V polovině května se v areálu Dolní Morava v Jeseníkách otevřel Sky Bridge — nejdelší visutá lávka pro pěší na světě. Je dlouhá 721 metrů a první návštěvníci se po mostě odnikud nikam mohli projít již dopoledne a po naučné stezce se vrátit zpět. Ti, co při současném zdražení pořád ještě neví co s penězi, se mohli nechat vyvézt lanovkou. Dohromady je to přišlo na půldruhého tisíce. Pro našince pakatel. Možná by se zdálo, že jde o dobrý počin, případně neškodnou zábavu, která seznámí veřejnost z krásnou a nedotčenou přírodou. Je to opravdu tak?

Dolní Morava při všech svých atrakcích, ať už jde o rozhledny, lanovky či lávky, využívá pověsti zachovalého, ale hodně opuštěného koutu světa, kde lišky dávají dobrou noc. Ale jak říkají Angličané, nemůžeš koláč mít a koláč jist. Tím, že se do tohoto kdysi malebného koutu přírody nastěhovala taková kovová monstra, jeho přitažlivost pro turisty snad zesílila, ale už nejde tak docela o setkání s přírodou.

Působí tady podobný, avšak zesílený efekt, jako když různé rozhledny přitahují turisty na dříve opuštěné vrcholy kopců nebo cyklostezky majitele kol a elektrokol do dříve nedotčené přírody. Je jistě úchvatné vidět přírodu ze stometrové výšky, ale opravdu k tomu musíme mít takovou maxilávku? A není třeba lepší prohlédnout si přírodu zblízka?

Kam by se lávka hodila

Před lety se mi podařilo přimět hejtmana Jihomoravského kraje k financování dostavby základní školy ve vesnici Khandá Deví v Nepálu. Za řádově stovky tisíc korun, což by u nás nestačilo ani na stavbu garáže, se tam podařilo vybudovat školu pro několik set dětí. Škola se jmenuje Jihomoravská. Byl jsem se tam podívat a byl jsem srdečně přivítán jak starostou, tak i ředitelem školy, ale především žáky, kteří — světe div se — chodí do školy velice rádi.

Nemohlo mi uniknout, že i když nepálská vláda dělala a dělá pro potření analfabetismu vše možné, jsou oblasti, kde se děti číst a psát nenaučí. Tyto oblasti jsou vymezeny čtyřhodinovou vzdáleností na docházku do školy. Vzhledem ke geografické poloze je zde délka dne v průběhu roku celkem konstantní — dvanáct hodin. Školní výuka trvá čtyři hodiny, a tak děti mohou chodit jen do školy, která je vzdálená maximálně čtyři hodiny chůze. Tedy: čtyři tam, čtyři výuka, čtyři zpět. Celkem dvanáct. Kdo bydlí dál, má smůlu. Na to, aby dali děti do internátní školy, většina rodin prostě nemá.

V Himalájích jsou hluboká údolí, kde by sedm set metrů dlouhá lávka zkrátila cestu do školy z deseti hodin třeba na dvě, a tím by umožnila dalším Nepálcům naučit se číst a psát. Upozorňuji, že nemluvím o nějaké divoké přírodě, ale o relativně hustě osídleném úpatí Himalájí, kde jsou svahy propleteny hustou sítí pěších chodníků a rýžových políček. Tleskal bych strůjcům takového mostu a možná by se i našel mecenáš, který by takovou stavbu zafinancoval. Nakonec je to levnější, než 700 metrů dálnice u nás v Česku.

Zpátky do přírody?

Je možné pozorovat trend, že se u nás lidé již nasytili virtuální reality a virtuálních sociálních kontaktů na sítích a chtějí se podívat do přírody. Obávám se však, že tím, že profrčí přírodou na elektrokole, udělají několik selfíček na rozhledně či se pohoupou na visuté lávce, zůstanou ve skutečnosti přírodě vzdáleni. Skoro mám pocit, že se to blíží bungee jumpingu a escape hrám.

Někdy mi to, ve srovnání se situací v jiných částech světa, přijde jako velká rozežranost. A také je mi opravdu smutno, když vidím, jak starostové obcí na Dolní Moravě tleskají visutým konstrukcím v té stejné době, kdy se starostové na soutoku řek Moravy a Dyje zuby nehty brání vyhlášení rezervací a chráněné krajinné oblasti v nejcennější přírodě našeho státu.