Otázka, co dělat, vyvstává s tíživou naléhavostí před každým mladým člověkem, kterému není lhostejný „osud obce“. Kam napřít síly svého mládí, jakému ideálu prokázat službu, ptá se ten, kdo teprve vstupuje do světa. O to naléhavější se ta otázka stává v časech překotných změn, válek a krizí, kdy se zdá, že společenská pouta oslabují a jedinou „rozumnou“ cestou je lhostejný obrat k pragmatismu.

Byli to mladí lidé, kteří tolikrát v české moderní historii takový lhostejný obrat k pragmatismu odmítli. Vzdát se bez boje snů o lepší budoucnosti bylo pro mnoho z nich nepřijatelné. Mezi takové příklady mladého hrdinství patří i příběh odbojové organizace Předvoj, působící mezi lety 1943 a 1945 na území Protektorátu Čechy a Morava.

Předvoj nového světa

Předvoj založili především lidé středoškolského věku, vychovaní v masarykovském Československu a evangelickém sboru na pražské Santošce. Byli otřesení Mnichovem a nacistickou okupací, okradení o budoucnost uzavřením vysokých škol v roce 1939 a permanentně ohrožení nuceným nasazením v říši.

„V nejhorších temnotách vykřesali jsme ze sebe jiskry těžkých, odvážných nadějí, abychom mohli žít,“ napsal v roce 1942 Karel Hiršl, ústřední postava Předvoje a jeho spiritus agens, do svých poznámek.

Jádro Předvoje tvořili „tři mušketýři“ Karel Hiršl, Václav Dobiáš a Jiří Staněk. Společně s několika dalšími členy evangelického sboru, spolužáky a přáteli z diskusních kroužků se postupně promyslili k rozhodnutí zahájit odboj proti nacistické nadvládě. To vše pod křídly marxismu, jejž chápali především jako filosofický a politický program vedoucí k nastolení spravedlivějších vztahů mezi lidmi, prosazení rovnosti a svobody nejen v politické, ale i obecně společenské a ekonomické rovině.

Dalšími zakládajícími členy byli Jan Mojžíš, Jaromír Mrkos, sestry Nataša a Želmíra Kálalovy, Karel Kosík, Radovan Richta, Antonín Růžek, Karel Šmirous a Jiří Vrba. Společně v roce 1943 utvořili první buňku Předvoje.

Za několik měsíců už se z Předvoje stala organizace čítající tisíce lidí. Jejich časopis tištěný ve třech tajných tiskárnách vycházel v nákladu vyšších stovek exemplářů. V rámci konspirativní struktury Předvoje působila celá řada odbojových skupin: některé podnikaly diverzní akce jako útoky na železnice, zničení skladu s benzínem, další organizovaly pracující v továrnách. Předvoj byl rovněž v těsném kontaktu s představiteli ilegálních struktur komunistické strany v protektorátě, byť v zájmu udržení bezpečnosti pracoval dlouho odděleně.

Dva členové Předvoje, Alois Bauer a Vladimír Blažka, provedli v únoru 1945 úspěšný atentát na Augusta Gölzera, jednoho z velitelů SS v Brně. Po Reinhardu Heydrichovi to byl druhý nejvyšší představitel SS, který byl odbojáři v českých zemích zlikvidován.

Ač život klíčových postav Předvoje skončil tragicky jen pár dní před koncem války, mnoho členů odbojové skupiny válku přežilo a po jejím skončení se stali mladými kádry komunistické strany. V 60. letech se významná část bývalých členů Předvoje vydala reformní cestou a v Radovanu Richtovi a Karlu Kosíkovi našly snahy o demokratický socialismus své snad nejpronikavější myslitele.

Z příběhu Předvoje, který zprostředkovávají dopisy Karla Hiršla nebo kniha Aleny Wagnerové a Vladimíra Janovice Neohlížej se, zkameníš, vystupuje odvaha mladých lidí, kteří v beznadějně lhostejné době nasadili svůj život ve službě lepší budoucnosti. Při přemítání nad jejich příběhem nelze nemyslet na naši současnost. Jak se můžeme my dnes odvahou mladých lidí z Předvoje inspirovat? Odpověď jsem zformuloval do tří lekcí.

Lekce první: vzdorujme lhostejnosti

Na první pohled se zdá, že válečná situace musela být mnohem přehlednější než naše dnešní současnost, a tedy že bylo jednodušší stát na správné straně. Karel Hiršl popisuje atmosféru protektorátní společnosti úplně jinak. Jako kdyby šlo všem jen o to „najít vhodný poměr mezi tím, kdy říci Heil Hitler a kdy Guten Tag,“ psal Hiršl v jednom z dopisů svému příteli, nuceně nasazenému v říši. Atmosféru ve společnosti vyjádřil frázemi, které opakovali mnozí jeho současníci: „Ať do dopadne, jak chce, my se přece neztratíme“ a „Nejlepší je nemyslet na politiku“.

I tehdy, stejně jako dnes, bylo třeba se postavit rozšířenému sebeklamu, že z vážné, naléhavé situace lze jaksi lišácky proklouznout a pěstovat si přesvědčení, že je přece jedno, jak všechny krize, společenské zápasy a války skončí, hlavně když my se budeme mít dobře a bude mír.

Pro Hiršla a jeho soudruhy byl takový postoj nepřijatelný: „Není možno být spokojen a nalézt vítězství v tom, že člověk vyjde za každé situace s každým dobře,“ psal Hiršl svému příteli Karlu Bertelmannovi v únoru 1943.

Pro mladé lidi z Předvoje, tehdy sotva dvacetileté, nebylo nijak snadné vymezit se takto vůči obecné atmosféře německou armádou okupované Prahy. Věděli ale, že rozpoznat dobu vymknutou z kloubů a žádající si zásadní nápravu, není samozřejmé. Dopracovat se takovému poznání vyžaduje mnoho úsilí.

„Byl Hamlet posera, nerozhodný slaboch, psychopat a maniak?“ ptal se Hiršl v jednom z dopisů Bertelmannovi. Hiršl došel k závěru, že mnoho „idealistů“ se chce dostat přes problémy doby „suchou nohou“, tedy bez bojů a bez pochyb, bez negace vládnoucích poměrů ve společnosti. To podle Hiršla nejde: hamletovský rozchod se společností, jakkoliv tragický, je nutnou podmínkou pro nápravu. „Hamleti a Don Quijoti jsou naši předkové. Tím je dáno, že je musíme překonávat — právě proto, že je milujeme,“ píše v dopise Hiršl.

Lekce druhá: organizujme se

Činnost Předvoje spočívala v prvních měsících především v organizování a budování odbojových struktur. Mladí lidé, kteří uzavřením vysokých škol přišli o možnost studia, začali pracovat, často v manuálních profesích. Díky tomu se mladí intelektuálové zapálení pro myšlenku lepšího světa spojili s dělníky a dalšími pracujícími se smyslem pro praktičnost a začali na pracovištích tvořit první odbojové buňky.

Skupiny si zprvu procházely „školením“ v konspirativní práci a základech marxismu. Buňky Předvoje postupně vznikaly v Brně, Chocni nebo Strakonicích, odkud přišel do Předvoje dentista Edmund Trachta, za jehož peníze pořídila skupina první cyklostyl a začala vydávat časopis Předvoj.

První číslo vyšlo v nákladu sta kusů v březnu 1944. V záhlaví stálo: „Předvoj je instrukční časopis pro pracovníky odboje českého pracujícího lidu proti jeho nepřátelům.“ Autoři Předvoje nezakrývali, že gestapo úspěšně rozprášilo struktury KSČ a že odboj v protektorátě je celkově slabý. Avšak právě v takové situaci členové Předvoje považovali za klíčové spojovat odhodlané lidi a budovat z nich odbojové hnutí. V programovém prohlášení si Předvoj vytyčil tři hlavní úkoly: budovat politickou stranu, zakládat národní výbory a připravit národní revoluční armádu.

Dobrodružné diverzní akce či rozšiřování ilegálních tiskovin sice měly v Předvoji své místo, ale byly spíše druhotné: hlavní bylo zorganizovat početnou a koordinovanou strukturu lidí, která dokáže reagovat na aktuální situaci, ve vhodné chvíli přispěje ke svržení nacistické vlády a pomůže s budováním „nového socialistického státu“. Příznačné přitom je, že v programovém prohlášení nebyla ani zmínka o Sovětském svazu jakožto činiteli, který má do situace v protektorátě zasáhnout.

Přesvědčit další k účasti měli členové Předvoje především tím, že budou „nejschopnější, nejstatečnější, nejlépe organizovanou silou národního odboje“. Nikoliv „křiklounstvím“ nebo nátlakem, dnes bychom mohli mluvit o marketingu a reklamě, nýbrž příkladem, nadšením a odhodláním doufali odbojáři Předvoje strhnout lidi k „revoluci“ proti nacismu.

Lekce třetí: myšlením k činu

Třetí, nejpodstatnější lekcí je, že v Předvoji působili lidé, kteří se nebáli myslet a mysleli společně. Studenti v kruhu kolem Karla Hiršla do hloubky přemýšleli o stavu společnosti, v níž žijí, a podle toho také hodlali jednat. Nejprve se scházeli v evangelickém sboru, kde se českobratrská tradice mísila s masarykovským státotvorným myšlením. Pro zapálenější členy sboru pak Hiršl a jeho nejbližší začali pořádat diskusní a čtenářská setkání, kde se věnovali národnímu hospodářství, teorii pedagogiky, reformě středních škol i moderní české poezii. Postupně se však sboru začali vzdalovat a poté, co se seznámili se základy marxismu, se od sboru oddělili již nadobro.

V jednom z dopisů svému příteli Josefu Vyskočilovi Hiršl v roce 1943 napsal: „Se sdružením jsem se rozešel názorově, ne tělesně; většina lidí si tam totiž příliš hoví ve svém zdánlivém křesťanství, dobromyslném usmívání na špatnost tohoto světa a v sofistických heslech a morálních příkazech, které mají dle mého názoru velmi daleko od skutečného úkolu křesťana: hledat království Boží.“

Seznámení s marxismem oslovilo zakládající členy Předvoje příslibem budování takového království. Marxova neúprosná analýza nerovností a velmocenských vztahů dávala mladým lidem kolem Hiršla nástroje pro porozumění jejich době. Zároveň ale nešlo o dogmatický stalinismus; skupina kolem Hiršla se například vymezila proti stalinským procesům ve třicátých letech a lidé Předvoje nepotřebovali ani indoktrinaci komunistickou stranou; přihlášení se ke komunismu bylo výsledkem přemýšlení o tom, v jakém světě žijí a v jakém světě by žít chtěli.

„Pořád jsme hledali a tápali, až jsme najednou pochopili, že jsme vlastně komunisté,“ komentoval vývoj skupiny Václav Dobiáš. Ke komunismu se skupina kolem Hiršla pročetla a promyslela: „Nás to tehdy přímo hnalo k tomu, abychom něco dělali,“ vzpomínala po válce Nataša Kálalová, „a já to považuju za morální vrchol svého života, to přihlášení se ke komunismu v Předvoji. Já jsem kapitalismus nechtěla, já jsem chtěla nový svět.“

Vedle marxismu inspirovala budoucí členy Předvoje i četba francouzského spisovatele Romaina Rollanda, poezie křesťansko-libanonského básníka Chalíla Džibrána nebo bengálského spisovatele Rabíndranátha Thákura. Není tedy divu, že skupina studentů kolem Karla Hiršla si od jednoho z jejich učitelů vysloužila označení „hvězdní zevlouni“.

Úder do budoucnosti

Členové Předvoje si byli dobře vědomi rizika, které podstupují, a s tím, jak se organizace rozšiřovala, bylo jasné, že se dříve či později gestapu podaří do ní zasáhnout. Na konci léta 1944 sdružoval Předvoj na tisíc odbojových skupin údajně až s deseti tisíci členy. Gestapu se podařilo infiltrovat skupinu kolem Karla Hiršla na podzim téhož roku a postupně agenti zatkli takřka všechny zakládající členy Předvoje.

Od dubna 1945, kdy skončily poslední výslechy v Petschkově paláci, byla hlavní část skupiny vězněna v Terezíně. V té době už německá vojska ustupovala a v Košicích zasedala nová československá vláda. Zdálo se, že je třeba vydržet jen pár týdnů. V terezínské Malé pevnosti však začala epidemie skvrnitého tyfu a věznění členové Předvoje byli každým dnem vystaveni smrtelnému nebezpečí.

Na zásah Červeného kříže sice 1. května propustili velkou část těžce nemocných, mezi nimi i Radovana Richtu, avšak na přímý rozkaz Karla Hermanna Franka, nejmocnějšího nacisty v protektorátě, vypracovalo gestapo seznam prominentních členů komunistického odboje, kteří měli být popraveni.

Dne 2. května v Terezíně popravili šestapadesát vězňů, mezi nimi i Karla Hiršla, Jiřího Staňka, Jana Mojžíše, Evžena Šestáka a Edmunda Trachtu. Hitler byl již mrtvý, válka rozhodnuta. Poprava odbojářů v daném okamžiku pro nacisty neměla význam — jak píše Alena Wagnerová a Vladimír Janovic, šlo o „úder namířený do budoucnosti“.

Zdeňka Lachmannová, členka Předvoje a jedna z popravených v Terezíně, v dopise na rozloučenou svým rodičům napsala: „Odpusťte mi, že jsem Vám způsobila takovou bolest, nemohla jsem jednat jinak. V životě je ještě mnohem silnější pouto, než je láska k rodině, láska k sobě — je to láska k práci za lepší život těch, kteří ho musí žít, je to smysl pro povinnost.“

Naplnění snů o svržení nacistické vlády se klíčoví členové Předvoje nedožili. Popravou v Terezíně byl zmařen nejeden lidský talent, v osobě Karla Hiršla snad i talent generační. Jak by zavraždění členové Předvoje jednali v poválečné době, za třetí republiky, stalinismu a následně během pražského jara a za normalizace, nevíme. Mezi přeživšími členy Předvoje nalezneme jak reformní komunisty a disidenty, například Karla Kosíka, tak i normalizátora Radovana Richtu. Význam Předvoje to však může jen stěží umenšit.

Bojovat v době, kdy odvaha je zadarmo

Osmdesát let od tragického, přesto však vítězného završení příběhu odbojové organizace Předvoj neztrácí na naléhavosti otázka po tom, co dělat pro „lepší svět“. O to více dnes, kdy sílí krajně pravicové, až fašistické tendence, moc se soustřeďuje do rukou stále menšího kruhu oligarchů a jediné, na co se společnost zmůže, jsou občasné, krátkodeché výtrysky nespokojenosti milionů lidí, kteří uvěřili, že demokracii zachrání jen chvilkami.

Žijeme v době neporovnatelně méně násilné než v časech protektorátních, avšak když nepřítel nenosí kožený kabát gestapa a nacistickou uniformu, jsme možná v situaci mnohem zrádnější. Odvaha vzdorovat vnějším silám je dnes, v podmínkách české společnosti prakticky zadarmo. Odvaha k soustavnému nasazení, které by se vystříhalo neuvážených hurá nápadů a vytrvale by pracovalo pro vytváření lepšího světa, nám ale chybí.

Předvoj nám může ukázat cestu. Mladí lidé společně přemýšleli, četli a snažili se svá zjištění převádět do konkrétních politických činů. Co jiného by mohlo být úkolem pro dnešní mladé lidi dbalé „osudu obce“, než se vydat na podobnou cestu? Udržet svůj plamenný idealismus, ubránit se svodům jakkoliv lákavého, zdánlivě uspokojivého kompromisu, jasně pojmenovat špatnosti doby a dělat vše, na co síly stačí, pro jejich nápravu. Takový úkol pro mladého člověka dbajícího života obce nazval v roce 1942 Karel Hiršl jasně: jde o to, „zůstat plamenem neohnutým“, hořet zpříma a vytrvale.