Nedlouho poté, co jsem se ocitl v emigraci v Německu, měl své vystoupení ve městě Mnichově polský protestní zpěvák Jacek Kaczmarski. Bylo to v čase po zákazu "Solidarity", po vyhlášení válečného stavu. Není tedy žádného divu, že tento polský písničkář byl pln hněvu na tehdejší polský režim a jeho satrapy.

Ale - i při zohlednění této skutečnosti jsem od prvního momentu pociťoval, že tady je něco jinak. Jinak - ve srovnání s protestním písničkářstvím českým, jak jsem mu byl uvyklý. Prvořadě právě od J. Hutky.

Jacek Kaczmarski - ten svůj hněv vyzpívával znělým, plným, úderným hlasem, a i jeho texty byly stejně tak úderné, přímočaré, jako když šturmem na nepřítele útočí oddíl těžkých kyrysníků. Tady nebylo zapotřebí nijak složitě bádat o skrytých významech, tajných sděleních - vše bylo vysloveno, vykřičeno bezprostředně, jasně, jako úder pěstí.

Tento verbální úder pěstí - ten v prvním okamžiku působí osvobodivě, kdy se může jedním rázem ventilovat veškerý vnitřní hněv proti prohnilému a ničemnému světu; ale po nějaké chvíli tu přece jenom něco začne chybět. A to sice čím dál tím více. Ty české protestní songy - ty na jednu stranu ve srovnání s touto polskou úderností mohly působit slaběji, nevýrazněji; ale ta Kaczmarkova bojovná přímočarost se za chvíli omrzí, je to stále dokola jenom to samé, jenom v různých obměnách stále ten samý výkřik hněvu. Zatímco to české písničkářství - tam je ukrytý jinotaj, tam je nutno odhalovat skryté smysly slov a příměrů; a právě z toho rezultoval vžydky ten nejintenzivnější pocit duševního souznění a duchovního obohacení, když posluchač tomuto skrytému, subtilnímu sdělení porozuměl, když mohl s autorem - a interpretem - písně splynout na vlně tichého společně sdíleného spiklenectví.

A byl to právě J. Hutka, který byl jedinečným mistrem těchto jinotajů a skrytých významů, kdy se za celým jedním příběhem skrýval příběh zcela jiný; kdy se za konturami dávno minulých dramat o násilí moci nad člověkem vynořovaly stíny násilí velice současného a přítomného. A kdy si člověk mohl znovu a znovu uvědomit, jak je ten kolotoč násilí a tuposti moci stále stejný, přes vzdálenost staletí a tisíciletí se otáčí stále v tom samém kruhu.

Když se pak ale Hutka sám ocitl v exilu, byl s těmi jeho nádherně mnohovýznamovými, geniálně sdělnými písničkami náhle konec.

On sám - pokud mě paměť neklame - o tom napsal jeden fejeton či článek přímo s tímto názvem: "Kde je mé publikum?" On samozřejmě cítil, že jeho dřívější tvůrčí invence se teď, na tom údajně svobodném Západě ztratila, zašla na úbytě. Ne že by tu (to jest především v Holandsku, kde tehdy žil) neměl žádná vystoupení; ale holandské publikum bylo v naprosté většině nevšímavé, otupělé, neschopné vůbec vnímat ty skryté, subtilnější roviny sdělení. A tak Hutka mohl jenom nostalgicky vzpomínat na své publikum z časů totality, na "publikum vnímavé, inteligentní a vstřícné".

A tak Hutka na Západě, zbaven svého "nesvobodného" publika, a spolu s ním i své tvůrčí invence, nevytvořil prakticky ani jeden jediný písničkový text, který by snesl srovnání s jeho působením za podmínek politické nesvobody.

Pak jak známo "čas oponou trhnul", Hutka se mohl vrátit zpět, do svého domova.

Jenže: spolu s tou nesvobodou podle všeho zmizelo rázem i to "vnímavé, inteligentní a vstřícné" publikum. Že by zmizela i témata, o kterých by bylo možno - a nutno - zpívat?... Pro začátek se tak mohlo zdát, v té nové velké svobodě.

Jenže časem se ukázalo, že i v této takzvané svobodě je stejně tak velice mnoho křivosti, deformovanosti, ale i násilí všeho druhu; a že tedy témat na vyzpívání hněvu nad touto zradou nad ideály revoluce by bylo dost a dost.

Témata tedy nezmizela; ale zmizel hlad společnosti po pravdě. Totiž právě po té pravdě subtilní, hluboké, skryté; té kterou je nutno teprve složitě a namáhavě nalézat a chápat. Ta nová "totální svoboda", která umožňuje všechno bezprostředně vykřičet a vybubnovat do světa - ta je hrobem té pravdy tiché, skryté, která ale má mnohem širší záběr a dosah, nežli ta pravda hlasitě vykřičená.

A tak tedy zmizelo to citlivé a vnímavé a inteligentní publikum; a spolu s ním zmizela (či spíše: neobnovila se) i ta Hutkova dřívější jedinečná invence.

Nesledoval jsem od té doby soustavně jeho tvorbu; pokud vůbec něco nového tvořil. Ale to co jsem od něj, z jeho nových textů od té doby shlédl, to mě vždycky znovu a znovu naplnilo především pocitem hlubokého smutku.

Kam pak zmizel ten dřívější Hutka, ten jiskřivý, objevný, překvapující nečekanými obraty a spojeními? Ten "popřevratový" Hutka je polopatistický, jeho narážky průhledné, jeho rýmy až přímo humpolácké.

A nijak jinak to není ani s jeho nejnovějším atakem proti M. Zemanovi. Na straně jedné je samozřejmě potěšující, že někdo s takovým přece jenom ještě určitým renomé jako Hutka dokáže pozvednout svůj hlas proti té deformované kreatuře obývající v současné době sídlo českých králů; ale svým provedením toto Hutkovo dílko jak řečeno nakonec plodí jenom smutek. A je dost těžko pochopitelné, že někdo cítí potřebu něco natolik neumětelského obhajovat.

Kde je to Hutkovo staré citlivé, vnímavé, inteligentní publikum?

Kde je ten dřívější citlivý, poetický, inteligentní Hutka?

Vítr je odnesl, vody sebraly...

Je ostatně nemálo zarážející, když J. Patočka tvrdí, že s takovými jako je J. Novavica je - a to i po jeho objetí s rasistou Okamurou - je zapotřebí "hledat společnou řeč".

Na jakém základě by tato "společná řeč" měla být vytvořena? Snad tím, že i m y s a m i se začneme objímat s rasisty a xenofoby?...

Pro mou osobu prohlašuji, že nežli bych s takovými hledal "společnou řeč", raději zůstanu němý.

Pane Poláčku, žasnu, jak dokážete být citlivý a umíte se vyjádřit. Díky.

a soudit by měl jen činy. Nárok být absolutním soudcem podle mého soudu člověk nemá.

Jedno pozitivum lidského údělu by se však našlo: když nemůže být absolutním soudcem, může alespoň absolutně odpustit.

Musím přiznat, pane Pospíšile, že Vaše slova uznání mě zanechala v nemalých rozpacích. Asi jsem doposud musel působit skutečně velice neosobně a abstraktně, když tato má úvaha budí dojem, jako by ke mně vůbec nepatřila.

Ale asi to tak už bude; nedá se nic dělat, ale mým vlastním oborem jsou právě především ty úvahy teoretického rázu.

Ale to nic nemění na tom, že jádrem a středobodem všeho nakonec není nic jiného, než právě obnovení toho pravého, vnímavého, citlivého světa lidské duše.

Já jsem v životě prožil vlastně dva zlomové okamžiky, kdy se tento svět vnitřní citlivosti ztratil.

Poprvé to bylo v té chvíli, kdy se k moci dostal Husák. V tu chvíli byly definitivně uťaty všechny ty naděje spojené s Pražským jarem. A to nejen naděje čistě politické (o politice samotné jsem měl tehdy jenom velice nepatrné povědomí); ale bylo na dlouhá léta umrtveno to krásné jarní bujení, ten svěží vítr ducha který tehdy zvěstoval naději, že život a svět mohou mít svůj smysl, svou náplň. Na místo toho nastoupila dlouhá léta těžké, dusící hniloby, jak v politice, tak ale v samotném životě.

Ten druhý zlomový okamžik byl, když jsem se setkal s demokracií - a udělal poznání, že ona je pro ten citlivý lidský svět nakonec ještě větším a hlubším hrobem, než podmínky politické totality. Ta totalita právě svým tlakem budí protitlak, budí odpor, vzbuzuje touhu. Zatímco demokracie, ta se napřed zdá přinášet všechno, co si jen člověk může přát; ale v jakémsi podivném dialektickém zvratu toto "všechno" ve skutečnosti znamená "nic". To "všechno" je bez kontur, bez obsahu, a tedy nakonec bez skutečného smyslu. A tak na místo smyslu a světa lidské duše nastupují věci, které svou holou materiální předmětností předstírají, že mohou vyplnit ten prázdný prostor, z kterého zmizel smysl.

Takže jak už řečeno, nakonec se nejedná o nic jiného, nežli o to nalézt cestu zpátky zase k tomu světu, kde lidský život má ještě svůj vlastní smysl, kde ten svůj smysl může nalézat v pravdě a kráse a v pravém vztahu člověka k člověku.

A všechna teorie nakonec není ničím jiným, nežli hledáním cesty k právě tomuto lidskému světu.

Myslím, že to je vyjádřeno ve dvojím prožitku židovského národa. Komunismus byla doba egyptského otroctví, kde byly jakési jistoty, na které se dá vzpomínat, tesknit po nich, když přijdou chvíle, kdy se má začít opravdově žít.
Jenže hned první krok ve svobodě bylo vytvoření zlatého telete a tančení kolem něj. A to je dnešní situace.
Souhlasím, je třeba hledat lidský svět, protože i Bůh učinil tu největší věc, že se stal člověkem.

a připadalo mi to trapné, a navíc jakési zvláštně zahořklé - ale možná to je jen ten Hutkův hlas.
Ten text každopádně vypadá, jak by ho složili puberťáci z gymplu o velké přestávce.

Já myslím, že vždycky se dá použít ta okřídlená věta: Proti gustu žádný dišputát.

O Jardovi Hutkovi řekl Jakub Patočka asi vše, co bylo potřebné. Jen bych v jeho případě, nejméně ty poslední roky před odchodem, nemluvil o šedé zóně.

S trpkostí odcházel ze země, do které byl ze všech folkových zpěváků nejvíce vrostlý a o které dokázal zpívat způsobem svým a nezaměnitelným (Minulost mává nám, Tak, má milá, jdi už spát) a jejíž písně dokázal objevit hezkému kusu jedné generací. Odcházel vyhnán způsobem obzvláště podlým -- najděte si jeho fejetóny Poprava květinky a Cesta do noci, jejichž faktografickou pravdivost mohu bohužel dosvědčit ze zkušenosti tehdejšího pražského gymnáziálního studenta.
Trpkost rostla v exilu a návrat ji nesmířil. Smutné a kruté, ta svině žera člověka hůř než rakovina. Písnička o Nohavicovi jen ukazuje, jak moc.

Ale ti pubeťáci -- přesněji puberťák, Miloš a zubatá je z jednoho kusu -- by museli být nadaní a sakra poučení autoři, aby tu písničku zvládli. A hlavně - u nich by to byl pastiš Hutky, nikoliv vlastní práce. Mimoto řekl Hutka něco, co bylo potřeba říct a co se snad "nepubertálně" ani říct nedalo:

S Milošem jsem tři roky intenzivně spolupracoval v jeho podstatně lepších dobách. Když čtu jeho projevy, sprostě nadávám, ale když je poslouchám a nejhůře, když ho vidím v televizi, převládne soucit a rozpaky. Přiznávám, také bych křikl na Smrtku, kde se zapomněla; tohle si ten inteligentní, tvrdohlavý hráč přes všechny své poklesky nezasloužil, aby ho zblblého nemocí a stářím vystavovali na veřejnosti.

Puberťák by Hutkovi obrazy psal, protože není ještě dozrálý k tomu --má to štěstí, že není --, aby vnitřně chápal děs člověčího úpadku; stud, kterou v nás vyvolává cizí groteskní bezmocnost; smíření, která smrt často přináší. Nezná ještě strach z vlastního bezmocného stáří. Hutka je píše přesto, že zná.

Jen mi v tom básnickém ortelu, napsaném bez rezervy -- Hutka jistě věděl, jak tohle bude provokovat a jak velká je možnost básnického selhání, ale psáno obratněji by to bylo potměšilé --, chybí ti, kteří pro prospěch a pýchu tančí v tom zpožděném hradním kole smrti (resp. nenávistné politické nekrofilie) -- zmíněn jen Duka, chybí Ovčáček, Mynář et con. Ti, kteří podle největšího básníka poetické nesmiřitelnosti náleží do osmého kruhu Pekla, jmenovitě do pátého až desátého okruží a ovšem též druhého.

Také mě to zarazilo, to o "šedé zóně". Tedy jako by tehdy byl Hutka jenom jakýsi "umírněný" protestní zpěvák, který se na druhé straně tak nějak aranžoval s mocí. Tohle na Hutku skutečně nepasuje.

Je tedy fakt, že si snad po určitou dobu přece jenom uložil určité limity; jenže k tomu ho přemluvil samotný Havel.

Havel totiž celou záležitost viděl tak, že tehdy byl Hutka prakticky jediný, kdo ještě měl příležitost oslovovat širší veřejnost. A Havel nechtěl, aby tato možnost byla ztracena. Nebyl to tedy Hutka sám, kdo by se rozhodl dělat nějaké kompromisy s mocí.