Ten text umím zpaměti. „Nad zemí zjizvenou zákopy létají vrány, žížaly po dešti vylezly z podzemních děr, mužové zalehli na místo, začal se okamžik nejistot, kdo z nás je hrdina a kdo je dezertér?,“ táže se v úvodu jedné ze svých povedených písní Jaromír Nohavica.

Jak se to má s těmi, co utíkají z politických bojišť, a těmi, co na nich zůstávají? Kdo z nich jsou větší hrdinové? Neochvějní reformátoři partají, nebo jedinci, kteří odešli od sálajícího krbu svých politických rodin, slibujících věrným pohodlné zázemí?

Dva muži, dva recepty. Vážím si jich, rozeného křesťanského demokrata Davida Macka, který zde v pondělí oznámil, že z KDU-ČSL odchází, i ryzího sociálního demokrata Filipa Outraty, který zde včera zvěstoval, že v ČSSD zůstává. Oba spojuje odvaha jít s kůží na trh i schopnost přemýšlet o věcech neprvoplánově, z odstupu.

Pravdu vlastně mohou mít oba, vždy je důležitá konkrétní situace a prostředí, jež člověka obklopuje. Sotva zůstanete tam, kde to intelektuálně zahnívá a kde kšefty s voličskými hlasy nebo i zlaťáky dávno daly zapomenout na honosné ideje. A těžko odcházet odtud, kde ještě cítíte šanci přesvědčit o své pravdě naslouchající přátele, zejména z řad mladších ročníků.