V České republice prakticky nemáme obec, v níž by chyběl pomník padlých vojáků. Takřka v každé české vísce najdeme pomníčky s oběťmi první světové války, o nichž Ondřej Slačálek v polemice s českými ultrakonzervativci, kteří chtěli novou sochou posledního habsburského mocnáře připomínat monarchii, trefně napsal, že jsou to ty nejlepší památníky císaře Františka Josefa, jaké mu Češi mohli postavit: a už stojí.

Nyní nám ale jde o jiné pomníčky, jimiž jsou české země poseté, byť zdaleka ne tak hustě. Mluvíme o pamětních místech upomínajících na sovětské vojáky, kteří v roce 1945 osvobozovali Československo z německé okupace.

Dnes, osmdesát let po válce, která už téměř nemá žádné živé pamětníky, se leckde znovu vášnivě debatuje o tom, kde jsou takové připomínky ve veřejném prostoru namístě a kde nikoli. Je to legitimní, ba potřebná debata o naší české identitě. Se způsobem, jakým se společnost vztahuje ke své minulosti, úzce souvisejí její aspirace v přítomnosti.

Módní, ale zcela mylný názor, prosazovaný antikomunistickým komsomolem, jehož ústředním výborem je ÚSTR, tvrdí, že nás Sověti vůbec neosvobodili, že ve skutečnosti přinesli jen novou pohromu v podobě komunistického režimu. K tomu je třeba říct, že jednak se o osvobození skutečně jednalo, jak dosvědčuje prakticky veškerá dobová demokratická publicistika (viz například Peroutkovo Tak, nebo tak), jednak jsme se mohli — jak ostatně titul Peroutkovy knihy implikuje — navzdory sovětskému tlaku rozhodnout i jinak, což ukazují příklady Finska či Rakouska. Prostor volby byl zúžený, ale nezanikl.

Jako jeden z mála národů na světě jsme se k vládě komunistické strany masově přiklonili sami. A to do značné míry proto, že Sověti nás skutečně osvobodili, lidé je tu přitom měli možnost poznat. V jejich armádě navzdory všem obludnostem stalinského aparátu a dílčím excesům, jež patří k instituci vojska všude z její podstaty, panoval v principu emancipační étos, čímž se mimochodem principiálně odlišuje od současné armády ruské. Ve své době jí to přiznávali i západní spojenci.

Samozřejmě československá společnost, kterou němečtí nacisté drtili v závěru své okupace zvlášť vypjatými surovostmi (i o tom vypovídají hojné památníky po celé republice), to intuitivně chápala. Nebyla obětí propagandy v míře, jakou je jí dnešní společnost česká. Příchylnost k Sovětskému svazu v české i slovenské společnosti tehdy byla spontánní, ba dokonce — osmělme se to říct — srozumitelná.

Neboť alternativou byl Západ, který nás tak perfidně v Mnichově v roce 1938 zradil, což všichni měli v živé paměti. Jakékoli současné pokusy o revizi této základní skutečnosti jsou v podstatě groteskní; je málo tak učebnicových příkladů zrady spojence, jakou byl prodej Československa nacistickému Německu v Mnichově 1938, provedený Británií a Francií. Benešův geopolitický příklon k Sovětskému svazu po konci druhé světové války je v daném kontextu srozumitelný a odpovídal celkové atmosféře ve společnosti. V polemice se opět odkažme ke skvělému dobovému Peroutkovu textu.

Znovu si také připomeňme, že odhodlání československé společnosti nastolit socialismus bylo tehdy prakticky univerzální. Přitom nemluvíme o chudokrevném socialismu, který si pod tím pojmem představujeme v dnešních západních demokraciích, zájem byl o socialismus ryzí: s masivním přerozdělováním včetně vyvlastňování nadměrných majetků a zásadním zrovnostářštěním celé společnosti. To byl program všech demokratických stran včetně lidovců či národních socialistů; jistěže včetně Milady Horákové, které tu polistopadová lumpenburžoazie staví pomníky ve snaze o legitimizaci polistopadových poměrů, svou povahou naprosto odporujících ideálům, jichž se za svého života jako demokratická socialistka zastávala.

Bez ohledu na politiku řadoví sovětští vojáci byli zkrátka lidé, kteří vyháněli z naší země brutálního okupanta. Každý z nich, kdo za naši svobodu proléval krev a umíral na našem území na samém sklonku války před osmdesáti lety, zaslouží jenom hlubokou úctu. Za jiné dějinné konstelace to klidně mohly být právě vaše děti. Byli to také Ukrajinci, Bělorusové, Gruzíni, Arméni, Ázerbájdžánci, Moldavané, příslušníci všech pěti sovětských středokavkazkých národů, Židé. Ale samo sebou především Rusové.

Je namístě pečovat o všechny památníky každého konkrétního vojáka, který tu položil život. Například v brněnských Kohoutovicích mého dětství je pomníček letce Kašutina, k němuž jsme chodívali jako děti se školou s lampionovým průvodem. I když se jednalo o obskurní rituál normalizačního režimu, Kašutin osobně za to nemohl a jako člověk si pocty rozhodně zasluhoval; ba i nadále zasluhuje.

Zcela odlišně je ale namístě smýšlet o pomníku rudoarmějce na brněnském Moravském náměstí, které se za Husáka i Gottwalda jmenovalo náměstí Rudé armády. O pomník, jehož autorem je Vincenc Makovský, se v Brně vedl spor, neboť na jeho soklu byl text rozkazu k osvobození města podepsaný Stalinem. Spor se prozatím vyřešil tak, že text se obrousil, ale pomník zůstal.

Je věru s podivem, že dávno neputoval do depozitáře. Ostatně, když už se náměstí přejmenovalo na Moravské, nemělo by se to odrážet i v jeho kompozici? Další sochu raději ne, s tím v Brně nejsou úplně dobré zkušenosti. Ale rekonstrukce sousední části Moravského náměstí pěkně ukazuje, jak lze dnes v moravské metropoli nakládat s veřejným prostorem, je to funkční oslava radosti ze života. Kontrast s mrtvolnou částí náměstí pod sochou Rudé armády nemůže být větší.

Co tam stojí dnes, a podobně na stovkách míst po celé zemi, není připomínkou žádných konkrétních padlých. Je to pomník velebící instituci sovětské armády, která přišla — soudobému pravicovému agitpropu navzdory — skutečně jako osvoboditelka. Tak tehdy byla právem uctívána. V roce 1945.

Jenomže pak přece přišla ještě jednou znovu. V roce 1968. Jako okupační armáda do země, která usilovala o demokratický socialismus dle svého gusta, o svou osobitost a čest. A každý jeden pomník sovětské armádě jen jako instituci je tak zjevným popřením naší sebeúcty, je to výsměch faktu, že naši předkové v roce 1968 o něco významného skutečně usilovali.

Jenomže k sebepojetí polistopadového režimu, který svou identitu staví na tom, že po celou dobu trvání komunistické moci o nic podstatného nešlo, neboť tu vládlo čiré zlo, patří také okázalé přehlížení všeho, oč se československá společnost kolem roku 1968 snažila. V tom ostatně tkví jedna z hlavních příčin dnešního bloudění českého národa. Ale tím pádem také postrádáme — ještě osmdesát let po válce — jasný klíč k tomu, jak zacházet s pomníky sovětských vojáků.

Zde takovýto klíč nabízíme. Pečujme o všechny pomníky konkrétních sovětských vojáků, kteří zemřeli v roce 1945 během osvobozování Československa. Odstraňujme všechny památníky sovětské armády, které se nevztahují ke konkrétním padlým lidem. Protože tato armáda sem pak přišla znovu jako okupantka, aby zničila jeden z nejlepších pokusů o demokratický socialismus, jaký kdy kdo na světě podnikl. Tak o našem politickém experimentu v roce 1968 psal Jan Patočka, Karel Kosík, Jaroslav Šabata, nejlepší tehdejší čeští političtí myslitelé.

Sovětská armáda sem v roce 1968 přišla, aby zničila politiku lepší, než na jakou se česká demokratická reprezentace kdykoli po roce 1992 zmohla. Možná proto jsou polistopadoví čeští mocipáni tak liknaví v odstraňování jejích pomníků.