To, že současná polská vláda postupuje stále více autoritářsky, je známá věc — ať už jde o posilování vlivu ve veřejnoprávní (rozuměj už téměř státní) televizi, nebo o nic menšího než útok na nezávislost soudního systému. Své zraky postupně upíná i k umělecké scéně. Může se zdát, že v porovnání s útoky na justici nebo se zákonem o neexistenci polského holocaustu se jedná o podružný problém. Jenže tak tomu rozhodně není.

Nepřekvapuje, že umělecké prostředí se vládním zásahům brání. Dobře to lze ukázat na příkladu polské divadelní scény, která momentálně zažívá cosi jako zlatý věk angažovaného divadelnictví. Na mnohá jeviště našeho severovýchodního souseda tamní vláda ještě nedosáhne — spravují je totiž místní radnice, jejichž osazenstvo není vždy zrovna nakloněno vládní straně Právo a spravedlnost. Proto mohl minulý rok uvést Teatr Powszechny hru Prokletí, která v konzervativní společnosti vzbudila silné emoce, protože zkoumala vztah společnosti a katolické církve. A protesty před divadly a útoky na herce napovídají, že to, co vyzkoumala, se části polské společnosti moc nelíbilo.

Ministerstvo kultury vede jakousi skrytou válku s městy. V divadlech, která ministerstvo spravuje, už se umělecké směřování k obrazu vládnímu pomalu upravuje. Například ze Stareho Teatru v Krakowě se musel klidit režisér a toho času i umělecký šéf scény Jan Klata — osobnost řazená mezi evropské špičky svého oboru a mimochodem také režisér inscenace Shakespearovy komedie Něco za něco, kterou od února uvádí pražské Divadlo pod Palmovkou.

Jenže když člověk pozoruje dění v Polsku dál, zjistí, že současné posilování konzervativních nálad se nezastavuje jen před prkny, která znamenají svět. Nedávno byl odsouzen polský básník a publicista Jaś Kapela k pokutě 1000 zlotých (asi 7000 korun) za to, že si dovolil na melodii polské hymny zpívat slova o přijímání uprchlíků. Není to zrovna nejtvrdší trest, pravda, ale ve svém konečném důsledku rozsudky tohoto druhu vzkazují jediné — stát a jeho symboly jsou svaté.

Ano, právní řád (i u nás) upravuje jakousi ochranu státních symbolů. Ale není trest za pouhou úpravu textu za hranicí toho, co chtěl původně zákonodárce chránit? Pokud si sportovní fanoušci píší na vlajky názvy obcí, odkud na závody přijeli, se také snad nestíhá, ačkoli formálně o prohřešek jde.

Hudební skupině Behemoth zase hrozí pokuta, nebo dokonce vězení za údajné zneuctění státního erbu svým motivem The Republic of Unfaithful na tričkách. Hudebníci museli dokonce kvůli probíhajícímu vyšetřování odstranit ze svého facebookového profilu veškeré materiály k tomuto obrázku a mazat příspěvky fanoušků, kteří by jej snad chtěli připomínat.

Zpěvák Behemoth Adam Darski už má s polským soudnictvím zkušenost — v roce 2011 byl osvobozen v případu, kdy měl urazit majestát katolické církve tím, že na jednom z koncertů před devíti lety roztrhal Bibli a označil ji za knihu lží. Tehdy soud Darského osvobodil. Stalo by se tak i v současném Polsku?

Upřímně si to nemyslím. Vláda Práva a spravedlnosti se ve svém husarském trysku na obranu takzvaně tradičních hodnot, silné katolictví nevyjímaje, snaží utlumit hlasy, které by snad mohly vzbudit nesouhlas s její politikou. Veřejnoprávní média? Pryč s nimi. Svobodná umění? K čemu — pokud nebrání naše hodnoty a náš konzervatismus.

Současná reprezentace uzavírá Polsko do stále neprostupnější ulity. A umlčování umělců, hlasů, které naopak posilují zvuk země za hranicemi, rozhodně renomé státu nezvednou. Pokud se chce v Polsku kumštýř dostat před soud, nemusí už vymýšlet složité provokace — na divadle se jistojistě politicky neříká „Pryč s Kaczynskym“. K tomu, aby se nazvalo angažovaným, stačí jen to, že nehraje podle vládního scénáře.

Umění osvobozuje mysl, ducha a samo má býti svobodné. Současné polské politické elity dávají najevo, že jakýkoliv odklon z polské nacionálně-náboženské identity je kacířstvím, které je třeba trestat. Pokud je tomu skutečně tak, pak je nutné dát za pravdu slovům jedné písně již zmiňovaných Behemoth — viva blasfemia.