Dolní Slezsko

Alena Zemančíková

Dolní Slezsko je země neobyčejných přírodních krás, jsou tu hory, které svým charakterem doplňují věnec pohoří takzvaných Sudet o další konfigurace vrcholů a údolí, o ještě jiný reliéf i horizont.

Jedna z věcí, která se režimu reálného socialismu vůbec nepovedla, byl takzvaný proletářský internacionalismus. V době polské Solidarności, v 80. letech minulého století, kdy jsem pracovala jako lesní dělnice, byli jsme vyzváni (bylo nám nařízeno), abychom se podepsali pod rezoluci naší odborové organizace, v níž stálo, že nesouhlasíme s hnutím polské Solidarity.

Cožpak já, byla jsem dělnice, o můj podpis tolik nešlo, ale můj manžel v trochu vyšší pozici hajného tehdy odmítl cokoli podobného podepsat s tím, že proletářský internacionalismus je zásadou socialistického zřízení a že nebude protestovat proti dělnickému hnutí kdekoli. V západních Čechách jsme toho moc o polské Solidaritě nevěděli, ale tohle bylo jasné.

Také si vzpomínám, jak v 70. letech 20. století byla válka v Angole, o níž se nám dostávalo takových informací, že jsme měli tendenci to všechno číst právě obráceně a sympatie s osvobozujícím se africkým lidem jsme nijak neprožívali. Dnes se za to stydím, zejména, když si čtu portugalskou detektivku, kde je Angola jedním z míst činu a tematických linií příběhu. Stydím se dodatečně za to, že pro mě byla dikce tehdejší propagandy významnější než normální lidská účast a přejícnost svobody všem, kterým se jí nedostává.

Události v Chile jsem dokázala hodnotit spravedlivěji, protože mi v tom pomohl básník Pablo Neruda, který stál na straně zavražděného prezidenta Allendeho — Pablo Neruda byl přesvědčivější než Rudé právo nebo televizní zprávy, takže jsem Pinochetův pořádek nepovažovala rozhodně za vítězství svobody. Ale jiní — jen si vzpomeňme.

O tom, s kým vším jsme netečně a neinformovaně nepociťovali žádné slitování ani solidaritu, bych mohla psát celý večer, patřili mezi ně i izraelští Palestinci, protože Rudé právo a ostatní propaganda jim nadržovaly a Sovětský svaz jim posílal zbraně. S hanbou si vzpomínám na spoustu nedospělých pocitů a zkratkovitých soudů z doby, kdy jsem už měla mít vlastní rozum a úsudek na náležité úrovni. Soudit zásadně negativně než oficiální propaganda znamená nechat se jí ovlivňovat, což se soudnému člověku dít nemá.

Trvalo mi dlouho, než jsem se začala zajímat o Slezsko, zemi Koruny české. Už jsem o ní natáčela pro rozhlas pořady a ještě jsem o ní pořádně nic nevěděla.

Devadesátá léta jsem prožívala v zájmu o poznání dějin česko-německého pohraničí a považovala jsem za samozřejmost, že Němci projevují aktivně zájem (který my Češi jaksi málem blahosklonně přijímáme): tady šlo o dotek západu s východem, svobodného světa se světem teprve se osvobozujícím, bylo jasně vidět, jak německé nabídky a tlaky (například na propojení a fungování železničních tratí) slouží opravdu poznání, porozumění i turistickému byznysu.

Jak jejich někdy i trochu otravné návštěvy a pozvání nakonec k poznání a přátelství poslouží. Až mnohem později jsem se dostala na hranice česko-polské, kde se ovšem nesetkali obyvatelé dvou autochtonních regionů, ale dvě oblasti osídlené novými obyvateli, přišedšími odjinud.

Ach bože, stydím se do hloubi duše, že jsem vůbec nemyslela na to, že ti Poláci z Wroclawi byli doma někde v Haliči, než je sem poválečné přesuny obyvatelstva přivedly. Že celé Dolní Slezsko (Horní také, ale tam to neznám) se musí nově etablovat s polským obyvatelstvem, které tu, na rozdíl od sudetských Čechů, nežilo s Němci v symbióze, protože žilo úplně jinde.

Tady najednou pro nás nebyl ten ekonomicky silný partner, který by vložil prostředky do společných podniků a dohlédl na to, aby dospěly k výsledku, Tady se najednou setkaly regiony, které musely řešit hospodářské problémy donedávna socialistického světa a jeho nefungujícího RVHP. Tak úplně současně skončily těžbu doly ve Walbrzychu jako textilky na Broumovsku, čeští nezaměstnaní neměli možnost odejít do německých továren blízko za hranicí a polští nezaměstnaní narazili u nás na stejnou nezaměstnanost.

A ačkoliv si i bez tlumočení docela dobře rozumíme, nepodařilo se zdaleka překlenout propast vzájemných předsudků a povýšeností. Tak jsme ještě po roce 1990 (a vlastně teprve až po roce 1990) zrušili a vytrhali železniční tratě, takže spojení mezi Dolním Slezskem a Českou republikou je komplikované, závislé v podstatě na dopravě autem, nejsou tu příhraniční vlaky, které tak kulturně, spolehlivě, často a s velkými slevami jezdí přes česko-německou hranici.

Dolní Slezsko je země neobyčejných přírodních krás, jsou tu hory, které svým charakterem doplňují věnec pohoří takzvaných Sudet o další konfigurace vrcholů a údolí, o ještě jiný reliéf i horizont.

Žije tu bohatá zvířena i kvetou nejrozmanitější rostliny — a pod těmi horami vidíme města, která se těm našim, ležícím na druhé straně pohoří, velice podobají. Svým kdysi německým duchem a socialistickým úpadkem, polský architektonický nevkus se od českého stylově poněkud liší, oba však vykazují známky stejného ideologického zadání.

Když člověk párkrát navštíví Dolní Slezsko, saskou Lužici a na druhé straně hor třeba Chomutovsko a Sokolovsko, vidí tolik společného, že pochopí, že v dnešní době jsou hranice opravdu umělou čarou, rozdělující snad obyvatelstvo podle jazyka, že však země se na tyhle naše civilizační vymezenosti neohlíží a dává nám najevo, že problémy máme podobné a řešit je musíme společně.

Když jedu z Broumova po silnici zpátky do Prahy, vidím, jak ubohou a malichernou řečí mluví většina poutačů k nadcházejícím volbám do Evropského parlamentu. Jak je trapné jít do voleb s heslem, že jde o české zájmy a o korunu proti euru, jak je směšné sdělení o práci pro našince a ne pro cizince a jak ani ta 1. liga s Janem Kellerem není úplně to, oč jde.

Protože podle mého nejpoctivějšího poznání jde o to, abychom skutečně přijali společná pravidla a konečně využili té fantastické nabídky společného volného evropského prostoru. Když tak nad tím uvažuji (a už nechci čtenáře dál zatěžovat svými spíše spontánními závěry a ideály), zjišťuji, že jsem evropský federalista. Škoda, že tohle slovo v nadcházejících volbách nehraje žádnou roli.

    Diskuse (30 příspěvků)
    DU
    David Unger, psycholog
    May 12, 2014 v 17.38
    Mein Vaterland ist Oberschlesien
    To není můj titulek, ale to byl nápis na tričku jednoho Slezana v Katovicích na manifestaci Hnutí za slezskou autonomii v Polské republice.

    Děkuji za krásný článek o Dolním Slezsku - já znám naopak spíš to Horní. Ale především to Horní a pruské, jehož část (Hlučínsko) byla připojena k ČSR na základě versailleské dohody v roce 1920. Obyvatelé, do té doby zvaní "Moravci", kteří mluvili "po moravsku", sdílejí až dodnes především pruskou identitu (nazývají se Prajzáci) vyplývající z jejich pruské historie z let 1742-1919. Českoslovenští představitelé tehdy nemohli pochopit, proč česky mluvící občané do té doby Německé říše čs. armádu nevítali. Podobně Alsasanům, mluvícím německým nářečím, se v Německé říši líbilo méně než ve Francouzské republice.

    V roce 1945 tehdejší čs. národní komunisté požadovali připojení k ČSR i celou jižní část Slezska až k Odře na úkor Polska. Stalin to nedovolil. Moravci žijící na dnešním polském území poblíž Krnova a Opavy byli násilně polonizováni nebo vysidleni do ČSR. Hranice mezi Moravci a Šlonzáky od Katovic, Rybníka nebo Těšína nebyla vůbec ostrá a společný i se slezskými Němci měli vztah k Hornímu Slezsku jako k zemi.

    Nezapomeňme, že i my se (ne)staráme o svou část Dolního Slezska, tedy o Frývaldovsko (dnes Jesenicko), rodiště a působiště zakladatele vodoléčby. Kdyby jsme v roce 1945 získali část pruského Slezska zpět, vypadalo by to tam stejně, jako teď v našem pohraničí.

    Zkrátka jak píše autorka, hranice nemohou být jen jazykové. Pokud jsou, navždy ustrneme na konci 19. a ve 20. století. Naděje pro Evropu, krásně vystiženo v článku, je "sdílený společný evropský prostor", společná historie střední Evropy. V podstatě je třeba na vyšší úrovni obnovit v EU jakousi Svatou říši římskou. Federalismus (sám dodávám společně s regionalismem) je naší nadějí a také se k němu hrdě hlásím.

    "České národní zájmy" a "1. liga" opravdu nejsou "tím pravým ořechovým", zvláště ne na plakátech sociálnědemokratických nebo křesťanskodemokratických stran.
    MK
    Michael Kolařík, Student
    May 12, 2014 v 18.27
    Pane Ungere
    Z prajzské znám pár lidí, hlavně teda z gymplu. Jeden měl spoustu příbuzných s německým pasem, nosil (a nejspíš stále nosí) tričko s říšskou orlicí. Když se mu dějepisář rozhodl zlepšit známku, vyvolal ho, a zkoušel ho ze základů historie onoho kousku Slezska. Dostalo se mu odpovědí typu He? (přičemž se toho po něm chtělo méně, než jste napsal vy) .Zemská identita je zajímavá věc.
    MT
    Miroslav Tejkl
    May 12, 2014 v 18.46


    Naše družební město je slezská Olešnice poblíž hlavního slezského města Vratislavi (tento český název Vratislav je i latinským slovním základem latinského názvu města - nikoli německé Breslau nebo slezské Brassel ani polské Wroclav.

    Olešničtí jsou patřičně hrdi na to, že u nich panovali až do roku kolem 1660 poděbradská knížata, potomci českého husitského krále Jiříka ...


    Eva Hájková, penzistka
    May 12, 2014 v 18.55
    Žiju na Hlučínsku už pár let, i když předtím jsem s tímto územím nikdy nic společného neměla. Mé zkušenosti se sousedy jsou převážně dobré.
    Kdyby si obyvatelé Hlučínska nebyli vědomi svého historického spojení s Moravou, neříkali by si Moravci. Ale i tady byla situace poněkud složitější. Čím byli lidé výše na společenském žebříčku, tím méně se cítili jako Moravci a tím více jako Němci. Východní část (blíž k Ostravě) a západní část (blíž k Opavě) nejsou úplně stejné. I jednotlivé obce se od sebe liší. Někteří obyvatelé pořád ještě cítí jistou spojitost s Němci, jiní se nijak neodlišují od sousedů za řekou Opavou.
    Já myslím, že dnes zemská identita zdejším občanům už také mnoho neříká, ale ke své obci, případně k celému Hlučínsku, většinou tíhnou a mají velký zájem o dějiny regionu. Mládež se možná chová poněkud jinak, ale třeba k tomu také dospěje.
    DU
    David Unger, psycholog
    May 12, 2014 v 20.16
    Pane Kolaříku,
    moc nechápu, o čem vlastně Vaše zmínka je. O tom, jak málo o svých historických zemích víme? Ukázka na jednom individuálním případu?

    Pane Tejkle,
    jestli myslíte Jiřího z Kunštátu a z Poděbrad, původně z moravského šlechtického rodu, tak jsem rád, že má tato evropská osobnost ve Slezsku zvuk. Každopádně čechizace Slezska by v roce 1945 řešení nepřinesla, stejně jako nepřinesla jeho polonizace nebo čechizace Sudet. Prostě vykořenění je vykořenění a jeďte se i do polského Slezska na ty následky podívat. Jako byste byli v severních Čechách nebo na Bruntálsku.

    Hlučíňané a další Moravci z Ratibořska, Hlubčicka a Prudnicka si říkali Moravci, protože patrně přišli z Moravy a ve středověku byli součástí Moravy. Moravci si říkali podle řeči, když byli součástí Pruska. Když se stali Hlučíňané součástí Československa, začali si říkat (nebo jim začali říkat) Prajzáci. Hlučínsko znám dobře, pochází odtud polovina mé rodiny. Jsou jazykem Slované, smýšlením Němci. Nezaznamenal jsem rozdílu na společenském žebříčku. I když vlivem médií, globalizace i dojížděním za prací do Ostravy a Opavy se tato identita přirozeně stírá. Nicméně sociologové zde řeší v otázce identity obyvatel Hlučínska významný grant.
    Eva Hájková, penzistka
    May 12, 2014 v 20.42
    Obyvatelé Hlučínska nepřišli z Moravy, ale odedávna byli součástí zemí koruny české (českého státu a pak Rakouska). Nejen ve středověku. Hlučínsko prohrála teprve Marie Terezie ve válce s Fridrichem Velikým. Součástí Pruska bylo Hlučínsko "pouhých" 200 let (přibližně).
    Myslím, že Moravci si říkali i proto, že vždycky, i v době když byli pod Pruskem, patřili pod olomoucké biskupství (arcibiskupství) a katoličtí kněží zde svědomitě udržovali český jazyk. Doma a v kostele se mluvilo česky (i když dialektem), na úřadech německy. Okolní německé obyvatelstvo, na rozdíl od Moravců, byli převážně protestanti.
    DU
    David Unger, psycholog
    May 12, 2014 v 22.53
    Doba českého obrození už minula, paní Hájková, už si na nic nemusíme hrát
    Napsal jsem, že "patrně přišli z Moravy", nicméně to, že byli součástí Moravy již ve středověku, je historický fakt. Severní hranice Moravy tehdy vedla až po Prudnicko, Hlubčicko, Ratibořsko k Ostravici. Pod Moravu tehdy patřilo celé Bruntálsko, Opavsko i Krnovsko. Následně proto ještě dlouho patřili pod olomoucké biskupství, jak správně píšete. Ale vymezení (arci)biskupství vzniklo na základě starších zemských hranic.

    Jazyk, který dnes označujeme jako český, se do 19. století a na Hlučínsku i v roce 1920 (sčítání lidu) označoval jazykem moravským. Na úřadech německy, jak píšete, doma se mluvilo "po moravsku", ale s mnohými německými slovy. Někdy to dospělo až do takových paradoxů, že slovanský jazyk byl jen formou a většina slov byla obsahem německého původu. Např. "Onkel Fritz s tante Eriku fyrali po štrece na banhof ku zugu." je typicky česká věta, že? Strukturou jistě ano.
    DU
    David Unger, psycholog
    May 12, 2014 v 23.8
    Úzkost z neunifikovanosti
    Tak si říkám, o čem vlastně zejména reakce paní Hájkové je. Že by o české úzkosti z toho, že existovala běžně, normálně a po staletí v zemích Koruny české různorodost jazyková, zemská i správní? Že tzv. vedlejší země Koruny české (Morava, Slezsko, Lužice) nebyly kolikrát se samotným Českým královstvím (tedy českým státem) spojeny ani osobou panovníka? Že za Rakouska měly společné úřady jen ve Vídni?

    A že by to zase mohlo být různorodé, než jak se to podařilo za posledních 70-100 let narvat do latě českým obrozencům a Benešovi? To se týká přesně těch prázdných hesel o "českých národních zájmech", o kterých psala autorka článku. Jsou neevropské a s funkční evropskou politikou zcela neslučitelné. Naopak, budujme (středo)evrospkou jednotu a sílu v různosti.
    Eva Hájková, penzistka
    May 13, 2014 v 4.58
    O čem je můj příspěvek? No, celkem o ničem, pokouším se vám jen naznačit, že o problematice také něco vím. I o tom, že v zemích Koruny české byla různorodost jazyková, zemská i správní. Jednak tu bydlím a jednak pracuji v archivu (zemském) a dějin správy jsem si za dobu svého působení nemohla nevšimnout. Mimochodem, ta se v průběhu historie měnila, i její hranice. A pokud jde o zemskou samosprávu (kdysi stavovskou), tak v té oblasti převážně nepatřilo Opavsko, Krnovsko (ani Těšínsko) k Moravě. Slezsko bylo za feudalismu na rozdíl od Čech a Moravy rozdrobené do menších knížectví, které se chovaly tak trochu jako malé zemičky. Měly vlastní sněmy, vlastní zemské desky a půhonné knihy... Ovšem lidem práce to v té době bylo asi jedno (já to prostě pořád tak nějak vidím třídně, to mě naučili už doma, ale úzkostmi netrpím, ani z různorodosti ani z ničeho jiného :).
    Když vás bude historie českého Slezska zajímat, pane Ungere, tak klidně přijďte k nám do archivu :)
    MK
    Michael Kolařík, Student
    May 13, 2014 v 13.56
    Čechy, Morava, Krnovsko, Opavsko, Těšínsko, Frýdecko. Ano, šest členů do plnohodnotné federace stačí. Zemské zřízení najednou vypadá o mnoho realističtěji.
    + Další komentáře