Parlament dle očekávání přehlasoval prezidentské veto k zákonu o ochraně přírody. Nejde přitom o nějaké vítězství ochránců přírody či fundamentalistů. Náš zákon na ochranu přírody, který byl v roce 1992 opravdu vzorem celému světu, se několika novelizacemi a přirozeným stárnutím už posunul spiš k průměru. Současnou platnou novelou se sice nevyšvihl na přední příčky světové ochrany přírody, ale zůstal aspoň v hlavním proudu.

Národní parky (pokud jsou to opravdové národní parky) se všude na světě vyznačují tím, že se v nich ponechává veliký prostor přirozenému vývoji. Dost velká část je přitom věnována i rekreaci, sportu a vzdělávání veřejnosti. Tyto plochy mohou být docela velké, neměly by však přesahovat 20 procent rozlohy parku. Většina území (typicky 75 procent rozlohy parku nebo i více) by měla být bezzásahová, tedy představovat místo, kde probíhají přírodní procesy bez lidských zásahů. Současná verze zákona takovou šanci dává. Ačkoliv se novela týká všech národních parků, hrálo se především o Šumavu.