Můj vztah k oblasti západočeského pohraničí se časem několikrát pootočil. V dětství mi krajina, v níž uprostřed lesa kvetly na jaře šeříky a narcisy a v létě uzrála krásná červená jablka a přepychové švestky, připadala mysteriózní, ba mystická. Jako by se v ní mohly odehrávat děje pohádek, jako je ta O dvanácti měsíčkách (i fialky kvetly úplně všude) nebo Alabastrová ručička — to zase proto, že dítě, hrající si venku, mohlo klidně a docela často narazit na tajemné ruiny, na branky, vedoucí nikam, na gotické oblouky uprostřed lesa. Tehdy jsem si ten kraj nesmazatelně otiskla do mysli.

Později se mi do vztahu dostala kritika: začalo mi vadit, že jsou vesnice tak zahnojené, že mají uprostřed návsi kostel s probořenou bání, jako by mu dal nějaký obr pěstí, a obzvlášť mi vadilo, jak v pohraničních vesnicích vyrostly bytovky a kolem nich připitomělé zahrádky, které nebyly ani romantické, ani moc užitečné, kytky v nich kvetly mezi zeleninou, ve vyhrazeném koutě se popelily slepice a kolem toho se velice podobně popelily děti.

Moji rodiče tou výstavbou i zahradničením pohrdali a kritizovali to často, takže mi jejich názor přešel do krve (nijak jsem se nebránila). V rodině jsme neměli auto a z našeho okresního městečka v západních Čechách se cestovalo pomalu a komplikovaně, dobře jsem znala svoje okolí, ale o tom, jak vypadají vesnice ve vnitrozemí, jsem mnoho nevěděla. Měli jsme tetu ve Varnsdorfu, ale tam to bylo stejné.

O to více jsem byla překvapená, když jsem zjistila později, že ani vesnice ve vnitrozemí nejsou zvlášť hezké, že sice mají rozkvetlé zahrady a slepice se popelí na zadním dvorku, ale domy že jsou tupě přestavěné do poměrně jednotného modelu vícegeneračního brizoliťáku s muří nohou nad schodištěm, obloženou mozaikovými dlaždicemi z OHB Horní Bříza. To mi, upřímně řečeno, ty sudetské vesnice začaly připadat zase hezčí, brizoliťáky v nich moc nevyrůstaly, zato původní domy po Němcích začaly být přece jen opravenější. Bytovky zůstaly, ale ty se stavěly i ve vnitrozemí.

↗

Historický Tachov býval v 60. letech romatickým místem. Později uchvátila panorama města sídliště. Foto pamatkopin.cz

Okresní město Tachov, kde jsme žili, bylo ještě v 60. letech 20. století také velice romantické, obehnané středověkými hradbami, uprostřed zchátralý zámek, malé, svažité náměstí a na konci dva kilometry dlouhé kočárové cesty Windischgrätzova jízdárna, za mého dětství omšelá, ale ještě nikoli zničená (kluci ze zednického učiliště v ní hrávali fotbal).

Vnitřkem hradeb jsme pořádali dobrodružné průzkumné výpravy, rodina jedné mé spolužačky bydlela v baště. První sídliště, do kterého jsme se s matkou stěhovaly z nevytopitelné vily, dnes při pohledu na město ani skoro není vidět, domy jsou nízké a ukryté ve stromech, které velice vyrostly. Tohle sídliště se stavělo především pro zaměstnance uranových dolů, které se v okolí Tachova tehdy otevíraly, a pro rodiny důstojníků místní vojenské posádky.

Další dvě sídliště, postavená v 70. a 80. letech, už zcela uchvátila panorama města, ale v tom není Tachov výjimkou, to se stalo ve všech našich městech a vůbec celkem všude v Evropě, včetně té západní, kde jsou i  ohavnosti horší těch našich, ale naštěstí také pěkné ulice a domy, které to vyvažují. U nás se na venkově nic moc pěkného v dotyčné době nestavělo, ale naštěstí staré vily pánů lékárníků, doktorů a stavitelů byly ještě nepoškozené modernizací a moc pěkné — včetně zahrad.