Když svět potřebuje bojovníky, vzpomene si na Kurdy. Bohužel ale na ně rychle zapomene ve chvíli, kdy už je nepotřebuje. Válka v Iráku Kurdům nakonec přinesla vysněnou autonomii a Regionální vláda Kurdistánu (KRG) je zčásti naplněním kurdského snu, který i ostatní Kurdové mají před sebou. Irácká cesta ale byla dlážděna zradou a Kurdové si dobře pamatují na moment, kdy po mohutném povzbuzování ze strany Spojených států nakonec stáli proti Saddámovi sami. A umírali.

V Sýrii, kde byli Kurdové klíčovým spojencem proti Islámskému státu, se zatím své autonomie nedočkali. Situace v Sýrii je pro Kurdy složitější v tom, že na rozdíl od Iráku zde neobývají celistvé území a jsou mnohem více promícháni s arabským obyvatelstvem.

S nějakou formou autonomie syrští Kurdové počítali. Spojené státy ale po Asadově pádu zvolily pohodlnější variantu — udržovat vztahy pouze s jednou centrální vládou. Autonomii syrského Kurdistánu — Rojavy svět nepodpořil a syrští Kurdové zůstali opět odkázáni sami na sebe.

Nebylo to pro ně asi velké překvapení. Spojenci je totiž v minulých letech zradili už jednou, a to když stažení amerických vojáků umožnilo tureckou invazi do kurdských oblastí Afrinu a Serekaniye. Turecké invaze vyhnaly z domovů přes 300 tisíc lidí, z nichž velká část dodnes žije ve stanových táborech u města Hasaka.

Když se před několika dny objevily zprávy, že Spojené státy opět zvažují vyzbrojení Kurdů, tentokrát proti režimu v Íránu, asi každého, kdo situaci Kurdů sleduje, napadlo, že to zase skončí podrazem. V těchto dnech zůstává případné zapojení Kurdů otázkou, neboť Donald Trump tyto zprávy popřel.

Íránští Kurdové nicméně na svou příležitost čekají. V první řadě si musíme uvědomit, že Kurdové nikdy nebojovali za Spojené státy, ale za sebe. Kurdové nejsou Íránci, nejsou Turci, nejsou Syřané. Kurdové čelili a čelí represím ve všech čtyřech státech.

V Íránu byla práva Kurdů omezována jak za vlády dynastie Pahlaví, tak za současného režimu. Kurdové se pokusili využít situaci už během revoluce v roce 1979, jejich povstání však islamistický režim brutálně potlačil. Kurdové v Íránu jsou omezováni v používání své rodné řeči, kurdské organizace a kurdští aktivisté čelí brutálním represím.

V turecké věznici jsem potkala kurdskou dívku, která z Íránu utekla do kurdské Rojavy, kde mohla jako Kurdka žít svobodně. Poté co začaly útoky Islámského státu, přidala se ke kurdským ženským vojenským jednotkám YPJ. V Rojavě ji při přeshraniční operaci zatklo Turecko a ve vězení čekala na vydání do Íránu.

Počítala s jistou, že ji v Íránu popraví. Popisovala, že v případě Kurdů nikdo nic neřeší a rovnou je popravují. Nejen kurdské bojovníky, ale i různé aktivisty. Je běžné, že spolužák nebo soused zmizí. Popravy Kurdů prý dosahují mnohem větších čísel, než se ve světě tuší.

Rizika jsou enormní

Vlastní identita a právo na sebeurčení jsou pro Kurdy zásadní. Na svou příležitost čekali v Iráku a Sýrii, čekají v Íránu i Turecku. Čekají právě na moment, kdy režim oslabí a oni využijí situace.

Je ale otázkou, jestli ta správná chvíle pro íránské Kurdy je teď. V Íránu zatím chybí další opoziční skupiny, které by vedly ozbrojené povstání. Otázkou je diskutované zapojení iráckých Kurdů. Jak Nečirvan Barzání, tak Bafel Talabání, kurdští vůdci v Iráku, se obávají dopadů na celý kurdský region. Z bezpečného iráckého Kurdistánu se snadno může stát válečná zóna, Írán má totiž raket a dronů pořád dost.

Nejen vedení KGR, ale i každý irácký Kurd bude stát před dilematem, zda se připojit k bojům, pomoci íránským Kurdům a věřit, že právě teď může vzniknout nezávislý Kurdistán. Výsledek ale je nejistý a může být ohroženo i to, co si Kurdové v Iráku dosud vybudovali.

Režim v Íránu oslabil, ale ne dost na to, aby Kurdové měli zřetelnou šanci na úspěch. Chybí další opoziční skupiny, chybí přeběhlíci ze strany režimu, kteří sehráli klíčovou roli při povstáních v Libyi nebo Sýrii. Lze předpokládat, že iráčtí Kurdové budou vyčkávat a do bojů v Íránu se zapojí ve chvíli, kdy už bude povstání probíhat a režim bude ještě více oslabený.

Samotní íránští Kurdové, kteří by museli povstání začít, ale nedisponují kdovíjakou silou. Současnou kurdskou koalici v Íránu tvoří šest různých skupin, které dohromady čítají maximálně 8 tisíc bojovníků. Jsou to převážně guerillové jednotky, bez vyspělého vybavení. I pokud by měly západní leteckou podporu, jejich šance proti režimu jsou za současné konstelace dosti malé. Může se ale stát, že Kurdové zahájí povstání, další frakce se budou přidávat a každým úspěchem bude síla proti režimu narůstat.

Kurdové tedy stojí před těžkou volbou. Je zde veliká šance, která se nemusí dlouhá léta opakovat. Pokud by ale pokus nevyšel, zůstanou úplně sami a režimu napospas. Můžeme Kurdům jen přát, ať se rozhodnou správně, byť je otázkou, zda vůbec v dané situaci správné rozhodnutí existuje.