Jedním z nejsilnějších ohnisek odporu proti Husákovu režimu v rámci polooficiálních struktur, takzvané šedé zóny, bylo hnutí folkových písničkářů. Otevřená opozice disidentů byla dlouho omezena na stovky lidí v Praze, desítky v Brně a jedince roztroušené po zbytku republiky. Folkoví zpěváci dávali tehdy desetitisícům lidí naději, že jiný, lepší svět, v němž se nejdále dojde s poctivostí, je možný.

Je to silná tradice, což ostatně stvrzuje fakt, že jedna z erbovních písní té doby „Jednou budem’ dál“ se stala jakousi neformální hymnou kampaně Petra Pavla. Málo se ví, že je to píseň, která je Spirituálem Kvintet do češtiny převedenou verzí černošského gospelu a odborářského protestsongu „We Shall Overcome“, jejž zpopularizoval jeden z nejskvělejších Američanů dvacátého století, sociálně-ekologický aktivista a písničkář Pete Seeger, a který se stal hymnou tamějšího hnutí za občanská práva v 60. letech.

Tradice, kterou vyjadřuje píseň Jednou budem dál/We Shall Overcome, je radikálně antimilitaristická. Odpor k vojsku, armádě, válkám byl také organickou součástí českého hnutí proti Husákovu režimu. A je důležité, aby to zůstalo součástí české kulturní tradice.

Když Petr Pavel mluví o respektu k lidem, kteří před listopadem stáli na jiné straně než on, měl by vědět, že nemluví jen o disidentech, ale také o lidech, kteří se pohybovali v prostoru „trpěných výhrad“ a prostě měli odpor k armádě jako instituci. To se odráželo v tvorbě českého folkového hnutí. Prakticky není významný autor folkové hudby z té doby, aby něco nenapsal aspoň proti povinné vojenské službě.

Některé Nohavicovy písně na to téma prakticky zlidověly. Z následujícího výběru je ovšem vynecháváme jednak proto, že patří k tomu známějšímu z děl daného typu, jednak v důsledku životního vývoje autora.

Následující výběr šesti protivojenských, protiarmádních písní není ničím úplným, ani normativním. Jedná se zkrátka o evidenci hnutí, o jehož existenci by měl nastupující prezident vědět, kterého by si měl vážit a s nímž by měl, pokud možno přátelsky, komunikovat. Vyrovnávání se s minulostí může mít nečekané podoby.

1. Jiří Dědeček: Pohyblivý cíl

Pokud v hudebním antikvariátu narazíte na desku Jiřího Dědečka „Zabili trafikantku“, neváhejte ani vteřinu — je to jeden z nejlepších hudebních dokumentů počínající perestrojky v českých zemích. Deska vedle celé řady pamětihodných písní obsahuje i skvělý protiarmádní protestsong „Pohyblivý cíl“.

Současný neochvějný podporovatel Petra Pavla, Jiří Dědeček, v něm zpívá: „Jen jsem trochu povyrost/tak plním brannou povinnost. Kdybysem byl generál/ tak bysem to nedělal.“ Jiří Dědeček je také autorem skvostného posměšného pojmu pro tehdejší brannou moc, jejíž součástí Petr Pavel byl: „československá vojenská armáda“. Ne, vojáky jsme tehdy neměli rádi, a nepatřilo to k našim horším vlastnostem.

2. Pavel Dobeš: Souhvězdí žab

Lidé vyrůstající v nové době vůbec nemusí chápat, co znamenal za Husákova režimu pojem „jinotaj“. To tehdy byl základní komunikační prostředek v rámci „šedé zóny“ — prostoru odpůrců režimu, kteří sice dávali nějak najevo, že jsou proti němu, současně nebyli ochotni riskovat vše a chovali se tak, aby nezavdali záminku k perzekuci.

V podstatě vzorovým prostředím daného typu bylo folkové hnutí. Vezměme jen Spirituál kvintet: jejich písně o svobodě se tehdejším schvalovacím komisím prodávaly — oprávněně — jako překlady písní utlačovaného amerického lidu nebo vykořisťovaných amerických dělníků, ale posluchači v tom samozřejmě slyšeli ozvěnu své vlastní nesvobodné situace: „Chci Sluncem být, a ne planetou, až se k nám právo vrátí.“ Anebo: „Jednou budem’ dál.“

Píseň Souhvězdí žab Pavla Dobeše je mistrovským kouskem v žánru „jinotaj“. Poetická metafora o touze po svobodě končí dramatickým harmonickým přechodem a čtyřverším:

Souhvězdí žab se pozná velmi lehce

Tamní obyvatelé jsou zelení

Zelené mozky v zelené lebce

A od huby jim šlehají plameny

Všichni tehdy chápali, že se mluví o lampasácích. Ale v té písni je i univerzální pravda, kterou známe všichni i z Formanových Vlasů: armáda je nesvoboda.

3. Karel Plíhal: Modrá knížka

V českém folkovém hnutí 80. let minulého století probíhala nevyhlášená soutěž, kdo se dokáže nejlépe vymezit proti povinné vojenské službě. Kromě legendární Nohavicovy písně by se jistě mohl nominovat Zdeněk Vřešťál a Nerez se songem Javor nebo Bohdan Mikolášek s písní Domů.

Ale jako stvrzení svrchované síly humoru je nepochybným vítězem Karel Plíhal. Modrá knížka byla nejoblíbenějším svazkem tisknutým za Husákovu režimu.

4. Slávek Janoušek: Kdo to zavinil

V éře samovlády komunistické strany jsme opravdu žili ve strachu, že může propuknout třetí světová válka s fatálními důsledky pro svět i lidstvo. Na to téma asi neexistuje v české hudební tvorbě lepší opus než životní výkon brněnského písničkáře Slávka Janouška. Píseň Kdo to zavinil dala název i jeho prvnímu, ještě za perestrojky vydanému albu.

Je to další doporučený úlovek v hudebních antikvariátech. A je to z dnešního hlediska až nepochopitelně dobrá muzika — hudebně i textově. Prakticky nic podobného tu dnes nevzniká.

Tak už to spusťte!

Na co ještě čekáte?

Abychom si nezačali myslet,

že nás jen tak lekáte.

Jestliže pátráte po univerzální touze po míru, která v české společnosti nabývá dnes místy až iracionálních rozměrů, začněte tady. Odpor k válce a nepřehledné moci, která směrem k ní kuje pikle, asi nikdo nikdy nevyjádřil sugestivněji.

5. Karel Kryl/Antonina Krzysztoń: Miła

Přehled českých protiválečných písní samozřejmě nemůže obejít monumentální postavu Karla Kryla. Jeho tvorba zahrnuje několik jasných kandidátů: Píseň neznámého vojína, Anděla, Krále a klauna. Ale nejexplicitnější je jistě píseň zpívaná vojákem v ichformě „Lásko“.

Málo se u nás ví, že polský samizdat produkoval i desky a že jednou z nich bylo album do polštiny přebásněných Krylových písní písničkářkou Antoninou Krzysztoń. Bylo to zhruba v době, kdy český disent dospěl k jednomu ze svých vrcholných výkonů: stalo se to v roce 1985, když v Pražské výzvě pobídl západoevropské mírové hnutí, aby se sjednotilo se středo- a východoevropským hnutím za lidská práva na tehdy neslýchaném a nepředstavitelném požadavku sjednocení Německa s tezí formulovanou jedním z našich nejskvělejších předchůdců Jaroslavem Šabatou: „má-li nastat mír mezi státy, musí být nejprve vlády v míru se svými občany.“

V Polsku měla tato akce široké ohlasy, které mimo jiné přispěly ke vzniku sociálně-ekologického a mírového hnutí „Wolę być“, v českých zemích z podobných motivů vzniklo Nezávislé mírové hnutí, k jehož hlavním představitelkám patřily disidentky v Praze Hana Marvanová a v Brně Hana Holcnerová. Mezi jejich akcemi z dnešního hlediska vynikají ty, kde vybírali od dětí hračky zbraní — s odporem k militarismu jsme to za minulého režimu, jak ukazuje i tahle fantastická píseň-akce Czesława Niemena, mysleli vážně!

6. Vladimír Merta: Love Story 77

Nekorunovaným králem českého folku v jeho zlaté éře, což byla právě 80. léta minulého století, byl Vladimír Merta. Měli bychom se k němu chovat jako k české verzi Boba Dylana, ale přitom ho tu tak málokdo opravdu zná. Je to autor hlubokých poetických textů, v podstatě veliký básník, který ve své nejskvělejší formě hrál na kytaru „jako sám panbůh“.

Merta, pozorný souputník amerického folkového hnutí, které bylo vždy radikálně antimilitaristické toho proti armádě a válčení napsal opravdu hodně. Jako první asi každému, kdo ho zná, vytane na mysli song Armády noci.

Ale proti vojně má verš i ve svém kongeniálním — ve skutečnosti lepším než originál — překladu Springsteenovy Řeky: „Vrátil jsem se domů po dvou letech flákání…“ Někdo by mohl připomenout jeho Vojáčka z cínu nebo Vojnu a mír.

Volba jeho nejsilnější protimilitaristické písně bude vždy nakonec osobní. Zde padá na jeho baladu zobrazující obludnost instituce armády v Husákově Československu v její na kost obnažené podstatě.

Je naším pevným přesvědčením, že Love story 77 je jedna z nejlepších česky napsaných písní vůbec. Měl jsem ji kdysi ještě v lepší verzi, než jaká je na YouTube, na kazetě, které si tehdy půjčovali kamarádi a které zpravidla skončily namotané do tehdejších příšerných přístrojů; tak jako ta moje. Ale i tahle je výborná — posuďte sami.

Je opravdu sympatické, jak mluví Petr Pavel o své minulosti. Ačkoli je voják, generál, vystupuje velmi uměřeně — civilně. Antimilitaristická tradice zobrazená v českém folkovém hnutí 80. let patří k tomu lepšímu v našich dějinách. Pan prezident by o ní měl vědět a při svém vyrovnávání s minulostí ji nějak dobře zpracovat.