Už jste slyšeli skvělou Hutkovu písničku o poměrech na Pražském hradě? Zpívá se v ní:

Na Pražském hradě zas páni se radili

Jak by ty chartisty, jak by je zhubili

Jak by jim přetnuli žílu u pytlíka

Pozvali na radu starého četníka

Že četník starý byl, věděl a vyznal se

Znal jednu písničku vrzanou na base

Tu přehrál, zazpíval, páni se vzbudili Tomince nabili, ostatní zavřeli

A refrén:

Sedí ve vězení Dienstbier a Šabata

Lederer, Havel a Bednářová Otta

Inžinýr Petr Uhl, manželé Němcovi Bělíková, Malý, Benda a dál, kdo ví...

↗

Na poli mluveného slova je jen máloco nepřiměřeného, čeho bychom se mohli dopustit na Zemanovu adresu ve snaze přimět ho k opožděné rezignaci. Foto ČRo

Nebudeme si namlouvat, že je to nějaké veledílo, ale má svůj půvab. Tak jako i zde Hutka se ve svém písničkářství velmi často stylizoval do naivní polohy, která mu někdy vycházela více, někdy méně. Ve svém zlatém období, mezi lety 1966 a 1978 měl své publikum, které inspiroval, které mu rozumělo a pro něž byl vlastně král.

Jeho písně obsahovaly i tehdy spousty těžkopádných a místy až nesnesitelně naivních veršů, které však, pokud jste se vyladili na Hutkovu svébytnou poetiku, měly své kouzlo. A postupem času, s utužující se normalizací, si jeho písně samozřejmě člověka získávaly i svou ohromující troufalostí, opravdu nevídanou odvahou, jejímž příkladem je text uvedený výše.

Blemty blemt prezident

Jeho současné hříčce o poměrech na Pražském hradě, pojednávající rozverně o tom, jak si pro Miloše Zemana přijde smrtka, pokáraná a vyslaná Masarykem, lze dobře porozumět jen v kontextu celé Hutkovy tvorby; a není tak docela jeho vina, že tu dnes není více známa a akceptována. Hutka je velikán svého druhu, jedna z největších postav české populární hudby sedmdesátých let, jehož tehdejší úrovni se ze současných českých písničkářů, včetně těch opožděně — ale zaplať pánbůh aspoň za to — chápajících, že by neměli hrát pro Babiše, nikdo ani neblíží.

Napsal jednu z nejpůvabnějších českých protirasistických písniček. Pojednává o Cikánkovi, který přišel na „umění, jak krásně žít“, protože jako jediný „dokáže tkaničku z boty ztratit“.

Hutka také napsal jednu opravdu velikou píseň, troufám si tvrdit, že jednu z největších českých písňových metafor lidské existence vůbec. Jmenuje se Pravděpodobné vzdálenosti, a je svého druhu obrazem nízkosti dnešních poměrů, že ji neznáte z Radiožurnálu a různých cover verzí. Zpívá se v ní: „Nejsou zločiny, za které by se mělo střílet, jenom za lež, která se pravdě podobá.“ Jeden si říká, ještěže ji neznají v Parlamentních listech, patrně by si při svém přístupu k metafoře v umění dovodili, že se tu smrt přeje dosti otevřeně právě jim.

Hutkovo hraní na kytaru nikdy nebylo tak fenomenální jako Plíhalovo či Janotovo, natožpak Mertovo. Bývalo ale spolehlivým společníkem naivních textů, než ho začaly zmáhat chronické bolesti ruky. O jeho nakažlivém talentu ale dobře vypovídá, že ho v té době začal doprovázet Radim Hladík, legenda české hry na kytaru tak veliká, že jej v jednom svém textu jako stěží dostižitelný vzor opěvuje sám Petr Kalandra („Už hraju skoro jako Hladík, Radim Hladík...“).

Nic z toho samo o sobě samozřejmě není argumentem na obranu současné Hutkovy písničky o Zemanovi, která je podle různých autorit od Parlamentních listů po Ondřeje Slačálka nevkusná, protože přeje Zemanovi smrt. Archiv novinových textů Newton eviduje celkem přes sto položek publikovaných vesměs na různých obskurních webech, které jednosvorně Hutkovi lají.

Vezměme to tedy popořadě. Tak předně Hutka přece Zemanovi smrt nepřeje. Ve své naivní, v rámci žánru vlastně oprávněně mírně blboučké, písničce prostě a rozpustile vypráví o tom, jak si pro Zemana přišla smrtka.

Je to sice celé dost těžkopádné, ale upřímně řečeno slohově to neklesá pod úroveň, za níž se tu běžně uděluje Magnesia Litera, o různých novinářských cenách všeho druhu nemluvě. Záblesk dřívějšího Hutkova slovesného génia se tu mihne asi jen jediný — ve verši „blemty-blemt / prezident“.

Je to vkusné? To záleží na úhlu pohledu. Jakákoli debata o Hutkově podařené či nepovedené hříčce by ale měla začínat u faktu, že Miloš Zeman je mimořádně obludná postava, která prakticky vším, co činí, uráží úřad českého prezidenta natolik, že jeho nástupce bude patrně muset Pražský hrad na začátku svého funkčního období deratizovat. Vždyť na Zemanovu smrt lze myslet i z vyloženě humanistických pozic: může pro něj přece být vysvobozením!

Naše přepjatá občanská prudérnost je tak větším problémem než Hutkova neobratná prostořekost. Pak kvůli jedné vržené petce nejsme s to vidět, že její terč tu demontuje demokracii. Pohoršujeme se nad autorem odhrhovačky, ale přehlížíme, o kom pojednává. Chceme-li se přibližovat vyspělejší politické kultuře, potřebovali bychom být méně osobní, méně malicherní, v protestech tvořivější, čipernější, drzejší. A mířit k jádru věci.

Zappu na vás, šosáci. Dobře by vám vysvětlil, že na poli mluveného slova je jen máloco nepřiměřeného, čeho bychom se mohli dopustit na Zemanovu adresu ve snaze přimět ho k opožděné rezignaci. Hutkova píseň, má-li vůbec takovou aspiraci, je v tomhle ohledu ještě mírňoučká. Vzpomínáte na aktivisty, kteří po smrti Margarety Thatcherové tančili v ulicích s popěvkem Ding-dong, the witch is dead?

Je písnička vůči Zemanovi urážlivá? To přece záleží především na tom, co v něm vidíme. A to zase je nutně odvozeno z toho, jak on sám na veřejnosti vystupuje či jak zastává úřad hlavy státu.

Čím je Miloš Zeman dnes? Žalostnou, málo svéprávnou troskou, kryjící svými kymácivými pohyby nechutné manévry hrůzostrašných figur, jimiž je obklopen, ruských a čínských agentů; těžko artikulující zombií, mumlající nesmyslné reminiscence svých dřívějších pošetilých technokratických snů o absurditách typu Babylonské věže, nového jaderného bloku, perpetuua mobile a kanálu mezi Labem a Dunajem.

Je to vlastně svého druhu šílenec, zosobnění dadaistického obrazu krále Ubu. Když Kryl zpíval „Úloha osobnosti v dějinách sestává prakticky ze schopnosti dotyčné osobnosti zemřít, nebo nechat se zabít, dříve, než stačila odvolat...“ více přál — a v dobrém — Zemanovi smrt než Hutka teď.

Miloš Zeman totiž šlape po mnoha věcech, které dříve zastával. Bráníval uprchlíky, klaněl se Havlovi, s pokorou mluvil o disentu, velebil Evropskou unii a předcházel si ochránce životního prostředí. To všechno bohužel stihl odvolat.

A kde byli všichni obhájci útlocitné komunikace z obskurních webů, když Miloš Zeman přál smrt spoustě mých přátel či mým dětem? Kde byli, když obluda, skrytá v jeho těle, mluvila o tom, že zelené aktivisty, k nimž se rád provždy budu počítat, by bylo správné „spálit, počůrat a posolit“? Kde byli když mával maketou samopalu na novináře? Ach tak, to byly nadsázky... Zato Hutkova píseň je manuál k obsluze jeho žalostné existence, nebo co?

Generace dezorientace

Jaroslav Hutka je také zeleným aktivistou. V devadesátých letech jezdíval na akce, které jsme s Duhou pořádali, býval i na blokádách Temelína. Jeho hvězda, na kratičko rozsvícená listopadovou revolucí, tehdy už pohasínala, jsouc zahlušována novými hmotařskými poměry, jejichž pravému charakteru ještě málokdo rozuměl. A jen nemnozí se v nich dokázali orientovat.

Na blokády Temelína jezdily a podporovaly je i mnohé osobnosti úžasné československé předlistopadové folkové scény. Ale hráli tu i jejich začínající, tehdy ještě málo známí, následovníci jako Radůza nebo Traband.

Pokud mi paměť slouží, Jaroslav Hutka — snad díky své zkušenosti s podporou aktivismu z Holandska — se jako jediný zajímal o to, jak se vede lidem blokujícím jednotlivé brány (blokovali jsme jich všech jedenáct) a domluvili jsme se spolu snadno, že by je všechny navštívil a něco na nich jejich osádkám, mořeným vlekoucím se časem a sluncem, zahrál. Objel je pak skutečně všechny jednu podruhé a všude s lidmi zpíval píseň, ke které se lze snadno přidat, poněvadž každý verš obsahuje repetici:

Pojď se mnou milá, pojď se mnou milá

Přes tu dolinu, přes tu dolinu

Uslyšíš o mně, uslyšíš o mně

pěknou novinu, pěknou novinu

A v té dolině, a v té dolině.

Loučka zelená, loučka zelená

Nechoď tam Janko, nechoď tam Janko

Zabijí tě tam, zabijí tě tam

Když mě zabijí, když mě zabijí

Bude památka, bude památka

Zůstane po mně, zůstane po mně

Kostí hromádka, kostí hromádka

A z těch kosteček, a z těch kosteček

Bude zámeček, bude zámeček

Budou povídat, budou povídat

Byl to syneček, byl to syneček Jé!

Když odjížděl do exilu, jeho souputník Vladimír Merta o něm složil skvostnou píseň, ve které se také zpívá: „A jestli musíš mermomocí, jeď, jeď, jeď, jen na pár chvil. Já si tě budu pamatovat, jaký jsi byl, jaký jsi býval.“ Hutku si navždycky budu pamatovat z onoho odpoledne v Temelíně.

Za zlé mu tedy nemám, že snad dnes přeje Zemanovi vysvobození, ale opravdu za zlé mu mám jeho píseň o Nohavicovi. Václav Havel totiž, ač i on měl své slabé stránky, převelice dobře věděl, proč byl striktním odpůrcem lustračního zákona.

Není věru nic humanistického — a tedy ani folkového — na posměchu obětem či na jejich zatracování. Hutka ve své nejlepší síle by byl dokázal Nohavicu přesvědčit, aby o jejich společném neštěstí s StB nazpívali duet. Cesta z dnešního chaosu vpřed totiž vede jedině přes hledání společného, spojujícího a do budoucnosti obráceného jazyka. A Nohavica přece zajisté patří k lidem, s nimiž chceme hledat společnou řeč.

Ale ani že tohle nezvládl, není tak úplně na místě klást Hutkovi za vinu. Československý folk byl v 70. a 80 letech snad nejvýbojnější složkou fenoménu, kterému se říká pěkným pojmem „šedá zóna“: to byli lidé sympatizující s disentem, ale přežívající v mezích konformity vyžadované Husákovým režimem. Působení šedé zóny nicméně vytvářelo podhoubí pro hnutí, které nakonec režim povalilo: signatáři Několika vět a účastníci prvních listopadových demonstrací byli takřka dozajista z většiny také příznivci zdejší folkové scény.

Ale folkoví zpěváci, oni zvláštní mluvčí jakž takž tolerovaného předlistopadového odporu, přece nebyli sami, kdo po roce 1989 ztratil orientaci, kdo přestal rozumět době a tomu, kde přesně v ní tkví jádro zápasu o lepší svět, natožpak, aby byli schopni takové poznání odívat do písničkářského, obecněji srozumitelného hávu. Tápali tu tehdy snad skoro úplně všichni.

A tak není prostě jen jejich vina, že Nohavica končí v objetí s rasistou Okamurou, že Nos za něj dokonce kandiduje, že Hutka skládá ne zcela povedené veršíky o smrtce přicházející si pro Zemana, že Ivan Hoffman, autor bezkonkurenčně nejlepšího československého protestsongu Nech mi nehovoria, dnes hledá porozumění pro novou identitářskou pravici. A že mnozí jiní de facto oněměli.

Je to obraz ztráty orientace celé písničkářské generace, jenž je ale sám odrazem ztráty orientace naší civilizace, jak se teprve dnes naplno začíná obnažovat. Co dříve platilo a smělo se — běžnou součástí výbavy řady protagonistů zdejší smělé folkové scény osmdesátých let byly rasistické a sexistické vtípky — dnes neplatí a nemělo by se. Protivník emancipačních snah se rozptýlil všude kolem, ba skrývá se i v každém z nás; ztratil jasné obrysy. Svět znepřehledněl.

Nebylo tu tak těžké, s přihlédnutím k dějinným okolnostem, pro celé generace ztratit orientaci v tom, jak deregulovaný, z řetězu utržený kapitalismus ohrožuje demokracii, jak ničí lidem životy, když obě protikladné síly byly — a často podnes jsou — vydávány za součást totožného, nesporně kladného, protikomunistického snažení. Protikladnost kapitalismu a demokracie ostatně dosud není obecně sdíleným poznáním, byť třeba Masaryk, na nějž se Hutka odvolává, už s ní obeznámen byl. Mnoho jsme ale zapomněli a o to těžší je dnes nějak umně, neprvoplánově, písněmi lidem sdělovat, co je podstatné.

Oč byl český svět přehlednější před třiceti, před sto či před padesáti lety, že? Jak mnohem jasněji jsme měli v tom, kam míříme a co chceme, viďte? A s jak mnohem větší uměleckou silou tu spontánně vznikala díla? Hutkova nevelká píseň o Zemanovi je tedy vcelku v pořádku. To jen česká společnost je opravdu těžce nemocná.