Ostravo, Ostravo, město mezi městy, hořké moje štěstí,

Ostravo, Ostravo, černá hvězdo nad hlavou!

Pánbůh rozdal jiným městům všecku krásu,

parníky na řekách a dámy všité do atlasu.

Ostravo, srdce rudé, zpečetěný osude.

Ostravo, Ostravo, kde jsem oči nechal,

když jsem k tobě spěchal?

Ostravo, Ostravo, černá hvězdo nad hlavou!

Ať mě moje nohy nesly, kam mě nesly,

ptáci na obloze jenom jednu cestu kreslí. Ostravo, srdce rudé, zpečetěný osude!

Píseň Jaromíra Nohavici docela výstižně vyjadřuje lásku rodilého Ostravana ke svému městu. I mě kdysi mrzelo, že na Ostravu nezbylo trochu víc té krásy, kterou oplývají jiná města, trochu více příběhů z dávné historie, které by stály za řeč a trochu více historických památek.

Copak o to, šachty jsou také historické památky. A historie dělnického hnutí je také historie. Ale to mě v mládí zas tolik nebralo. Byla bych tehdy ve svém rodném městě přivítala nějaký významnější zámek nebo aspoň pár středověkých staveb.

Bohužel, stará Ostrava byla ve středověku a raném novověku natolik provinčním městečkem, že neměla ani pořádné kamenné domy. Dřevěné domy lemující nynější Masarykovo náměstí byly teprve v 19. století zbourány a nahrazeny zděnými. Nebýt uhlí, zůstala by Ostrava zcela bezvýznamným místem. Černý kámen však vytyčil její budoucnost a zpečetil její osud. Díky uhlí hvězda Ostravy vzplála jak supernova, aby hořela 150 let a potom aby zase pohasla.

Robota byla zrušena, práce však nikoli. Ti, kteří nevlastnili prostředky k obživě, si museli na živobytí vydělávat prodejem pracovní síly těm, kteří je vlastnili. Nutnost jen převlékla kabát a nasadila si masku svobody: můžeš si vybrat svého pána, ale pokud se jím sám nestaneš, nějakého vždycky mít budeš.

Bezzemci se houfně stěhovali do velkých měst jako tažní ptáci, aby se tam proměnili v průmyslový proletariát — spolu s nimi i mí předkové. Tak vyrostla Ostrava komínů a těžních věží s mohutnými, točícími se koly, přes něž se vinou důlní lana. Město s oblohou zastíněnou dlouhou sítí pod lanovou dráhou, jež dopravuje vozíky s uhlím, město s navršenými haldami hlušiny tyčícími se nad kalnou Ostravicí, osudovou řekou Maryčky Magdonové, hornického sirotka, nešťastné dívky, která ukončila svůj život na říčních skalách, v místech, kde byla řeka ještě divoká a šumivá.

Jarmila Glazarová ve svém románovém obrazu Roky v kruhu vylíčila prvorepublikové Ostravsko jako město neuvěřitelných kontrastů, kde na malém kousku půdy stály proti sobě dva světy: „Za nádherou bankovních paláců a obchodních domů prostírají se bezútěšné kolonie dělnické, uličky se špelunkami, kořalnami, prostitucí a nemocemi… Oba sociální extrémy se tu setkávají. Největší přepych, největší nouze. Oba tábory jsou v pohotovosti. Zoufalý pocit křivdy a hluboká třídní zášť na jedné straně a slepá ulička kapitalistického systému na druhé straně vytvářejí nesrovnatelné ovzduší stálého napětí, které je téměř hmatatelné.“

Existují bohaté písemné prameny k tomu, jak ona „třídní zášť“ přerůstala v třídní boj trvající dlouhá desetiletí. Kam potom vlastně ta zášť zmizela? Rozplynula se? Vyvanula? Nebo byla jen zatlačena někam do hlubin? A koho to dnes zajímá?

↗

Zoufalý pocit křivdy a hluboká třídní zášť na jedné straně a slepá ulička kapitalistického systému na druhé straně, napsala o Ostravě Jarmila Glazarová. Repro DR

Sílu dělnického hnutí definitivně porazilo až jeho vítězství. Nastala jiná doba, radostná i těžká zároveň: doba znárodňování, doba organizovaných prvních májů, blýskajících se parádou hornických uniforem, jakéhosi pozůstatku středověké slávy, doba budování a osidlování nově postavených městských čtvrtí. Na Ostravsko dál proudili lidé z venkova a nacházeli tam nový domov.

Dřina však zůstala, i když teď byla společností postavena na piedestal hrdinství. Stát se ovšem staral mnohem lépe než uhlobaroni. Horníci vydělávali mnohem víc, než byla průměrná mzda, přednostně dostávali byty a měli mnoho dalších výhod.

Jenom ať proboha o víkendu nedávají v televizi filmy o hornících. Člověk se nadře dost přes týden a ještě aby si ani v neděli od roboty neodpočinul, říkávali za socialismu horníci, kteří toužili po zábavných pořadech, aby zapomněli na těžkou práci. Jak se o tom zpívá v jedné lidové písni — „a když přijde pondělíčko, zas do díry musíte“.

A práce byla opravdu těžká. Těžké byly i dvě ocelové sošky, horník a hutník, které kdysi u nás doma stávaly vedle šatní skříně - z jedné strany horník, z druhé hutník. Socialistický realismus. Patrně nějaký odborářský dárek. Skončily nejspíš někde ve sběrně surovin.

Horník a hutník — symboly „černé“ Ostravy. Protože Ostravsko, to nebyly jen doly, ale i hutě a ocelárny, kde pracovali mí rodiče. Na Prvního máje nafukovali na nádvoří válcovny trub balónky a hrála tam dechovka. Tehdy směl do závodu každý, aby si mohl prohlédnout jeho zařízení, jindy býval vstup zakázán a zvenčí nebylo nic moc vidět.

V duchu se vidím, jak cestou ze školy přecházím přes ulici a trhám nezralý angrešt, který trčí přes plot zahrádky hned vedle továrních kolejí. Nebo jak čekám každý den ve dvě u brány, až zahouká siréna a skončí ranní směna. Zdravím postupně každého, kdo vychází, dokud se neobjeví moje maminka a neodvedu si ji radostně domů.

Jak pěkné je mít doma bezpečí a dobře fungující rodinu. Každé dítě nemá to štěstí. Tatínek jednoho mého spolužáka zahynul při důlním neštěstí a od mateřské školky ho vychovávala jen maminka. Jiné hornické matky čekávaly v den výplaty u nadchodu vedoucího přes svinovské nádraží, aby svým mužům-horníkům z dolu Šverma zavčasu odebraly vydělané peníze — jinak by s nimi mohli skončit v nejbližší hospodě.

↗

Sílu dělnického hnutí definitivně porazilo až jeho vítězství. Nastala jiná doba, radostná i těžká zároveň. Foto bimba.cz

Jak práce dokáže člověka formovat (nebo spíš deformovat?)… Denně fáráte pod zem, pracujete tam v nepřirozených podmínkách, jste vystaveni neustále hrozícímu nebezpečí smrtelného úrazu. A pak - těžce vydřené peníze prostě prolijete hrdlem v nejbližší putyce. A ráno zase nanovo do práce. Den za dnem, rok za rokem, dokud za vámi nezaklapne brána závodu nebo dokud nezůstanete někde pod zemí, v tom pekle.

Pro některé lidi je to dost dobrý důvod, aby horníky vnitřně pohrdali - ať pro ty, co loď kapitalismu s nákladem civilizace chválí, protože se vezou na její palubě či v horních patrech, nebo pro ty, co ji nenávidí, protože podle nich byla porušením přirozeného řádu a nikdy neměla vyplout.

Na druhé straně bývali také horníci, vzorní a pečliví manželé a otcové, kteří se za nedělních odpolední procházeli se svou rodinou v parku.

Život se mění, dřina zůstává. Už ji ovšem nikdo nestaví na piedestal slávy. Spíš to vypadá, že se blíží konec. Černá hvězda Ostravy dohasíná, těžba uhlí se přestává vyplácet, konec industriální epochy je neodvratný. Nepomohla ani nová privatizace dolů, kdysi se stejnou slávou znárodněných. Nebo možná na chvíli pomohla, ale patrně někomu jinému než horníkům. Dost by o tom mohl mluvit třeba takový Zdeněk Bakala, který na OKD a na bytech, které podniku patřily, vydělal miliardy. Jeho odpovědnost za osud horníků se přitom rovná nule.

Těžba se časem propadne do minulosti. A možná nakonec není čeho litovat. Ale co bude s horníky? Čím se bude živit ten „dav černých mužů hore tam pod ostravskou plání“, který je zvyklý mluvit „drsným tónem“? Myslelo se na to, že se hornická epocha jednoho dne uzavře? Že černý kámen přestane tvarovat lidské osudy? Ponecháme každého jeho osudu? Bude stačit, když stát zajistí odškodné v podobě tříletého vyplácení renty?

Civilizace nevznikla díky umnému přelévání financí z jednoho konta na druhé, ale díky práci různých tváří a podob. Civilizace není malinový keř, který vyrostl sám v lese, z něhož můžeme jen tak mimochodem trhat plody, jak se nám zamane. Civilizace je obilné pole, na němž před námi - většinou nedobrovolně - dřely celé generace a zalévaly je svým potem a svou krví. Kdo chce jíst chléb z toho pole, měl by převzít svůj díl odpovědnosti.