Během tří dnů mají Poláci nový veřejný skandál. V pátek policie přišla na konferenci Karel Marx 2018, která se konala v rekreačním zařízení Štětínské univerzity v Pobierowu na baltském pobřeží. Trojice policistů legitimovala hlavního organizátora konference, zapsala si jeho údaje a vedla s ním čtyřicetiminutový rozhovor na téma, zda konference nepropaguje totalitní ideologii.

Porušila přitom, jak upozorňují polští kolegové, polskou Ústavu i zákon o vysokých školách. V prvním případě jde o článek 73 Ústavy, který každému člověku zaručuje svobodu vědeckého bádání a zveřejňování jeho výsledků a svobodu vyučování. Ve druhém případě pak jde o čl. 227 zákona o vysokých školách, který policii v Polsku zakazuje vstupovat na akademickou půdu bez předchozího souhlasu rektora vysoké školy, a to s výjimkou živelných katastrof nebo situace bezprostředního ohrožení života. I tehdy ovšem musí policie rektora školy o vstupu na akademickou půdu neprodleně informovat.

Štětínská prokurátorka Joanna Biranowska-Sochalska sice v médiích uvádí, že dané ustanovení se nevztahuje na přípravné řízení, ministr vnitra vlády Práva a spravedlnosti Joachim Brudziński se ale ještě v pondělí rektorovi Štětínské univerzity i organizátorům konference za postup policie omluvil. Podle dostupných zpráv šla policie na konferenci  na výzvu prokuratury, která dostala písemné upozornění, že by na konferenci mohla být propagována totalitní ideologie.

Polští akademici ale ještě citlivěji vnímají fakt porušení polské Ústavy. Návštěvu policie na akademické konferenci, která se na místě koná osm let, považují za nátlak, a tedy za ohrožení svobody bádání. Podle organizátora konference a profesora Štětínské univerzity Jerzyho Kochana jde v tomto smyslu o „symbolický moment“.

„Zákrok policie byl pro nás obrovský šok,“ píše Kochan v prohlášení na webu Štětínské univerzity. „Cítíme, že v tuto chvíli jsou ohrožena nejen naše práva, pokud jde o akademickou práci, ale přímo i základní občanské svobody. Jednání uniformovaných složek vnímáme jako pokus o zastrašení akademického prostředí a pokus zatáhnout nás do politického pořádku, který je v úplném rozporu s takovými hodnotami, jakými jsou svoboda slova nebo svoboda výkonu akademické práce. Je to předzvěst života v diktatuře, která manifestačně a beze strachu využívá policii, aby se vměšovala do vzdělávání nebo kultury. Je třeba se zeptat, na jaké úrovni padají takováto rozhodnutí cílící na svrchovanost akademického prostředí a komu nebo čemu mají sloužit.“

Neskrývané rozhořčení polských kolegů je pochopitelné v kontextu silného veřejného antikomunismu a národovectví, které dnes vládne ve veřejném prostoru našich severních sousedů. A nejde jen o dlouhou řadu časopisů a novin propagujících silně konzervativní a národně orientované politiky.

Jde o několik symbolicky velmi významných zákonů, kterými se Právo a spravedlnost, někdy i ruku v ruce s neoliberální Občanskou platformou, snaží vymazat levici coby kulturní tradici z mapy Polska. Jde o zákon, který nařizuje obcím přejmenovat ulice a budovy pojmenované podle osob, organizací a dat dle úředního rozhodnutí propagujících komunismus. Jde o zákony razantně snižující důchody lidem, kteří před změnou režimu pracovali v polských bezpečnostních složkách, a to bez ohledu na to, zda a jak dlouho třeba pracovali pro polský stát po roce 1989. Jde o zákon, nakonec vetovaný prezidentem Andrzejem Dudou, který měl degradovat na vojína třeba i polskou levicí ctěného generála Wojciecha Jaruzelského.

Jde ale třeba i o interpelaci poslance národně-populistického hnutí Kukiz ’15 Józefa Brynkuse, který se několika ministrů ptá, zda není v rozporu s polskými zákony činnost vzdělávací Nadace Rosy Luxemburgové, protože je pojmenována po levicové političce. Anebo o symbolicky významnou skutečnost, že starosta východopolské Zamośći nechal z jednoho z domů v centru města odstranit pamětní desku připomínající právě narození Rosy Luxemburgové — členky několika různých sociálně demokratických stran.

V souvislosti s tímto viditelným, až všudypřítomným tlakem vládnoucí polské elity je razantní ohrazení polských akademiků i politické levice proti zásahu policie na marxovské konferenci v severozápadním Polsku pochopitelné. Všichni mají v živé paměti útoky národovců na přednášky nenacionalistických akademiků a novinářů, jako jsou Adam Michnik a Magdalena Środa, nebo jakým byl Zygmunt Bauman. A chtějí si být jistí, že i přes politické zázemí vlády bude příště policie zasahovat proti těm, kdo akademické svobody narušují a jejich výkonu brání.