S projednáváním smlouvy DCA, tedy dohody mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany, se ve veřejném prostoru objevily paralely s posledním dlouhodobým pobytem zahraničních vojsk na českém území — sovětských v éře normalizace. Zkusme si tedy oba případy podrobněji srovnat.

Jak jednali Sověti

Československo bylo jednou z mála zemí, odkud sovětská vojska po osvobození střední Evropy a vítězství ve 2. světové válce dobrovolně odešla. Se vznikem monolitního východního bloku, jehož země vedly komunistické strany, zpravidla velmi poslušné Moskvě, tak na mapě sovětských maršálů vznikla tisíc kilometrů velká průrva.

Území od Aše po sovětské hranice, které bylo střeženo pouze domácí armádou, ale už nikoli jednotkami armády sovětské. Na mapě tehdejší střední Evropy něco neobvyklého.

Československá armáda se od roku 1955 kvůli hranici s Německou spolkovou republikou stala státem první linie. V době války měla tvořit takzvaný Československý front s kompletní československou armádou — složenou ze dvou vševojskových a jedné letecké armády a jedné armády protivzdušné obrany — a přiřazenými sovětskými jednotkami 8. gardové armády.

Hlavní úder měl být v případě vypuknutí konfliktu veden na linii Varšava — Berlín — Paříž. Československé jednotky se měly v jižním Německu střetnout s bavorskými, americkými a později i francouzskými divizemi.

Sověti už od 50. let československému vedení připomínali, že v případě války sovětské jednotky ztratí minimálně několik dnů, než se přesunou ze západních vojenských okruhů Sovětského svazu na frontu, a proto by bylo nanejvýš vhodné v Československu preventivně umístit několik prvosledových divizí sovětské armády. Ať už si o Gottwaldovi a jeho pohrobcích myslíme cokoli, počínaje Zápotockým a konče Dubčekem tento přátelský návrh všichni naši komunističtí představitelé svorně odmítali se zdvořilostním projevem díků za zájem o bezpečnost Československa.

Když už byla v 60. letech, po Kubánské krizi, situace neudržitelná, začaly se dělat různé fígle. Zvýšil se počet vojáků základní služby a pod armádu byla přeřazena vojska ministerstva vnitra a řada dalších polovojenských organizací, které s armádou jako takovou neměly prakticky nic do činění. Nicméně dosáhlo se tak formálního zvýšení početního stavu armády.

Rok 1968 je u nás dlouhodobě chápán výhradně ve smyslu politickém. Málokdo si však uvědomuje, že kromě domnělé československé kontrarevoluce byla druhým zásadním faktorem, který hrál roli v rozhodování předsednictva ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Československo přepadnout, právě snaha konečně zacelit mezeru v sestavě vojsk Varšavské smlouvy, jež mezi NDR, Polskem a Maďarskem zela.

Kromě nastolení konzervativního komunistického režimu, se sovětským generálům také definitivně podařilo dostat své jednotky nedaleko hranic s Bavorskem. Vznikla tak takzvaná Střední skupina vojsk. Takto nějak se tedy dělala spojenecká bezpečnostní politika v Sovětském svazu.

Jak jednají Američané

Postupme o pětapadesát let dál a dostaneme se do jara 2023. Právě v těchto dnech Češi opět vyjednávají o možnosti přijmout na svém území cizí vojáky, tentokrát americké, v rámci smlouvy DCA neboli Dohody mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany.

Zdůrazněme přitom slovo „vyjednávají“. Vstup amerických jednotek na naše území není samozřejmý, je součástí mezistátní smlouvy. Smlouvy, o které se jednalo dlouho v klidu a bez nátlaku z jakékoli strany.

Smlouvu bude nejdříve schvalovat vláda, po ní obě komory parlamentu a podepisovat prezident. Pokud by schválena nebyla, nic se nestane. Stále budeme v NATO a stále zůstaneme americkými spojenci, nikdo nám to o hlavu neomlátí.

Pokud se smlouva schválí, stejně to bude jen cosi na způsob smlouvy o smlouvě budoucí. I poté, pokud by u nás měla být na delší dobu rozmístěna americká vojska, s tím musí souhlasit vláda a obě komory parlamentu, a to znovu — nestačí tedy jen nynější případný souhlas se smlouvou DCA.

Připomeňme si přitom, že se o celé věci veřejně mluví a schvalovat ji případně bude parlament, který vzešel ze svobodných a řádně konaných voleb. Všichni zletilí občané našeho státu u nich měli možnost rozhodnout, kdo je bude v zákonodárných orgánech zastupovat.

Co je DCA?

Smlouva DCA — tedy Dohoda mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany — upravuje především právní postavení příslušníků ozbrojených sil USA v rámci případného plnění jejich úkolů na území České republiky. Součástí smlouvy DCA je i seznam vojenských zařízení a prostorů Armády České republiky, které budou moci ozbrojené síly USA za předem dohodnutých podmínek využívat.

Uvedená zařízení a prostory zůstanou i nadále plně ve vlastnictví České republiky. A podmínky jejich užívání mají být vždy dohodnuty tak, aby to bylo přínosné pro obě strany.

Smlouva DCA upravuje řadu dílčích oblastí včetně jurisdikce nad americkými vojáky, odpovědnost za jimi způsobené škody, osvobození od cel a daní, najímání místních pracovníků, podmínky provozování motorových vozidel či logistické podpory. Zjednodušeně řečeno jde například o to, že pokud tu budou na cvičení američtí vojáci a v ubikacích by se poprali třeba o holku, americká armáda deklaruje zájem na tom, aby o svých dvou pitomcích rozhodla sama.

Je to obdobná situace, jako když se něčeho dopustili naši vojáci v Afghánistánu. Nesoudila je pak místní justice, ale naše domácí. Žádný příslušník amerických ozbrojených sil na území České republiky nebude beztrestný. Působnost českých soudů se bude na americké vojáky vztahovat zejména v případech, kdy se dopustí trestného činu vůči občanovi České republiky.

Všimněte si každopádně rozdílu, který obě velmoci volí v jednání se spojenci. Srovnejme si s klidnou hlavou přístup sovětský, který si připomínáme dnes, kdy ruská vojska plundrují Ukrajinu, a přístup americký. Takto vypadá rozdíl mezi tím, jak se tu jednalo kdysi a jak se tu jedná dnes. Nechť si to každý uvědomí.