Vždy znovu žasnu, jak je v létě na venkově krásně. Jak nádherně prosvítá slunce skrz zelené listí stromů, jak mnohotvarý a mnohovrstevnatý prostor je les, jak umí kvést a  vlát louka. Vždyť to my, městští lidé, už ani neznáme, naše městské zelené plochy jsou hoblovány na hlínu, jen aby v tom těžce chemicky zatíženém městském ovzduší náhodou nadivoko nevykvetla nějaká tráva nebo kytka.

Kdysi jsem si myslela, že docela znám květiny, dnes zjišťuji, že mnoho jich vůbec určit neumím, vždyť co kraj, to trochu jiná vegetace, a co se člověk naučil v dětství, v jiném kraji bezezbytku neplatí. Ale abych pravdu řekla, líbí se mi i obce, nevím, jak to lidé dělají, že mají tak krásné zahrady, všude to kvete.

Také zahrady se trochu liší v jednotlivých regionech. Například na Náchodsku vždycky žasnu nad krásou jiřin a musím myslet na mladičkou Boženu Němcovou a její účast na jiřinkovém bále v České Skalici roku 1837: kde jinde než tady jiřinkový bál?

Při procházce letní krajinou si libuji, že dokonce zůstaly i polní cesty, ba mnohé byly obnoveny ještě předtím, než začalo velkořepkové hospodářství Agrofertu. Dobře založená, věky uježděná, mezi kameny travou prorostlá cesta v krajině je zážitek, dokonce i mívám pocit, že se mi po ní jede lépe na kole než po hladké vyasfaltované cyklostezce.

Je vůčihledné, že v posledních několika letech se lidem lépe daří, že si vydělají, takže se velice zrychlilo tempo oprav venkovských stavení, dochází dokonce i na stodoly a hospodářské objekty, před nimiž jsem si vždycky říkala, jak lituji jejich majitele, že mají na krku tak finančně i pracovně náročnou údržbu, a zároveň trnula, aby ty hospodářské budovy kvůli tomu nezbourali.

V devadesátých letech u nás na Chebsku venkovské hospody zavíraly jedna po druhé, ty, které vznikaly, byly drahé a špatné restaurace, líčící na Němce. Jeden čas nebyla v naší vesnici hospoda žádná, tu tradiční na návsi, kam chodili chlapi na jedno rovnou od autobusu, pro pár let nahradil bordel (tento podnikatelský záměr jsem nikdy nepochopila, zato jsme párkrát vezli thajské, filipínské nebo jaké to národnosti prostitutky do Chebu k doktorovi, většinou zmlácené a uprostřed noci).

Dnes jsou ve vsi hospody tři a jejich nekuřácké interiéry jim přivedly více klientely dřív, než začal platit ten zákon. Německým zákazníkům se nepodbízejí, jen jim zdvořile přeloží jídelníček. Ona ta klientela taky už poznala, že s kvalitou to u nás není žádná sláva, a obrovské oválné mísy vystřídaly normální porce na obyčejných talířích.

Úzkým údolím jezdí řidiči slušně a civilizovaně, už dávno nám nikdo nepřejel kočku, ačkoliv dům stojí přímo u silnice. Auta na návsi se liší jenom poznávacími, nikoli výrobními značkami. Obnovila se přírodní koupaliště (bohužel ne u nás ve vsi, ale leckde ano), i když se mi zdá, že lidé jsou hrozně cimprlich, a když není zrovna 30 stupňů, do vody nejdou. Také polevila móda obehnávat pozemky neproniknutelnou zdí, z čehož plyne už zmíněné potěšení z pohledu do zahrad.

Potok a osada bobrů

V naší vsi Hroznatově, ležící na samé hranici s Německem, se zvýšil počet obyvatel. Největší zásluhu na tom má připojená osada bobrů. Ale to musím začít z větší dálky.

↗

Bobři tu nastavěli několik hradů, vytvořili veliká jezera, založili park jak saští kurfiřti v Pilnitz. Foto WMC

Potok, který obcí protéká a vine se přímo pod našimi okny, je hraniční. Díky tomu, že do jeho toku nemohly zasahovat někdejší Státní statky Cheb svými údajnými melioracemi, zůstaly na něm meandry, jeho německý břeh je regulován za pomoci dřeva a proutí, český je romanticky podemletý.

Cestou z borůvek jsme ho vždy (a činíme tak dodnes) využívali jako koupelnu, v některých tůních se dá i maličko plavat. Potok v jednom bodě hranici protne a zamíří rovnou do Čech, řízne to přes pastvinu, mine koupaliště. To bylo za socialismu vedené jako požární nádrž, než novodobí hasiči správně řekli, že obci s tak vydatným potokem nádrže netřeba a oni že ji nebudou udržovat — tím koupaliště zaniklo, protože údržbu přece jenom potřebuje.

Meandrující potok mění koryto, takže se časem napájecí roura dostala mimo, a koupaliště tudíž ztratilo přítok. Tím pádem se ale voda začala lépe ohřívat, koupaliště začalo zarůstat a hemžit se živočichy, jen jimi už nejsou lidé. Ale nepouštějme se potoka, který se  vesele vydá do vsi.

V místě, o němž právě byla řeč, protínal potok takzvanou signálku, vybetonovaný pruh země při hranici, podél kterého byly natažené dráty ostrého hraničního pásma. Pod mostkem byla mříž, aby nikdo nemohl potokem přejít uzavřenou státní hranici. Mříž byla odstraněna spolu s drátěnou stěnou a první, kdo hranici potokem překročil, byli bobři.

Bobra ve dne neuvidíte, ale pozná se podle charakteristického a impozantního okusu stromů. V místě, kde byla ta neprostupná mříž, si bobři postavili hráz. Zadržená voda tady nikomu nevadí, laguna se tvoří v takovém lužním porostu, nehospodaří se tam ani zemědělsky ani lesnicky, bobři tam mají svoji říši.

Nastavěli několik hradů, vytvořili veliká jezera, založili park jak saští kurfiřti v Pilnitz, na jaře jim u kvetou plantáže kosatců a teď zase jiná žlutá kytka (musím se podívat do atlasu) a fialové kypreje. Zámecký orchestr nejrůznějších žab je v nejlepší formě, pěvecké sbory též. Je to naprosto fantastický a radostný přírodní úkaz, nový, hospodářstvím člověka nedotčený biotop, bujná civilizace, potěšující důsledek svobodného pohybu přes hranice a volného působení přírody. Nikomu nepřekáží, v ničem nebrání, krajině je ozdobou.

Z neznámého důvodu mají obyvatelé vesnice a rybáři dojem, že hráz je bobrům nutno vždy na podzim zbořit. Logiku jsem v tom nenašla, voda, rozlitá mokřadem, nikomu nikam neprosakuje, protože, ano, i vlivem dějinných událostí, tam není žádné stavení. Lidé ale nějak prostě nemohou nechat bobry na pokoji, potřebují nad nimi vykonávat správu, uplatňovat autoritu. Bobři si z toho nic nedělají, hráz si okamžitě postaví znovu a k jejich hradům, v nichž bydlí, se člověk vodou a bahnem stejně nedostane.

V naší vsi Hroznatově, kdyby v ní na kopci nestála prázdná kasárna pohraniční stráže, by dnes už nikdo nepoznal, že bývala v doteku hraničního pásma. Je krásná, hezčí než mnohé ve vnitrozemí, protože je v ní poutní místo Loreta na kopci, středověký hrad s romantickým zámkem (jehož oprava se zadrhla ve vlastnických vztazích, ale zvenku se to nepozná), potok, veliké staré stromy, a protože čas a vegetace už zahladily stopy po zbořených hrázděných německých statcích, které připomínaly spoušť, která tu nastala po konci druhé světové války.

Je v ní propojena příroda a kultura, dějiny i současnost, duchovní i hospodářská stopa. Řekla bych, že má budoucnost. Krávy se pasou na okolních loukách, ale mlékařské auto už do kravína nejezdí. To je škoda a z mého pohledu také asi jediná změna k horšímu.

Jen ta hranice musí zůstat otevřená.