Amerika mohla mít poprvé ve své historii prezidentem ženu, tedy prezidentku. Že se tak stane, zdálo se nám samozřejmé. Podobně jak „samozřejmě“ se jevilo všechno nadějné, co nečekaně, ale nakonec „nějak samozřejmě“ skončilo prohrou. Také my jsme mohli mít prezidentku, a nikoli… ach jo.

Tehdy nás rovněž překvapilo, jak málo hlasů Zuzana Roithová či Táňa Fischerová získaly, přestože šlo o kandidátky rozhodně schopné, důvěryhodné, bezúhonné a tak dále. My muži jsme se mohli z nich těšit, protože ženy jsou pro nás obecně zajímavější než muži, nebo alespoň zkoumat výkon prezidentské funkce v podání ženy. Byla to pro muže přeci tak samozřejmá výzva. Naše historie je přeci napůl ženská, tak co furt Masaryk, Beneš, Hácha, Gottwald, Husák, Havel, nebo snad Horáček…

Když jsem tohle tenkrát někde rozhorleně vyprávěl, dostalo se mi ponaučení, že můj postoj je důkazem, v jaké krizi my, muži, jsme. Že svou krizi máme jako alibi pro své neúspěchy a neschopnost obstát vůbec v tom základním, čímž je fungující rodina. Na ženy jsme nahrnuli všechno a teď bychom ještě chtěli, aby nám i prezidentovaly. Typicky mužský útěk od odpovědnosti… Na to jsem chabě namítl, že pokud všechny mužské postoje budeme považovat za projev mužské krize, nikdy se z té krize nemůžeme dostat, což by svědčilo o tom, že ženám naše krize vlastně vyhovuje.

O čí krizi svědčí výsledek amerických voleb? Vynechám české, o amerických ženách mám dost špatné mínění. Prohra Hillary Clintonové se mi zdá nespravedlivá, nepochopitelná a promiňte — ženami zlomyslně nastrojená. Jste v krizi. Zatímco mužské hlasy se dělily zhruba půl na půl mezi Trumpa a Hillary, ty ženské jí chyběly!

Samé prohry

Z mého hlediska to byla pro Američanky ideální kandidátka — vůbec se nemusely bát, že v tak exponované roli první americké prezidentky neobstojí. Diplomatické, politické, odborné schopnosti, ale i mravní předpoklady v soukromém životě už dostatečně prokázala, tak erudovaná kandidátka se těžko hledá.