Báječní muži s kytarou
Lukáš JelínekPísničkáře Tomáše Kluse považují hlubokomyslní odborníci z pražské kavárny za povrchního, neupřímného, a navíc podle nich není žádný velký zpěvák. Nedokážou připustit, že má vlastní pohled na svět, styl, kytaru a umí básnit tak, aby tomu rozuměli mladí i staří.
Kdybych měl to nadání a mohl své sloupky zpívat, dělal bych to. Ať už pro malebnost muziky, nebo pro dopad na jiné, snad i širší publikum.
Vyzpíval bych vám „svá dění i svá snění“ — třeba jak bych zatočil s kmotry ovládajícími ODS, potažmo celou prodejnou vládu, nebo se zabedněnci z pražské ČSSD, kteří kvůli nekončícím sporům s Jiřím Dienstbierem zavrhli senátní kandidaturu jím navržené Anny Šabatové. To už parafrázuji a volně aktualizuji Miroslava Horníčka recitujícího do hudby Ivana Mládka svůj text písně „Zpívat se nebude“ z roku 1989. „Jak já bych pěl… Jak? Tak že bych asi neuspěl…“ Má to ten Horníček recht. Zpívat se nebude. Tedy aspoň tady a teď.
Ovšem smekám před těmi, kteří své názory na společnost vyzpívat dokáží. Zvláštní slabost mám pro báječné muže s kytarou. Zmiňme jen tři, co se vyšplhali až na výsluní popularity.
V první řadě Karla Kryla, z jehož čerstvě vydané sbírky porevolučních politických komentářů „Země Lhostejnost“ (vydal Torst, Praha 2012) by tu šlo citovat týden co týden. Kryl byl mimořádně citlivý a ve svých glosách, zpívaných i psaných, přesný.
Pan Klus pějíce, pouze době poplatně Komunikuje.
A doba je plna mlhavě mizerných společenských magorií.
Je mizerná v tom, že není schopna čelit pozadí téhle mizerie - velmi mizerným-konfuzním představám o základních předpokladech funkčního demokratického režimu.
(PS: Srovnání zrovna s Krylem se mi také jeví jako lichotka větší než malá).
Je skutečně signifikantní, že se najdou plivatelé ve stylu Steigerwalda z MF Dnes jako je i výše zmíněný kritik. To je známka, že umění T.Kluse zasahuje na citlivých místech a to je dobře!
Ale k té chvále Nohavici: nedávno mi bylo dopřáno slyšet, ke všemu naživo, jeho velmi podivný "aktuální" šlágr s názvem Dežo, který je reakcí na dění ve Šluknovském výběžku. Můj oblíbený Ostravan tu prokázal značnou necitlivost k tomu, jakou moc má takový text, když působí na dav jeho fanoušků (stála jsem v tom kotli a bylo mi fakt docela úzko), a moc ho neomlouvá, pokud to myslel jako nevinný vtip. Vtipná ta píseň asi je a nic proti boření upjaté politické korektnosti, ale ve stávající společenské náladě by se měl písničkář jeho postavení (lidový, takřka národní bard) krotit.