Amerika mohla mít poprvé ve své historii prezidentem ženu, tedy prezidentku. Že se tak stane, zdálo se nám samozřejmé. Podobně jak „samozřejmě“ se jevilo všechno nadějné, co nečekaně, ale nakonec „nějak samozřejmě“ skončilo prohrou. Také my jsme mohli mít prezidentku, a nikoli… ach jo.

Tehdy nás rovněž překvapilo, jak málo hlasů Zuzana Roithová či Táňa Fischerová získaly, přestože šlo o kandidátky rozhodně schopné, důvěryhodné, bezúhonné a tak dále. My muži jsme se mohli z nich těšit, protože ženy jsou pro nás obecně zajímavější než muži, nebo alespoň zkoumat výkon prezidentské funkce v podání ženy. Byla to pro muže přeci tak samozřejmá výzva. Naše historie je přeci napůl ženská, tak co furt Masaryk, Beneš, Hácha, Gottwald, Husák, Havel, nebo snad Horáček…

Když jsem tohle tenkrát někde rozhorleně vyprávěl, dostalo se mi ponaučení, že můj postoj je důkazem, v jaké krizi my, muži, jsme. Že svou krizi máme jako alibi pro své neúspěchy a neschopnost obstát vůbec v tom základním, čímž je fungující rodina. Na ženy jsme nahrnuli všechno a teď bychom ještě chtěli, aby nám i prezidentovaly. Typicky mužský útěk od odpovědnosti… Na to jsem chabě namítl, že pokud všechny mužské postoje budeme považovat za projev mužské krize, nikdy se z té krize nemůžeme dostat, což by svědčilo o tom, že ženám naše krize vlastně vyhovuje.

O čí krizi svědčí výsledek amerických voleb? Vynechám české, o amerických ženách mám dost špatné mínění. Prohra Hillary Clintonové se mi zdá nespravedlivá, nepochopitelná a promiňte — ženami zlomyslně nastrojená. Jste v krizi. Zatímco mužské hlasy se dělily zhruba půl na půl mezi Trumpa a Hillary, ty ženské jí chyběly!

Samé prohry

Z mého hlediska to byla pro Američanky ideální kandidátka — vůbec se nemusely bát, že v tak exponované roli první americké prezidentky neobstojí. Diplomatické, politické, odborné schopnosti, ale i mravní předpoklady v soukromém životě už dostatečně prokázala, tak erudovaná kandidátka se těžko hledá.

Proč jste, ženy, tak řevnivé, že nějakých, řekněme, sedm procent možných výhrad, jež jste vůči Hillary mohly mít, vás přimělo volit pana Trumpa, jenž těch nevýhod má třiadevadesát procent? Leda byste byly takové sexistky, jimž nakonec imponuje, jak si pan Trump díky svému bohatství vybírá své partnerky podle katalogu časopisu Playboy.

U Trumpa je už krůček k tomu, aby začal některé významné funkce obsazovat ženami typu pornohereček. Podezírám vás, že jste nám vymyslely mužskou krizi, abyste zastřely svou krizi ženskou, která je horší. Tak kam jste zašantročily ty hlasy pro Hillary? Proč jste k sobě tak kruté?

Všímám si toho i u nás na úřadě, kde pracuje více žen než mužů. Neustále se nemilosrdně hodnotíte, mluvíte jedna o druhé více méně jenom špatně. Své kruté soudy o sobě se snažíte objektivizovat přes nás muže: A to sis nevšiml, jak Heluš (má, nemá, není schopná, je všeho schopná) a jak se tváří jako krůta? — Nevšiml. — A to ti to opravdu nedochází, že ona… - Nedochází. — Ano, vaše mužská přezíravost je opravdu nedozírná. — A proto Hillary nebyla zvolená.

Odbočka k Heluš: Muž nikdy neřekne kolegyni, s níž si i tyká, Heluš, ale vždycky Heleno. (V roli nadřízeného povětšině vykám a někdy se přistihuji při starobylém, z dob Oldřicha Nového: Helenko, prosím vás, mohla byste….) Domácké Heluš je oslovení ženské kruté důvěrnosti.

Jak se nezlobit na americké ženy, když jejich vinou jsme museli vyslechnout v první Trumpově povolebním programovém prohlášení slova o posílení vojenského obranného štítu v Evropě, tedy v Polsku a České republice… málo jsme si vážili Obamy.

Skepticky odvozuji, že ani my nebudeme mít prezidentku, i kdyby to měla být sama… Kdo? To své hlasy raději naházíte Horáčkovi, u nějž shledáte nějaké neodolatelné charismato, nebo co. Či ty prachy jsou pro vás tak mámivé?

Nic proti panu Horáčkovi. Nechal se však slyšet, že si přeje, aby Zeman kandidoval, aby mohl stát proti němu. Mužsky fanfarónský postoj, to by se ženě nestalo. Objektivně by naopak bylo lepší, kdyby Zeman už nekandidoval, tím by půl prezidentského problému bylo rovnou vyřešeno. Takhle hrozí, že vinou vyzyvatele Horáčka bude Zeman (fanfarón) znovu kandidovat, a Horáček pak prohraje.

Jsou-li ženské principy tak americky neúprosné, pak vskutku prezidentku nebudeme mít ani my. Leda že bychom vám ji zvolili my muži — za trest — v rámci naší krize. Jenže toho my v rámci téhož nejsme schopni, proto ten úhyb k Horáčkovi či komu a prezidentem bude zase Zeman. Za trest. Abychom mohli zase skuhrat.

Tíživý sociální případ mladé ženy se třemi dětmi, vystěhovávané z holobytu, jsem nastínil v minulém svém sloupku s otázkou, jak by se její případ měl správně řešit. Na to odpověděl Josef Poláček: „Pokusil se s tou ženou někdo závažně pohovořit — nejen o dluzích, ale o jejím životě, o jejích problémech, a o tom, jak je možné svůj život, i s jeho materiální stránkou, dostat zase pod kontrolu. Takováto péče o tento druh lidí, nezvládajících svůj praktický život, je běžná na Západě. Nevím, jestli něco takového existuje i u nás.“

Sociální odbor se o to poněkud pokusil nebo se snaží tu úlohu v rámci svým možností (a administrativního přetížení) hrát. Je to však na rovině úřední, z níž asi nějak ani nejde překročit do roviny lidské, důvěrnější. Ta chybí. Domnívám se. Teď mám možnost v rámci mé angažovanosti zjistit, jak to je, a co mohu v té věci udělat sám — a podám o tom zprávu.

Honza Macháček se diví, proč jsem při tom všem v ODS. Nejsem, ani jsem nikdy členem ODS nebyl. Po řadu let jsem však jako nezávislý kandidoval za ODS, které v našem městečku bylo více méně bývalou formací OF, jemuž jsem byl kdysi mluvčím.

V roce 2010 v našem městečku vyhráli volby sociální demokraté, ale já se stal starostou. V roce 2014 jsme jako Hnutí nezávislých za harmonický rozvoj obcí a měst (kde jsem byl lídrem) vyhráli volby, ale starostou se stal sociální demokrat, protože já to dělat nechtěl. Možná je to paradox, ale k sociálním otázkám a problémům byla ODS vstřícnější než nynější sociální demokraté.

Za starosty Jana Hájka (ODS) vznikly už v devadesátých letech v našem městečku domov důchodců, dům s pečovatelskou službou, sociální byty, a pro neplatiče i ty holobyty. Bylo to v době, kdy chudoba buď neměla být, a nebo viník své chudoby měl za ni spravedlivě pykat.

V komentářích se objevuje postřeh, že Bohuslav Sobotka (v souvislosti s výměnou dvou ministrů) pochopil, „že jeho snaha o posunutí strany blíže k modelům západní Evropy, modernizace a zacílení na ekologická témata potřebná procenta ve volbách nenažene“. Je-li to tak, pak mě to mrzí, protože Bohuslava Sobotky si vážím také za to, co teď hodlá populisticky opouštět. Samé prohry.