Jak praví bonmot, ochranář chodí do přírody, aby se naštval. Něco na tom je. Většinou, když jdu do terénu, vrátím se s nepříznivými informacemi, co zas bylo pokáceno, zničeno nebo zanedbáno. Jednou z mála výjimek je Národní park Podyjí.

Byl jsem tak trochu u jeho vzniku — ještě za totality jsem připravoval takzvaný Oborový dokument, což byl soubor informací o živé a neživé přírodě, na základě kterého byla připravena a vyhlášena Chráněná krajinná oblast Podyjí a později i Národní park Podyjí. Práce to byla tehdy zajímavá, avšak nelehká. Na každou terénní pochůzku jsme dostávali „dozor“ — člena pohraniční stráže, který dozíral, abych náhodou nefotil, co nemám, anebo dokonce neutekl za čáru.

V Oborovém dokumentu (tehdy byl důvěrný) jsme mohli podávat pravdivé informace o stavu přírody a také jsme mohli fantazírovat o tom, co by se v případě vyhlášení chráněné oblasti mělo změnit. A tak se tam ocitly věci: zbourání kasáren (takzvaných rot), zrušení střelnice v kaňonu Dyje i střelnice u Mašovic, odstranění většiny akátových porostů, respektive jejich přeměna na přirozenou skladbu lesních dřevin, změna manipulačního řádu na přehradě Vranov. Psali jsme to tam s uvolněným pocitem autorů Utopie — nikomu nenapadlo, že by se to mohlo v dohledné době realizovat.