Kdybych měl to nadání a mohl své sloupky zpívat, dělal bych to. Ať už pro malebnost muziky, nebo pro dopad na jiné, snad i širší publikum.

Vyzpíval bych vám „svá dění i svá snění“ — třeba jak bych zatočil s kmotry ovládajícími ODS, potažmo celou prodejnou vládu, nebo se zabedněnci z pražské ČSSD, kteří kvůli nekončícím sporům s Jiřím Dienstbierem zavrhli senátní kandidaturu jím navržené Anny Šabatové. To už parafrázuji a volně aktualizuji Miroslava Horníčka recitujícího do hudby Ivana Mládka svůj text písně „Zpívat se nebude“ z roku 1989. „Jak já bych pěl… Jak? Tak že bych asi neuspěl…“ Má to ten Horníček recht. Zpívat se nebude. Tedy aspoň tady a teď.

Ovšem smekám před těmi, kteří své názory na společnost vyzpívat dokáží. Zvláštní slabost mám pro báječné muže s kytarou. Zmiňme jen tři, co se vyšplhali až na výsluní popularity.

V první řadě Karla Kryla, z jehož čerstvě vydané sbírky porevolučních politických komentářů „Země Lhostejnost“ (vydal Torst, Praha 2012) by tu šlo citovat týden co týden. Kryl byl mimořádně citlivý a ve svých glosách, zpívaných i psaných, přesný.

Za druhé Jaromíra Nohavicu. Vím, jedny štve tím, že si kdysi stihl s kýmsi temným zadat, další pak hvězdnou kariérou, některé i tím, že jeho srdce dlouho tlouklo pro topolánkovskou pravici. Ovšem Nohavica je básník od boha, jeho hra se slovy je nenapodobitelná.

A konečně tu máme Tomáše Kluse. Právě jeho se chci dnes zastat. Prý je — když shrnu soudy několika publicistů, hudebních i politických - povrchní, neupřímný, vyšlechtěný marketingovými metodami, a navíc žádný velký zpěvák.

Kritika se snesla zejména na Klusovy „angažované“ songy Pánubohudooken („Léta už tajím svoji příslušnost, k zemi co vyměnila hrubost za slušnost, bo se mi nelíbí morální předlohy, čili papaláši hrající si na Bohy… Tak si tu pomalu každý svůj život hnije, z úcty k tradici ruka ruku myje, upřímně řečeno trochu teskno mi je, že nám stačí DEMO-Demokracie…“) a Iniciativní („Vidím, jak mafii živí magistrát, jak kmotr krmí ministra…Nebát se lhát, toť Věc Veřejná, padá, padá prach na vytunelovanou Blanku, jsem hrdý sponzor korupce, pokaždé volím zas tupce, zbývá jen zastavit stát, pakliže něco zbylo…Jsem poněkud na vážkách, jak plesniví Hrad za Vaška…Zase se blýská na další Nečasy, "Sobotku nestrávím," doma reptá syn, a kníže Miroslav na koni - je to on?, Kočí místo otěží svírá diktafon…“).

V Hospodářských novinách se 13. dubna přidal v širších souvislostech i Jindřich Šídlo: „Klus by byl za normálních okolností trochu legrační postavou zbojníka z McDonalda, bohužel za stávající situace se pro nemalou skupinu lidí stává hrdinou, který se „TO nebojí říct“, což se tedy opravdu bohužel nebojí. V tom se bohužel ze všeho nejvíce podobá nikoliv Karlu Krylovi, který šel na konci života zcela programově proti tehdy převládajícímu optimistickému tónu „klausovských let“, ale Tomio Okamurovi. Na druhou stranu, tihle revolucionáři pod heslem „podržte mi ty chrty, já si také hodím kámen na té vaší demonstraci“ dobře znají své hranice, protože vědí, že i po bouři, kterou přivolávají, musí zbýt dostatek stejně rozhořčených ochotných utratit na koncertě celé kapesné od rodičů.“

Sám Klus se ke svým vážným písním vyjádřil už 25.listopadu 2009 v rozhovoru pro server Musiczone.cz: „Písničkář by měl být zpívající názor, shluk dojmů, jimž se snaží vštípit jména. Dožíváme se opět tendence vládyků, manipulovat s člověkem, by jsme měli všichni nasazeny klaunské frňáky. Štve mě to a proto o tom chci zpívat, neb jinak to křičet neumím. Nechci však publikum uvrhnout do posmutnělosti, hledám tak rovnováhu, vyváženost mé osoby, těžké téma odlehčit, bych pak nezatíženě mohl užít dialog...“

Tak se v tom přeberme. Klusovo vystupování, včetně mluvy, není zbaveno pozérství. Naopak. Je celebrita, ví to o sobě a pracuje s tím. Buďme však vděční, že má skvělé vzory, přemýšlí a své postoje přehledně formuluje. Možná občas tápe, má na to ostatně věk a vlastně i duši umělce. Jeho senzory jsou však citlivé a má výjimečný dar oslovovat skupinu, možná i celou generaci těch, co jinak politické zpravodajství, natožpak publicistiku nesledují. Události jim pomáhá usazovat do souvislostí, poměřovat hodnotami. To není málo. Nedělá si z politiky byznys. Nemám dojem, že by chtěl kamkoli kandidovat. A coby písničkáře by jej uživily i plytké romantické balady. Pouze pokládá za důležité nevyhýbat se věcem veřejného významu.

Ještě bližší mi je Jonáš Červinka alias Lipo z hiphopové kapely BPM, který kdysi pronikl do marasmu liberecké politiky mnohem hlouběji, než si troufá v obecné rovině se pohybující Klus. Pamatujme však na dopad jejich aktivit. Zjednodušeně řečeno, televizní hvězda a držitel nespočtu cen Tomáš Klus si může dovolit pořádat doslova kobercové nálety na veřejné mínění. Přejme mu to, zvlášť když víme, jak moc se nechává inspirovat Krylem.

Ne, druhý Kryl se už nenarodí. Ale ani druhý Klus. Každý jsme originálem. Nadto se mění i doba. Máme jiné nepřátele, jiné cíle, jiné priority. A taky jiné nástroje, jiné výrazové prostředky, které můžeme používat.

Tím spíš mne mrzí, že Tomáš Klus, který - ač Slezan — úspěšně vstoupil do prostředí pomyslné pražské liberální „kavárny“, je od sousedních stolů, obsazených štamgasty, kteří leckdy plují po povrchu přinejmenším stejně naivně jako on, okřikován, že není autentický a kdo ví co ještě… Inu, je svůj. Má vlastní pohled na svět, styl, kytaru a umí básnit tak, aby tomu rozuměli mladí i staří.

Možná je v tom cosi iracionálního, ale tohoto vrstevníka předloni úspěšně zesměšněné dvojice Mádl-Issová pokládám za ctihodného spojence.