Co ve filmu Jarek je, to víme, a co nevíme, to tam chybí
Alena ZemančíkováFilm o Jarku Nohavicovi nepokládá žádnou otázku, která by rozkryla povahu osobnosti, jež prošla obratem k rasismu a putinismu. Svým plynutím ale vlastně odhaluje něco podstatného: svou vulgarizací Jarek porazil ty, kteří ho měli rádi.
Ve filmu Jarek se objeví i záběr na nápisy Proč není Nohavica na Portě? Na to, jak na Portě nebyl, si vzpomínám, musela jsem tehdy na odbor kultury plzeňského magistrátu kvůli schválení scénáře jedné inscenace amatérského divadla, s nímž jsem tehdy spolupracovala. Náš scénář byl sestaven z básní Jiřího Žáčka, měla to být úlitba zřizovateli, Jiří Žáček byl přece v roce 1986 povolený mírný satirik, ale příslušný činitel nám to nepovolil. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale aparátčík trval na svém s tím, že „v Plzni si rozhodneme sami, kdo u nás bude účinkovat a kdo ne. Například jsme na Portě zakázali Nohavicu“.
Jarek ve filmu vypravuje, jak jeho tátu po roce 1968 vyloučili z KSČ a následně vyhodili z rozhlasu a maminka že nedostala slíbené místo pokladní v samoobsluze. Tak jsem se dozvěděla, že Nohavica měl v počátku své folkové kariéry podobně nesmyslné kádrové potíže jako já a jeho prvotní zakázanost pramenila možná právě z toho. Protože si vlastně nevzpomínám, která z jeho raných písní byla nějak podvratná, to jsme na Portu chodili poslouchat onačejší songy.
Nohavicu jsem měla ráda, líbil se mi vždy jeho lyrismus, jeho zastřený hlas s malým rozsahem, civilnost, rýmy. Mám na něj ještě jednu vzpomínku, z 90. let. V autobuse, který vezl herce Západočeského divadla v Chebu, kde jsem tehdy pracovala, jsem si četla Souvislosti a v nich esej O jednom současném ateismu (Zamyšlení nad texty J. Nohavici). O duchovním obsahu Nohavicových písní ji napsal Martin C. Putna.
Bylo to velmi podnětné, Nohavica tehdy zpíval jednu píseň krásnější než druhou, vlastní, ale i přebásněné texty Vysockého a Okudžavy. Když měl v Chebu koncert, chtěli jsme na něj jít, ale lístky byly tak drahé, že jsme na ně tehdy neměli. Ale co, kupovali jsme si cédéčka a poslouchali ho z rádia. A bavili se filmem Petra Zelenky Rok ďábla — o kterém v dokumentu Jarek nepadne ani slovo.
Jeho píseň Těšínská z CD Divné století mi — dnes už proti mé vůli — vhání slzy do očí a považuji ji za jeden z nejkrásnějších šansonů vůbec. Textem i po hudební a interpretační stránce.
Bez invence
Jen pro srovnání a pro zajímavost: filmová recenzentka deníku Právo (za čerta si teď nemohu vybavit její jméno), která je jinak k současné české filmové tvorbě obvykle značně kritická, tento film o Nohavicovi ohodnotila značně pozitivně. Ovšem, v závěru své recenze vyslovila jeden naprosto trefný soud: že naprostá většina lidí/diváků měla svůj úsudek o Nohavicovi hotový už předtím nežli tento film shlédla, a podle tohoto svého vztahu k němu bude hodnotit i samotný film. - Co si ovšem v tu chvíli zřejmě sama neuvědomila: z celkového stylu její recenze, kdy vyzdvihovala všechny pozitivní momenty spojené s působením tohoto zpěváka, a naopak - s pro ni jinak neobvyklou shovívavostí - bagatelizovala všechny jeho prohřešky, z toho všeho bylo naprosto jasně znát, že i ona tento film nehodnotila nijak nepředpojatě, nýbrž s už předem hotovým názorem. A tedy s předem nasazenými růžovými brýlemi.
Já sám se k filmu samotnému nemohu nijak vyjádřit; neviděl jsem ho, a písně od Nohavici jsem od jeho audience u Putina přestal poslouchat. Nicméně plně souhlasím s Alenou Zemančíkovou, že Nohavicova "Těšínská" je a zůstává zářícím diamantem na poli české písňové tvorby.
Nedá se nic dělat, ale musíme to brát jako fakt: umělecká kreativita, respektive umělecký talent velice často nemají naprosto nic společného s charakterem a morálním profilem daného tvůrce. Je to nespravedlivé, je to nechutné, ale je tomu bohužel tak.
Až vyrostou dnešní školáci, neštěkne po ní a potažmo Nohavicovi ani pes.
A je to tak dobře .....