Otec nebyl v partaji (NSDAP)

Jan Šícha

Druhá světová válka je tak vzdálená v čase, že svou hodnotu má už hledání, jak se na ni vůbec dá vzpomínat. Vzpomínka se nevnucuje, je třeba ji vyvolat: jako se to podařilo knize Kateřiny Kovačkové.

Dnes o někdejší velikosti a proslulosti svědčí už jenom obrovský, impozantní a svým způsobem dodnes krásný kostel. Repro DR

Po více než roční válce s virem si zas připomínáme konec II. světové války. Válka s virem nás vrhla do úplně jiného životního rytmu, většinu lidí připravila o nějaké peníze, vzrostl strach i smutek, skoro všichni známe nějakou oběť pandemie.

Válka s virem v politickém provozu obnažila věci, které by jinak zůstaly skryty, a nastolila jiné otázky, než bychom si pokládali, kdyby svět zůstal ve stavu, v jakém jsme ho znali před březnem 2020. Kdyby Američané nevymysleli internet, což, tuším, původně mělo být zařízení umožňující decentralizovanou komunikaci a velení po jaderné válce, ztráty ve válce s virem by byly nesrovnatelně větší.

Druhá světová válka je už tak vzdálená v čase, že svou hodnotu má už hledání, jak se na ni vůbec dá vzpomínat. Vzpomínka se nevnucuje, je třeba ji vyvolat.

V reflexi velkých dějin se momentálně zabýváme kolonialismem, před pandemií se dokonce bouraly nebo alespoň barvami hanobily různé pomníky. Druhá světová válka byla příčinou pádu kolonialismu, protože jeho jádro je rasistické.

Na konec války se dá vzpomínat i úplně odjinud, což udělala Kateřina Kovačková (1981) ve své dvojjazyčné knize Květen 1945 v Československu, Vzpomínky na jedné i druhé straně hranice. Kniha vyšla v nakladatelství Lit Verlag v Berlíně, v roce 2020, tedy v roce mimořádně nepřátelském knižnímu trhu. Kateřina Kovačková chce vyprávět reálné příběhy reálných lidí na pozadí „velkých“ historických událostí a posloužit tak historické citlivosti.

V praxi jako editorka předložila texty vzniklé na základě rozhovorů a písemných reakcí lidí, kterým je od osmdesáti let po více než devadesát, jako mateřštinu měli povětšinou němčinu, jsou spjati s českým pohraničím. Na konci války to byly děti nebo velmi mladí lidé. Nikdo z nich se nepřichomýtl k události později známé z dějepisu.

Kniha Kateřiny Kovačkové se mi hodí k letošnímu vzpomínání na válku. Po roce v bytě, domě, na zahradě, je člověk vnímavější. Předkládám koláž z citátů svévolně vytržených a promíchaných z rozhovorů z knihy Kateřiny Kovačkové. S historií letos zacházím, jako kdyby mi do okna malého bytu v karanténě nalétaly vlaštovky se střepy z konce války:

Když Emma začínala rozum brát, byla už válka v plném proudu. Ale tam u nich o nějaké válce vůbec nevěděli... Za hlubokými hvozdy, uprostřed luk a plání byl klid, nelétala letadla, nebombardovalo se — však to byly šumavské samoty! Jediné, co Emma zaregistrovala, a to také až později, bylo zmizení jediného Žida v celém okolí — kolonialisty ze Zvonkové. Byl to prý ale „dobrý Žid“, lidé ho měli rádi. Jednoho krásného dne byl pryč. Lidé tu však v klidu dál žili svým každodenním životem. Chodili „do Rakouska na borůvky“ — lesy nad Huťským Dvorem už patřily k Rakousku, a o nedělích do Zvonkové do kostela.

Během války — vlastně až do jejího konce — se na začátku hodiny zdravilo Heil Hitler, na ulici samozřejmě také. O Hitlerovi toho moc nevěděla — vlastně nic. Jenom to, že měl narozeniny 20. dubna a Johanna se prý vždycky hlásila, že se narodila hned den po něm! Tím se chlubila.

Otec nebyl v partaji — kdo tehdy jako sudetský Němec nebyl v nacistické NSDAP, mohl se dočkat nepříjemných důsledků pro sebe i pro rodinu. Rosin otec prý ale problémy neměl, dost možná proto, že ho potřebovali a viděli, že je jinak „neškodný“. Tatínek vždycky říkával: „My tady k tomu — myslel tím masově propagovanou nacistickou politiku — patřit nebudeme, to je to nejlepší!“ („Wir gehören nicht dazu, das ist das Beste!“)

Ve škole zpívali písničky o Hitlerovi — a pak se zpívaly takové ty typicky sudetoněmecké. Ty Johanna pochytila na ulici — to se ve škole samozřejmě neučilo, třeba: „Es wird nicht lang daurn, da wird der Hitler kummn! Dann wer´n die Tschuchn brummn!“ Že to nebude dlouho trvat a přijde Hitler, a pak budou Češi bručet. To prý bylo běžné: „Ta to zpívala, ten to zpíval...“ Zpívala to taky. Johanna se směje, když na to dnes vzpomíná.

Rosa ve Staré Roli navštěvovala první až pátou třídu. V průběhu podzimu roku 1944 byl pak se školní docházkou konec. Byla to čistě dívčí škola od první do osmé či deváté třídy, trojtřídka, dva až tři ročníky byly vždycky pohromadě. Školní docházka skončila poté, co přišli Němci uprchlí z východních území, ze Slezska. Byli ubytovaní právě ve škole, školní budova jich prý byla plná.

Po válce zas školní docházka pro Němce nepřicházela v úvahu, ve škole byl sklad zabavených rádií a hudebních nástrojů — např. prý spousty tahacích harmonik — což byly věci, které museli Němci po válce odevzdat. Rosa si vzpomíná, že jednou tahle na sebe naskládaná rádia spadla, sesypala se ze závratné výšky. Samozřejmě bylo po rádiích.

České ženy o Rusy nestály. Ani náhodou! Emil se domnívá, že na vině byla i nacistická propaganda, která Sověty líčila jako podlidi. Existoval kupříkladu plakát s tím nejhorším možným obličejem, a na něm stálo: „Tvůj bratr?“ Zato za Američany, to ženy běhaly. Jezdily za nimi do Bavorska a Plzně, tancovalo se... Američtí zpěváci — Glen Miller! — herečky a džez... Kolik prý bylo po válce malých černoušků! Každá taková žena možná vskrytu doufala, že se za jednoho z Amíků vdá a že se s ním dostane třeba do Mnichova... To Rusové samozřejmě nabídnout nemohli. Ty měli svoje tahací harmoniky, lidové písničky — častušky — a agitační filmy...

Když se jí posmívaly, tak proto, že neměla otce, ne proto, že byla Češka.

Jak vnímala, když její kamarádky musely najednou pryč? „Holt to tak bylo. Musely pryč, tak musely pryč!“ Že by se matky ptala nebo jí matka sama od sebe vysvětlovala, proč všichni okolo musejí odejít, ale ony můžou zůstat — to vůbec ne. Johanně v té době bylo kolem čtrnácti let. Myslela si, že když má „jenom mámu, žádnýho tátu nebo bráchu, tak holt musim zůstat“. Byla by i do toho Německa prý ráda šla s nimi...

Rusové sbírali náramkové hodinky. Erika jednou viděla vojáka, který jich měl na paži až téměř po rameno... O tom, že se hodinky natahují, však neměli tušení. Jakmile přestaly jít, byly pro ně „kaput“. Za jedny tikající hodinky pak byli schopni vyměnit všechny ostatní.

Řekli jim, že jejich transport pojede k Bodamskému jezeru (Bodensee) v Bavorsku. Vlak sestával z 36 vagónů, dobytčáků, takových, kterými byli předtím transportováni Židé. Oni měli vagón č. 18, táta byl vedoucí vagónu, tzv. Waggonführer; moc mužů tehdy asi v transportech nebylo, a když se jeden našel, byl mu svěřen „post“.

Ve vagónu jich bylo 35 nebo 36 lidí, tatínek nařídil stavět zavazadla po stranách vagónu tak, že děti mohly sedět nahoře a jakž takž vidět ven. Rosa nevnímala tuto dobu nějak dramaticky. Jen jí bylo líto, že si nemohou s sebou vzít svého pejska, jmenoval se Peter, byl to nějaký voříšek, pouliční směska. Zůstal u Čechů jako Petr.

Tenkrát rodiče svým dětem o všem nic moc neříkali.

Spolu s dalšími dětmi, které měly také zčásti jednoho německého rodiče, jsem rok chodila na českou školu. Moje česká kamarádka už se mnou nepromluvila ani jedno německé slovo, takže jsem se taky trochu naučila česky.

Držela jsem se dobře při hodinách matiky, i když se vyučovala v češtině. Ale ruština byla příliš těžká. Ryze německé děti, které byly starší než dvanáct let, byly poslány na práci do českých rodin nebo do zemědělství.

Chlum byl na tehdejší poměry obrovská obec — byl tam doktor, holič, jeden nebo dva úřady... O poutích a Mariánských slavnostech bylo v Chlumu na tisíce lidí — německých i českých. Po válce začalo návštěvníků ubývat, rok od roku jich bylo méně a méně. Dnes o někdejší velikosti a proslulosti svědčí už jenom obrovský, impozantní a svým způsobem dodnes krásný kostel.

Spousta domů na Chlumu do dnešních dnů zmizela — dnes už ani není vidět, že tam kdy byly... Na náměstí zmizela celá jedna ulice. A jenom na Berku — od slova Berg, tedy kopci, kde Johanna bydlí a který je součástí Chlumu — prý bývalo patnáct až dvacet domů. Dnes je jich tam jenom pár. „Byly to hezký baráky. Všechno přišlo vniveč. Všechno pryč! To byla škoda. To byla velká škoda... Tady bylo dětí! Ježíš, tady bylo křiku! Teď tady není jedno dítě!“

Za hranicí vlak zastavil a všichni při té příležitosti stáhli bílou pásku z rukávu, kterou jako Němci museli po válce v Československu nosit. Rosa si vzpomíná, jak bylo všechno kolem kolejí bílé jen těmito páskami. Rodiče opouštěli vlast s tím, že se vrátí. To si tehdy myslela i Rosa, které bylo v době odsunu třináct; mysleli si to všichni.

Krátce před německou hranicí bylo to málo věcí, které lidé ještě měli, kontrolováno. Co nesmělo být vzato s sebou, bylo „vyvlastněno“... Najednou jsme byly my děti odděleny od svých matek. Proč, to jsem se nikdy nedozvěděla. Tahle situace byla pro nás děti hrozná. Musely jsme jít ve čtyřstupech. Na obou stranách v odstupech policie a velcí psi. Ustrašené a plačící jsme se držely za ruce. Zbytek jsem za těch pětasedmdesát let vytěsnila, nechci o tom už nic vědět...

Po repatriaci — pobělohorských českých exulantů ze Slezska — jim v Československu jména začali počešťovat: Tak se z příjmení Eričiných rodičů Moses stali Mojžíšovi, zatímco tatínkův bratr Moses zůstal. V Brně jim po příchodu do Československa vystavovali nové rodné listy, byl to jen takový strohý kousek papíru, kde to stojí černé na bílém.

Jména, která počeštit nešla — jako zrovna jméno Eriky a jejího bratra Manfreda — zůstala nezměněna. Ale třeba z chudáka Günthera se stal Vintíř, i když mu tak nikdy nikdo neříkal, z Lieselotte byla najednou Eliška... Erika neví, jestli tohle počešťování bylo automatické, a tedy minimálně potenciálně násilné, nebo k tomu musel dát dotyčný souhlas. Svůj původní rodný list nikdy neviděla.

Diskuse