Můj život ve Slezsku
Eva HájkováOpava, kdysi hlavní město rakouského a později krátce i československého Slezska, se vlivem historických událostí neustále proměňuje. K horšímu i k lepšímu, rozhodně to však není žádné poklidné maloměsto.
Opava se stala po Ostravě mým druhým domovským městem. Nenarodila jsem se v ní ani si ji nevybrala za své bydliště. Opava mi byla v podstatě přidělena. Před více než třiceti lety nám byl na opavském sídlišti Kateřinky nabídnut byt, který jsme naléhavě potřebovali. Nejdřív jsem jako někdejší ostravská skalní patriotka nechtěla o stěhování ani slyšet. Jenže naléhavá potřeba daná rodinnou situací poměrně rychle zvítězila.
Opavu jsem samozřejmě znala (není daleko od Ostravy), ale nikdy dříve mě nenapadlo, že tam někdy budu doma. Ač šedesátitisícová, působila na mě dojmem malého města. Když jsme se s manželem prvně jeli podívat na náš nový družstevní byt, těsně před jeho dokončením, byla jsem z toho tak rozrušená, až mě přepadl jeden z mých tehdy častých záchvatů migrény. Nebylo kam se uchýlit, tak jsem bohužel zvracela poblíž staveniště nového hotelu Kamyšin, naproti obchodnímu domu Breda. Dnes je to hotel Koruna, neboť po roce 1989 přijal název předválečného hotelu, který stál na jeho místě.
Nicméně celkový dojem z nového domova vůbec nebyl špatný. Potěšilo mě i to, že z okna našeho sídlištního bytu v pátém patře budu mít výhled na park a na řeku — na Opavici, která kdysi „plynula s Bezručovými dětskými léty“. A že z dálky mě budou zdravit věže bílého města, na kterých kdysi Bezruč viděl vlát (přesněji řečeno „vát“) prapory. Vždycky mi přece bylo líto, že Ostrava má tak málo památkových objektů. To Opava je dějinami přímo nabitá. Tehdy jsem ještě netušila, jak blízko se k těm slezským dějinám zakrátko dostanu.
Opava byla poklidným maloměstem jen navenek. V její paměti ještě tkvěla zasutá vzpomínka na slavnější časy, kdy bývala hlavním městem rakouského, později krátce československého Slezska. Město, kdysi z větší části německé, svou dominantní věží Hláskou vévodilo venkovskému okolí, z větší části slovanskému. Rezidence opavských Přemyslovců z levého boku, později lichtenštejské knížecí sídlo. Město, obehnané hradbami, do něhož se vcházelo třemi hlavními branami — Hradeckou, Jaktařskou a Ratibořskou. Od minulého roku je tu připomínají kovové pylony vztyčené na místech, kde původně stály.
Přestože se historie Slezska prolíná se sousední Moravou a je velmi rozmanitá, nelze opomenout, že již za Moravskou bránou cítíme, že vjíždíme do jiného geograficky-urbanistického celku. Náš zbytek Slezska nezapře historické propojení s Moravou i se Slezskem v současnosti v Polské republice.
Je třeba připomenout, že po roce 1945 byly i v řadách československých komunistů snahy o obnovení Slezské země zrušené v roce 1927. Zejména spojené s osobou Vladimíra Clementise. Koncept nového "českého" Slezska zahrnoval vedle našich slezských území i moravské Lašsko, kulturně se Slezskem propojené, dále území pruského Slezska (zbytek Ratibořska, Hlubčicko, Prudnicko) a Kladska. Tento koncept narazil nejen na Stalina, ale i na český centralismus reprezentovaný Rudolfem Slánským, který viděl v zemských institucích právem možné ohnisko neloajality k totalitní KSČ. Ironií osudu je, že Slánský i Clementis skončili svůj život v jednom procesu.
„Rozbijeme ty mamutí úřady, jakými byly zemské národní výbory, které nešly kontrolovat. Úřady v krajích a okresech budou nyní víc pod kontrolou lidových zástupců," Rudolf Slánský, generální tajemník KSČ.
Současné Slezsko je mozaikou různých lokálních identit, které se liší stejně, jaký je rozdíl mezi Opavou a Ostravou. Vedle nově osídlených oblastí sudetského Slezska (Bruntálsko, Krnovsko, Jesenicko, Bílovecko) je zde tradičně slovanské císařské Opavsko, proti němu Prajzská (Hlučínsko) s německou identitou ohraničená řekou Opavou a Odrou. Dále Ostravská aglomerace kolonizovaná po válce z Čech, Moravy i Slovenska, potom slezské Lašsko (Frýdecko), historická část Těšínska s převažujícími českými jazykovými prvky a kulturně propojená s moravským Lašskem. Nakonec Těšínsko s polským vlivem a Gorolie s vlivem polským i slovenským.
Do budoucna má naše Slezsko dvě možnosti. Buď se připojí k Moravě a vytvoří s ním do budoucna jeden celek o počtu obyvatel cca 4 miliony. Nebo v rámci horního Poodří vznikne celek - dědic Rakouského a Československého Slezska, který bude přechodným regionem mezi Moravou a polským Slezskem o počtu obyvatel cca 1 milion.
Těmi komunisty, kteří byli po druhé světové válce pro Slezsko, zřejmě míníte inženýra architekta Vladimíra Chamráda, rodáka z Brušperku, poválečného předsedu ostravské expozitury Moravskoslezského zemského národního výboru.
Ale v průběhu dějin to mohlo samozřejmě trochu kolísat. Jak zmínil pan Unger, po válce byla tendence připojit ke Slezsku část Moravy, která s ním těsně sousedila (část Novojičínska, celá Ostrava).