Pro nejlépe vymyšlené instituce má většina lidí kupodivu jen pohrdání. Jednou takovou institucí je katolická církev (o ní třeba někdy příště). Jinou jsou politické strany.

Strany samozřejmě mají spoustu strašných chyb. Mezilidské vztahy v nich bývají pěkně kyselé. Probíhá v nich nelítostný boj o moc. Nahoru se dostávají klientelisté a lidé s ostrými lokty. A nejúspěšnější politici si leckdy počínají jako psychopati.

To všechno každý ví, protože se o tom dennodenně mluví v televizi. Jenže zvláštní věc: každý také ví (na vlastní kůži nebo ze svého okolí), co všechno si navzájem provádějí lidé v rodinách či firmách anebo jak trpký boj o moc zuřívá v nejrůznějších trpasličích sdruženích a spolcích. A přece nikoho nenapadne rodiny, firmy nebo spolky šmahem zrušit.

Strany jsou skvělé instituce v prvé řadě proto, že skvělá je sama politika. Politika není žádná dílčí oblast, ale určitý způsob vnímání světa. Politika — podobně jako náboženství, filozofie nebo literatura — zahrnuje zkrátka úplně všechno.

Politicky se dá posuzovat každý jednotlivý problém, ať už drobný, nebo ohromný; a zároveň se politickým pohledem dá obsáhnout veškerý celek kultury i přírody. Proto je v politice pohodlně dost místa pro každého.

Přes svou všeobsáhlost však politika není nic bezbarvě neurčitého. Vůbec se nepodobá kupříkladu mlhavému moralizování, ve kterém si libují komentátoři naříkající nad zkažeností politických stran.

Politika je totiž určena světonázorem. Každý člověk má vlastní světonázor, ačkoliv žádný osobní světonázor se přesně nekryje s konkrétní politickou filosofií nebo stranickým programem.

Jistěže každý z nás se v některých otázkách kloní víc doleva a v jiných zase víc doprava. Ale kdo si myslí, že žádný světonázor nemá, jen klame sám sebe.

Totéž platí o politických stranách. I ty, které se zpočátku neprofilují světonázorově (ať už z jakýchkoliv pohnutek), musejí dříve či později s barvou ven. Jejich představitelé se každým svým veřejným vystoupením a každým svým rozhodnutím umísťují tam či onam na politické mapě.

Jednotlivá označení — liberální, konzervativní, socialistický a tak dále — samozřejmě postupně mění svůj význam. Některá mizejí a objevují se nová. Sama politická mapa ale zůstává. Skutečné politické strany to vědí a svou pozici na mapě zřetelně signalizují, často už svým názvem.

Žádný světonázor ovšem neposkytuje detailní návod pro řešení společenských problémů; spíš jen určuje celkové směřování. Politická strana není sekta: scházejí se v ní lidé, kteří sice sdílejí základní hodnoty, ale řadu věcí vidí odlišně.

Na to ledaskdo řekne, že mnoho straníků víru v daný světonázor jen prospěchářsky předstírá. Není to ale banální námitka? Nepředstírá snad mnoho lidí věrnost svým partnerům, zájem o své děti či přátele, oddanost svým šéfům? Zrušíme všechny svazky a instituce jen proto, že nedokážeme stoprocentně naplnit jejich smysl?

Kdekomu také připadá, že podpora stran je jen jakési vyprázdněné fangličkářství. Není jedno, řekne se, jestli vyhraje modrá, oranžová, rudá, žlutá nebo zelená?

Není. Jen si zkuste zainteresovaným (tedy — odhaduji — většině mužů a menšině žen) říct, že je vlastně jedno, jestli fotbalovou ligu vyhraje Sparta, Plzeň, Teplice nebo Liberec.

Navíc: fandit vlastní straně ve volbách je mnohem zajímavější než fandit Kladnu v hokeji nebo Česku v Davis Cupu. Napínavé je to zhruba stejně; a bonusem je jednak pocit, že o něco jde (ano, ve volbách opravdu o něco jde), jednak příležitost zapojit se i jinak než jen fanděním.

Možnosti uplatnění jsou velice široké. Jelikož politika zahrnuje celou společenskou skutečnost, své pole působnosti si ve stranách najdou lidi všech možných povah, zájmů a profesí: puntičkáři i bohémové, aktivisté i myslitelé, programátoři i básníci.

Politika vede každého i k rozvoji toho, čemu se dnes podle angličtiny nepěkně říká „měkké dovednosti“. Patří k nim třeba schopnost dohodnout se s ostatními anebo schopnost podřídit své momentální nálady společné práci a společnému cíli.

A konečně: politická strana je také škola ctností. To neznamená, že by straníci byli ctnostnější než jiní lidé. Možná jsou, a možná nejsou; na tom nezáleží. Podstatné je, že „civilizace bez ctností spěje k úpadku“ (Eva Hájková, „Potřebujeme ctnosti a máme je čekat od církví?“, Deník Referendum); a že politická činnost pro osvojování ctností poskytuje široký prostor.

Jaké ctnosti jsou v politice nejdůležitější? Určitě by mezi ně patřila spravedlnost (nenechat se zaslepit stranictvím), trpělivost (kdo někdy seděl na stranické schůzi, pochopí) a pochopitelně pokora.

Obzvlášť bych ale vyzdvihl loajalitu; především proto, že většina lidí dnes neví, co tato ctnost vlastně obnáší. Loajalita není ani nepodmíněná příchylnost, ani obhajoba institucí, osob a názorů, které se mi právě teď nejvíce zamlouvají.

Skutečná loajalita je zároveň kritická a věrná. Jejím zátěžovým testem jsou okamžiky, kdy musí dočasně převážit buď kritičnost, nebo věrnost: zachovat loajalitu předsedovi, nebo se od něj odvrátit? Kritizovat program či kandidátku strany před volbami, po nich nebo vůbec? A kde kritizovat — v neformálních rozhovorech, na schůzi základní organizace, ve vnitrostranickém diskusním fóru, na Facebooku?

Podstatné není jen to, jak se jednotliví straníci v takových chvílích rozhodnou. Ještě důležitější je, jak rychle potom dokážou ve straně obnovit křehkou rovnováhu věrnosti a kritičnosti.

Okamžiky krize loajality jsou nejdůležitějšími zkouškami, kterými politické strany a koneckonců i celá společnost procházejí na nekonečné cestě ke zralosti.