Letní zpráva z venkova

Alena Zemančíková

Několik prázdninových obrázků z míst a času, kde se daří trochu zapomenout na politiku a neustálý úpadek věcí, které máme rádi.

Vždy znovu žasnu, jak je v létě na venkově krásně. Jak nádherně prosvítá slunce skrz zelené listí stromů, jak mnohotvarý a mnohovrstevnatý prostor je les, jak umí kvést a  vlát louka. Vždyť to my, městští lidé, už ani neznáme, naše městské zelené plochy jsou hoblovány na hlínu, jen aby v tom těžce chemicky zatíženém městském ovzduší náhodou nadivoko nevykvetla nějaká tráva nebo kytka.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Kdysi jsem si myslela, že docela znám květiny, dnes zjišťuji, že mnoho jich vůbec určit neumím, vždyť co kraj, to trochu jiná vegetace, a co se člověk naučil v dětství, v jiném kraji bezezbytku neplatí. Ale abych pravdu řekla, líbí se mi i obce, nevím, jak to lidé dělají, že mají tak krásné zahrady, všude to kvete.

Také zahrady se trochu liší v jednotlivých regionech. Například na Náchodsku vždycky žasnu nad krásou jiřin a musím myslet na mladičkou Boženu Němcovou a její účast na jiřinkovém bále v České Skalici roku 1837: kde jinde než tady jiřinkový bál?

Při procházce letní krajinou si libuji, že dokonce zůstaly i polní cesty, ba mnohé byly obnoveny ještě předtím, než začalo velkořepkové hospodářství Agrofertu. Dobře založená, věky uježděná, mezi kameny travou prorostlá cesta v krajině je zážitek, dokonce i mívám pocit, že se mi po ní jede lépe na kole než po hladké vyasfaltované cyklostezce.

Je vůčihledné, že v posledních několika letech se lidem lépe daří, že si vydělají, takže se velice zrychlilo tempo oprav venkovských stavení, dochází dokonce i na stodoly a hospodářské objekty, před nimiž jsem si vždycky říkala, jak lituji jejich majitele, že mají na krku tak finančně i pracovně náročnou údržbu, a zároveň trnula, aby ty hospodářské budovy kvůli tomu nezbourali.

V devadesátých letech u nás na Chebsku venkovské hospody zavíraly jedna po druhé, ty, které vznikaly, byly drahé a špatné restaurace, líčící na Němce. Jeden čas nebyla v naší vesnici hospoda žádná, tu tradiční na návsi, kam chodili chlapi na jedno rovnou od autobusu, pro pár let nahradil bordel (tento podnikatelský záměr jsem nikdy nepochopila, zato jsme párkrát vezli thajské, filipínské nebo jaké to národnosti prostitutky do Chebu k doktorovi, většinou zmlácené a uprostřed noci).

Dnes jsou ve vsi hospody tři a jejich nekuřácké interiéry jim přivedly více klientely dřív, než začal platit ten zákon. Německým zákazníkům se nepodbízejí, jen jim zdvořile přeloží jídelníček. Ona ta klientela taky už poznala, že s kvalitou to u nás není žádná sláva, a obrovské oválné mísy vystřídaly normální porce na obyčejných talířích.

Úzkým údolím jezdí řidiči slušně a civilizovaně, už dávno nám nikdo nepřejel kočku, ačkoliv dům stojí přímo u silnice. Auta na návsi se liší jenom poznávacími, nikoli výrobními značkami. Obnovila se přírodní koupaliště (bohužel ne u nás ve vsi, ale leckde ano), i když se mi zdá, že lidé jsou hrozně cimprlich, a když není zrovna 30 stupňů, do vody nejdou. Také polevila móda obehnávat pozemky neproniknutelnou zdí, z čehož plyne už zmíněné potěšení z pohledu do zahrad.

Potok a osada bobrů

V naší vsi Hroznatově, ležící na samé hranici s Německem, se zvýšil počet obyvatel. Největší zásluhu na tom má připojená osada bobrů. Ale to musím začít z větší dálky.

Bobři tu nastavěli několik hradů, vytvořili veliká jezera, založili park jak saští kurfiřti v Pilnitz. Foto WMC

Potok, který obcí protéká a vine se přímo pod našimi okny, je hraniční. Díky tomu, že do jeho toku nemohly zasahovat někdejší Státní statky Cheb svými údajnými melioracemi, zůstaly na něm meandry, jeho německý břeh je regulován za pomoci dřeva a proutí, český je romanticky podemletý.

Cestou z borůvek jsme ho vždy (a činíme tak dodnes) využívali jako koupelnu, v některých tůních se dá i maličko plavat. Potok v jednom bodě hranici protne a zamíří rovnou do Čech, řízne to přes pastvinu, mine koupaliště. To bylo za socialismu vedené jako požární nádrž, než novodobí hasiči správně řekli, že obci s tak vydatným potokem nádrže netřeba a oni že ji nebudou udržovat — tím koupaliště zaniklo, protože údržbu přece jenom potřebuje.

Meandrující potok mění koryto, takže se časem napájecí roura dostala mimo, a koupaliště tudíž ztratilo přítok. Tím pádem se ale voda začala lépe ohřívat, koupaliště začalo zarůstat a hemžit se živočichy, jen jimi už nejsou lidé. Ale nepouštějme se potoka, který se  vesele vydá do vsi.

V místě, o němž právě byla řeč, protínal potok takzvanou signálku, vybetonovaný pruh země při hranici, podél kterého byly natažené dráty ostrého hraničního pásma. Pod mostkem byla mříž, aby nikdo nemohl potokem přejít uzavřenou státní hranici. Mříž byla odstraněna spolu s drátěnou stěnou a první, kdo hranici potokem překročil, byli bobři.

Bobra ve dne neuvidíte, ale pozná se podle charakteristického a impozantního okusu stromů. V místě, kde byla ta neprostupná mříž, si bobři postavili hráz. Zadržená voda tady nikomu nevadí, laguna se tvoří v takovém lužním porostu, nehospodaří se tam ani zemědělsky ani lesnicky, bobři tam mají svoji říši.

Nastavěli několik hradů, vytvořili veliká jezera, založili park jak saští kurfiřti v Pilnitz, na jaře jim u kvetou plantáže kosatců a teď zase jiná žlutá kytka (musím se podívat do atlasu) a fialové kypreje. Zámecký orchestr nejrůznějších žab je v nejlepší formě, pěvecké sbory též. Je to naprosto fantastický a radostný přírodní úkaz, nový, hospodářstvím člověka nedotčený biotop, bujná civilizace, potěšující důsledek svobodného pohybu přes hranice a volného působení přírody. Nikomu nepřekáží, v ničem nebrání, krajině je ozdobou.

Z neznámého důvodu mají obyvatelé vesnice a rybáři dojem, že hráz je bobrům nutno vždy na podzim zbořit. Logiku jsem v tom nenašla, voda, rozlitá mokřadem, nikomu nikam neprosakuje, protože, ano, i vlivem dějinných událostí, tam není žádné stavení. Lidé ale nějak prostě nemohou nechat bobry na pokoji, potřebují nad nimi vykonávat správu, uplatňovat autoritu. Bobři si z toho nic nedělají, hráz si okamžitě postaví znovu a k jejich hradům, v nichž bydlí, se člověk vodou a bahnem stejně nedostane.

V naší vsi Hroznatově, kdyby v ní na kopci nestála prázdná kasárna pohraniční stráže, by dnes už nikdo nepoznal, že bývala v doteku hraničního pásma. Je krásná, hezčí než mnohé ve vnitrozemí, protože je v ní poutní místo Loreta na kopci, středověký hrad s romantickým zámkem (jehož oprava se zadrhla ve vlastnických vztazích, ale zvenku se to nepozná), potok, veliké staré stromy, a protože čas a vegetace už zahladily stopy po zbořených hrázděných německých statcích, které připomínaly spoušť, která tu nastala po konci druhé světové války.

Je v ní propojena příroda a kultura, dějiny i současnost, duchovní i hospodářská stopa. Řekla bych, že má budoucnost. Krávy se pasou na okolních loukách, ale mlékařské auto už do kravína nejezdí. To je škoda a z mého pohledu také asi jediná změna k horšímu.

Jen ta hranice musí zůstat otevřená.

    Diskuse
    PM
    July 18, 2017 v 15.54
    Tož paní Zemančíková i u nás jsou změny k lepšímu, ale i k horšímu,
    které nenechají zaspat a trochu zapomenout na politiku a neustálý úpadek věcí, které máme rádi.
    Příkladně:
    Všechny domy ve vsi jsou okrášleny zářnými barvami, takže duha nad nimi připomíná sepraný zbytek čehosi.
    Naši sedláci se stali nadšenými vlastníky traktorů, které svou mohutností a agresivním rykem budí vzpomínky na srpnový rachot léta osmašedesátého.
    V hospodě, kterou v létě vždy doplňovali pražáci, nás vítá osamocený mrzutý hospodský a na dotaz kde to všichni jsou, mumlá v Řecku.
    Obecní rybník uprostřed lesa na žulovém písku s přítokem mírně zbarveným huminovými kyselinami byl zprivatizován a má nízký stav vody silně nasycené krmivem pro kapry made in Brazil.
    Za jednu změnu k lepšímu lze považovat odvoz mléka, který již není doprovázen mlácením bandasek, ale tichým šepotem kompresoru čerpadla cisternového vozu.
    Což je sice mírná stopa pokroku, ale furt jen a jen technologického.
    Pokrok civilizačně duchovního rázu je snad patrný v katolickém kostele.
    Těch, kteří začínají hledat spásu u Boha nepatrně přibývá .......jak potvrdil polský páter.
    July 18, 2017 v 16.26
    Při pohledu na své bližní - kde jinde než u Boha chcete tu spásu hledat, pane Petrásku?
    Sám sebe člověk nespasí.
    PM
    July 18, 2017 v 17.9
    A proto paní Hájková, jsem si napomohl slovy Sv. Augustina:
    „Ten jest křesťan, kdož se v domě svém za cizince považuje. Nahoře (v nebi) jest naše vlast - tam nebudeme hostmi".
    July 18, 2017 v 19.39
    Čtyři Skuhrovy a jenom jeden Smíchov
    jsou u nás dle neomylné Wikipedie.

    Všimnout s toho, že něco zlepšilo si žádá otevřenou a nekonvenční mysl jakou má paní Zemančíková, zhoršení si nepochybně dovede všimnout také.

    Naproti tomu vidět zhoršování všude takovou myšlenkovou agilitu nevyžaduje, jde nám to samo a skoro automaticky.

    Pesimističtí lidé sami sebe často označují za odvážné a tváří se, jakoby říkali něco neobvyklého a nečekaného. Přitom ale vědí, že je všichni pochválí, jak to pěkně řekli. Co je konvenční a neříká nic nového, líbí se.

    Skutečnou odvahu vyžaduje optimismus, ten každého naštve. Kdo se provinil optimismem neunikne podezření z naivity, cynismu či obojího.
    July 18, 2017 v 21.26
    Zrovna jsem četla o rozdílu mezi optimismem a nadějí. Optimista prý věří, že "se to nějak zařídí", (aby to bylo dobré), zatímco doufající stojí uprostřed procesu vznikání (přičemž neví, co vlastně vzniká).
    Pravá naděje se prý nevztahuje k určité konkrétní události, která má nastat, ale k obnovení vlastní existence a života jako takového.
    Pokud na tom venkově paní Zemančíkové dochází k obnovení vlastní existence a života jako takového, pak je to dobré. Pak máme naději.
    IH
    July 19, 2017 v 21.35
    "Pohlednice" paní Zemančíkové čtu velmi rád. Proto snadno překousnu i nějaký ten rozdíl v náhledu. Zde v diskusi ovšem pan Petrásek trefil mé rozpoložení velmi dobře. A co říct k panu Kubičkovi? Myslím, že se dotkl velmi podstatného problému.

    Ve vztazích není dobré nosit v sobě "Skuhrov". Je jasné, že apriorně obranářské postoje a nedostatek vstřícnosti nadělají škodu. Máme však používat ve společenských souvislostech "brýle mámení", kterými nás příroda vybavila (předně pro schopnost se zamilovat nebo naopak snášet vlastní trable)?
    Paní Hájková někde v diskusi nedávno poznamenala, že socialismus nebyl legitimní, což kapitalismus dosud je. Já bych poukázal na to, že poměry se legitimizují velice snadno. Dvacetiletí až třicetiletí lidé považovali v roce 1980 socialismus většinou za naprostou samozřejmost, a stejně to mají jejich děti s kapitalismem aktuálního času. Je toto skutečně (počínsku) ideál flexibilního člověka rozumného? Měli bychom zůstat u takového chápání druhového jména svého živočišného rodu (který si prý ani nezasloužíme), nebo bychom se měli znovu a znovu vydávat oněmi cestami dobrodružství, které kladou na náš rozum a svědomí podstatně vyšší nároky? Můžeme samozřejmě potěšeni studiem odhodit znepokojivé poznání a "s úsměvem idiota" se oddat radostem toho času v nabídce.
    July 20, 2017 v 6.45
    Velká část našeho poznání je jen přejímáním toho, co už před námi poznali jiní.
    My máme spíš problém rozlišit, komu a čemu věřit. Můžeme přitom spoléhat na vnitřní hlas. Nebo nevěřit nikomu a ničemu. Ale s tím se dá těžko žít.
    July 20, 2017 v 19.3
    "Evropa sedmnáctého století-
    sevřená muslimským světem, ohrožovaná neustálými boji mezi evropskými mocnostmi a sužovaná krutými epidemiemi a hladomory - žila ve stavu obležení. ..mnoha Evropanům se zdálo, že se všechno musí zhroutit"

    Tak popisuje dobu Komenského historik Thomas Munk. "Labyrint" psal Komenský v době, kdy se vše mělo ještě o mnoho zhoršit, třicetiletá válka teprve začínala. K optimismu v tomto světě byly opravdu potřeba brýle mámení.

    Dnes ty brýle slouží spíše k tomu, abychom neviděli, jak je svět, ve kterém v Evropě žijeme, ve srovnání s téměř jakoukoliv minulou dobou bezpečný, pokojný a blahobytný.
    July 20, 2017 v 20.32
    Jistě máte pravdu, že v 17. století byla situace neskonale horší než dnes, pane Kubičko. Ale možná se tehdy lidé dokázali lépe adaptovat než to umíme my.
    Ostatně, sebevražda je prý fenomén moderní doby, která byla ve všech směrech rozhodně lepší než středověk.
    Na to by bylo možno s určitou dávkou cynismu podotknout, paní Hájková, že ten člověk středověku neměl zapotřebí páchat sebevraždu - neboť ta vyhlídka, že sejde se světa v r a ž d o u, či kterýmkoli jiným násilným způsobem byla tehdy mnohonásobně vyšší, nežli dnes.

    Na straně druhé, to tvrzení že ve srovnání s minulostí je ten náš dnešní svět "bezpečný, pokojný a blahobytný" by bylo stejně tak možno vyslovit právě i v tom - evropském - středověku. Ve srovnání s dobou barbarskou tomu tak dozajista bylo.

    Takže vůbec není marné uvědomit si relativnost všech věcí; a především netorpédovat apriori volání po změně současného světa poukazem na to, že v minulosti bylo (ještě) hůř.
    + Další komentáře