Hrdina, nebo dezertér?
Lukáš JelínekS vyhrocenými politickými situacemi se množí odchody straníků a zároveň i různá prohlášení o věrnosti stranám. Lukáš Jelínek se zaměřil na dva konkrétní postoje. Kdy je nutno setrvat a kdy raději vystoupit?
Ten text umím zpaměti. „Nad zemí zjizvenou zákopy létají vrány, žížaly po dešti vylezly z podzemních děr, mužové zalehli na místo, začal se okamžik nejistot, kdo z nás je hrdina a kdo je dezertér?,“ táže se v úvodu jedné ze svých povedených písní Jaromír Nohavica.
Jak se to má s těmi, co utíkají z politických bojišť, a těmi, co na nich zůstávají? Kdo z nich jsou větší hrdinové? Neochvějní reformátoři partají, nebo jedinci, kteří odešli od sálajícího krbu svých politických rodin, slibujících věrným pohodlné zázemí?
Dva muži, dva recepty. Vážím si jich, rozeného křesťanského demokrata Davida Macka, který zde v pondělí oznámil, že z KDU-ČSL odchází, i ryzího sociálního demokrata Filipa Outraty, který zde včera zvěstoval, že v ČSSD zůstává. Oba spojuje odvaha jít s kůží na trh i schopnost přemýšlet o věcech neprvoplánově, z odstupu.
Pravdu vlastně mohou mít oba, vždy je důležitá konkrétní situace a prostředí, jež člověka obklopuje. Sotva zůstanete tam, kde to intelektuálně zahnívá a kde kšefty s voličskými hlasy nebo i zlaťáky dávno daly zapomenout na honosné ideje. A těžko odcházet odtud, kde ještě cítíte šanci přesvědčit o své pravdě naslouchající přátele, zejména z řad mladších ročníků.
Těžko soudit, nakolik pro Davida Macka byla poslední kapkou odměna od jihomoravských spolustraníků za jeho veřejné působení — nezařazení na kandidátku pro krajské volby v příštím roce, ačkoli v těch minulých patřil k lidoveckým tahákům. Krvácet za ty, co o to nestojí, ale nemá v politice smysl. Pamatuji se, jaké ódy na Macka jsem při jeho vstupu do vrcholové politiky slyšel od lidoveckého guru Petra Pitharta.
Byl to koneckonců Pithart, kdo se v polovině devadesátých let rozhodl nenásledovat kolegy ze Svobodných demokratů (Občanského hnutí) do pragmatického, leč nesourodého svazku s národními socialisty. Lidského porozumění se tenkrát ve spoustě konkrétních případů podařilo dosáhnout, ale oheň s vodou nesloučíte.
To se týká jak ideových proudů, tak osobnostní stránky politických aktérů. Kdo je jednou uzavřený, nedůvěřivý, opatrný, se jen stěží nechá přeoperovat na otevřeného ranaře se srdcem na dlani.
Lidovečtí náčelníci Pavel Bělobrádek a Marián Jurečka se sice tváří věcně, moderně a vstřícně (a to i na pozadí humanitární krize), ale není pochyb o tom, že čím hlouběji půjdeme do regionů, tím víc tam objevíme výrazně konzervativní a izolacionalistické tendence. Pro hlasatele smíření s Němci či pomocníky uprchlíků není v sektářském prostředí místo. Nedělám si iluze, že by sonda do ČSSD dopadla o mnoho lépe.
O tom, jak se partaje zužují, vypovídají i čísla. V rozmezí let 1998-2014 klesl počet členů etablovaných stran o rovnou polovinu. Hlavně komunisté a lidovci o tom vědí své. Statistiku v daném období zachraňovala přírůstky jen sociální demokracie, jež začínala s málem, ale časem se vytáhla.
Kromě toho největší pozornost budívají strany vládnoucí. Zájemců, kteří chtějí patřit k vítěznému týmu, najdeme vždy víc než dost. To lze vidět i na stoupajícím zájmu o hnutí ANO. Cítí alfa samce a vůbec jim nevadí jeho propojování byznysu s politikou, mnohem důmyslnější než jaké kdysi plánoval lídr Věcí veřejných Vít Bárta. Členské základny stran se tudíž potýkají s radikalizací, ale i s instrumentalizací - bezmeznou loajalitou vůči funkcionářům.
Není asi náhodou, kolik lidí se kolem nás vychloubá, jak skoncovali nebo skoncují se stranami. Prostě móda. Nebylo by ale lepší se slabých stran za pomoci demokratických mechanismů zmocnit? Nejde o to, aby byly takové, nebo makové, leč abychom v nich nalézali muže a ženy dávající jim aspoň nějaký politický náboj.
A pak je tu ještě jedna možnost. „Ukončuji členství v KDU-ČSL také proto, že se s přáteli chystám jako nestraník věnovat zásadním výzvám dnešní doby ve veřejném prostoru a na mezinárodní úrovni ještě intenzivněji než dosud,“ píše David Macek.
Naštěstí existují i jiné veřejné platformy než politické strany — a na nich lze prezentovat svůj názor i odvádět kus konkrétní práce. Klíčové je se svým zásadám nezpronevěřit, nevyhledávat ty nejpohodlnější stezky a umět o sobě pochybovat.
Ještě jednou Jaromír Nohavica: „Sbírám svou odvahu, ona je schoulená v blátě, malinký vrcholek obrovských ledových ker, oči mám bolestí podlité, kde je můj, kde je můj spasitel, který mi řekne: Jsi hrdina a ne dezertér.“ Dokud jsme s to naše jednání vysvětlit a podepřít argumenty, važme si svobody rozhodování a zkusme být prospěšní tam, kde to cítíme srdcem. Ať už uvnitř, nebo venku.