Ve filmu Jarek se objeví i záběr na nápisy Proč není Nohavica na Portě? Na to, jak na Portě nebyl, si vzpomínám, musela jsem tehdy na odbor kultury plzeňského magistrátu kvůli schválení scénáře jedné inscenace amatérského divadla, s nímž jsem tehdy spolupracovala. Náš scénář byl sestaven z básní Jiřího Žáčka, měla to být úlitba zřizovateli, Jiří Žáček byl přece v roce 1986 povolený mírný satirik, ale příslušný činitel nám to nepovolil. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale aparátčík trval na svém s tím, že „v Plzni si rozhodneme sami, kdo u nás bude účinkovat a kdo ne. Například jsme na Portě zakázali Nohavicu“.

Jarek ve filmu vypravuje, jak jeho tátu po roce 1968 vyloučili z KSČ a následně vyhodili z rozhlasu a maminka že nedostala slíbené místo pokladní v samoobsluze. Tak jsem se dozvěděla, že Nohavica měl v počátku své folkové kariéry podobně nesmyslné kádrové potíže jako já a jeho prvotní zakázanost pramenila možná právě z toho. Protože si vlastně nevzpomínám, která z jeho raných písní byla nějak podvratná, to jsme na Portu chodili poslouchat onačejší songy.

Nohavicu jsem měla ráda, líbil se mi vždy jeho lyrismus, jeho zastřený hlas s malým rozsahem, civilnost, rýmy. Mám na něj ještě jednu vzpomínku, z 90. let. V autobuse, který vezl herce Západočeského divadla v Chebu, kde jsem tehdy pracovala, jsem si četla Souvislosti a v nich esej O jednom současném ateismu (Zamyšlení nad texty J. Nohavici). O duchovním obsahu Nohavicových písní ji napsal Martin C. Putna.

Bylo to velmi podnětné, Nohavica tehdy zpíval jednu píseň krásnější než druhou, vlastní, ale i přebásněné texty Vysockého a Okudžavy. Když měl v Chebu koncert, chtěli jsme na něj jít, ale lístky byly tak drahé, že jsme na ně tehdy neměli. Ale co, kupovali jsme si cédéčka a poslouchali ho z rádia. A bavili se filmem Petra Zelenky Rok ďábla — o kterém v dokumentu Jarek nepadne ani slovo.

Jeho píseň Těšínská z CD Divné století mi — dnes už proti mé vůli — vhání slzy do očí a považuji ji za jeden z nejkrásnějších šansonů vůbec. Textem i po hudební a interpretační stránce.

Bez invence

Přečetla jsem si knihu Přemysla Houdy Nohavica a jeho naše malá válka, ale nic zásadního se z ní nedozvěděla. A teď tedy ten film.

Je opravdu zvláštní, že nikdo, ani historik soudobé populární hudby ani dokumentaristka nedokázali o tak talentované a rozporuplné osobnosti předložit nic, co by ve svém oboru mělo opravdu úroveň. Film Petry Všelichové má scénář, složený z životopisných klišé, sune se v podstatě lineárně, protagonista navštěvuje místa svého dětství, mládí, vzpomínek, všechno vypráví dobromyslně, všude ho samozřejmě vítají, mají ho rádi, je to jejich největší hvězda.

Která, a to je docela důležité, svůj kraj, Ostravsko, Těšínsko a vůbec Slezsko ve svém díle tematizovala a umístila na kulturní scénu. Jarek k tomu ve svém repertoáru využil i Slezských písní Petra Bezruče, které s vášní a láskou zpíval — a pak se ve sporu o jejich autorství přiklonil na stranu svépomocných literárních badatelů, kteří ty nejslavnější hity jako Maryčka Magdonova, Ostrava nebo Škaredý zjev připisují „prokletému“ současníku Vladimíra Vaška Ondřeji Boleslavu Petrovi. Ani o tom v dokumentu nepadne zmínka.

Tři Mozartovy opery, respektive jejich libreta od Lorenza da Ponte, česky otextoval okouzlujícím způsobem, i když celkem zbytečně, protože opera se v moderním divadle zpívá v originále. V Národním divadle moravskoslezském můžou jeho štěpné, perlivé rýmy využít aspoň v titulcích; ale ani nevím, jestli to dělají.

Pozoruhodnější než sledovat bardovo obcházení někdejší dřevěné chalupy po zámkové dlažbě by bylo, kdyby o svém vztahu k Bezručovi něco řekl, ostatně bych čekala, že něco poví i o vztahu k Vysockému a Okudžavovi a taky k ruštině. A místo toho jen ukazuje Okudžavův stakančik, který dostal od jeho vdovy.

O svém alkoholismu mluví Nohavica otevřeně — z toho je poznat, že je s ním vyrovnaný. O Puškinově medaili, pro kterou si v roce 2018 jel do Moskvy, aby si ji nechal připnout od prezidenta Putina, otevřeně nemluví. Asi nečekal, že se po invazi ruské armády na Ukrajinu zvedne taková protiputinovská nálada a špatně si rozmyslel, co k tomu říkat, ale naštvali se na něj tenkrát v roce 2022 i v Polsku a zrušili mu pár koncertů.

V dokumentu prohlásí, že pro něj je Putin prostě úředník, zvolený do funkce prezidenta — ale to si přece vážně o jednom z několika současných světovládců a válečných zločinců ani nemůže myslet. Puškinovu medaili za zásluhy o dobré vzájemné vztahy a propagaci kultury ustavil Boris Jelcin, ale politicky ji začal využívat až Putin a po invazi na Ukrajinu ji skutečně několik vyznamenaných vrátilo, včetně slovenského básníka Jána Štrassera.

Zestárlý a jakoby zhlouplý

Třeba se bál, z Putina koneckonců jde strach, ale to jeho okecávání je hloupé a trapné. Ano, Jaromír Nohavica je slaboch, to je ve filmu vidět, a jako takového ho nejspíš taky dostala Státní bezpečnost — potvrzuje to sám vyprávěním o tom, jak se mu při výslechu nekontrolovaně začala třást ruka. Ale opravdu je — ve shodě s ním — těžko říct, proč si ho vlastně vybrali, co mohl udat, aby to už sami nevěděli? Jeden případ, kdy konkrétním lidem svým udáním opravdu ublížil, nicméně 21. 2. 2007 v Právu popsal Vladimír Hanzel, někdejší dlouholetý tajemník Václava Havla.

Jarek na několika místech filmu mluví o penězích, člověk z toho vyčte, že je to pro něj téma a že mu o ně jde. V tomto ohledu se mu dostalo uspokojení, po roce 89 už vyprodával sportovní haly, CD vydával v obrovských nákladech, byl populární jako v té době snad nikdo, cestoval po světě, vydělal si jmění.

Z folkařů jako jediný a pomohla mu k tomu jeho rodná Ostrava, o niž se zasloužil a ona o něj. Vrací jí to „na stará kolena“ vulgarizací jejího folklóru, s nímž kdysi uměl tak vtipně pracovat. Poklesl na buranskou lidovou úroveň, kterou za mlada naopak pozvedal.

V poslední části filmu až obsesivně mluví o tom, jak ho někteří nemají rádi — to je ovšem osud každé populární hvězdy a je až divné, proč mu to tak leží v hlavě, když stejnými ústy říká, že si z toho nic nedělá. Najednou na nás mluví narcis, který je na lásce a přízni publika až chorobně závislý a kritika ho nesnesitelně bolí. A jako každý takový, místo toho, aby se k ní postavil, odmítá ji s tím, že ho nezajímá.

Ta stopka na jaře roku 2022, po ruské invazi na Ukrajinu, pro něj musela být otřes, a ve filmu se to podařilo ukázat v docela zdařilé metafoře: Jarek stojí s autem u šraňků, bliká červené světlo, závora je spuštěná. Ale pak přejede vlak, závora se zvedne a jede se dál.

A to se koneckonců Jarkovi stalo, pár let stará výčitka stran Putinovy — Puškinovy medaile ztratila význam, ostatně část národa, jak se přesvědčujeme, Vladimira Vladimiroviče Putina, diktátora a válečného zločince, který nás prohlásil za své nepřátele, obdivuje a vidí v něm spásu před degenerovaným Západem. Přehnaně korektnímu Západu, který třeba odsuzuje rasismus a xenofobii: ale to Jarek ne, protože přece písně o Romovi Dežovi, který má nože, a chlípném Arabovi jsou „vtipné“ — a posluchači jsou mu vděční, že konečně někdo nazývá věci pravým jménem.

Pustila jsem si ty písně z YouTube a rasistické jsou. Nohavica sebe, bílého chlapa, staví do role oběti rasově a etnicky odlišných protivníků — a bojí se, že ho jako bělocha zabijí. Nevím, proč to má zapotřebí.

Jaromír Nohavica v nudném, nevzrušivě plynoucím, a proto zbytečně dlouhém filmu několikrát zdůrazní, že už si nechce nechat od nikoho nic zakazovat ani přikazovat. Že chce být jen sám za sebe. Tak je: zestárlý, jakoby zhlouplý, nízce posluhující publiku, vítěz nad těmi, kteří ho měli rádi a které zklamal.

Jarek. Režie Petra Všelichová, scénář Marek Dohnal, kamera Jiří Berka.