Jak se co dělá
Alena ZemančíkováZe všech stran se ozývá, že nemáme být tak nedůtkliví k nesympatickým projevům politiky a státu a chceme-li politiku změnit, máme do politických stran vstoupit. Člověk by ale potřeboval, aby strany samy daly najevo, že o nové členy stojí.
Za minulého režimu jsme se bavili tím, jak se co dělá. Lépe řečeno tím, jak nevíme, jak se co dělá.
Tak třeba jak se kupuje auto. Hráli jsme si: přijdu do Mototechny a řeknu: Dobrý den, jedno auto. A oni: a přála byste si červené nebo bílé? A já: červené prosím. A oni: sedmdesát tři tisíce, tři sta padesát šest korun, padesát haléřů, u pokladny, prosím. Nikdo z lidí, s nimiž jsme se znali, si nikdy nekoupil nové auto.
Anebo třeba: Jak se žádá o byt. Přijdu na byťák a řeknu: Dobrý den, potřebovala bych byt pro rodinu se dvěma dětmi v Plzni. A oni: Pro rodinu se dvěma dětmi máme buď větší byt 2 plus 1, nebo menší byt 3 plus 1, který by vám vyhovoval lépe? A já: ten, který je blíže u lesa. A oni: tak to je ten tři plus jedna, jedenácté patro, Kaznějovská 17. A oni: půjčte mi, prosím, občanku, sepíšeme smlouvu. Žádný z nás nikdy nedostal normálně přidělený byt.
Anebo jak se dostat na angličtinu — dějepis na filozofickou fakultu (nikdo z nás se nedostal normálně na filozofickou fakultu). Jak si koupit lístek do Paříže. To bylo úplně krátké. Přijdu k pokladně na nádraží. Řeknu: Dobrý den, jeden lístek do Paříže. A oni: Zpáteční nebo jen tam? A já: Zpáteční, prosím. A oni: devět set třicet pět korun padesát, prosím. A já: děkuju, nashledanou. Nikdo z nás nikdy nebyl v Paříži.
Jak si přečíst nějakou novou dobrou knížku. Já: najdu si číslo v telefonním seznamu. Vytočím, ozve se mužský hlas: Vaculík. Já: Představím se a zeptám se: prosím, dovolala jsem se skutečně Ludvíka Vaculíka? A on: Ano, co si, prosím, přejete? A já: Chtěla bych si koupit nějakou vaši knížku. A on: Zajisté, ale zajděte si do knihkupectví. A já: V našem knihkupectví žádnou vaši knížku nemají.