Jedním z nejsilnějších ohnisek odporu proti Husákovu režimu v rámci polooficiálních struktur, takzvané šedé zóny, bylo hnutí folkových písničkářů. Otevřená opozice disidentů byla dlouho omezena na stovky lidí v Praze, desítky v Brně a jedince roztroušené po zbytku republiky. Folkoví zpěváci dávali tehdy desetitisícům lidí naději, že jiný, lepší svět, v němž se nejdále dojde s poctivostí, je možný.

Je to silná tradice, což ostatně stvrzuje fakt, že jedna z erbovních písní té doby „Jednou budem’ dál“ se stala jakousi neformální hymnou kampaně Petra Pavla. Málo se ví, že je to píseň, která je Spirituálem Kvintet do češtiny převedenou verzí černošského gospelu a odborářského protestsongu „We Shall Overcome“, jejž zpopularizoval jeden z nejskvělejších Američanů dvacátého století, sociálně-ekologický aktivista a písničkář Pete Seeger, a který se stal hymnou tamějšího hnutí za občanská práva v 60. letech.

Tradice, kterou vyjadřuje píseň Jednou budem dál/We Shall Overcome, je radikálně antimilitaristická. Odpor k vojsku, armádě, válkám byl také organickou součástí českého hnutí proti Husákovu režimu. A je důležité, aby to zůstalo součástí české kulturní tradice.

Když Petr Pavel mluví o respektu k lidem, kteří před listopadem stáli na jiné straně než on, měl by vědět, že nemluví jen o disidentech, ale také o lidech, kteří se pohybovali v prostoru „trpěných výhrad“ a prostě měli odpor k armádě jako instituci. To se odráželo v tvorbě českého folkového hnutí. Prakticky není významný autor folkové hudby z té doby, aby něco nenapsal aspoň proti povinné vojenské službě.

Některé Nohavicovy písně na to téma prakticky zlidověly. Z následujícího výběru je ovšem vynecháváme jednak proto, že patří k tomu známějšímu z děl daného typu, jednak v důsledku životního vývoje autora.

Následující výběr šesti protivojenských, protiarmádních písní není ničím úplným, ani normativním. Jedná se zkrátka o evidenci hnutí, o jehož existenci by měl nastupující prezident vědět, kterého by si měl vážit a s nímž by měl, pokud možno přátelsky, komunikovat. Vyrovnávání se s minulostí může mít nečekané podoby.

1. Jiří Dědeček: Pohyblivý cíl

Pokud v hudebním antikvariátu narazíte na desku Jiřího Dědečka „Zabili trafikantku“, neváhejte ani vteřinu — je to jeden z nejlepších hudebních dokumentů počínající perestrojky v českých zemích. Deska vedle celé řady pamětihodných písní obsahuje i skvělý protiarmádní protestsong „Pohyblivý cíl“.

Současný neochvějný podporovatel Petra Pavla, Jiří Dědeček, v něm zpívá: „Jen jsem trochu povyrost/tak plním brannou povinnost. Kdybysem byl generál/ tak bysem to nedělal.“ Jiří Dědeček je také autorem skvostného posměšného pojmu pro tehdejší brannou moc, jejíž součástí Petr Pavel byl: „československá vojenská armáda“. Ne, vojáky jsme tehdy neměli rádi, a nepatřilo to k našim horším vlastnostem.

2. Pavel Dobeš: Souhvězdí žab

Lidé vyrůstající v nové době vůbec nemusí chápat, co znamenal za Husákova režimu pojem „jinotaj“. To tehdy byl základní komunikační prostředek v rámci „šedé zóny“ — prostoru odpůrců režimu, kteří sice dávali nějak najevo, že jsou proti němu, současně nebyli ochotni riskovat vše a chovali se tak, aby nezavdali záminku k perzekuci.

V podstatě vzorovým prostředím daného typu bylo folkové hnutí. Vezměme jen Spirituál kvintet: jejich písně o svobodě se tehdejším schvalovacím komisím prodávaly — oprávněně — jako překlady písní utlačovaného amerického lidu nebo vykořisťovaných amerických dělníků, ale posluchači v tom samozřejmě slyšeli ozvěnu své vlastní nesvobodné situace: „Chci Sluncem být, a ne planetou, až se k nám právo vrátí.“ Anebo: „Jednou budem’ dál.“

Píseň Souhvězdí žab Pavla Dobeše je mistrovským kouskem v žánru „jinotaj“. Poetická metafora o touze po svobodě končí dramatickým harmonickým přechodem a čtyřverším: