Když se ikona vybarví
Lukáš JelínekŽivot přináší zklamání. Například ve chvíli, kdy umělecký idol z mládí začne veřejně vystupovat s postoji, které nepříjemně překvapí. Jak se s takovouto skutečností vyrovnat jako dospělý?
Není radno idealizovat si ikony z mládí. Všichni jsme jen lidé z masa a kostí. Jsme omíláni stovkami vlivů, vyvíjíme se, tu a tam přehodnocujeme své postoje. Ty, co máme rádi, si tím spíš chceme pamatovat v jejich nejlepší formě.
Když si jen vzpomenu, jak jsme se v první půlce 90. let na brněnské Filozofické fakultě MU mačkali v posluchárně, kde všichni chtěli slyšet brilantní přednášky a odvážné společenské analýzy Jana Kellera.
Na přelomu tisíciletí jsem měl v roli redaktora regionálního rádia možnost hovořit s ním coby občanským aktivistou. S dalšími nadšenci se angažoval v boji za silniční obchvat Frýdku-Místku. O pár let později si pak na televizní kameru stěžoval, jak jej vypekli místní sociální demokraté, druhdy činní v občanském sdružení, ve kterém působil i on. Dokonce nahlas uvažoval o tom, jestli jejich názory nezměnila vysoká místa na radnici.
Nyní od europoslance Jana Kellera spousta těch, co se od něj učili občanskému aktivismu, v Parlamentních listech čte: „V neziskovkách se nápadně často angažují lidé, kteří si vůbec nezkusili vykonávat nějaké občanské povolání, podnikat nebo se živit vlastníma rukama. Udělali si z občanské angažovanosti živnost a peníze nárokují od státu, který v lepším případě jen kritizují, v případě horším by ho chtěli kontrolovat a zasedat v orgánech, i když nebyli nikým zvoleni...“
Nešťastně šťastný člověk, který se upsal
Chci ale psát o něčem jiném. Tato vzpomínka se sem prostě jen hodí pro dokreslení různých životních etap, jimiž procházíme my i naše vzory.
Třicet let hltám Jaromíra Nohavicu, jeho melodie, ale ještě víc verše. Teskné i rozjuchané, v jeho podání i interpretované Marií Rottrovou a dalšími zpěvačkami a zpěváky. Jestli na někoho pasuje označení stálice české moderní hudby, je to právě on.
Pamatuji, jak se pod rukou kopírovaly pásky s jeho koncerty. Kryl byl v Mnichově, Nohavica s námi. Prý si dost před listopadem zkusil. Tehdejší vládci tušili, jaký má vliv. Snažili se jej zlomit. On s nimi hrál hru. Něco jiného o ní říká on, něco jiného archivy.
Také přiznává, že tenkrát dost pil. Nohavicovu „teorii alkoholikova kopce“, jak ji prezentoval v Zelenkově filmu Rok ďábla, cituji dodnes. Když je člověk v úzkých, alkohol krátkodobě pomáhá.
Předpokládám, že nejtísnivěji bylo Nohavicovi právě po listopadu. Nová doba, nové výzvy, nové možnosti. Ale také účtování s dosavadním životem, přáteli, kolegy. Koneckonců prý i vzrušený rozhovor s Karlem Krylem.
Pro mne, Nohavicova posluchače, to byl ale úžasný čas. V roce 1993 završil jednu epochu deskou Mikymauzoleum, snad nejlepší, co kdy natočil. Neokázalá, zpěvná, s upřímnými výpověďmi o lásce, zklamání, životě kolem. O něm hlavně.
Desku uvádí skladba Never more s tímto brilantním a zároveň mrazivým textem:
Seděl jsem za stolem a básně čet,
rádio hrálo
Vtom slyším ťukání na parapet,
tak tiché že se mi možná jen zdálo
Zastřený mužský hlas
z chodníku tiše se ptal
Nerad vás ruším pane básníku,
ale mohli bychom na chvíli dál
V předsíni podal mi deštník a plášť a láhev vína
Jako bych někde už viděl tu tvář
„Ale jako bys lil vodu přes cedník,
a je z tebe nakonec mučedník,
čekaj tě ovace,
a potom veřejná kremace,
čekaj tě ovace,
a potom veřejná kremace.
Rozdělaj pod náma ohýnky,
a jsou z toho lidové dožínky:
Kdo to je tam u kůlu?
Ale, příliš si otvíral papulu.
Kdo to je tam u kůlu?
Borec! Za nás si otvíral papulu.‟
Rychle se pak zas vrátil k čiré poezii, ale stejně zmizel z rozhlasu. Tím pádem, když nemám ve zvyku nakupovat desky ani cédéčka ani chodit na koncerty, jsem Plíhala už hodně dlouho neslyšel. Jen jednou, už to bude nějaký ten pátek, jsem v rozhlase slyšel Ivana Hoffmana chválit nové Plíhalovo album jako hlavní Hoffmanův důvod k optimismu v dnešní době. Nehrají snad Plíhala proto, že se nikomu neupsal?
Kryla občas posmrtně zahrají, i když ne moc, a Nohavicu, toho hrají. Zrovna když se na webu rozšířila ta jeho fotka s Okamurou, pustili Nohavicův překlad Vysockého „Pravdy a lži‟, a tak jsem si mohl u rozhlasu parafrázovat:
„Kdejaký intoš se pořád se SPoDinou hádá,
spílá ti, Tomio, že prá bez ostychu lžeš,
neboj se: nakonec zvítězí ta jejich pravda,
ale až dokáže to, co umí tvá lež.
V člunu je k mání jen půl litru vody na tři,
už, pravdo, vidíš, že ke břehu nedopluješ,
v moři se utopíš, my řeknem, že ti to patří,
a na svou obranu před tebou voláme lež.‟
Možná bych se ale místo úšklebků měl spíše ptát, kterému ďáblovi se to musel Nohavica upsat v dnešním režimu a zda je jeho rasismus skutečně jeho, nebo jde o úlitbu tomu ďáblovi, který ho dává hrát.
Plíhala, toho nezahrají. To už spíš Landu, až se pak děsím, že jednou na mě z rádia vybafne i Ortel. Když poslouchám rozhlas, věřil bych, že Zelenkův „Rok ďábla‟ byl skutečný dokument a že Karel Plíhal odešel před lety na nebesa spontánním samovznícením.
Když svého času Hutka Nohavicu atakoval pro jeho donášení na exilové zpěváky, měl jsem ještě snahu toto jeho "upsání ďáblu" omlouvat dobovými okolnostmi.
Ale tato "družba" s Okamurou, ta se už nedá omluvit naprosto ničím. Buďto Nohavica nemá sebemenší ponětí kdo je vlastně Okamura v politice a co představuje - pak by bylo možno mu jenom předhazovat naprostou ignoranci v občanských záležitostech.
Anebo to ví, ale je mu to jedno, nebo se s tím dokonce sám identifikuje - a pak se všechny ty Nohavicovy nádherné písničky a verše rázem stávají jenom prázdnou bublinou. I nadále velice umně vytvořenou, a snad i se skutečným niterným prožitkem prezentovanou - ale bez jakékoli autentické pravdivosti.
Máte pravdu, člověk by si nikdy neměl dělat iluze, naprosto o nikom; výsledkem jsou jenom stále nová a nová zklamání.
Jako nepolitickou jsme ji rozhodně nevnímali.
Kytary nikdy nám neladí,
naše písně spíš kopnou než pohladí,
nakopnou zadnice
ctihodných měšťanů z radnice.
Hop hej, je veselo,
pan kníže pozval kejklíře,
hop hej, je veselo,
dnes vítaní jsme hosti.
Hop hej, je veselo,
ač nedali nám talíře,
hop hej, je veselo,
pod stůl nám hážou kosti.
Nemáme způsoby knížecí,
nikdy jsme nejedli telecí,
spáváme na seně,
proto vidíme život tak zkresleně.
A doufáme, že lidi pochopí,
že pletou si na sebe konopí,
že hnijou zaživa,
když brečí v hospodě u piva.
___
To radši zaživa do hrobu,
než pověsit kytaru na skobu
a v hospodě znuděně čekat ...
A proč si to myslím: U Zelenky totiž předtím ani potom nebylo nic tak primitivně přímočarého. Nebyl by to on.
Že je ta píseň nepolitická, jsem ovšem netvrdil, jen že je nejméně politická ze všech revolučních písní let 89/90. A že je to jediná politická píseň Karla Plíhala, kterou znám. Je víc takových, o kterých nevím, jako jsem nevěděl, že Trubadůrská je starší než z roku 1989?
Zvláštní mi přijde její konec. Když to zkouším dohledat na webu, vážně vidím „To radši zaživa do hrobu,‟ nicméně já tam vždycky slyšel „To radši pohlavní chorobu,‟ což šlo dobře dohromady s předcházejícími verši: „Od hradu ke hradu putujem, zpíváme a holky muchlujem, dřív nikam nejedem, dokud tu poslední nesvedem,‟ (a víc to zdůrazňovalo, že Karel Plíhal byl vždycky víc básník než buřič a nikdy nevolal na barikády). Všude na webu se teď vážně zdá být „zaživa do hrobu‟, dokonce i v nahrávce Plíhalova zpěvu na Jú tubě. Tak nevím: o té pohlavní chorobě se mi jen zdálo? Nebo to byla lidová tvořivost z opisovaných zpěvníků? Anebo jde o starší verzi, kterou Karel Plíhal později přepsal?
Nejzáhadnější otázkou ovšem stále zůstává, proč Plíhala nikdy nehrají v rozhlase. Zavřela mu snad éter nějaká politická píseň, kterou neznám? Nebo je to tím, že se narozdíl od Nohavici nikomu neupsal?
Poetickopolitická další písnička? Napadá mě Vlak. O babce, co v kupé plete nekonečný šál, když došla pára, vlak nám umřel mezi poli a strojvůdce si serval stejnokroj.
V rádiu podle mne není proto, že tam není skoro žádný písničkář. Kdepak jsou lidi jako Dobeš, Janoušek, Redl?
Ale já rádio poslouchám málo.
Takže ani Nohavicu neslýchám. Když zatoužím po folkové poezii, sáhnu po svých nahrávkách, ale poslední dobou to Nohavica nebývá.
Nejsem si jisty tím, co by to vlastně měla být politická píseň. Tedy kromě těch plakativních. Ale pokud za ni považujete Trubadůrskou, pak si z počátku devadesátých let určitě zaslouží totéž označení Jaro, Podivná kometa a Na svatým kopečku.
Jinak je ten Jelínkův článek je docela smutný, podivná potřeba kádrovat kumšt podle politického vkusu nebo nevkusu autora. Jsem Nohavicovi vděčný za otevřenost takového Deža; jestli v tom byl rasismus -- já ho tam nevidím --, pak odhaluje z tragedie soužití bílých a Romů mnohokrát víc, než celá knihovna politicky korektního žvanění.
Podvědomě čekáme, že schopní lidé jako umělci, ba dokonce i sportovci, nám mohou být celkem univerzálním vzorem. Často nás překvapí, jak neadekvátní může být jejich rozhled a potence mimo obor, kde jim "sudičky" přály.
Kdybych měl pojednat téma selhání umělců ve společenském a politickém ohledu, mohl bych napsat knihu, jež by se hemžila tolika slavnými jmény, jako málokterá kniha o umění. Nechyběl by ovšem Dostojevskij ani Hamsun, Nezval ani Deml, jen ta řada umělců, která se nechala okouzlit sovětskými a ruskými vůdci!
Já se však chci vyjádřit co nejstručněji. Mnozí citliví umělci umějí doslova, či v přeneseném slova smyslu dobře zabrnkat na kytaru. Ale nejen to, oni jsou vůbec takoví "brnkaví", a tak leckdo snadno zabrnká na ně. Své slabosti a prohřešky nesou nelehko a často obklopeni posluchači jsou sami. Svá zranění z tvrdých slov si někdy začnou léčit u nechutných šarlatánů a jejich vypočítavé uznání je jim jako pohlazení.
Kdo může vyléčit citlivé hrdiny svých mladších let lépe než diváci?
Případ Michala Hrůzy sice dokazuje, že v Ostravě není úplně bezpečno, ovšem Stodolní ulice, tuším, není romská čtvrť, a útočníci, kteří Hrůzu málem ubili k smrti, snad ani nebyli Romové.
Bezruč taky napsal Slezské písně a pak už nikdy nic pořádného.
Tím nechci Nohavicu nijak omlouvat. Je to škoda, že se tak přiklání k rasismu.
Nohavica jako ideální autor Deža poskytuje empirickému posluchači Profantovi libidiózní požitek, když prolamuje to potlačení.
Samozřejmě, není to jediná možná interpretace, jen ty ostatní vyžadují předpoklad, že Jaroslav Nohavica zblbl, a to nejen v politické rovině, ale ztratil veškeré básnické schopnosti a zapomněl řemeslo. Protože to bych si musel myslet, že neslyšel drastickou přebarvenost metafory "moje bílá kůže září jako hovno na oltáři". Jinak než jako drastická karikatura musí přece takový verš zničit každou báseň. A té ztratě básnických schopností nevěřím, v téže době napsal např. U nás na severu.
Dovolím si srovnání. Jaroslav Hašek vytvořil strašlivou postavu sapéra Vodičky, tresť toho nejodpornějšího českého urfašismu. V celém Švejkovi nenajdete náznak explicitního odsouzení té kreatury, ale jen osoba, které dobrý Panbů odebral veškerý smysl pro humor by mohla Haškovi vyčítat Vodičkovo razantní odmítnutí Švejkovi sluníčkářské věty: "Někerej Maďar taky za to nemůže, že je Maďar."