Jedna z věcí, která se režimu reálného socialismu vůbec nepovedla, byl takzvaný proletářský internacionalismus. V době polské Solidarności, v 80. letech minulého století, kdy jsem pracovala jako lesní dělnice, byli jsme vyzváni (bylo nám nařízeno), abychom se podepsali pod rezoluci naší odborové organizace, v níž stálo, že nesouhlasíme s hnutím polské Solidarity.

Cožpak já, byla jsem dělnice, o můj podpis tolik nešlo, ale můj manžel v trochu vyšší pozici hajného tehdy odmítl cokoli podobného podepsat s tím, že proletářský internacionalismus je zásadou socialistického zřízení a že nebude protestovat proti dělnickému hnutí kdekoli. V západních Čechách jsme toho moc o polské Solidaritě nevěděli, ale tohle bylo jasné.

Také si vzpomínám, jak v 70. letech 20. století byla válka v Angole, o níž se nám dostávalo takových informací, že jsme měli tendenci to všechno číst právě obráceně a sympatie s osvobozujícím se africkým lidem jsme nijak neprožívali. Dnes se za to stydím, zejména, když si čtu portugalskou detektivku, kde je Angola jedním z míst činu a tematických linií příběhu. Stydím se dodatečně za to, že pro mě byla dikce tehdejší propagandy významnější než normální lidská účast a přejícnost svobody všem, kterým se jí nedostává.

Události v Chile jsem dokázala hodnotit spravedlivěji, protože mi v tom pomohl básník Pablo Neruda, který stál na straně zavražděného prezidenta Allendeho — Pablo Neruda byl přesvědčivější než Rudé právo nebo televizní zprávy, takže jsem Pinochetův pořádek nepovažovala rozhodně za vítězství svobody. Ale jiní — jen si vzpomeňme.

O tom, s kým vším jsme netečně a neinformovaně nepociťovali žádné slitování ani solidaritu, bych mohla psát celý večer, patřili mezi ně i izraelští Palestinci, protože Rudé právo a ostatní propaganda jim nadržovaly a Sovětský svaz jim posílal zbraně. S hanbou si vzpomínám na spoustu nedospělých pocitů a zkratkovitých soudů z doby, kdy jsem už měla mít vlastní rozum a úsudek na náležité úrovni. Soudit zásadně negativně než oficiální propaganda znamená nechat se jí ovlivňovat, což se soudnému člověku dít nemá.

Trvalo mi dlouho, než jsem se začala zajímat o Slezsko, zemi Koruny české. Už jsem o ní natáčela pro rozhlas pořady a ještě jsem o ní pořádně nic nevěděla.

Devadesátá léta jsem prožívala v zájmu o poznání dějin česko-německého pohraničí a považovala jsem za samozřejmost, že Němci projevují aktivně zájem (který my Češi jaksi málem blahosklonně přijímáme): tady šlo o dotek západu s východem, svobodného světa se světem teprve se osvobozujícím, bylo jasně vidět, jak německé nabídky a tlaky (například na propojení a fungování železničních tratí) slouží opravdu poznání, porozumění i turistickému byznysu.

Jak jejich někdy i trochu otravné návštěvy a pozvání nakonec k poznání a přátelství poslouží. Až mnohem později jsem se dostala na hranice česko-polské, kde se ovšem nesetkali obyvatelé dvou autochtonních regionů, ale dvě oblasti osídlené novými obyvateli, přišedšími odjinud.

Ach bože, stydím se do hloubi duše, že jsem vůbec nemyslela na to, že ti Poláci z Wroclawi byli doma někde v Haliči, než je sem poválečné přesuny obyvatelstva přivedly. Že celé Dolní Slezsko (Horní také, ale tam to neznám) se musí nově etablovat s polským obyvatelstvem, které tu, na rozdíl od sudetských Čechů, nežilo s Němci v symbióze, protože žilo úplně jinde.

Tady najednou pro nás nebyl ten ekonomicky silný partner, který by vložil prostředky do společných podniků a dohlédl na to, aby dospěly k výsledku, Tady se najednou setkaly regiony, které musely řešit hospodářské problémy donedávna socialistického světa a jeho nefungujícího RVHP. Tak úplně současně skončily těžbu doly ve Walbrzychu jako textilky na Broumovsku, čeští nezaměstnaní neměli možnost odejít do německých továren blízko za hranicí a polští nezaměstnaní narazili u nás na stejnou nezaměstnanost.

A ačkoliv si i bez tlumočení docela dobře rozumíme, nepodařilo se zdaleka překlenout propast vzájemných předsudků a povýšeností. Tak jsme ještě po roce 1990 (a vlastně teprve až po roce 1990) zrušili a vytrhali železniční tratě, takže spojení mezi Dolním Slezskem a Českou republikou je komplikované, závislé v podstatě na dopravě autem, nejsou tu příhraniční vlaky, které tak kulturně, spolehlivě, často a s velkými slevami jezdí přes česko-německou hranici.

Dolní Slezsko je země neobyčejných přírodních krás, jsou tu hory, které svým charakterem doplňují věnec pohoří takzvaných Sudet o další konfigurace vrcholů a údolí, o ještě jiný reliéf i horizont.

Žije tu bohatá zvířena i kvetou nejrozmanitější rostliny — a pod těmi horami vidíme města, která se těm našim, ležícím na druhé straně pohoří, velice podobají. Svým kdysi německým duchem a socialistickým úpadkem, polský architektonický nevkus se od českého stylově poněkud liší, oba však vykazují známky stejného ideologického zadání.

Když člověk párkrát navštíví Dolní Slezsko, saskou Lužici a na druhé straně hor třeba Chomutovsko a Sokolovsko, vidí tolik společného, že pochopí, že v dnešní době jsou hranice opravdu umělou čarou, rozdělující snad obyvatelstvo podle jazyka, že však země se na tyhle naše civilizační vymezenosti neohlíží a dává nám najevo, že problémy máme podobné a řešit je musíme společně.

Když jedu z Broumova po silnici zpátky do Prahy, vidím, jak ubohou a malichernou řečí mluví většina poutačů k nadcházejícím volbám do Evropského parlamentu. Jak je trapné jít do voleb s heslem, že jde o české zájmy a o korunu proti euru, jak je směšné sdělení o práci pro našince a ne pro cizince a jak ani ta 1. liga s Janem Kellerem není úplně to, oč jde.

Protože podle mého nejpoctivějšího poznání jde o to, abychom skutečně přijali společná pravidla a konečně využili té fantastické nabídky společného volného evropského prostoru. Když tak nad tím uvažuji (a už nechci čtenáře dál zatěžovat svými spíše spontánními závěry a ideály), zjišťuji, že jsem evropský federalista. Škoda, že tohle slovo v nadcházejících volbách nehraje žádnou roli.