Na plazmové obrazovce běží místní kabelovka, reklamy: hadrárna — kus za deset kaček, cvičení pro ženy v kulturním domě — cvičky a dobrou náladu s sebou, doprodej kaprů — objednávky přijímáme v hospodě U Irči. U stolu sedí dvě servírky kolem pětadvaceti, jedna z nich právě kvapně vybíhá v zástěře na poštu s čerstvě zakřížkovaným losem.

„Ať ti to vyjde!“ volá na ni majitelka, zatímco netrpělivě vysvětluje do telefonu bezejmenné operátorce, že EET si objednala už v říjnu a zatím pořád nic. „Ona by strašně chtěla jet někam na výlet,“ usměje se chápavě. Oplácím jí stejně.

Týdenní dovolenou mimo domov si nemohou dovolit zhruba čtyři pětiny místních. Hned si vybavím jednu z mnoha výmluvných statistik, které mi uvízly v hlavě během přípravy na cestu do slezského výběžku u polských hranic.

K těm dalším: neočekávaný výdaj si nemůže dovolit osmdesát procent lidí, jíst obden maso pětadvacet, vytápět byt sedmadvacet. Pracující chudoba? Na Osoblažsku se příliš ani nepracuje, není totiž kde.

Z práce nejsou koláče

Úzké silničky spojující několik málo obcí na poměrně velkém území obklopuje mlha. Co chvíli míjím polské kamiony, taktak se jim vyhýbám, osobáků jen pár. Kam dohlédnu, se rozprostírají pole. Přijíždím do obce Dívčí Hrad, kde mám schůzku s místním starostou. U smíšeného zboží na mě zvědavě pokukuje skupinka vybavena lahváči.

Jan Bezděk na Osoblažsku vyrostl. Usiloval o nevděčný post starosty v regionu, kde se změnit musí mnoho, ale možností k tomu je pramálo, protože to zkrátka „chtěl zkusit“. Původně místostarosta a aktivista, který inicioval spolupráci s Agenturou sociálního začleňování, se nyní zabývá každodenním chodem obce. Administrativa mu možná bere až příliš času, na škodu všem.

„Sám už jsem to nezažil, ale místní by mohli vyprávět. Kdysi brali v zemědělství víc než kdekoli jinde,“ vzpomíná na minulou generaci, která před revolucí za práci v bruntálských statcích dostávala pohraniční příspěvky. V devadesátých letech stát družstvo privatizoval a většinu pozemků získalo pár rodin. „Spočítáte je na prstech jedné ruky,“ podotýkají místní a skutečně: vesnice na Osoblažsku lemují polorozpadlé statky, avšak sem tam vykoukne domek s barevnou fasádou a bazénem, příjezdové cestě vévodí moderní traktor.

„Tak je to všude. Zemědělci dostávají dotace, automatizují výrobu, zvyšují výnosy. Žádné zaměstnance na to nepotřebují,“ bilancuje starosta. Jakkoli jeho slova vcelku výstižně hodnotí dnešní stav zemědělské výroby, na Osoblažsku je kritika opodstatněná více než jinde. Region žil za minulého režimu převážně ze zemědělství, o to více dnes práce v oboru zoufale chybí.

Největším zaměstnavatelem je strojírenská firma podnikatele Jana Bacha s komplexem budov na kraji vesnice. Sídlí ale v Krnově, k rozpočtu obce tak ničím nepřispívá. A nejen to: firma místní ani nezaměstnává. „Pracuje tam pět chlapů z vesnice, většina zaměstnanců dojíždí z Krnova,“ popisuje mladý starosta. Místní prý nejsou dostatečně kvalifikovaní. Největší počet z nich tak zaměstnává osoblažský domov pro seniory a základní škola.

Je to paradoxní: pracovních příležitostí je na Osoblažsku poskrovnu, jedinou možnost mnohdy představuje dojíždění právě do padesát kilometrů vzdáleného Krnova. Někomu se nechce, někdo na to nemá. Jan Bezděk však s obavami uvažuje ještě o jiné věci: „Budu-li místní posílat do Krnova za prací, co když se mi tam postupně všichni odstěhují? Vždyť kdo by chtěl dojíždět, když si může sehnat bydlení ve městě.“

Místní starostové se snaží vytvářet pracovní místa, kde se dá. Významnou část tvoří veřejně prospěšné práce. Obrázek sociálně vyloučených, mnohdy Romů, ve žlutých vestách, kteří ve městech uklízejí ulice, aby si aspoň něco málo vydělali, na Osoblažsku neplatí. Takzvané VPP jsou považovány za běžné, mnohdy jedno z mála dostupných, zaměstnání, neboť sociálně vyloučený je celý region. Zatímco jinde mají VPP sloužit alespoň teoreticky k osvojení si pracovních návyků a zařazení se na trh práce, tady postup do žádné skutečné práce nenásleduje. Není.