimo soudní proces nebo válečný konflikt. Podle Charty OSN je pak užití síly ve vztazích mezi státy — Sulejmání byl vysokým íránským vojenským představitelem — nepřípustné vyjma případů cizího, probíhajícího či hrozícího, útoku, a tudíž legitimní sebeobrany.

Podstatná je pak též okolnost, že útokem byl zasažen další stát, a to Irák. Na jeho území se celý incident odehrál, a to včetně následujícího íránského odvetného útoku.

„Legitimní cíl?“

Aby mohl být takový útok chápán jako legitimní či legální, muselo by se odehrát za poměrně úzce definovaných okolností. První z nich by byla situace, kdy by mezi USA a Íránem probíhal ozbrojený konflikt čili válka. Pak by Sulejmání jakožto představitel íránských ozbrojených sil mohl být „legitimním cílem“ vojenské operace.

Takováto interpretace celého incidentu ale není příliš udržitelná, neboť ani jedna ze stran ve svých vyjádřeních nenaznačovala, že se oba státy nacházejí ve „válce“ a ani podle toho nejednala. Sama obhajoba útoku předložená Radě bezpečnosti OSN ze strany USA a vyjádření amerických představitelů s ní taktéž příliš nepracují, byť se v několika právních analýzách objevila.

Za takovýchto okolností nelze útok posuzovat z hlediska mezinárodního humanitárního práva — Sulejmání nemohl být jednoduše „legitimním cílem“ vojenské operace. Vztahují se na něj normy mezinárodního práva v oblasti lidských práv (IHRL) a pravidla pro vztahy mezi státy, zvláště pak pokud jde o užití síly.

Situace z hlediska ochrany lidských práv a Charty OSN

Podle obou uvedených právních rámců lze útok v podobě, v jaké jej provedla americká armáda, považovat za legální pouze ve velmi specifickém případě: za situace objektivní a bezprostřední hrozby. Podle dané zásady je možné, byť je to vždy do jisté míry sporné, zasáhnout např. proti potenciálním pachatelům teroristického útoku, který by si vyžádal další oběti.

Státy mají též právo podniknout kroky na svou sebeobranu, a to ve výjimečných případech i preventivně, pokud je to nezbytné. Uplatnění popsaného práva se řídí principem proporcionality.

Podle Callamardové nicméně USA ve své zprávě předložené OSN ani v jiných vyjádřeních neposkytly přesvědčivé důkazy pro to, že zabití Sulejmáního bylo odvrácením bezprostřední hrozby či aktem sebeobrany. USA uvádějí, že útok proběhl „v reakci na narůstající sérii útoků ze strany Íránské islámské republiky a ozbrojených skupin podporovaných Íránem na americké vojenské jednotky a zájmy USA v regionu Blízkého východu“ s cílem „odstrašit“ další útoky a „snížit“ schopnost Íránu a jím podporovaných milicí provádět další útoky.

Americká vláda tedy z tohoto hlediska rozhodně nebyla v situaci, kdy by neměla jinou možnost než fyzicky zlikvidovat íránského generála pomocí dronu na iráckém území. Naopak, z informací, které byly o celé události uveřejněny, podle Callamardové vyplývá, že USA podle všeho jen „využily příležitosti“, která se jim během cesty Sulejmáního do Bagdádu k útoku na něj naskytla.

Takový čin tudíž naplňuje spíše než cokoliv jiného znaky odplaty, která z hlediska Charty OSN nemůže být pro užití síly nikdy legitimním důvodem. Totéž ostatně platí i pro pozdější íránský útok na americké základny.

Případná účast Sulejmáního a jeho jednotek na porušování lidských práv pak taktéž nemůže akci ospravedlnit, neboť ani pachatel takových činů nemůže být svévolně „popraven“. Jediným legitimním postupem je v tomto případě využití nástrojů mezinárodní spravedlnosti. A jak Callamardová uvádí, případné pochybnosti o účinnosti takového postupu „je třeba řešit posílením těchto institucí, nikoliv jejich naprostým ignorováním.“

Irák jako neuznaná oběť útoku

Za zřejmě nejméně přijatelnou okolnost celého incidentu lze nakonec označit fakt, že útok proběhl na území třetího nezávislého státu, Iráku. Jeho obětí se přitom kromě Sulejmáního a několika dalších členů Revolučních gard stal též vysoký představitel iráckých ozbrojených složek (konkrétně tzv. Jednotek lidové mobilizace) a jejich čtyři další příslušníci.

Jak zpravodajka OSN podotýká, USA se ve své obhajobě útoku předložené Radě bezpečnosti nepokusily tento fakt jakkoliv ospravedlnit a ponechaly jej zcela bez komentáře. Útok za takových okolností zcela jednoznačně představuje akt agrese proti dotyčnému státu a svévolné narušení jeho suverenity. To ostatně irácká vláda uvedla ve své stížnosti Radě bezpečnosti OSN a dále stvrzuje jeho protiprávní povahu vzhledem k platným normám mezinárodního práva.

Pokud bychom přijali praxi, podle které mohou znepřátelené státy vzájemně atakovat své představitele ve třetích zemích bez jejich souhlasu, byť už by to bylo v rámci jejich „sebeobrany“, pro což ovšem USA nepředložily žádné důkazy, a ustoupili z principů, které to zapovídají, znamenalo by to, že se ze celého světa stává potenciální bojiště. A teritorium jakéhokoliv státu by tak mohlo být svévolně zasaženo.

Na základě uvedených argumentů Callamardová uzavírá svou zprávu tím, že incident z 3. ledna tohoto roku představoval svévolné, a z hlediska mezinárodního práva ilegální „cílené zabití“ ze strany USA. A tento stát je za ně zodpovědný.

Další z případů cíleného zabíjení

Výše uvedená právní analýza nicméně není hlavním a zřejmě ani nejdůležitějším obsahem zprávy, která byla Radě pro lidská práva předložena. Ta se totiž v prvé řadě soustředí na samo tak zvané cílené zabíjení pomocí dronů.

Jak   zpravodajka OSN uvádí, tato praxe se stává stále častějším fenoménem, a to především v kontextu nástupu takzvané druhé dronové epochy. Ta je charakterizována tím, že se bezpilotní bojové prostředky stávají dostupnějšími a šíří se mezi velké množství aktérů.

Podle dostupných údajů má vojenské drony ve výzbroji v současné době okolo stovky států. Pětatřicet z nich má pak k dispozici stroje nejvyšší kategorie vybavené sofistikovaným zbraňovými systémy a schopné provádět útoky ve vzdálených oblastech. V období od r. 2015 je k takovému účelu — a to včetně cíleného zabíjení — podle dostupných dat použily Egypt, Irák, Izrael, Írán, Nigérie, Pákistán, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Spojené státy, Turecko a Velká Británie.

Drony kromě toho vlastní a využívá i řada nestátních aktérů, jako Islámský stát, nebo jednotky Chalífy Haftara v Libyi. A lze předpokládat, že jejich šíření bude pokračovat.

Drony „druhé dronové epochy“ jsou na rozdíl o jejich předchůdců levnější a zároveň mnohem efektivnější. Mohou operovat na vzdálenosti přesahující tisíc kilometrů a provádět zde účinné útoky proti osobám nebo infrastruktuře.

Jejich zásadní výhodou zůstává možnost zaútočit, aniž by útočník sám podstoupil riziko. Právě to z nich činí stále populárnější a do jisté míry i prestižní nástroj vedení války.

Mýty o dronovém válčení

Cílené zabíjení drony je jeho zastánci dlouhodobě obhajováno jako praxe, která snižuje počet civilních obětí v ozbrojených konfliktech, neboť drony jsou údajně schopny „chirurgických útoků“. Podle této logiky se mj. významně rozšířil program cíleného zabíjení za předchozí americké vlády prezidenta Obamy, a to především proti členům skupin, jako je al-Káida nebo Islámský stát.

Podle Callamardové se však jedná o mýtus, pro který neexistují doklady, spíše naopak. Navádění dronů na cíl představuje komplexní operaci, při které se nevyhnutelně a často stávají chyby. I pokud dron zasáhne svůj „cíl“ — a pro jednoduchost zde předpokládejme, že je tento cíl sám o sobě legitimní —, dostupná data ukazují, že při tom umírá mnoho dalších lidí, což je často způsobeno tím, že neúspěšné útoky se opakují.

Zpravodajka OSN cituje mj. z případové studie uveřejněné organizací Reprieve, podle které například v Pákistánu v roce 2015 během útoků na čtyřiadvacet osob zařazených Obamovou vládou na „seznam cílů“ zemřelo celkem 874 dalších lidí, mezi nimi 142 dětí. V Jemenu pak americké dronové útoky na sedmnáct vytipovaných osob mezi lety 2009 a 2014 přinesly smrt dalším 273 lidem.

K tomu je třeba připočíst množství zraněných a v neposlední řadě i sociální, psychologické a další důsledky pro komunity, které jsou nuceny takzvaně „žít pod drony“. Lidé zde, často po mnoho měsíců či let, čelí permanentním obavám z útoku, evokovaným mimo jiné i charakteristickým hlukem stále přítomných průzkumných dronů. To narušuje jejich každodenní aktivity a vede k závažným psychickým důsledkům, mj. i ve formě posttraumatické stresové poruchy.

Cílené zabíjení jako hrozba pro mezinárodní právo

Vedle systematického porušování lidských práv drony představují též hrozbu pro další instituce mezinárodního práva. Jak Callamardová uvádí, „vlivné státy“ se během posledních dvou dekád snaží účelově rozšiřovat úzké mantinely nastavené Chartou OSN a dalšími dokumenty pro užití síly v mezinárodních vztazích, a to právě proto, aby mohly „cílené zabíjení“ drony obhájit.

Podle takového extenzivního výkladu je možné k preventivní sebeobraně přikročit nikoliv pouze v situaci bezprostředně hrozícího útoku, ale i v případě, že by útok proti danému státu mohl nastat někdy v budoucnu a pozdější reakce by nemusela být účinná pro odvrácení takové hrozby. Na základě podobné logiky si pak státy osobují právo zasáhnout proti takové hrozbě kdykoliv a kdekoliv, a to i na území třetích států, které v daném konfliktu nejsou zainteresovány.

Popsaná doktrína, obzvlášť pokud by byla dále rozšiřována a dovedena do důsledků, by podle zpravodajky OSN znamenala setření hranic mezi právem na užití síly (ius ad bellum) a normami pro vedení válečného konfliktu (ius in bello), hranic mezi zónami konfliktu a neutrálním územím a v důsledku i samé hranice mezi válkou a mírem. Za takové situace „je válka normalizována jakožto legitimní a nutná součást ‚míru‘“ a přestává být „jeho protikladem, kterému musíme bránit všemi svými silami,“ upozorňuje Callamardová.

Lednový útok USA přitom představuje další rozšíření uvedené doktríny. Mezinárodní komunita je tak nyní podle Callamardové postavena před reálnou možnost, že „státy budou ‚ze strategických důvodů‘ přikračovat k eliminaci vysoce postavených představitelů ozbrojených sil mimo kontext ‚zjevné‘ války a pokoušet se takové zabití obhájit tím, že cíl útoku označí za ‚teroristu‘, který by je mohl v budoucnu ohrozit.“ Podle zpravodajky OSN taková eventualita nepředstavuje „šikmou plochu“ ale „okraj útesu“.

Absence odpovědnosti

Zásadním problémem současné situace podle Callamardové je, že pro dohled nad cíleným zabíjením pomocí dronů a jeho regulaci na mezinárodní úrovni existují pouze slabé nebo vůbec žádné mechanismy. Aktéři, kteří se dopouštějí přečinů, tak nejsou voláni k odpovědnosti.

Nezávislá právní expertka OSN proto navrhuje několik opatření. Patří k nim vytvoření standardů pro transparentnost, dohled a odpovědnost pro využívání dronů, otevřenou debatu o důsledcích cíleného zabíjení pro mezinárodní právo, odsouzení útoků, které jsou v rozporu s Chartou OSN, a důsledné vyšetření všech případů nezákonných úmrtí.

Samy mezinárodní instituce k tomuto účelu ale podle Callamardové nestačí. K cílenému zabíjení se, vyjma několika politicky exponovaných případů, vyjadřuje či se proti němu ohrazuje pouze minimum států. Je to pak právě obecné mlčení, které malé menšině umožňuje vyhýbat se odpovědnosti a dále v neblahé praxi pokračovat, včetně snahy prosadit právní interpretace, které ji schvalují.

Podle představitelky OSN však státy mají odpovědnost proti ní vystoupit. Ba vzhledem k tomu, že jsou ve hře zcela základní normy stávajícího mezinárodního práva, jejichž porušení ohrožuje všechny, jsou přímo zavázány tak učinit.

Prolomit mlčení

Je velmi těžké odhadnout, zda výzvy zpravodajky OSN budou vyslyšeny — odmítavá reakce ministerstva zahraničí Spojených států na sebe nenechala dlouho čekat. Cílené zabíjení drony je přirozeně pouze jedním z mnoha případů porušování lidských práv a ignorování dalších mezinárodních právních norem v současném světě.

Slabý zájem mezinárodní komunity o řešení daného problému lze nepochybně do jisté míry připsat i technickým okolnostem „dronového válčení“. Sled izolovaných operací probíhajících bez masivnějšího nasazení armády zkrátka uniká širšímu zájmu médií a veřejnosti.

Je to podobné, jako každodenní policejní činnost při chytání zlodějů a jiných zločinců. Do popředí se dostane pouze velmi omezený počet „zajímavých“ nebo kontroverzních případů.

Dokud útoky prostřednictvím dronů — a to navzdory jejich četnými civilním obětem — probíhají v odlehlých horských oblastech Afghánistánu, Pákistánu a Jemenu, v zemích, kde se jeví být pouhou kapkou v moři mnohem rozšířenějšího násilí, jako je Irák a Sýrie, či dokud jsou používány proti státům s velmi slabým mezinárodním postavením a nechvalnou pověstí, jako je Írán, zdá se, že to vlastně nikomu příliš nevadí. 

Situace se však může v určitou chvíli změnit, neboť plíživá normalizace takovýchto nových forem vedení války otevírá prostor pro jejich uplatnění i jinde. Dějiště a oběti příštího útoku nelze nikdy spolehlivě odhadnout.

Je tudíž též v zájmu České republiky, která jakožto relativně malý stát nedisponuje vhodnými prostředky, jak případný útok proti svému území a obyvatelstvu odstrašit, aby takováto praxe byla omezena a eroze mezinárodního práva a pořádku dále nepokračovala. Zasadit se o to může například prostřednictvím své stále mise při OSN a jiných diplomatických kanálů, a to jak skrze spolupráci s dalšími státy, které drony k cílenému zabíjení nevyužívají a nemají zájem na jeho šíření, tak i případným tlakem na své spojence, kteří se přečinů nebo sporného jednání dopouštějí.

Nezbytným krokem na straně veřejnosti a médií je pak znepokojivý vliv „druhé dronové epochy“ na mezinárodní bezpečnost a stabilitu sledovat a otevřeně o něm hovořit. Je totiž společným zájmem nás všech, aby elementární mechanismy mezinárodního práva včetně limitů pro použití síly a násilí, jakkoliv je často můžeme považovat za neúčinné a nedostatečné, zůstaly zachovány.

Diskuse