Opava se stala po Ostravě mým druhým domovským městem. Nenarodila jsem se v ní ani si ji nevybrala za své bydliště. Opava mi byla v podstatě přidělena. Před více než třiceti lety nám byl na opavském sídlišti Kateřinky nabídnut byt, který jsme naléhavě potřebovali. Nejdřív jsem jako někdejší ostravská skalní patriotka nechtěla o stěhování ani slyšet. Jenže naléhavá potřeba daná rodinnou situací poměrně rychle zvítězila.

Opavu jsem samozřejmě znala (není daleko od Ostravy), ale nikdy dříve mě nenapadlo, že tam někdy budu doma. Ač šedesátitisícová, působila na mě dojmem malého města. Když jsme se s manželem prvně jeli podívat na náš nový družstevní byt, těsně před jeho dokončením, byla jsem z toho tak rozrušená, až mě přepadl jeden z mých tehdy častých záchvatů migrény. Nebylo kam se uchýlit, tak jsem bohužel zvracela poblíž staveniště nového hotelu Kamyšin, naproti obchodnímu domu Breda. Dnes je to hotel Koruna, neboť po roce 1989 přijal název předválečného hotelu, který stál na jeho místě.

Nicméně celkový dojem z nového domova vůbec nebyl špatný. Potěšilo mě i to, že z okna našeho sídlištního bytu v pátém patře budu mít výhled na park a na řeku — na Opavici, která kdysi „plynula s Bezručovými dětskými léty“.  A že z dálky mě budou zdravit věže bílého města, na kterých kdysi Bezruč viděl vlát (přesněji řečeno „vát“) prapory. Vždycky mi přece bylo líto, že Ostrava má tak málo památkových objektů. To Opava je dějinami přímo nabitá. Tehdy jsem ještě netušila, jak blízko se k těm slezským dějinám zakrátko dostanu.

↗

Šedesátitisícová Opava působí dojmem menšího města. Foto VišňaO, WMC

Opava byla poklidným maloměstem jen navenek. V její paměti ještě tkvěla zasutá vzpomínka na slavnější časy, kdy bývala hlavním městem rakouského, později krátce československého Slezska. Město, kdysi z větší části německé, svou dominantní věží Hláskou vévodilo venkovskému okolí, z větší části slovanskému. Rezidence opavských Přemyslovců z levého boku, později lichtenštejské knížecí sídlo. Město, obehnané hradbami, do něhož se vcházelo třemi hlavními branami — Hradeckou, Jaktařskou a Ratibořskou. Od minulého roku je tu připomínají kovové pylony vztyčené na místech, kde původně stály.

Královský úřad

Když jsem v osmdesátých letech naléhavě sháněla nějakou práci, zabloudila jsem čirou náhodou do státního oblastního archivu a už tam zakotvila. Jako mladá žena s nedokončeným vzděláním a matka tříleté holčičky a dvouletého chlapce jsem byla šťastná, že jsem našla vhodné zaměstnání. A byla to dobrá volba. Hned zkraje mě seznámili se všemi místnostmi staré budovy. V jedné z nich mě překvapila má nová kolegyně sdělením: „Tady se nacházíme v královském úřadě“.

Archiváři totiž měli ve zvyku pojmenovávat depozitáře po archivních fondech, které v nich byly uloženy. Pamatuje se to lépe než čísla. Zde tedy byl uložen archivní fond s názvem Královský úřad v Opavě. Dějiny správy ve Slezsku jsem v té době neznala, a tak první, co mě napadlo, bylo: Proč královský úřad? Copak v Opavě někdy úřadoval nějaký král? Král sice ne, ale jeho úřad zde sídlil. Tím králem, který dal úřad v roce 1743 zřídit, nebyl nikdo jiný než Marie Terezie.

Proč vlastně Marie Terezie zřídila v Opavě královský úřad? Nemohla se totiž smířit s faktem, že po slezských válkách o většinu Slezska přišla. Zbyla jí jen malá část, oddělená teď od té pruské řekou Opavou. Panovnice až do konce života doufala, že se jí podaří obnovit svou vládu v celém Slezsku. Proto tu, na samé hranici území patřícího teď nepřátelskému Prusku, celých čtyřicet let udržovala svůj královský úřad. Teprve Josef II. se definitivně vzdal nerealistických tužeb po restituci dřívějších poměrů a z praktických důvodů spojil zbytek Slezska s Moravou.

Slezská touha po autonomii však tu a tam v dějinách vytryskla na povrch. V  polovině devatenáctého století uznal císař František Josef I. za vhodné obnovit zemi slezskou, byť zase jen v rakouské části. Obnovené Slezsko přetrvalo až do roku 1928, kdy byla země opětovně spojena s Moravou, patrně proto, aby zde byl poněkud oslaben dominantní německý živel, který se nikdy nesmířil se ztrátou svého dřívějšího postavení, jak ostatně předvedl hned po vzniku republiky vzpourou s názvem Sudetenland.

Novodobá tvář města

Druhá světová válka zanechala na tváři města nesmazatelné stopy, z nichž se jen tak nevzpamatovalo. Úbytek obyvatelstva byl citelný. Mnoho budov, včetně části divadla, zničily nálety. Trosky byly odklízeny je pomalu. Proluky byly postupně zaplňovány novodobými stavbami.

Po roce 1989 se reminiscence na Slezsko a jeho význam projevovaly zejména zřízením Slezské univerzity a také přejmenováním některých významných institucí na „slezské“ nebo „zemské“ (včetně muzea i archivu).  Dlužno říci, že Opava se v posledních desetiletích v mnohém zlepšila a prokoukla. Bylo opraveno množství památek, na něž se předtím nedostávalo peněz. Na druhé straně se v parcích i jinde objevili bezdomovci. Něco se tu zlepšilo, něco zhoršilo. Něco se zbouralo, něco postavilo. Znám spoustu Opavanů, kteří nedají na své město dopustit, a jistě se najdou i takoví, kteří je budou tvrdě kritizovat.

Opava je stále krásná. Po celý rok se zdobí svými historickými stavbami — kostely, kláštery, šlechtickými paláci i měšťanskými domy. Zdobí se i svými parky.  Na jaře je krásná kvetoucími stromy, v létě zelení, vodotrysky a sluncem, na podzim barevným listím a v zimě občasným sněhem. I když ten se jako v každém městě většinou rychle ušpiní a roztaje.

Tak jako Ostrava bude navždy městem mého dětství a mládí, Opava zůstane městem mé profesní činnosti a místem, kde vyrostly mé děti.  Dnes bydlím v nedaleké obci, v domku se zahradou, a do města jen dojíždím. Když náhodou zabloudím na sídliště Kateřinky, dolehnou na mě osobní vzpomínky. Vždyť tam je zakletá moje minulost, která už se nikdy nevrátí. 

Ty vzpomínky nejsou jen radostné, ale tak nějak hořko—sladké, jak už to v životě bývá:  Tady jsme se něco najezdili s kočárkem. Tady si děti hrály na písku, tady chodily do školky, tady do školy. Tady po těch cestách jsme našlapali desítky kilometrů — do práce — na nákupy — na procházky — k lékaři. Tady jsme byli často bez peněz. Tady jsme se vítali a loučili se, když někdo odcházel z domu, tady jsme si mávali z balkonu. Tady jsme zažili, jak řeka v devadesátém sedmém vystoupila z břehů a sídliště bylo kompletně pod vodou...

Čas ubíhá jako ta voda v řece. Ve městě i mimo ně. Jaromír Nohavica kdysi zpíval o opavském muzeu: „Chodí se tam jen tak, co noha nohu mine, abys viděl, jak ten život plyne, jaké je to všechno pomíjivé živobytí“. I do archivu vlastně lidé chodí proto, aby viděli, „jak ten život plyne“. Tato píseň tak nějak neodmyslitelně patří  k mým starým vzpomínkám na Opavu. Vzpomínám, přestože v dnešní Opavě jsem téměř denně.