Vláda získala důvěru. Co s tím? Měšťácká opozice má směr jasně daný. Směřuje k opakování vaječných dýchánků z druhé poloviny nultých let. Myslím si, že pro jakýkoli kritický postoj k vládě se jedná o pozici špatnou a předurčenou k debaklu. Vládu je potřeba kritizovat a hlídat, ale jinak. Vezměme to ale popořadě.

Plnou parou back?

Vlnu odporu, která se vzedmula po nešťastném zásahu policie na CzechTeku v roce 2005, dokázala tehdejší pravicová opozice rozdmýchat do malé občanské války proti ČSSD, seniorům a čemukoli levicovému. Své symbolické vyvrcholení pak našla v přemlouvání báby. Vychýlila tak politickou debatu z mantinelů ostře vedené diskuse do soutěže v tom, kdo dokáže křičet hlasitěji.

Pravice pod patronátem disidenta Kalouska dokázala vytvořit dojem akutního ohrožení, ne nepodobný tomu, který v posledních letech zachvátil například voliče SPD. Jen se tehdy nestrašilo Syřany, ale Řeky, kteří nám sice nepřicházeli sníst úrodu, znásilnit ženy a zakázat řízek, ale zato nám chtěli prostřednictvím levice sebrat všechny peníze, zadlužit nás a rozvrátit naši krásnou prosperující vlast.

↗

Měšťácká opozice směřuje k opakování vaječných dýchánků z druhé poloviny nultých let, které zahájily éru zániku klasické politiky. Foto Wikipedia

Jde samozřejmě o volnou analogii. Oba případy moderované masové hysterie mají společné především dva momenty: Jejich objekt neexistuje a jejich cíl je zmást voliče. Když věříte, že za týden nebudete mít na suchý rohlík, souhlasíte s tím, že se vám dnešní příděl zmenší na polovinu. Když jsou veřejné rozpočty v krizi hrozící jejich zhroucením, musíme se přece všichni uskromnit. Když se na nás řítí hordy skřetů z Mordoru, není čas se zabývat omezováním občanských svobod a masivním rozkrádáním státu, ze kterého si nová šlechta (z nějakého mně neznámého důvodu se jí říká oligarchie) vytrhává už ne podniky, ale celá odvětví.

Ty, kteří váš strach nesdílejí, nebo jsou dokonce označeni za příčinu ohrožení, pak začnete velmi snadno nenávidět. Kromě toho začnete hledat na „nové hrozby“ nové odpovědi. Je přece zřejmé, že stávající systém nás dovedl až na pokraj veřejného bankrotu nebo kulturní anihilace: politická odpověď musí být nová, jiná a klidně radikální.

V roce 2010 se odpověď vydaly hledat Věci veřejné, které tak zahájily éru zániku klasické politiky a jejích institucí. Na tuto krizi institucí nedokázaly klasické politické strany najít odpověď, a tak v roce 2013 nastoupilo do sněmovního vlaku ANO a Okamura, kteří mu směr udávají doteď. S letícím vejcem nebo výkřikem se totiž nedá polemizovat. Byla to Topolánkova a Kalouskova pravice, kdo narativ mobilizace proti akutní národní zkáze přivedl po letech spánku k životu.

Co se v mládí naučíš

Taktika „KSČSSD“ v roce 2013 na chvíli zapadla do šuplíku, spolu s totálním volebním debaklem pravice v prezidentských i sněmovních volbách. V posledních dnech a týdnech ji však měšťácká pravicová opozice opět oprašuje.

Kritizovat novou vládu za to, že ji ve Sněmovně toleruje KSČM, je absurdní a nemůže to fungovat. Na téma toho, že KSČM sice demokracii ohrožuje, ale úplně jiným způsobem, než jak o ní tvrdí jurodiví antikomunisté už poslední tři dekády, vyšlo v Deníku Referendum už tolik komentářů, že by to vydalo na samostatnou monografii (z klasických můžu doporučit například tento Patočkův text).

Tím, že tu máme vládu tolerovanou KSČM, nám na hranicích ostnatý drát nevyroste a oktávie se jako transformeři nepřemění v žigulíky. Pokud je hlavním argumentem opozice proti vládě „návrat komunistů“, ať už to znamená cokoli, říká to o „liberálním bloku“ pouze to, že mentálně zamrzl někde v roce 2006 a k Babišovi nemůže nabídnout žádnou skutečnou alternativu, která by dokázala dělat cokoli jiného než jen konzervovat stav politiky.

Volby ale nevyhrávají ti, kteří slibují, že bude stejně, ale ti, kteří dokážou přesvědčit, že s nimi bude líp. Abyste dokázali přesvědčit voliče, že víte, kam má země směřovat a že dokážete zajistit její prosperitu a přežití v globální soutěži v příštích řekněme dvaceti letech, musíte mít v záloze něco lepšího než dvanáct let starou písničku o KSČSSD.

Jak kritizovat vládu

To je také největší slabina a bolest liberálně pravicové opozice sdružené kolem trojlístku STANu, lidovců a TOP 09, doplněného částečně o ODS. Tyhle strany totiž dokonale neví, co s mocí. Nemají program, nechápou, co se přesně po ekonomické krizi ve světě stalo, není jim jasné, co se děje s Evropskou unií, a už vůbec jim nedochází dynamika politické scény ve Spojených státech nebo Číně. Tou nejviditelnější postavou TOP 09 je Miroslav Kalousek, člověk, který to nejlepší ze svého vladařského umu předvedl mezi lety 2007—2013 a který se svým dřevním neoliberalismem jednoduše nemá v roce 2018 co říct.

Když se proti této nešťastné směsce před nevyhraněného voliče, kterého politika příliš nezajímá (a který volby rozhoduje) postaví Babiš se svým blbým snářem, pořád působí dojmem člověka, který ví, co dělá. Možná není nejlepší, možná by mohl dělat řadu věcí líp, ale pořád alespoň ví, že se píše rok 2018, ne 2006. Variace na narativ „KSČSSD“, které na voliče Babiše přinejmenším implicitně útočí, protože je viní z morálního cynismu a ignorantství, dokážou Babišovi odloudit přesně tolik voličů, kolik voličů dokázala sebrat Paroubkovi v roce 2006 vaječná intifáda.

To neznamená, že vládu a premiéra není třeba kritizovat. Jádrem kritiky, která může v dlouhodobé perspektivě uspět a které by se měla držet i ČSSD, bude-li toho v rámci své „kontrolní“ role ve vládě schopna, musí být programová témata. Sociálnědemokratických témat tu je přitom řada. Počínaje důsledným zvyšováním mezd státních zaměstnanců a zvyšováním minimální mzdy přes řešení bytové krize až třeba po dostupnost lékařské péče. Pokud se Babiš ve svém dosavadním vládnutí něčím vyznačoval skutečně dokonale, tak to byla programová nekonzistentnost vládních kroků, která hraničí s anarchií.

Babiše není potřeba konfrontovat v prvé řadě s jeho estébáckou minulostí, ale s bytovou krizí. Co dělala Karla Šlechtová jako ministryně pro místní rozvoj za poslední čtyři roky? Proč už několik let téměř stojí rozvoj infrastruktury, když se nacházíme v období rekordního hospodářského růstu? Proč neumíme smysluplně investovat do vědy a školství? Jak se za čtyři roky reformovala naše armáda? Co udělalo ANO v regionech?

Pokud se tyto otázky naučí jasně formulovat ČSSD (od Kalouska a Gazdíka se to asi čekat nedá), má snad šanci své vládní angažmá přežít. Musí mít samozřejmě připravenou vlastní věrohodnou odpověď a musí o ní s voliči mluvit a vysvětlovat, že Babiš je součástí problému, nikoli řešení. Tedy že jeho největším problém není to, že je bezcharakterní, ale to, že je navíc nekompetentní.

Stejně jako bylo podle Patočky posledním tajemstvím komunistů, že se ve skutečnosti nijak neliší od ostatních stran, je posledním tajemstvím Andreje Babiše, že s jeho makáním a vizionářstvím se to má jako s demokratičností a lidovostí Severní Koreje. Čím hlasitěji o ní mluví, tím víc naše země stagnuje, nemá směr ani koncepci, a tentokrát skutečně „projídá“ svou budoucnost ve světě moderních ekonomik čtvrté průmyslové revoluce. Ano, Babiš byl estébák. Neuvěřitelně průměrný a neinvenční.