Ani nevím, kde se v naší rodině vzal ten absolutní požadavek ženské emancipace. Moje babička byla skromná žena, která opustila zaměstnání v bance, když se vdala, a pak se až do smrti věnovala domácnosti, dvěma dcerám a později vnukům. Samostatnost jejích dcer se tedy nemohla odvozovat jen od jejího vzoru. Myslím, že tím vzorem byl muž, otec, můj dědeček, kterého jsem bohužel nepoznala, takže si to nemůžu ověřit.

Znám ho z vyprávění jako někoho, kdo si nikdy nenechával od manželky posluhovat, kdo dbal na rodinný život nejen v hranicích domácnosti, ale i pokud šlo o vzdělání, kulturní potřeby i veřejný život. Kdo ale trval také na tom, že dva týdny dovolené stráví bez rodiny se svým turistickým klubem. Byl to dost vysoce postavený úředník v národní bance, ale původem prostý muž z proletářské rodiny, kterému se jako jedinému dostalo slušného vzdělání. Možná byl v té úctě k ženě inspirován T. G. Masarykem (mám po něm jeho zarámovaný portrét).

Jeho dcery, moje matka a její o čtyři roky starší sestra, samozřejmě četly kvalitní literaturu pro mládež. K té patřily i knihy britského spisovatele Arthura Ransomea o klubu Amazonek a Vlaštovek. Moje teta založila v Kolinci u Sušice, odkud babiččin rod pocházel a kam se jezdilo na letní byt, klub Amazonek. Patřily k nim slečny Alena a Míla (moje teta a máma), narozené 1929 a 1933, sestry Karla a Božena, ty byly „lesních“, slečna Lada, „cukrářovic“, a několik přátel a rádců Amazonek, což byli bratři a jeden mladý učitel.

↗

Kde vzal Arhur Ransome na začátku minulého století, v tradiční společnosti bílých mužů,předlohy pro své Vlaštovky a Amazonky, v jejichž příbězích jsou zcela samozřejmě exponovány dívky ve vůdčích rolích? Foto Martin, Flickr.com

Amazonka Alena psala z kažého léta deník a já jako dítě jsem ty deníky (od roku 1942 do roku 1946) četla jako nejmilejší dětskou literaturu. Dnes si uvědomuji, že Arthur Ransome s naprostou samozřejmostí exponoval dívčí hrdinky svých dobrodružných knížek, vždyť Amazonky i Vlaštovky jsou holky, k nimž se pár kluků přidá, ale dívky hrají vůdčí role při plachtění na letním i zamrzlém jezeře, při průzkumných akcích a dalších četných dobrodružstvích. Stejně jako milé Amazonky z Kolince i tyhle britské se o prázdninách také učí k reparátům z latiny a zlepšují si francouzskou gramatiku.

Dívky z Kolince zůstaly Amazonkami po celý zbytek života, dopustily se mnoha životních dobrodružství a leckteré z nich se přihodilo neštěstí (napříkla vrchní Amazonce zemřel syn v 17 letech). O jejich dalších osudech vím ze zachované korespondence, v níž čtu o událostech a trablech, které přede mnou tehdy, když jsem je jako dítě tak obdivovala, zůstaly utajeny. Například to, že respektovaný „rádce Amazonek“, budoucí učitel Honza, docela dobrý malíř a houslista, se mnoho let svého života trápil s potlačovanou homosexualitou a jediný, kdo to o něm věděl a byl mu v tom trápení útěchou, byla hlavní Amazonka. Z jejich dopisů dnes zjišťuji, jak to měl složité v rodině i ve škole, jak ho nespokjená a asi i „mravně“ pohoršená žena udala a on pak musel nechat učení a dělat někde na stavbě.

Jak si jedna z mladších Amazonek vzala důstojníka a pak si zoufala z bezútěšného života oficírské manželky, až se zamilovala do nezletilého kluka a byl z toho průšvih. Čtu dopisy sympatického přítele Amazonek, jak píše jako čerstvý inženýr v 50. letech o svých pochybnostech o komunistické straně a sám sebe ujišťuje, že se to dá spravit, když lidé jako on budou dobrými komunisty. A pak, o něco později, čtu od něj dopis, jímž nabízí hlavní Amazonce pomoc, když jí z politických důvodů zavřou manžela, ale ne pomoc politickou, kamarádskou.

Uvědomuji si s úžasem, jak se v tom malém, otevřeném a respektujícím společenství, které spojují mlčky formulované, ale nezrušiteslné zásady Amazonek, projevily všechny možné politické, sociální a genderové situace, o jakých dnes na těchto stránkách píšeme. Jak v tom malém okruhu lidí vždycky spadli do neštěstí a frustrace ti, kteří si chtěli cestu nějak zjednodušit, něco zapřít, vyhnout se překážce, trochu se prodat. A jak Amazonky, které vším prošly, sice utrpěly rány, ale neprohrály.

Vlastně nevím, kde našel Angličan Arthur Ransome předlohy pro své Vlaštovky a  Amazonky. Z jeho dostupného životopisu vyplývá, že byl spíše levicového smýšlení, choval obdiv k Rusku, ale možná také v Rusku působil jako agent britských tajných služeb. Kdo se v těch mužích země Jamese Bonda má vyznat. Prostředí jeho příběhů, jezera v Lake District, je reálné a identifikovatelné. Každopádně napsal nejen pěkné knížky pro děti, ale vytvořil i identifikační vzor. Jeho Amazonky a Vlaštovky se nesnaží vyrovnat klukům ani s nimi nesoupeří o prvenství či přízeň, jsou prostě samy sebou a jako takové jsou dobré dost.

Na příkladech života Amazonek, které mě vychovávaly, však vidím, že v průběhu času se něco stalo. Obě sice zůstaly Amazonkami, neztratily nic ze své přirozené autority, aktivity i intelektu, pozbyly však vůdcovských pozic. Společnost dospělých jejich amazončích vlastností ráda využívala, ale do nejvyšších pozic je nepustila. Byly by se musely rvát nebo se trochu prodat či uhnout — ale to se vůbec nesrovnává s pravidly Amazonek!

Na papíře zákona je u nás všechno v pořádku, ale společnost jako organismus úplnou emancipaci nepřijímá. Obraz, který nám předkládá Arthur Ransome ve svch knížkách o rodině (v příbězích vystupují i rodiče a jiní dospělí) je úplně tradiční, nejsou v něm žádné genderové ani rasové nebo etnické výjimky, je to tradiční společnost bílých Angličanů. A přesto je v ní absolutní respekt mezi jednotlivci i generacemi. V čem to je? Snad v tom, že v jeho základech cítíme velké sebevědomí.

Jako Amazonka ve druhé generaci na stará kolena cítím, že právě nedostatek sebevědomí brání českým mužům v respektu k ženám. A že to je možná povahou naší školy, tím, co pořád vydáváme za tradiční rodinu, stereotypním rozdělením rolí a lpěním na věcech, které jsou k ničemu.

Takže náš Boj o ostrov, jak se jmenuje v překladu první Ransomova knížka z roku 1930, stále probíhá.