Chvála politických stran

Daniel Soukup

Politické strany mají řadu chyb. Přesto jsou to užitečné instituce. A fungují lépe, než si mnozí myslí.

Pro nejlépe vymyšlené instituce má většina lidí kupodivu jen pohrdání. Jednou takovou institucí je katolická církev (o ní třeba někdy příště). Jinou jsou politické strany.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Strany samozřejmě mají spoustu strašných chyb. Mezilidské vztahy v nich bývají pěkně kyselé. Probíhá v nich nelítostný boj o moc. Nahoru se dostávají klientelisté a lidé s ostrými lokty. A nejúspěšnější politici si leckdy počínají jako psychopati.

To všechno každý ví, protože se o tom dennodenně mluví v televizi. Jenže zvláštní věc: každý také ví (na vlastní kůži nebo ze svého okolí), co všechno si navzájem provádějí lidé v rodinách či firmách anebo jak trpký boj o moc zuřívá v nejrůznějších trpasličích sdruženích a spolcích. A přece nikoho nenapadne rodiny, firmy nebo spolky šmahem zrušit.

Strany jsou skvělé instituce v prvé řadě proto, že skvělá je sama politika. Politika není žádná dílčí oblast, ale určitý způsob vnímání světa. Politika — podobně jako náboženství, filozofie nebo literatura — zahrnuje zkrátka úplně všechno.

Politicky se dá posuzovat každý jednotlivý problém, ať už drobný, nebo ohromný; a zároveň se politickým pohledem dá obsáhnout veškerý celek kultury i přírody. Proto je v politice pohodlně dost místa pro každého.

Přes svou všeobsáhlost však politika není nic bezbarvě neurčitého. Vůbec se nepodobá kupříkladu mlhavému moralizování, ve kterém si libují komentátoři naříkající nad zkažeností politických stran.

Politika je totiž určena světonázorem. Každý člověk má vlastní světonázor, ačkoliv žádný osobní světonázor se přesně nekryje s konkrétní politickou filosofií nebo stranickým programem.

Jistěže každý z nás se v některých otázkách kloní víc doleva a v jiných zase víc doprava. Ale kdo si myslí, že žádný světonázor nemá, jen klame sám sebe.

Totéž platí o politických stranách. I ty, které se zpočátku neprofilují světonázorově (ať už z jakýchkoliv pohnutek), musejí dříve či později s barvou ven. Jejich představitelé se každým svým veřejným vystoupením a každým svým rozhodnutím umísťují tam či onam na politické mapě.

Jednotlivá označení — liberální, konzervativní, socialistický a tak dále — samozřejmě postupně mění svůj význam. Některá mizejí a objevují se nová. Sama politická mapa ale zůstává. Skutečné politické strany to vědí a svou pozici na mapě zřetelně signalizují, často už svým názvem.

Žádný světonázor ovšem neposkytuje detailní návod pro řešení společenských problémů; spíš jen určuje celkové směřování. Politická strana není sekta: scházejí se v ní lidé, kteří sice sdílejí základní hodnoty, ale řadu věcí vidí odlišně.

Na to ledaskdo řekne, že mnoho straníků víru v daný světonázor jen prospěchářsky předstírá. Není to ale banální námitka? Nepředstírá snad mnoho lidí věrnost svým partnerům, zájem o své děti či přátele, oddanost svým šéfům? Zrušíme všechny svazky a instituce jen proto, že nedokážeme stoprocentně naplnit jejich smysl?

Kdekomu také připadá, že podpora stran je jen jakési vyprázdněné fangličkářství. Není jedno, řekne se, jestli vyhraje modrá, oranžová, rudá, žlutá nebo zelená?

Není. Jen si zkuste zainteresovaným (tedy — odhaduji — většině mužů a menšině žen) říct, že je vlastně jedno, jestli fotbalovou ligu vyhraje Sparta, Plzeň, Teplice nebo Liberec.

Navíc: fandit vlastní straně ve volbách je mnohem zajímavější než fandit Kladnu v hokeji nebo Česku v Davis Cupu. Napínavé je to zhruba stejně; a bonusem je jednak pocit, že o něco jde (ano, ve volbách opravdu o něco jde), jednak příležitost zapojit se i jinak než jen fanděním.

Možnosti uplatnění jsou velice široké. Jelikož politika zahrnuje celou společenskou skutečnost, své pole působnosti si ve stranách najdou lidi všech možných povah, zájmů a profesí: puntičkáři i bohémové, aktivisté i myslitelé, programátoři i básníci.

Politika vede každého i k rozvoji toho, čemu se dnes podle angličtiny nepěkně říká „měkké dovednosti“. Patří k nim třeba schopnost dohodnout se s ostatními anebo schopnost podřídit své momentální nálady společné práci a společnému cíli.

A konečně: politická strana je také škola ctností. To neznamená, že by straníci byli ctnostnější než jiní lidé. Možná jsou, a možná nejsou; na tom nezáleží. Podstatné je, že „civilizace bez ctností spěje k úpadku“ (Eva Hájková, „Potřebujeme ctnosti a máme je čekat od církví?“, Deník Referendum); a že politická činnost pro osvojování ctností poskytuje široký prostor.

Jaké ctnosti jsou v politice nejdůležitější? Určitě by mezi ně patřila spravedlnost (nenechat se zaslepit stranictvím), trpělivost (kdo někdy seděl na stranické schůzi, pochopí) a pochopitelně pokora.

Obzvlášť bych ale vyzdvihl loajalitu; především proto, že většina lidí dnes neví, co tato ctnost vlastně obnáší. Loajalita není ani nepodmíněná příchylnost, ani obhajoba institucí, osob a názorů, které se mi právě teď nejvíce zamlouvají.

Skutečná loajalita je zároveň kritická a věrná. Jejím zátěžovým testem jsou okamžiky, kdy musí dočasně převážit buď kritičnost, nebo věrnost: zachovat loajalitu předsedovi, nebo se od něj odvrátit? Kritizovat program či kandidátku strany před volbami, po nich nebo vůbec? A kde kritizovat — v neformálních rozhovorech, na schůzi základní organizace, ve vnitrostranickém diskusním fóru, na Facebooku?

Podstatné není jen to, jak se jednotliví straníci v takových chvílích rozhodnou. Ještě důležitější je, jak rychle potom dokážou ve straně obnovit křehkou rovnováhu věrnosti a kritičnosti.

Okamžiky krize loajality jsou nejdůležitějšími zkouškami, kterými politické strany a koneckonců i celá společnost procházejí na nekonečné cestě ke zralosti.

    Diskuse
    November 19, 2013 v 17.14
    Pan Soukup píše "Zrušíme všechny svazky a instituce jen proto, že nedokážeme stoprocentně naplnit jejich smysl? ", což nás má upomenout na to, že nedokonalost je světu vlastní. To je sice pravda, jenže v dnešní době je ta nedokonalost čím dál tím větší (nebo horší?). Jeden filosof (tuším, že to byl zase Žižek) napsal, že dnešní svět se podobá restauraci, kde vám na jídelním lístku nabízejí nádherně lákavé pokrmy (i s fotografiemi). Když si však nějaký pokrm objednáte, přinesou vám na talíři odpornou beztvarou břečku a k tomu vám přidají tu krásnou barevnou fotografii, abyste se na ni při jídle dívali, jak to má vypadat. A vysvětlí vám, že ideál je jedna věc, zatímco realita je druhá věc. Myslím, že každý by pořádně praštil pěstí do stolu.
    AB
    November 19, 2013 v 22.20
    Paní Hájková,
    ještě před lámáním hole nad "dnešním světem" doporučuji vzít v úvahu několik skutečností:
    1. V mnoha parametrech, podle kterých se zpravidla měří kvalita života, je tento opovrhovaný dnešní svět lepší, než kdykoli v minulosti. Rozhodně lepší, než před 30 nebo 50 lety, o delších časových obdobích ani nemluvě. A představovat si, že právě my máme tu výlučnou možnost prožívat období, které představuje dramatický kvalitativní úpadek civilizačních rozměrů, by bylo poněkud domýšlivé.
    2. Naše společnost, jíž stojí v čele tolik opovrhovaná sociální skupina politiků, vykazuje některé zajímavé vlastnosti. Například nejpopulárnějším sportem se jeví být fotbal, který je víceméně oprávněně považován za prokorumpovanou aktivitu, která si hraje na komerční prostředí jen proto, aby v něm bylo možno propírat zisky z šedé ekonomiky. Dále nejsledovanějším veřejným médiem je laciný, převážně lživý voyerský bulvár. A taktéž je pravdou, že nejprovozovanějším sportem je masové a všeobecně sdílené porušování pravidel silničního provozu takřka všemi zúčastněnými.
    Očekávat, že v čele této společnosti budou stát čestní, mravní, vzdělaní a moudří lidé, pro něž veřejný zájem bude vším a osobní prospěch ničím je, mírně řečeno, naivní.
    Vždyť politikové se z běžného společenského pozadí vyčleňují stejnými mechanismy, jakými značná část společnosti sdílí respekt ke konzumnímu hromadění, závistivému bulvárnímu voyerství, davové hysterii fotbalových fans (hop hop hop) nebo pouliční šoférské bezohlednosti.
    3. Stávající stav správy veřejných záležitostí, není způsoben tím, že by v lidu této země nebyl dostatek pozitivních schopností. Avšak z povahy politiky jako veřejné aktivity vyplývá, že k jejímu znehodnocení stačí neochota, možná dočasná neschopnost potlačit onu malost, závistivou chamtivost, sebestředné sobectví a nedostatek velkorysosti, která v každém z nás spočívá zřejmě ve větší míře, než bychom si sami přáli, nebo byli ochotní přiznat. Politika je veřejným odrazem společnosti. Horovat proti politice znamená ono pověstné zlobení se na zrcadlo, mám-li křivou hubu.
    Rozbiješ zrcadlo, na hubě nezměníš zhola nic.
    November 19, 2013 v 23.42
    Pane Bajgare,
    děkuji za velice trefný komentář. Souhlasím téměř se vším, co jste napsal.
    November 20, 2013 v 1.20
    Ono nejde ani tak o to, že bychom snad žili ve špatném světě a vůbec už ne, že by ten svět byl někdy dříve lepší. Spíš se jedná o to, že se lidé a věci vydávají za něco, co už dávno nejsou. Co je nám platné, že „sama politická mapa zůstává“, když se z ní vytrácí obsah?
    Já jsem prostě příliš náročná žena a nechci se spokojit s "předstíranou věrností", aniž bych "zrušila svazek" :-)
    November 20, 2013 v 7.49
    jeremiády nepomohou
    "tempora mutant" je fakt, ale někdy zapomínáme na to že "nos mutamur in illis" - tedy že pokud se vyvíjí politický systém, obsah hlavních ideových proudů, tak jenom tím, jak se měníme my samotní, naše sociální realita.
    Vlastně lamentujeme sami nad sebou - a logická reakce vnějšího pozorovatele by byla "tak řekněte co navrhujete" - nepolitickou poltiku, nápravu politiky tím že do ní sami vstoupíte, reformu idejí....
    Považuji za iluzi myslet si že stav politiky je toliko otázka abstraktně mravní (že se pranýřováním upadlosti dočkáme katarze) - vždy šlo a půjde o zájmy. A kdo dokáže sociální a ekonomické zájmy lépe vyjádřit boduje.
    November 20, 2013 v 16.37
    Divím se pane Dolejši,
    že máte potřebu projevovat jakousi obecnou solidaritu se všemi politiky, nebo jak tu vaši reakci pojmenovat? Nikdo totiž nekritizoval konkrétně vás ani KSČM. Dokonce si myslím, že KSČM toho ani mnoho nepředstírá (když si nebudu všímat toho jejího názvu).
    Nechci pranýřovat něčí mravy a tvrdit, že jsem dokonalá. Všichni jsme produktem systému, ale ne všichni neseme stejnou vinu za to, že nemáme lepší systém. Mnozí z nás by byli schopni vytvořit lepší systém - například socialismus. Máte pravdu, že v posledku běží o zájmy, ne o mravnost. Jenže právě ty zájmy různých lidí se navzájem liší. I já mám své zájmy Nechci mluvit nějak hromadně za "všechny" nebo za "celou občanskou společnost", ale věřím, že víc lidí má podobné zájmy jako já. Že je nás víc, kterým tenhle systém nemůže nic nabídnout.
    Nemyslím si, že neustálá kritika nás spasí, ale co jiného než kritizovat se dá zatím dělat? Konec konců běží i o to pojmenovávat věci pravými jmény. A nejen věci, ale taky různé lidi, včetně sebe. Prostě nepřijímat jazyk kapitalistů.
    JK
    November 20, 2013 v 16.46
    Docela mi uniká, jaký je vztah mezi politickou stranou a politikou.

    Politická strana reprodukuje stávající systém v uzoučkém mocenském koridoru typu škrtneme deset důchodců - škrtneme devět důchodců.

    Řekl bych, že skutečná "politika" ve svém původním slova smyslu existuje všude jinde než v politických stranách.

    Já bych řekl, že řešením je politika. Ale politiku bohužel současné politické strany nenabízejí...
    AB
    November 20, 2013 v 17.56
    Paní Hájková, kritika je rozhodně na místě. Občan má právo říci i to prosté "Takto ne!" A že se nedá zatím více dělat? Zkuste si přečíst můj sloupek z dnešního DR: nedělám si inzerci, ale musel bych jej v odpověď na vaši otázku tady zopakovat.

    Pane Karene, a jakou "skutečnou" politiku máte na mysli? V odpovědi na tuto otázku se skrývá jádro pudla.
    Zatímco koncem 80. let minulého století měla veřejnost východní Evropy před očima sjednocující vidinu společnosti na "Západě" (a stejný efekt se opakoval v "arabském jaru"), nyní nic takového neexistuje. Nikde na světě společnost neprosperuje řádově lépe, nežli u nás. Takže je sice snadné říci, co se nelíbí, zato shodnout se v té pozitivní vizi je obtížnější. Protože tu si každý nastavuje podle svých zcela osobních priorit, zájmů, idejí. A ty máme každý nastaveny jedinečně.
    November 20, 2013 v 18.8
    Paní Hájková,
    napsala jste: "Co je nám platné, že ,sama politická mapa zůstává', když se z ní vytrácí obsah."

    V tom smyslu, v jakém jsem metaforu "mapy" použil, se obsah právě nikdy vytratit nemůže. Učebnicový příklad: dokud budou existovat daně, tak vždycky budou existovat názory ("pravicovější" a "levicovější" - nebo jak už je budeme nazývat) na to, jestli mají být vyšší, nebo nižší; na co se mají použít; jak se mají rozdělovat atd.

    A i pokud se daně zruší, hned bude otázka, jak platit školy, nemocnice, železnice atd. (A i pokud se školy, nemocnice, železnice zruší- atdatd.)

    Naprosto souhlasím s panem Karenem, že politika nejsou (a nesmějí být!) jen politické strany. Nemyslím si ale, že "skutečná ,politika' ve svém původním slova smyslu existuje všude jinde než v politických stranách."
    November 20, 2013 v 18.17
    Pane Dolejši,
    z Vašeho komentáře bych podepsal toto:

    1) odpověď kritikům: " ,tak řekněte co navrhujete' - nepolitickou politiku, nápravu politiky tím, že do ní sami vstoupíte, reformu idejí..."
    2) "považuji za iluzi myslet si, ... že se pranýřováním upadlosti dočkáme katarze".

    Naopak s těmi "zájmy" je to podle mě složitější. Pragmaticky vzato: nemyslím, že v politické soutěži boduje nutně ten, kdo lépe artikuluje zájmy - kolikrát vítězí spíš ten, kdo dokáže využít kolektivní frustrace nebo předsudky.

    A idealisticky vzato: ty "zájmy" mohou (a mají!) být zčásti altruistické - globální odpovědnost, starost o životní prostředí (celkově - nejen tam, kde to na mě osobně bezprostředně doléhá)...

    Na to se samozřejmě dá pragmaticky říct, že pro samý altruismus jsme se my zelení ani nedostali do parlamentu. Nicméně: němečtí Zelení mají (nemýlím-li se) nejbohatší elektorát - a přece je jejich program velmi sociální.

    Ale to už je téma na nějaký další sloupek.
    + Další komentáře