Pokud mohu soudit z názorů na sociálních sítích, z ČSSD se, především v reakci na její postoje k uprchlíkům, chystá vystoupit mnoho liberálně zaměřených členů. Další, často dlouhodobí příznivci a voliči, už jí v budoucnu nehodlají dát hlas. Zdá se, že postoj představitelů sociální demokracie, především ministra vnitra Chovance, je pro tyto lidi příslovečnou poslední kapkou, kterou pohár jejich trpělivosti a postupně se sbírajícího nesouhlasu přetekl.

Situace je o to vážnější, že mezi důvody, které tito dnes již zřejmě bývalí voliči nebo členové ČSSD uvádějí, vedle nehumánního postoje k uprchlíkům a podpory či tolerování xenofobních a nenávistných postojů figuruje asociální politika, souhlas s opatřeními jako jsou nucené práce pro nezaměstnané a další prohřešky.

Dá se říci, že českou sociální demokracii neopouštějí levicoví liberálové proto, že je podle jejich gusta nedostatečně levicově liberální, ale proto, že podle jejich názoru není ani liberální, ani levicová.

A je to ještě o něco horší. Při sledování diskusí na toto téma mívám dojem, že jediné, na čem se lidé často různých a někdy i zcela protikladných názorů dokážou shodnout, je to, že ČSSD je pro ně nevolitelná. V nadsázce řečeno, s českou stranou sociálně demokratickou mají problém ne ti, kteří si myslí to či naopak ono, ale ti, kteří si vůbec něco myslí.

Sociálně-konzervativní demokracie?

Jak v poslední době ukázaly nejen názory na uprchlickou vlnu, ale také na ukrajinskou krizi či třeba také na kauzu „norských dětí“, v ČSSD (ale nejen v ní) má silné zastoupení názorový proud, který by se snad dal označit jako sociálně-konzervativní. Tito sociální demokraté nejsou například vůbec liberální v otázkách jako je rodinná politika, odmítají nejen odebírání dětí rodičům a nadřazení práv dítěte nad právy rodičů na výchovu svých dětí, ale také třeba adopce homosexuálních párů.

Sociálně-konzervativní sociální demokrat odmítá koncept multikulturní společnosti, programy sociálního začleňování, přeje si restriktivní azylovou politiku a větší důraz na bezpečnost, a to i v případě, že by to znamenalo omezení osobní svobody.

Obecně nemá příliš zájem o obranu lidských práv, ekonomická diplomacie je mu nade vše. Dívá se s pochopením i na tvrdší přístup k nezaměstnaným, preferuje ochranu těch, kteří ještě pracují, před pomocí těm, kteří práci nemohou najít a obecně těm, kteří jsou na nejnižších příčkách společnosti. Naopak nemá téměř žádné pochopení pro ekologická témata.

Podobné názorové zaměření je samo o sobě legitimní v tom smyslu, že vyjadřuje názory nezanedbatelné části občanů. Možná v ČSSD časem zcela převládne a pokud stranu úplně nerozloží kariérismus a korupce, zajistí jí další přežití.

↗

Opravdu sociální demokracie přece nemusí být čirou utopií, ale reálnou možností. Foto cssd.cz

Půjde ovšem o stranu jinou než sociálně-demokratickou, a žádném případě to nebude strana typu catch all, tedy strana velká, schopná oslovit různé skupiny voličů. Pro mnoho voličů, nejen levicových liberálů, ale i středových s pochopením pro určité konzervativní názory, pak bude opět jedinou možností odejít a hledat si místo jinde.

Kdo odchází…

ČSSD v tom ovšem není sama. Před několika dny zveřejnil v Deníku Referendum někdejší místopředseda KDU-ČSL David Macek, že po devatenácti letech ve straně odchází. Důvody uvedl velmi podobné jako ti, kdo se právě loučí s ČSSD. Ve straně podle svých vlastních slov za své postoje k uprchlíkům, vstřícnost k muslimům, podporu kvót, ale i kritiku Miloše Zemana čelil sílící kritice a izolaci.

Jedním z důvodů pro odchod bylo pro Davida Macka to, že mu hrozila ztráta místa na kandidátce pro krajské volby. Ke svému kroku nicméně přistoupil proto, aby „svým jednáním a svými postoji dále nepoškozoval jednotný obraz lidové strany“.

Při všem respektu k pohnutkám Davida Macka a pochopení pro to, jak nepříjemná je situace člověka osamoceného ve svých postojích a čelícího nesouhlasící většině, jeho argumentace přinejmenším vyvolává otázky. Různost názorů a postojů v rámci jedné strany přece sama o sobě nemůže její obraz poškozovat, spíše naopak, ukazuje, že daná politická strana není názorový monolit, ale poskytuje prostor pro nesouhlas a odlišný osobní postoj.

Možná David Macek chtěl svou formulací ukázat na to, že v rámci samotné KDU-ČSL je jednotný postoj vnímán jako hodnota sama o sobě, možná jako hodnota největší, a to je právě pro něj osobně jeden z problémů s lidovou stranou. V každém případě upozornil na obecnější otázku.

České politické strany zprava doleva mají potíže s růzností názorů. Přirozené a správné by bylo, kdyby v rámci jedné strany mohly fungovat názorové frakce a platformy, které sice sdílejí základní východiska, ale v řadě věcí se odlišují a své odlišné názory také dávají, pokud je to důležité pro věc samu, najevo.

Že v našich politických stranách takový prostor příliš není a ještě ho ubývá, je jedním z důvodů, proč lidé, kterým v politice jde i o něco jiného než o zajištění pozic pro sebe nebo pro své rodinné příslušníky a známé, ze stran odcházejí. V ČSSD, jak jsem za víc než pět let členství stihl vypozorovat, to platí ve velké míře.

Na více různých úrovních, v místní organizaci, v názorové platformě i ve veřejné diskusi, sleduji už několik let odcházení mnoha či většiny z těch, kterým o něco šlo a nedokázali se smířit s tím, že reálný stav strany se s jejich představami shoduje jen ve velmi malé míře.

Odcházejí oblíbení místní politici, kteří byli vyšachováni svými často méně úspěšnými konkurenty. Odcházejí kritici poměrů v místních organizacích. Odcházejí lidé, kteří se snažili z pozice veřejně se projevujících intelektuálů prosazovat určité ideje a vidí, že jejich snaha se míjí účinkem. Ti všichni odcházejí.

↗

Strana by neměla být monolitem, ale platformou pro širší škálu názorů vyjadřovaných bez ohledů na taktizování. Foto cssd.cz

…a kdo zůstává

Ti, kdo neodcházejí, se dají zhruba rozdělit do dvou skupin. První z nich jsou ti, kdo už mají ve stranických strukturách vysezené místo a jediné, co je zajímá, je udržet si je, ať se děje, co se děje. Asi i někteří z nich vnímají, že ČSSD stagnuje nejen co do volebních výsledků, ale i v mnoha dalších ohledech.

Stávající situace jim nicméně přesto vyhovuje a nechtějí nic měnit. Právě oni považují za největší hrozbu kritiky z vlastních řad. Možná se domnívají, že když bude obraz strany jednotný, bude strana o to silnější.

Druhou skupinu tvoří idealisté, kteří se ještě nevzdali možnosti něco změnit či pozitivně ovlivnit, a zároveň jsou natolik realističtí, že jsou schopni se smířit se současným stavem jako něčím, co je možné změnit. Sám se k této skupině počítám.

Stále věřím, že sociální demokracie jako strana levého středu, spojující důraz na lidská práva a svobodu jednotlivce s obranou sociálního státu a ochranou před důsledky neregulovaného kapitalismu, strana citlivá k ochraně sociálně slabých, životního prostředí i kulturních hodnot, není v českých podmínkách čirou utopií, ale reálnou možností.

Sociálně-demokratická politika (ať už ji konkrétně formulujeme jakkoli) ovšem není vázána na jedinou konkrétní stranu toho jména. Pokud se ČSSD ukáže jako neschopná prosazovat podle možností co nejvíc nebo alespoň některé ze základních bodů svého programu, nebo dokonce bude působit proti nim, nezbude v ní pro nikoho, kdo není ryzí utilitarista a kariérista, už vůbec žádné místo.

Může se ovšem najít jiná strana, která bude sociálně-demokratický program či jeho podstatné části realizovat. Sama se ovšem nenajde a nevytvoří, bylo by k tomu potřeba velkého úsilí a je nejisté, zda by se něco takového mohlo podařit.

K vytvoření životaschopné politické strany tohoto zaměření by bylo potřeba energie a dřiny, kterou, obávám se, roztříštěné prostředí české liberální levice dnes není schopno vynaložit. Reálně proto hrozí, že sociálně-demokratický program nebude hájit ani sociální demokracie, ani nikdo jiný.

Stále si myslím, že tak daleko to nemusí dojít. Stále si myslím, že má cenu zůstávat a snažit se o působení zevnitř, o kritiku, ale i o formulování alternativních názorů k těm, které v určité otázce právě mezi členy strany převažují. Stále si myslím, že v ČSSD se najdou lidé, kvůli kterým stojí za to zůstávat.

Zůstávat je ale pro mě osobně možné pouze za jediné podmínky: vždy se důsledně řídit vlastním názorem a svědomím, nenechat se spoutávat ohledem na jednotu strany za každou cenu. A svůj nesouhlasný názor dávat vždy co nejhlasitěji najevo, bez ohledu na jakékoli taktické ohledy.

Pokud by však v rámci české sociální demokracie prostor pro vlastní názor, pro kritiku a alternativní přístup zcela zanikl, nemohl bych v ČSSD nadále zůstávat. Pak by odchod a hledání jiného místa pro politickou angažovanost byl již jedinou možností.