↗

Je zcela namístě pečovat o pomníky konkrétních padlých vojáků, kteří zemřeli při osvobozování Československa v roce 1945. Naproti tomu není vůbec žádný důvod udržovat ve veřejném prostoru pomníky sovětské armády jakožto instituce. Foto leteckabadatelna.cz

V České republice prakticky nemáme obec, v níž by chyběl pomník padlých vojáků. Takřka v každé české vísce najdeme pomníčky s oběťmi první světové války, o nichž Ondřej Slačálek v polemice s českými ultrakonzervativci, kteří chtěli novou sochou posledního habsburského mocnáře připomínat monarchii, trefně napsal, že jsou to ty nejlepší památníky císaře Františka Josefa, jaké mu Češi mohli postavit: a už stojí.

Nyní nám ale jde o jiné pomníčky, jimiž jsou české země poseté, byť zdaleka ne tak hustě. Mluvíme o pamětních místech upomínajících na sovětské vojáky, kteří v roce 1945 osvobozovali Československo z německé okupace.

Dnes, osmdesát let po válce, která už téměř nemá žádné živé pamětníky, se leckde znovu vášnivě debatuje o tom, kde jsou takové připomínky ve veřejném prostoru namístě a kde nikoli. Je to legitimní, ba potřebná debata o naší české identitě. Se způsobem, jakým se společnost vztahuje ke své minulosti, úzce souvisejí její aspirace v přítomnosti.

Módní, ale zcela mylný názor, prosazovaný antikomunistickým komsomolem, jehož ústředním výborem je ÚSTR, tvrdí, že nás Sověti vůbec neosvobodili, že ve skutečnosti přinesli jen novou pohromu v podobě komunistického režimu. K tomu je třeba říct, že jednak se o osvobození skutečně jednalo, jak dosvědčuje prakticky veškerá dobová demokratická publicistika (viz například Peroutkovo Tak, nebo tak), jednak jsme se mohli — jak ostatně titul Peroutkovy knihy implikuje — navzdory sovětskému tlaku rozhodnout i jinak, což ukazují příklady Finska či Rakouska. Prostor volby byl zúžený, ale nezanikl.