Za minulého režimu jsme se bavili tím, jak se co dělá. Lépe řečeno tím, jak nevíme, jak se co dělá.

Tak třeba jak se kupuje auto. Hráli jsme si: přijdu do Mototechny a řeknu: Dobrý den, jedno auto. A oni: a přála byste si červené nebo bílé? A já: červené prosím. A oni: sedmdesát tři tisíce, tři sta padesát šest korun, padesát haléřů, u pokladny, prosím. Nikdo z lidí, s nimiž jsme se znali, si nikdy nekoupil nové auto.

Anebo třeba: Jak se žádá o byt. Přijdu na byťák a řeknu: Dobrý den, potřebovala bych byt pro rodinu se dvěma dětmi v Plzni. A oni: Pro rodinu se dvěma dětmi máme buď větší byt 2 plus 1, nebo menší byt 3 plus 1, který by vám vyhovoval lépe? A já: ten, který je blíže u lesa. A oni: tak to je ten tři plus jedna, jedenácté patro, Kaznějovská 17. A oni: půjčte mi, prosím, občanku, sepíšeme smlouvu. Žádný z nás nikdy nedostal normálně přidělený byt.

Anebo jak se dostat na angličtinu — dějepis na filozofickou fakultu (nikdo z nás se nedostal normálně na filozofickou fakultu). Jak si koupit lístek do Paříže. To bylo úplně krátké. Přijdu k pokladně na nádraží. Řeknu: Dobrý den, jeden lístek do Paříže. A oni: Zpáteční nebo jen tam? A já: Zpáteční, prosím. A oni: devět set třicet pět korun padesát, prosím. A já: děkuju, nashledanou. Nikdo z nás nikdy nebyl v Paříži.

Jak si přečíst nějakou novou dobrou knížku. Já: najdu si číslo v telefonním seznamu. Vytočím, ozve se mužský hlas: Vaculík. Já: Představím se a zeptám se: prosím, dovolala jsem se skutečně Ludvíka Vaculíka? A on: Ano, co si, prosím, přejete? A já: Chtěla bych si koupit nějakou vaši knížku. A on: Zajisté, ale zajděte si do knihkupectví. A já: V našem knihkupectví žádnou vaši knížku nemají.