K desátému výročí připojení deseti nových zemí k Evropské unii zveřejnil Guardian článek původem nigerijského novináře, šéfredaktora Warszaw Bussiness Journal Remiho Adekoya Jak Evropská unie proměnila Polsko. Autor líčí, jak Polsku deset let jeho členství v EU prospělo.

Navzdory své profesi se africký ekonom nesoustředí pouze na hospodářské faktory, i když i jejich výčet je působivý. Polsko od Evropské unie obdrží v období 2007 až 2020 z evropských fondů částku odpovídající dvěma Marshallovým plánům v přepočtu na dnešní sílu dolaru. Do toho se přitom nezapočítávají masivní dotace pro polské zemědělce. Adekoya to označuje za jeden z největších přesunů bohatství mezi národy v dějinách.

Jakkoli je HDP na hlavu problematickým kritériem, vzestup z 44 % procent průměru EU na současných 67 %, s předpokladem růstu na 74 % v roce 2020, je nutně znát. Ovšem, i Polsko má své potíže: po vstupu do EU z něj odešlo přes dva miliony lidí a přitom trvá čtrnáctiprocentní nezaměstnanost. Ale devět z deseti Poláků pokládá členství Polska v EU za užitečné. Ve Varšavě se vypráví anekdota: Polsko vydělává exportem jídla, nábytku, kosmetiky a nezaměstnaných.

V půvabné pasáži, která by se asi nepokládala za akceptovatelnou, kdyby takto psal bílý novinář o některé africké zemi, si Nigerijec pochvaluje, že peníze nejsou všechno, poněvadž „dekáda v EU a s ní spojená prosperita pomohla Poláky zcivilizovat“. Buď jak buď, většina Poláků, konzervativních i progresivních, by se shodla v tom, že „posledních deset let patří k nejlaskavějším v jejich dějinách,“ uzavírá Adekoya.

V českých zemích je neblahým zvykem, v posledních letech přiživovaným propagandou firmy Agrofert proti polským potravinám, shlížet na Polsko shora. Běžný polský intelektuál ví o české kultuře nepoměrně více, nežli je tomu naopak, ačkoli inspirace v opačném gardu by byla — řekněme shovívavě — přinejmenším stejně podnětná.

Jenomže teď možná už není daleko doba, kdy se začneme ptát, jak je možné, že se nám Polsko tak vzdaluje a mizí někde tam, kam jsme sami chtěli, v čem jsme ale neuspěli: jako fungující demokratický stát. Jistěže Polsko budou, tak jako celou Evropu trápit základní civilizační problémy, prohlubující se nerovnost, postupující ekologická krize, potřeba zkrotit kapitál a korporace, ale jeho způsobilost podílet se na jejich zvládání jako součást evropského soustátí bude nepoměrně vyšší nežli naše.

↗

Pro podstatnou část českých politiků se Evropská unie stala čímsi jako německou tchýní: nerozumí jim, je na ni možné bezpečně všechno svést a přitom počítat se spikleneckým předporozuměním. Foto Archiv DR

Budeme-li přemýšlet, kde se stala chyba, nebude možno obejít úlohu, kterou v nejnovějších českých dějinách sehrál Václav Klaus. Ačkoli se přirozenou tendencí svého osobnostního vývoje dnes již jeví jako okrajová a ve svém krokodýlím hořekování nad tím, že se mu nepodařilo Čechy vycepovat k odporu proti Evropské unii, částečně až komická figurka, všichni víme, že tomu tak bohužel nebylo vždy.

Dlouhou, neomluvitelně dlouhou a dnes tak draze placenou dobu se Klaus těšil respektu prakticky kompletního českého mediálně-politického provozu, ačkoli skutečnost, že se jedná o společnosti nebezpečného fanatika, mělo být univerzálně akceptováno nejpozději v době prvního rozkolu v ODS, který Klaus pojmenoval Sarajevský atentát, což po něm tragicky nekompetentní česká média do omrzení opakovala. I proto bohužel jeho politická „smrt“ tehdy nenastala.

Svou mimořádně temnou úlohu v tom sehrál i Miloš Zeman, který mu hodil záchranný kruh, když zcela v rozporu se strategickými cíli sociální demokracie i zájmy státu učinil hlavního protivníka ČSSD z liberální Unie svobody. Srostlice Klauzemana tehdy zrozená nás tíží jako koule na noze podnes.

Porovnávejme možnosti: zatímco polská pravice přistupuje ryze prakticky jak k otázkám ekonomickým, tak ke členství v Evropské unii, a v osobě ministra Sikorského je schopna dokonce v tradici nejlepšího polského furianství udílet rady, jak se chovat v Evropě, Angličanům, základní směr české pravici, až do jejího tragického pádu v loňském roce, udílel zaslepený eurofóbní dogmatik vybavený souborem ekonomických pouček, jež nikdy nikde nefungovaly.

A připomeňme si, že Klausovou odpovědností je i to, že se rozpadlo Československo, které nám dávalo nesouměřitelně větší vliv v mezinárodní politice, jeho výkonem je i systematické oslabování a podkopávání visegrádské spolupráce. Naše malost, do sebe zahleděnost, póšlosť je jeho zahraničněpolitickým odkazem.

Těžko říct, z čeho Klausův eurofóbní, přímo proti smyslu českých dějin jdoucí, postoj vyplynul, snad na to jednou odpoví nějaký kritický životopisec. Každopádně šel ruku v ruce s jeho dalšími podobně sociálně patologickými a po celou dobu konzistentně zastávanými názory: s nenávistnou přehlíživostí k ekologickým tématům, s nabubřelou povýšeností vůči občanským iniciativám všeho druhu, s ignorováním, zřejmě vypočítavým, narůstající institucionální korupce a konečně se zaplevelením českého národohospodářského myšlení snůškou prakticky nikým již vážně nebraných makroekonomických pouček. Navzdory dodnes ledaskde přetrvávající pověře Klaus nikdy nebyl ani solidní ekonom; něco jako jeho fámulus Ševčík.

Přitom Občanská demokratická strana, v jejímž názvu je tolik příslibů, nebyla k truchlivé dráze odsouzena již při svém vzniku. Konec konců jednalo se o stranu vzešlou z Občanského fóra a přes určitý stupeň technokratismu nepochybně mohla při jiném vedením v souladu s velkou většinou svého členstva zůstat stranou jednoznačně proevropskou, ve svém vztahu k občanské společnosti i ekologickým a sociálním tématům tolerantní.

To, že se to nestalo, je osobní politický výkon Václava Klause. Nikdo by mu ho neměl upírat a takto by měl být jednou připsán v učebnicích dějepisu. Díky tomu lze o Klausovi říct, že kromě Gustava Husáka není v našich moderních dějinách člověk, který by sám svým osobním výkonem napáchal tolik škod. Není to tak, že by závěrečnou korupční amnestií něco pokazil, on jí pouze zcela ústrojně korunoval své politické dílo.

Ale vy, kdo se mu dnes vysmíváte, sáhněte si do svědomí, jak jste mu kdy a v čem dokázali čelit? Ještě pod jeho přímým vlivem se české země během svého předsednictví EU ztrapňovaly obludným sloganem „Evropě to osladíme“, Klaus dělal trapné cavyky kolem Lisabonské smlouvy, kvůli němu jsme si vysloužili pověst země, která je nespolehlivá, staví se na zadní, brzdí. Kapitolou samou o sobě, se zaslepeně ideologickým postojem k EU však přímo související, je tragická nekompetence obou vlád ODS v čerpání eurofondů. To všechno se dělo s účastí, problematizovanou nanejvýš nesouhlasným mručením, Karla Schwarzenberga.

Okolnost, že ODS místo toho, aby Klause odvrhla a pokusila se navazovat na své kořeny v Občanském fóru, dnes vede kampaň k evropským volbám s peticí proti přijetí eura, je chmurným dokladem skutečnosti, že Klausovo vyšinuté myšlení tu zřejmě bude určovat tón až do hořkého konce. Je to škoda, protože úpadek ODS neblaze dopadá na celý český parlamentní systém.

Klausova ODS byla osou transformačního období českých zemí. Také fakt, že se ODS dnes nalézá v úpadku a na okraji, zatímco česká transformace vyprofilovala lídry jako Babiš a Okamura, je přímý důsledek Klausova politického díla.

Jenomže na druhou stranu svést na něj všechno by bylo absolutně nemístné. Jen si vzpomeňme, kdo všechno a jak dlouho mu podkuřoval, anebo alespoň kryl záda, v české politice i v českých médiích. Nikdo, kdo se ho nesnažil zastavit nejpozději v roce 2003, by dnes už neměl s Klausem bojovat nikde jinde nežli sám v sobě.

A konečně: pohlížíme-li po deseti letech v Evropské unii na ni a na nás, musíme si říct, že pro velkou část českých politiků se stala čímsi jako německou tchýní, která jim nerozumí ani slovo. Mohou na ni, hlavně v hospodě mezi svými podobně tupými soukmenovci, beztrestně nadávat, svádět na ni všechny nezdary své péče o stát a předpokládat přitom jakési spiklenecké předporozumění. Jenomže ona nakonec bude muset přijít a zcivilizovat nás tak, jako se jí to před očima jednoho Nigerijce, podařilo s Poláky. Je to dnes naše největší naděje. Už aby to bylo!