Můj vztah k oblasti západočeského pohraničí se časem několikrát pootočil. V dětství mi krajina, v níž uprostřed lesa kvetly na jaře šeříky a narcisy a v létě uzrála krásná červená jablka a přepychové švestky, připadala mysteriózní, ba mystická. Jako by se v ní mohly odehrávat děje pohádek, jako je ta O dvanácti měsíčkách (i fialky kvetly úplně všude) nebo Alabastrová ručička — to zase proto, že dítě, hrající si venku, mohlo klidně a docela často narazit na tajemné ruiny, na branky, vedoucí nikam, na gotické oblouky uprostřed lesa. Tehdy jsem si ten kraj nesmazatelně otiskla do mysli.

Později se mi do vztahu dostala kritika: začalo mi vadit, že jsou vesnice tak zahnojené, že mají uprostřed návsi kostel s probořenou bání, jako by mu dal nějaký obr pěstí, a obzvlášť mi vadilo, jak v pohraničních vesnicích vyrostly bytovky a kolem nich připitomělé zahrádky, které nebyly ani romantické, ani moc užitečné, kytky v nich kvetly mezi zeleninou, ve vyhrazeném koutě se popelily slepice a kolem toho se velice podobně popelily děti.

Moji rodiče tou výstavbou i zahradničením pohrdali a kritizovali to často, takže mi jejich názor přešel do krve (nijak jsem se nebránila). V rodině jsme neměli auto a z našeho okresního městečka v západních Čechách se cestovalo pomalu a komplikovaně, dobře jsem znala svoje okolí, ale o tom, jak vypadají vesnice ve vnitrozemí, jsem mnoho nevěděla. Měli jsme tetu ve Varnsdorfu, ale tam to bylo stejné.

O to více jsem byla překvapená, když jsem zjistila později, že ani vesnice ve vnitrozemí nejsou zvlášť hezké, že sice mají rozkvetlé zahrady a slepice se popelí na zadním dvorku, ale domy že jsou tupě přestavěné do poměrně jednotného modelu vícegeneračního brizoliťáku s muří nohou nad schodištěm, obloženou mozaikovými dlaždicemi z OHB Horní Bříza. To mi, upřímně řečeno, ty sudetské vesnice začaly připadat zase hezčí, brizoliťáky v nich moc nevyrůstaly, zato původní domy po Němcích začaly být přece jen opravenější. Bytovky zůstaly, ale ty se stavěly i ve vnitrozemí.

↗

Historický Tachov býval v 60. letech romatickým místem. Později uchvátila panorama města sídliště. Foto pamatkopin.cz

Okresní město Tachov, kde jsme žili, bylo ještě v 60. letech 20. století také velice romantické, obehnané středověkými hradbami, uprostřed zchátralý zámek, malé, svažité náměstí a na konci dva kilometry dlouhé kočárové cesty Windischgrätzova jízdárna, za mého dětství omšelá, ale ještě nikoli zničená (kluci ze zednického učiliště v ní hrávali fotbal).

Vnitřkem hradeb jsme pořádali dobrodružné průzkumné výpravy, rodina jedné mé spolužačky bydlela v baště. První sídliště, do kterého jsme se s matkou stěhovaly z nevytopitelné vily, dnes při pohledu na město ani skoro není vidět, domy jsou nízké a ukryté ve stromech, které velice vyrostly. Tohle sídliště se stavělo především pro zaměstnance uranových dolů, které se v okolí Tachova tehdy otevíraly, a pro rodiny důstojníků místní vojenské posádky.

Další dvě sídliště, postavená v 70. a 80. letech, už zcela uchvátila panorama města, ale v tom není Tachov výjimkou, to se stalo ve všech našich městech a vůbec celkem všude v Evropě, včetně té západní, kde jsou i  ohavnosti horší těch našich, ale naštěstí také pěkné ulice a domy, které to vyvažují. U nás se na venkově nic moc pěkného v dotyčné době nestavělo, ale naštěstí staré vily pánů lékárníků, doktorů a stavitelů byly ještě nepoškozené modernizací a moc pěkné — včetně zahrad.

Po tolika letech

Nějaký čas jsme žili na Plzeňsku v místě, které bylo na hranici někdejších Sudet a vnitrozemí. Rozdíl v povaze obcí byl markantní, ani nevím, jak to bylo možné, dvě obce byly zhruba stejně daleko od Plzně, jedna poměrně blahobytná a spořádané, druhá zvetšelá, nepořádná a zpustlá (ovšem s několika moc pěknými, mnohdy hrázděnými domy). Říkala jsem si tehdy, v 80. letech, jak je to osudové, to vyhnání Němců, to už jsme četli samizdaty a na téma odsunu měli vlastní názor.

V té době jsme neměli vůbec peníze, v oborech, v nichž jsme pracovali, byly opravdu malé platy, a já jsem si zanedbanost některých obcí zdůvodňovala chudobou jejich obyvatel, však i my jsme byli trochu zanedbaní a zpustlí, jen ve svém mládí jsme z toho uměli udělat styl (cítili jsme se underground a pinožením spořádaných venkovanů jsme pohrdali podobně jako naši rodiče zahrádkami u bytovek).

Dlouho jsem vyznávala názor, že v bývalých Sudetech jsou krajina i obce poznamenány odsunem německých obyvatel a nízkou sociální i kulturní úrovní obyvatel. Ale proč? Po tolika letech?

Pak jsme se přestěhovali do Chebu, který všemi způsoby dával najevo svou historicky významnou úlohu, byla jsem okouzlená drobnými luxusními detaily městské architektury (včetně divadla, v němž jsem dostala angažmá). Cheb, na rozdíl od podobných měst v sousedním Německu, nebyl vybombardován (i když v dubnu 1945 v bitvě o město vzalo zasvé nádraží a přilehlá čtvrť), působil autenticky, měl přirozený půvab.

Přilehlé vesnice s obrovskými statky ovšem byly v hrozném stavu a člověk si ani nedovedl představit, co by si s takovým areálem sám počal, i kdyby měl na jeho opravu a byl vlastníkem. Kdo by třeba uměl opravit hrázděné zdivo?

Snad už v prosinci 1989 přijel v rámci návštěv představitelů nového svobodného režimu i Václav Klaus, v divadle, kde se beseda konala, bylo nabito. V diskusi se ho kdosi zeptal, jestli nová československá vláda má nějaký zvláštní plán pro pohraniční oblasti. Václav Klaus řekl, že nemá, že přece pohraničí je oblast jako každá jiná a trh to vyřeší. Věděla jsem, že to není pravda, ale Václav Klaus sklidil potlesk, jeho výrok zvedl sebevědomí nově se etablujícím podnikatelům.

No dobrá, říkala jsem si, že město začne nabízet, co umí nejlepšího (a o kulturu se už postaráme) — a skutečně, vznikla řada hospod a kadeřnictví, kam jezdili zejména hosté z Německa, neboť ceny byly pro ně velice výhodné. Normální člověk se v těch restauracích ale nenajedl, kdo chce v pracovní den obědvat pečené koleno s osmi knedlíky, každé dva jiné? A na repertoáru byla zejména taková jídla.

Pak se toho Němci nebažili a spousta hospod zavřela, aniž se pokusila o proměnu. Dnes je opravdu těžké najít v Chebu o víkendu otevřenou restauraci, kde by bylo normální jídlo (to znamená ne všechno smažené a ne všechno s hranolky), porce normální velikosti, poctivě uvařené a za rozumnou cenu. Upřímně řečeno, vím jen o jedné slušné pizzerii. V Tachově ještě hůř.

Vlastně nevím, proč se v tak krásném a slavném městě tak těžce vede pohostinnosti. Mnoho se změnilo, partie kolem Ohře rozkvetly do krásy, domy jsou opravené, kostelní věže sv. Mikuláše se vytáhly do výše špičatými helmicemi. I v Tachově je to pěkné, řeka Mže je čistá a romantická, zámek otevřený veřejnosti, jízdárna se skví v unikátní nádheře — ale slušnou hospodu aby člověk pohledal.

↗

Jindřichův Hradec je příhraniční město, na kterém je vidět, že si samo sebe cení. Foto concertino.cz

Západ proti jihu

Nezabývala bych se tím, kdybych se předevčírem nevrátila z Jindřichova Hradce. Cheb má 33 tisíc obyvatel, Jindřichův Hradec zhruba 21 tisíc, Tachov asi 11 tisíc. Všechna tři města mají významný hrad (ten v Chebu je víc ruina, nikdy k němu nebyl přistavěn zámek, zato je tahle říšská falc v Čechách unikum). Všechna ta města mají solidní muzeum, dvě větší i galerii značného významu, obě mají ekonomickou fakultu regionální univerzity, Cheb má navíc divadlo, všechna tři mají řeku s romantickými zákoutími podél jejích břehů.

Z každého z těch měst je k dosažení několik hraničních přechodů, některé z toho jsou turistické. Mám tedy srovnání tří měst — malého současného Tachova (11 tisíc obyvatel), středního Jindřichova Hradce a poměrně velkého Chebu. I v Jindřichově Hradci bylo kdysi sídliště postavené pro zaměstnance uranových dolů, které byly po roce 1990 zavřeny stejně jako o něco dříve ty tachovské.

Z těch tří měst se ale jen Jindřichův Hradec dává najevo, jak si sám sebe cení. V centru města nabídka od luxusních restaurací až po velmi solidní levná bistra, pekárna v každé ulici a mezi tím ještě cukrárny a pizzerie a všelijací Vietnamci a kebab. V Chebu je na pěší zóně jen jeden mléčný bar (který tu byl odjakživa), v neděli zavřený. V Tachově nic, na místě, kde býval bufet, je banka.

I Jindřichův Hradec je de facto v pohraničí, sice na hranici s Rakouskem, ale i tam jsou jistě pracovní příležitosti s výdělkem v eurech, a přesto tam v létě pracují lidé v místních obchodech a službách. I zde jsou poblíž významné lázně (|Třeboň), a přesto neodčerpají všechen potenciál péče o návštěvníky. Jak je možné, že jihočeské město je tak přátelské ke svým návštěvníkům, s poctivou nabídkou a cenami ne nejnižšími, ale stále slušnými, s ochotnou obsluhou? A ta naše západočeská (slavné lázně vyjímám, to je jiná problematika) jsou tak nepochopitelně divná? Jak to, že v jižních Čechách umějí v hospodách vařit, a v západních ne?

Nemám ráda výroky o tom, že lidé, dosídlivší pohraničí, tu nemají kořeny a tudíž jim na kraji nezáleží. 70 let už je dost dlouhá doba na to, aby se upevnily tři generace. Spíš se mi zdá, že se projevuje jakýsi „ukrajinský efekt“ — za peníze, vydělané v cizině, lidé zvelebují své domy a zahrady a auta, ale veřejný život z toho nic nemá a pohostinnost upadá, jako by si města říkala: potřebujeme my tady nějaké návštěvníky? Ale proč to je v jižních Čechách ve srovnatelných poměrech tak jiné?

Zajímal by mě sociologický průzkum příčin toho rozdílu, ale o žádném nevím.