Amazonky
Alena ZemančíkováVe společnostech, v nichž panuje otevřenost a přirozený respekt k druhému, si její členové budují sebevědomí, a proto jsou zase na oplátku schopni respektovat druhé. Stereotypy a lpění na rozdělení, které je k ničemu, naopak vzájemnou úctu ničí.
Ani nevím, kde se v naší rodině vzal ten absolutní požadavek ženské emancipace. Moje babička byla skromná žena, která opustila zaměstnání v bance, když se vdala, a pak se až do smrti věnovala domácnosti, dvěma dcerám a později vnukům. Samostatnost jejích dcer se tedy nemohla odvozovat jen od jejího vzoru. Myslím, že tím vzorem byl muž, otec, můj dědeček, kterého jsem bohužel nepoznala, takže si to nemůžu ověřit.
Znám ho z vyprávění jako někoho, kdo si nikdy nenechával od manželky posluhovat, kdo dbal na rodinný život nejen v hranicích domácnosti, ale i pokud šlo o vzdělání, kulturní potřeby i veřejný život. Kdo ale trval také na tom, že dva týdny dovolené stráví bez rodiny se svým turistickým klubem. Byl to dost vysoce postavený úředník v národní bance, ale původem prostý muž z proletářské rodiny, kterému se jako jedinému dostalo slušného vzdělání. Možná byl v té úctě k ženě inspirován T. G. Masarykem (mám po něm jeho zarámovaný portrét).
Jeho dcery, moje matka a její o čtyři roky starší sestra, samozřejmě četly kvalitní literaturu pro mládež. K té patřily i knihy britského spisovatele Arthura Ransomea o klubu Amazonek a Vlaštovek. Moje teta založila v Kolinci u Sušice, odkud babiččin rod pocházel a kam se jezdilo na letní byt, klub Amazonek. Patřily k nim slečny Alena a Míla (moje teta a máma), narozené 1929 a 1933, sestry Karla a Božena, ty byly „lesních“, slečna Lada, „cukrářovic“, a několik přátel a rádců Amazonek, což byli bratři a jeden mladý učitel.
Ale o to tolik nejde - zkusme si vybavit, kde v české literatuře pro děti ( v tpomto případě pro teenagery) máme takový obraz rovnoprávnosti a volnosti (respektované i rodiči) jako u Arthura Ransomea a Astrid Lindgrenové, jejichž prcvní knihy vyšly v 30. letech 20. století. Není ta naše věčná neschopnost integrovat ženy rovnorpávně do veřejnéhoo diskursu zakotvená v nějakých pozůstatcích rakousko-uherského biedermeieru, kterým skandinávské země nebo Británie neprošly?
Foglar? naprostá deformace. A kromě něj - kde máme autora ( autorku), poskytující identifikační vzor?
Opravdu by mě zajímalo, kde pramení to naše už trapné zpátečnictví a zatuchlost. Pokračujme v diskusi, prosím.
Namátkou v knize Irča vede jedenáctku od Jaromíry Hüttlové, jedné z prvních absolventek Minervy.
Ve srovnání literární úrovně je to s Irčou slabší, ale když se bavíme o typu postav, není o nic horší Amazonka než Nancy.
Ale jinak - je dosti problematické nějak odpovídat na podnět či stížnost paní Zemančíkové: na straně jedné má bezpochyby pravdu v tom že v oblasti dobrodružné literatury kvantitativně vysoko převyšují postavy mužské respektive chlapecké; ale na straně druhé je dost stěží možné se tomu nějak příliš podivovat, dobrodružné výpravy a podniky byly přece jenom vždycky daleko spíše doménou "nás kluků" ;-), dovolím si připomenout.
Když si vzpomenu na naše dětská podnikání na vesnici, kam jsme s bratrem vždy přijížděli na prázdniny - pak ať se jednalo o to jít na dobrodružnou výpravu do lesa nebo uspořádat soutěž v lezení po stromech anebo bitvu nezralými jablky, opravdu si nedokážu vzpomenout, že by iniciativa někdy vzešla z řad přítomných děvčat. Ani Nancy, ani Peggy tam prostě nebyly přítomny.
- A ostatně bych ještě připojil, že "skutečnou" Amazonkou byla vlastně jenom Nancy; která se i vůči své vlastní sestře chovala se sotva skrývanou dominantností. A když jednou byla Nancy (sklácená nemocí) mimo hru, pak Peggy se jen s velkými obtížemi snažila hrát dál její (Nancynu) roli. Tedy roli rozhodné a sebevědomé přirozené vůdkyně.
Takže, ono je to všechno asi přece jenom spíše o té schopnosti rozhodného, dominantního vystupování; a nedá se nic dělat, tady má mužský element svou jen stěží odstranitelnou výhodu. Konstatováno s Cimrmanem, může se nám to sice nelíbit...
V starší dobrodružné literatuře většinou ženy přidávají hlavně "love interest" a to kluky nebaví. V románu Černý šíp to Stevenson vyřešil geniálně - z kamaráda a společníka v dobrodružství se na konci knihy vyvrbí převlečená žena, do které se hrdina samozřejmě okamžitě zamiluje. Tím se také řeší to, že "male bondage" je snadno vnímána jako homosexuální vztah.
Ve verneovkách hrají ženy většinou jen pasivní roli. Tolkienovy knihy jsou také klukovská literatura, pro účely filmu musely být milostné příběhy a role žen expandovány.
Rychlé šípy jsou také skoro bez holek. Ovšemže Foglarův zájem o prepubertální chlapce měl sublimovanou erotickou podobu. Lewis Carol se zase zajímal jen o holčičky.
Kamárádit s holkou je dnes u mladších kluků méně neobvyklé než kdysi, ale stejně se pořád děti do určitého věku většinou spontánně moc nekoedukují, je tam hodně rozpaků, bez moderování dospělým je to pro děti těžké.
Bývá zvykem popírat popírat evidentní velkou podobnost Pána prstenů s Wagnerovým Prstenem Nibelungovým. Ten je ovšem opravdu pro dospělé, jsou tam dva silné milostné příběhy, vztah otce k dceři, životodárná bohyně.