Čtyři roky od zahájení ruské invaze na Ukrajinu se únava mísí s cynismem a nebezpečnou relativizací. Sílí volání po „kompromisním míru“, které přehlíží to nejzákladnější: kdo je agresor a kdo napadený. Jako člen strany Levice se hlásím k tomu, že naše strana byla mezi prvními, kdo proti ruské invazi protestovali — už druhý den po jejím vypuknutí na Václavském náměstí. Tehdy nebylo nad čím váhat: imperialismus je vždy imperialismus, ať přichází z kterékoli světové strany.

Dnes se však zdá, že levice v labyrintu geopolitiky ztrácí svou hodnotovou ukotvenost. Její role není v pragmatickém taktizování, ale v neústupném, až umanutém obhajování univerzálních principů lidské důstojnosti a práva na sebeurčení. Vidíme, jak se z antiimperialismu stává selektivní antiamerikanismus, který v odporu k jedné mocnosti oslepl vůči imperiálním ambicím jiné. Tento přístup levici oslabuje a ta pak nedokáže rozlišit mezi úsilím o mír a faktickým přitakáním agresi.

Rozchod s pacifismem, který nadržuje agresorovi

Odmítnutí ruské agrese pro mě osobně znamenalo bolestnou zkušenost. Mé trvání na základních levicových principech mě stálo ztrátu řady virtuálních i skutečných přátel i rozchod s hnutím DiEM25, jehož členem jsem byl téměř od jeho počátku. Tehdy pro mě bylo symbolem naděje, že evropská levice dokáže čelit oligarchům i diktátorům. Zlom nastal, když se pacifistický postoj „mír za každou cenu“ změnil v lhostejnost k obětem. Když na lidi padají bomby, požadavek „deeskalace“ se mění v cynický diktát: aby se napadení přestali bránit a agresor upevnil své pozice.

Na sociálních sítích dodnes čelím útokům, kdy mi lidé, se kterými jsem léta sdílel odpor k nespravedlnosti, najednou nadávají do „válečných štváčů“, protože trvám na právu napadeného se bránit. Neustále se vrací narativ o „proxy válce“, který Ukrajincům upírá svébytnost a dělá z nich jen loutky Washingtonu — podobně jako ji jiní kdysi upírali Vietnamcům nebo dnes Palestincům.

Odmítám také konstrukty o „obranné agresi“, kterými někteří levicoví komentátoři v duchu reálpolitiky naznačují, že Putinovi „nic jiného nezbývalo“. To legitimizuje právo silnějšího. Agresor musí udělat jedinou věc: odejít. K tomu nepotřebuje žádné zdůvodnění ani „bezpečnostní záruky“.

Napadení mají právo se bránit a my máme povinnost je v tom podpořit. Tento princip je univerzální: i v případě zrůdných režimů, jako je ten íránský, zůstává agrese agresí a útok bez mandátu OSN zločinem. Lidé mají právo nebýt okupováni a bombardováni. Jakýkoliv jiný postoj je jen alibi pro kapitulaci před imperialismem.

Mnichovská konference, kšeftování s mírem a válečné zisky

Odmítnutí levicového lavírování však neznamená souhlas s transakčním cynismem, který z míru i války dělá byznys. Právě skončená Mnichovská bezpečnostní konference 2026 to smutně ilustrovala. Viděli jsme neschopnost EU artikulovat vlastní suverénní bezpečnostní politiku a potvrzení Trumpova stylu „kšeftování s mírem“, kde se handluje území za pochybné obchodní ústupky.

Toto myšlení u nás ztělesňuje ministr zahraničí Petr Macinka. Jeho obdiv k Trumpově transakční diplomacii nelze redukovat na další internetový meme; je to vzkříšení mnichovanství a hry „o nás bez nás“. Jeho souboj s Hillary Clintonovou úspěšně cílil na obdivovatele trumpovského vidění světa, což považuji za velmi nebezpečné.

Nemůžeme se divit, že Putin nerespektuje suverenitu Ukrajiny, pokud Washington proti Venezuele a spolu s Tel Avivem proti Íránu provádějí „preventivní údery“ bez mandátu OSN. Navzdory oprávněnému odporu k těmto režimům jsou takové útoky v přímém rozporu s mezinárodním právem.

Tento mocenský cynismus doplňuje realita „obdivovaného“ českého zbrojařství. Holding CSG miliardáře Strnada díky válce v roce 2024 téměř ztrojnásobil zisk na 13 miliard korun a v roce 2025 dále roste.

Uznání práva na obranu však neznamená, že se z něj má stát stroj na soukromý zisk. Vojensko-průmyslový komplex by měl přejít pod veřejnou kontrolu a válečné zisky by měly být vyvlastněny prostřednictvím stoprocentní daně.

Skutečný antimilitarismus dnes znamená vzít zbrojařům motivaci k prodlužování konfliktů. Miliardy vydělané na válce mají sloužit k záchraně životů a poválečné rekonstrukci, nikoli k budování soukromých impérií.

Boj ukrajinské levice na dvou frontách

Evropská levice je v otázce Ukrajiny rozdělená a neschopná jasného postoje. Ilustrací bylo hlasování v Evropském parlamentu k výročí invaze 24. února 2026. Většina frakce The Left se zdržela nebo hlasovala proti rezoluci na podporu napadené země, což považuji za ostudné selhání. Světlou výjimkou bylo jen 8 ze 46 europoslanců (většinou ze severské levice a po jednom z Francie a Řecka), kteří se nebáli postavit za právo Ukrajiny na obranu.

U nás tuto rezignaci na solidaritu zosobňuje uskupení Stačilo!. Pod levicovou nálepkou parazitují na strachu a fakticky nahrávají agresorovi. Na druhé straně stojí polské Razem či skandinávská levice, které podporují právo na obranu jako nezbytný předpoklad pro spravedlivý mír.

Moje podpora Ukrajiny není nekritickým obdivem k tamní Zelenského vládě ani přehlížením nacionalismu a dalších nedostatků ukrajinské vlády. Partnerem mi není abstraktní „ukrajinský národ“, ale konkrétní levicové síly bránící zemi před okupací, jako jsou Socialnyj ruch (Sociální hnutí), odboráři, anarchistická síť Solidarity Collectives (Kolektivy solidarity) a feministické kolektivy. Bojují na dvou frontách — proti ruskému agresorovi i proti neoliberálnímu tlaku vlastní vlády, která i během války osekává pracovní práva.

Vzhledem k tomu, že většina české levice tyto hlasy ignoruje, považuji za nutné uvést alespoň některá jména a jejich publikace. Zásadním zdrojem informací je časopis Spilne/Commons. Jedním z důležitých hlasů je historik a nyní voják Taras Bilous, který v rozhovoru pro časopis Jacobin jasně popsal situaci ukrajinské levice i realitu společnosti ve válce a své vnímání Trumpových mírových jednání. Dále je třeba zmínit právníka a dlouholetého představitele Sociálního hnutí Vitalije Dudina zabývajícího se postavením odborů ve válečné ekonomice, nebo články politologů Hanny Perekhody a Denyse Pilashe a historika Vladyslava Starodubceva.

Skláním se také před ruským mírovým hnutím a jeho odvaze čelit paranoii Putinova režimu, který obětuje vlastní lidi pro iluzi sféry vlivu.

Spravedlnost bez dvojího metru

Nesmíme relativizovat bezpráví jen proto, že se děje i jinde. Pokud jako levice odsuzujeme agresi v Gaze nebo útoky Izraele, musíme se stejnou razancí odsoudit i tu ruskou. Jedinou přípustnou pozicí pro levici je „solidarita s utlačovanými světa“ — to je ten jediný „tábor“, ke kterému máme být jako levičáci loajální.

Čtyři roky války nás naučily, že mír bez spravedlnosti je jen odložená agrese. Levice se nemůže schovávat za abstraktní pacifismus či antimilitarismus, pokud tím fakticky přijímá diktát silnějšího.

Právo na důstojný život začíná tím nejzákladnějším — nebýt okupován a nebýt bombardován. Skutečný levicový závazek znamená podporovat právo na obranu a stavět se proti všem formám imperialismu — ať přicházejí z Moskvy, Washingtonu nebo odjinud. Součástí tohoto závazku je i požadavek, aby zbrojní průmysl podléhal demokratické kontrole bez možnosti kumulovat válečné zisky.

Jediný spravedlivý mír je mír bez okupace — na Ukrajině, v Gaze i kdekoliv jinde.