Po více než roční válce s virem si zas připomínáme konec II. světové války. Válka s virem nás vrhla do úplně jiného životního rytmu, většinu lidí připravila o nějaké peníze, vzrostl strach i smutek, skoro všichni známe nějakou oběť pandemie.

Válka s virem v politickém provozu obnažila věci, které by jinak zůstaly skryty, a nastolila jiné otázky, než bychom si pokládali, kdyby svět zůstal ve stavu, v jakém jsme ho znali před březnem 2020. Kdyby Američané nevymysleli internet, což, tuším, původně mělo být zařízení umožňující decentralizovanou komunikaci a velení po jaderné válce, ztráty ve válce s virem by byly nesrovnatelně větší.

Druhá světová válka je už tak vzdálená v čase, že svou hodnotu má už hledání, jak se na ni vůbec dá vzpomínat. Vzpomínka se nevnucuje, je třeba ji vyvolat.

V reflexi velkých dějin se momentálně zabýváme kolonialismem, před pandemií se dokonce bouraly nebo alespoň barvami hanobily různé pomníky. Druhá světová válka byla příčinou pádu kolonialismu, protože jeho jádro je rasistické.

Na konec války se dá vzpomínat i úplně odjinud, což udělala Kateřina Kovačková (1981) ve své dvojjazyčné knize Květen 1945 v Československu, Vzpomínky na jedné i druhé straně hranice. Kniha vyšla v nakladatelství Lit Verlag v Berlíně, v roce 2020, tedy v roce mimořádně nepřátelském knižnímu trhu. Kateřina Kovačková chce vyprávět reálné příběhy reálných lidí na pozadí „velkých“ historických událostí a posloužit tak historické citlivosti.

V praxi jako editorka předložila texty vzniklé na základě rozhovorů a písemných reakcí lidí, kterým je od osmdesáti let po více než devadesát, jako mateřštinu měli povětšinou němčinu, jsou spjati s českým pohraničím. Na konci války to byly děti nebo velmi mladí lidé. Nikdo z nich se nepřichomýtl k události později známé z dějepisu.

Kniha Kateřiny Kovačkové se mi hodí k letošnímu vzpomínání na válku. Po roce v bytě, domě, na zahradě, je člověk vnímavější. Předkládám koláž z citátů svévolně vytržených a promíchaných z rozhovorů z knihy Kateřiny Kovačkové. S historií letos zacházím, jako kdyby mi do okna malého bytu v karanténě nalétaly vlaštovky se střepy z konce války:

Když Emma začínala rozum brát, byla už válka v plném proudu. Ale tam u nich o nějaké válce vůbec nevěděli... Za hlubokými hvozdy, uprostřed luk a plání byl klid, nelétala letadla, nebombardovalo se — však to byly šumavské samoty! Jediné, co Emma zaregistrovala, a to také až později, bylo zmizení jediného Žida v celém okolí — kolonialisty ze Zvonkové. Byl to prý ale „dobrý Žid“, lidé ho měli rádi. Jednoho krásného dne byl pryč. Lidé tu však v klidu dál žili svým každodenním životem. Chodili „do Rakouska na borůvky“ — lesy nad Huťským Dvorem už patřily k Rakousku, a o nedělích do Zvonkové do kostela.