Mým posledním krokem v pátrání po Silvestrovi bylo prozkoumání míst, kde se odehrály klíčové události posledních tří let jeho života. Cestu do Singapuru jsem ale z různých důvodů dlouho odkládal. Mimo jiné jsem na ni chtěl být co nejlépe připraven a mít jasno v tom, kam přesně chci zajít, s kým se setkat a co ještě dohledat.

Nakonec jsem se odhodlal vykonat tuto závěrečnou výpravu na konci května 2019. Otevřela se mi tak dlouho očekávaná příležitost nejen sehnat další cenné informace z tamního archivu, národní knihovny a pobočky firmy Baťa, ale také stanout na místech, kde se Silvestr pohyboval i kde podle několika možných variant zahynul.

Měl jsem navíc možnost konečně potkat některé z krajanů, kteří mi s pátráním na dálku pomáhali. A v neposlední řadě jsem chtěl cesty využít k tomu, abych se tam s prastrýcem — sedmasedmdesát let po jeho nešťastné smrti — jménem rodiny důstojně rozloučil.

Když jsem o své chystané cestě napsal Pavlu Hajnému a Oleku Pleškovi, oba baťovští pamětníci se nezávisle na sobě nadšeně rozhodli, že se ke mně přidají. To byla úplně báječná zpráva — měl jsem tak konečně možnost osobně potkat Oleka, svého nejbližšího parťáka v pátrání, který tam zamířil z Austrálie! A tak jsme nakonec poslední kroky v pátrání podnikli ve třech. Oba sečtělí pánové mi dělali společnost vzhledem k účelu výpravy nejpovolanější.

Dnešní Singapur se od toho předválečného liší k nepoznání. Britům se po válce už nepodařilo obnovit ztracenou autoritu a respekt místních obyvatel, kteří se dožadovali konce koloniální nadvlády a úplné samostatnosti. Za tu bojovaly i čínské komunistické guerilly, jejichž ozbrojený odpor vedl v 50. letech k vyhlášení výjimečného stavu.

Británii nakonec k udělení samostatnosti ve všech oblastech vyjma obrany a zahraničních vztahů přesvědčil singapurský vůdce Lee Kuan Yew, který roku 1959 vyhrál volby, a stal se tak prvním singapurským premiérem. O čtyři roky později se Singapur připojil do nově vzniklé federace Malajsie, která zahrnovala i další bývalé britské kolonie Sarawak a Sabah, dvě malajské provincie na severu Bornea.

Jenže v roce 1965 malajský parlament kvůli neshodám, jež vedly i k lidovým bouřím, rozhodl o vyloučení Singapuru z federace. Ze Singapuru se tak, paradoxně nikoliv vlastní volbou, stala samostatná ostrovní republika.

I díky tomu ovšem, na rozdíl od okolních zemí, dokázal dosáhnout obrovského hospodářského úspěchu a stát se moderní, ekonomicky vyspělou zemí — z hlediska HDP na osobu dnes patří do první světové desítky. Počet obyvatel oproti roku 1942, kdy tam žil Silvestr, narostl na sedminásobek. A ačkoliv ze tří čtvrtin převažuje čínská populace, vláda úzkostlivě dbá na to, aby národnostně i nábožensky rozmanitá společnost žila ve smíru a harmonii.

V důsledku znásobení populace, hospodářského rozmachu a modernizace by Silvestr dnešní Singapur nepoznal. Ostrov, který v jeho době pokrývala většinou džungle a gumovníkové plantáže, dnes prakticky celý zabírá velkoměsto.

Ono dávné koloniální přístavní město, které dřív zabíralo jen pár čtverečních kilometrů v jihovýchodním cípu ostrova, během dekád rozvoje prakticky celé překryla moderní výstavba. Namísto starých budov, parků i hřbitovů vyrostly moderní novostavby, nákupní centra a sídliště — a další stále přibývají.

Bylo mi tedy předem jasné, že mnohé lokality, na kterých Silvestr v Singapuru pobýval, už dnes nenajdu. S tím jsem byl smířený, a i tak jsem byl strašně zvědavý, jaká klíčová místa starého příběhu se mi podaří identifikovat a navštívit. Výsledek nakonec předčil má očekávání.

V Silvestrových šlépějích

Díky předchozí domluvě nás na singapurském letišti čekal řidič firmy Baťa a jejich obchodní manažer Tiago Solca, který nám nabídl nějaké úvodní rady a se kterým jsme si také dohodli pozdější schůzku v jejich kanceláři. Ubytovali jsme se u dvou milých českých přátel, kteří v Singapuru už několik let žijí a pracují: Lukáše Černého a Pavly Schneuwly. Zvlášť Pavla, která pracuje jako profesionální průvodkyně a Singapur i jeho historii zná výtečně, nám v následujících dnech poskytla nenahraditelnou podporu.

Bydleli jsme ve čtvrti Siglap — tedy oblasti, kam Silvestr podle dobových dokumentů jezdíval v rámci cvičení se svou jednotkou obrněných automobilů. Tehdy to byla jen malá rybářská vesnice, dnes je začleněna do singapurské megapole. Z místa, kde býval hlavní štáb SSVF a základna obrněných automobilů, je to sem asi deset kilometrů.

Hned druhý den ráno jsme vyrazili do centra, kde jsem měl domluvenou schůzku s Mary Anne Schoolingovou — členkou Spolku malajských dobrovolníků. Je dcerou jednoho z místních dobrovolníků. Dnes žije v Austrálii, ale v Singapuru vyrůstala a zažila jeho nebývalou proměnu. Společně jsme prošli několik klíčových míst.

Prvním byla katolická katedrála Svatého pastýře. Právě tady se v červenci 1941 sešli všichni singapurští baťovci na pohřbu tehdejšího ředitele firmy Václava Rojta. Silvestr, ač s ním dobře nevycházel, se rozloučení osobně účastnil, jak potvrzují dobové noviny.

Tento kostel sehrál ještě zajímavou úlohu v příběhu singapurských dobrovolníků krátce po obsazení Singapuru Japonci. Místní noviny, které vycházely pod názvem Syonan Shimbun, otiskly 23. května 1942 propagandistickou zprávu s titulkem „Velkorysé gesto vítězné armády“. Z textu vybírám:

„Právě jsem se stal svědkem jednoho z nejvíc inspirujících momentů každodenního života v poválečném Syonanu. Odehrává se v katolickém kostele v centru města. Sem každou neděli přivezou dvě nákladní auta válečné zajatce, z nichž většina sloužila u dobrovolnických sborů. Před válkou byli váženými občany, obchodníky i správci města. Vítězná japonská armáda jim nyní v rámci velice velkorysého gesta umožňuje, aby se nejen účastnili bohoslužeb, ale také mohli v kostele spatřit své rodiny a příbuzné.“

Dalším naším zastavením hned kousek odtud a další budovou, která se zachovala, byla honosná budova Capitolu na křižovatce North Bridge Road a Stamford Road. Právě tady měla firma Baťa ve 30. letech reprezentativní prodejnu pro tehdejší společenskou elitu (tedy evropskou klientelu a dvory malajských sultánů) a v ní pracovali prodejci a pedikéři z Československa.

V těchto prostorách, kde Silvestr tři roky pracoval, se dnes ale už boty neprodávají. Obsadily je luxusní značkové obchody se šperky, hodinkami, designovými bytovými doplňky a hotel Kempinski.

Obuv značky Baťa dnes můžete koupit o dva domy dál, asi 100 metrů odtud, v přízemí moderní, ale také docela ošklivé výškové budovy, která mi připomněla socialistický sloh 80. let. Tamtéž v 19. patře má nyní Baťa kanceláře.

Porovnáním se starými mapami a fotografiemi jsem dospěl k závěru, že právě na tomto místě stávala vlastní budova firmy, slavnostně otevřená v červnu 1940. Sem si pak zaměstnanci, a tedy také Silvestr, chodili jednou týdně pro výplatu.

Naděje, že firma stále někde uchovává staré archivy a že se mi v nich třeba podaří objevit nějaký předválečný dokument — stačila by třeba Silvestrova výplatní páska — se bohužel ukázaly jako plané. Ačkoliv se nám tamní vedení při oficiální návštěvě o pár dní později snažilo vyjít vstříc, bylo jasné, že nic takového už dávno nemají.

Zato čtvrté místo, které jsem v centru Singapuru prozkoumal, rozhodně stálo za to. Skoro zázrakem se ve stínu nejmodernějších výškových budov na Beach Road dodnes krčí tři dvoupodlažní koloniální stavby, které před válkou využívaly dobrovolnické sbory. Vedle sebe tady stojí někdejší velení malajských praporů SSVF, zbrojnice SSVF a také ta nejdůležitější — velitelství SSVF s výcvikovou halou a suterénní garáží pro obrněné automobily.

Scenérie kolem se změnila k nepoznání. Dokonce i moře je teď kvůli umělému rozšiřování ostrova o několik stovek metrů dál, takže název ulice „Plážová“ je už jen vzpomínkou na dobu, kdy mezi těmito budovami SSVF a mořem byla jen otevřená plocha, která sloužila jako seřadiště dobrovolníků.

Tři původní budovy slouží dnes jiným účelům, v jedné je hotel Marriott, v další kavárna (její minulost připomíná název „Zbrojírna“) s galerií a ta třetí — pro nás nejdůležitější — slouží jako víceúčelový prostor pro svatby, kongresy a podobné akce.

Má zachovanou původní zdobenou fasádu s krásně vyvedeným velkým znakem SSVF a žerdí na prapory. Dnes je na ní i bronzová deska, která říká: „Na památku singapurských dobrovolníků všech hodností, kteří v letech 1941—1945 přišli o život během boje o Malajsko i během válečného zajetí. Nevedlo je nepřátelství vůči jiným mužům, ale bojovali proti temným silám, které se oněch mužů zmocnili.“

Když si odmyslíme okolí, budova někdejšího velitelství SSVF vypadá přesně jako na starých snímcích. My už víme, že právě sem Silvestr jezdíval každý čtvrtek odpoledne na výcvik a někdy i na víkendová soustředění.

V přízemních prostorách, kde dřív bývala dílna a garáž pro obrněné automobily, je dnes společenský sál. V době mé návštěvy se v něm právě chystala svatební hostina. Hlavní prostora s nezaměnitelnou vysokou klenbou je o patro výš. Dříve sloužila jako výcviková hala a ze starých fotografií víme, že se tu občas konaly i společenské akce, jako třeba výroční večeře dobrovolnických oddílů.

Původní čistá, vzdušná klenba je dnes téměř skryta v houštině různě dlouhých trubek, které z ní bizarně visí jako stalaktity — místní pracovníci mi vysvětlili, že jde o instalaci tisíce moderních svítidel, kterým se říká „Les světel“. Dojem z toho jedinečného prostoru to docela kazilo, ale i tak jsem byl vděčný, že se celá budova zachovala do dnešních dnů.

Každopádně jsem cítil velké vzrušení při pomyšlení, že stojím na místě, kde Silvestr pravidelně pobýval. Při odchodu jsem na žerď u vzpomínkové desky upevnil jednu ze tří vzpomínkových stuh na Silvestra, které jsem s sebou do Singapuru přivezl.

A konečně pátým místem v centru Singapuru, které jsem navštívil a zdokumentoval, je takzvaný Cenotaph — pomník obětem první světové války uprostřed parku na centrálním prostranství. Tady se, jak víme, československá komunita každoročně scházela, aby 28. října oslavila státní svátek a výročí vzniku samostatného Československa.

Na schodech Cenotaphu, v davu několika desítek lidí, jaký vidíme na dobových fotografiích, stával a tiše vzpomínal na vlast a na svoji rodinu ve Vémyslicích i můj prastrýc Silvestr. Teď jsem tu stál já a dojatě vzpomínal na něj.

Přítomnosti v centrální části města jsem využil i ke dvěma návštěvám Singapurské národní knihovny, kde se mi podařilo půjčit a oskenovat unikátní publikaci, kterou firma Baťa vydala krátce po válce ke dvaceti letům svého působení v Singapuru — je to jediný dostupný exemplář, který se mi podařilo vypátrat. Také jsem si tam okopíroval reprodukce několika vzácných fotografií z dobových novin, které jsem měl předem vytipované pomocí on-line archivu.

Zašel jsem i do Singapurského národního archivu, kde mají pár předválečných dokumentů souvisejících s dobrovolníky a architektonické plány starých budov, včetně jedné baťovské dílny a obytného areálu Tiong Bahru, jenž je poslední známou Silvestrovou adresou.

Nahlédl jsem i do staré indické a čínské čtvrti, o kterých Silvestr psal v dopise domů. Viděl jsem na tak vlastní oči, jak Indové chodí do chrámů bosí. Číňané sice už nenosí „protivně klapající dřeváky“, ale uličky drobných domů s krámky do ulice jsou tam dodnes. Je na ně ovšem mnohem malebnější pohled: pamětníci mi vyprávěli, jak tam bývalo ještě i řadu let po válce bláto a špína a že dnes výstavní fasády byly tehdy v hrozném stavu.

Co mě hned první den zaskočilo asi nejvíc, bylo počasí. Na můj vkus bylo v Singapuru nesnesitelně: vedro a parno, na přímém slunci se na chodníku nedalo aktivně pohybovat déle než několik minut, načež byl člověk nucen vyhledat stín nebo si — ještě lépe — na chvíli oddechnout v klimatizovaných prostorách okolních budov.

Kladl jsem si otázku, jak v takovém podnebí mohl Silvestr a další Čechoslováci vůbec fungovat — a to ani nemluvím o fyzicky náročném vojenském výcviku a pak i několikadenních nepřetržitých ostrých bojích. Ano, tehdejší Evropané měli samozřejmě po příjezdu delší čas na aklimatizaci, přes poledne se navíc všude odpočívalo — jenže i tak!

Pavla mi ale vysvětlila, že kvůli všudypřítomnému rozpálenému betonu a výškovým budovám, které brání přirozenému průvanu, je dnes teplota ve městě o pár stupňů vyšší, než bývala před válkou. I tak musím říct, že o něco lépe chápu poznámku, kterou jsem kdesi četl v analýzách příčin spojenecké porážky: že Britové a Evropané vůbec, žijící v Singapuru po řadu let, vlivem místního tropického podnebí (a samozřejmě také častých koktejlových večírků) fyzicky i duševně ochabli a o to hůř pak hledali energii a vnitřní morálku k rozhodnému odporu proti bleskově postupujícím japonským útočníkům.

Další dny jsme pak vyráželi do vzdálenějších míst. Začali jsme hřbitovem Bidadari, na kterém byl pohřben ředitel Rojt a kam tehdy přišlo smuteční procesí singapurských baťovců. Na jedné ze starých fotografiích je dokonce zachyceno, jak krásně zdobenou bránou hřbitova prochází delegace firmy Baťa v čele s ředitelem Janem Bartošem z Batanagaru.

Bidadari býval opravdu rozlehlý hřbitov, rozdělený na sektory podle různých národností. Když jsem tuto lokalitu zařadil do itineráře naší cesty, tamní přátelé byli skeptičtí, jestli vůbec ještě existuje. A opravdu nám trvalo ho najít, několikrát jsme museli doslova projet staveništěm sem a tam, než jsme právě tuhle starou bránu našli.

Přijeli jsme doslova na poslední chvíli — nápis na ní oznamoval, že za necelé dva týdny bude poslední fragment hřbitova zrušen a historická brána bude přesunuta do nějakého veřejného parku. Měl jsem velkou radost, že jsme to takto ještě stihli — dnes už tam návštěvník najde jen to staveniště a zanedlouho nové velké sídliště.

Zajeli jsme i na bývalou střelnici Bukit Timah, kde Silvestr se svými československými kamarády občas cvičil střelbu. Přímo do strže na úpatí kopce Bukit Timah, kde se nacházela, jsme se však nedostali — nyní patří do uzavřeného areálu jakéhosi VIP vládního klubu, přísně střeženého ochrankou a kamerami.

Nedaleko odtud jsme se zastavili i v Adam Parku a na rozsáhlém čínském hřbitově na kopci Bukit Brown, kde se ve svahu mezi náhrobky odehrávaly jedny z nejlítějších bojů mezi útočícími Japonci a bránícími oddíly Australanů. Fascinující archeologický výzkum terénu před pár lety provedl anglický historik Jon Cooper a vydal o tom skvělou knihu Tigers in the Park, která je dnes díky Pavle součástí mé knihovny.

Pro mě velmi důležitá byla prohlídka obytného komplexu Tiong Bahru — velkoryse pojatého funkcionalistického projektu obytného komplexu, který koncem 30. letech vystavěl Singapore Improvement Trust v rámci vytváření moderního a dostupného městského bydlení. Objekt je obklopen několika ulicemi s řadami menších bytových domů podobného stylu, takže v dnešním velkoměstě vytváří příjemnou historickou oázu pěkné architektury lidských rozměrů.

Díky tomu, že Silvestrovi kolegové na seznamu ztraceného majetku vypracovaného po válce uvedli i jeho adresu, jsem mířil najisto: právě tady, v bytě číslo 3/10 bydlel Silvestr před svou smrtí. S velkým vzrušením jsem procházel společným vchodem do jednotek 10 a 12 a stoupal po schodišti, po kterém Silvestr denně chodíval, až do třetího podlaží ke dveřím jeho někdejšího bytu.

Byl bohužel zamčený a doma se nikdo neozýval, takže dovnitř jsem se podívat nemohl. I tak to ale pro mě byl jeden z vrcholných okamžiků mého pátrání — stanul jsem na prahu Silvestrova bytu! Realitního makléř pan Alvin Yeo byl ale tak laskav, že mi poslal alespoň jeho půdorys.

Se zájmem jsem si prohlédl i vchod do podzemního protileteckého krytu, který byl od počátku součástí architektonického plánu Tiong Bahru — byl to jeden z prvních krytů pro civilní obyvatelstvo, které vláda koncem 30. let začala budovat. Umím si představit, že Silvestr si byl tento kryt také prohlédnout, i když ho sám asi nikdy nevyužil: plná mobilizace dobrovolníků proběhla 3. prosince, tedy pět dní před prvním náletem na Singapur, kdy už byl se svou jednotkou SSVF někde v terénu.

V neposlední řadě jsem využil možnosti se o víkendu podívat i do jižní Malajsie, takže jsem stejně jako Silvestr během jeho víkendových výletů přejížděl přes násep Causeway překonávající úžinu mezi Singapurem a jižní malajskou provincií Džohor. Zajeli jsme se podívat na nedaleké vodopády Kota Tinggi, kam — jak víme z Vyhnálkova dopisu i z jedné staré fotografie — se baťovci tradičně o víkendech jezdívali vykoupat.

OBR 16H: Baťovi mládenci se během víkendového výletu koupou v tůni pod vodopádem Kota Tinggi. Snímek je z počátku 50. let.

Díky starému snímku jsem identifikoval přesně onu tůň, ve které mladíci dováděli, a představil si na tom místě veselého a bezstarostného Silvestra. Byl to pro mě opravdu krásný okamžik.

Na místech Silvestrova posledního odpočinku

Nakonec ale k tomu asi nejdůležitějšímu: tedy k lokalitám, které jsou možnými místy Silvova posledního odpočinku. Nejsilněji na mě zapůsobila prohlídka Alexandřiny nemocnice, kterou jsme absolvovali s výkladem jejich vlastního historika a sympatického studenta Tana Ding Xianga.

On sám nashromáždil úctyhodný archiv dokumentů o japonském masakru a po areálu nemocnice také občas provází rodiny pozůstalých. Zmínil se o tom, že se tu v příštích letech chystá projekt vykopávek, které by mohly identifikovat dodnes neznámá místa hromadných hrobů, v nichž patrně skončila těla většiny obětí.

Zároveň mi ale vysvětlil, že vedení nemocnice paradoxně nemá velký zájem tuto temnou stránku dějin popularizovat, a to především kvůli velmi pověrčivým místním Číňanům. Ti totiž odmítají pobývat v domech, kde předtím někdo zemřel, tím spíš by měli problém s nemocnicí, ve které byly zmasakrovány tři stovky bezbranných pacientů a personálu.

V parčíku před vchodem jsem u malé pamětní desky mezi květiny při vzpomínce na prastrýce rozsypal hrst hlíny přivezené ze zahrady Silvestrova rodného domu ve Vémyslicích a na keř poblíž zavěsil druhou vzpomínkovou stuhu.

Poté jsme prošli hlavní budovu nemocnice, kde jsme stanuli v přízemní chodbě, do níž onoho osudného dne zadním vchodem vtrhla skupina japonských vojáků a jak si razila cestu vpřed, bajonety vraždila pacienty i ošetřující lékaře. Zamrazilo mě, že stojím přímo na místě, kde dost možná Silvestr naposledy vydechnul.

Viděli jsme i další prostory nemocnice, které jsem si do té doby jen představoval na základě vyprávění svědků, jež jsem četl v archivech a v publikaci od Petera Brutona — třeba schodiště, po kterém scházeli důstojníci z horního patra, i místo, kde býval onen operační sál, ve kterém Japonci ubodali pacienta ležícího v narkóze.

Poté jsme prošli i louku v areálu za hlavní budovou, kde mohly být ony ubikace sester, ve kterých nebozí zajatci prožili trýznivou noc, než i je další den Japonci povražili. Tan nám ukázal i dvě místa, o kterých si myslí, že by mohla být místem jejich hromadného hrobu.

Po skončení prohlídky jsme ještě zajeli na další potenciální lokalitu masakru z 15. února — leží pár set metrů od nemocnice, za náspem bývalé železnice. Tady, na dnes poměrně zapadlém místě, stojí opuštěná budova školy Eton House.

Podle některých historických rekonstrukcí mohly ale právě stávat ony dávno zaniklé ubikace pomocného nemocničního personálu. Další hrst Silvestrovy rodné hroudy jsem proto rozsypal i zde.

Nemohli jsme vynechat ani hřeben kopců Pasir Panjang, kde Josef Vyhnálek viděl Silvestra naposledy ve chvíli, kdy jejich jednotka dobrovolníků bojovala proti Japoncům. Dnes se zalesněnému hřebeni říká Kent Ridge Park a je tu lesopark s oblíbenými vycházkovými stezkami. Na jednom ze svahů kousek od cesty jsem tu vybral pěkné místo a symbolicky na Silvestra s hrstí vémyslické hlíny vzpomněl i zde.

Zemřeli za svobodu všech lidí

Původně neplánované zastavení mi nabídla paní Pavla Williams, která v Singapuru žije už osm let a kterou zaujal můj blog se Silvestrovým příběhem. Požádala svého manžela Bena, který je psychotronik, aby díky svým schopnostem zkusil zjistit něco víc. Když pak bylo jasné, že se do Singapuru osobně vydám, ochotně nám domluvila schůzku.

Sešli jsme se na místě, které Ben na základě svých snů, v nichž se dle svých slov napojil na Silvestrovu duši, určil jako místo jeho smrti. Bylo to na svahu staré singapurské pevnosti Fort Canning, v jejímž podzemním krytu sídlil posledních několik dní před kapitulací Singapuru štáb generála Percivala (australští vojáci tomuto místu posměšně přezdívali „Confusion Castle“ neboli „Zmatený hrad“).

Percival se sem přesunul poté, co padl strategický vrch Bukit Timah. Už předtím tu ale sídlilo velení jižního sektoru singapurské obrany (tedy sektoru, pod který spadali i dobrovolníci).

Podle Benových vizí se raněný Silvestr nacházel v Alexandřině nemocnici spolu s jedním dalším českým kamarádem. Když se během 13. února začaly boje blížit k nemocnici, během noci spolu tiše rozmlouvali o tom, že možná by bylo lepší někam utéct.

V sobotu 14. ráno se k tomu opravdu odhodlali, vykradli se nenápadně ven z nemocnice a plížili se směrem, o němž tušili, že je zavede do bezpečnější oblasti. Po nějaké době je ale přepadla japonská hlídka, došlo k potyčce a následně se rozdělili a snažili se utéct každý jiným směrem.

Silvestr utržil bodnou ránu někde zezadu za pravým ramenem, ale několik dalších hodin se potácel dál. Jeho cílem byla právě Fort Canning, kde snad chtěl informovat velitele o bezprostřední hrozbě, která nemocnici hrozí. Kousek od cíle, na svahu pod pevností, se pak prý zhroutil a svému zranění a celkovému vyčerpání podlehl.

Psychotronik Ben provedl i krátký obřad, při kterém prý uvolnil energii, která na místě zůstala jako část uvíznuté Silvovy duše, a pomohl mu tak konečně odejít v pokoji. Na závěr dodal, že cítí, jak mi Silvestr děkuje za to, že jsem mu umožnil se konečně vrátit zpátky domů.

Osobně jsem v těchto věcech velice skeptický, ale ta chvíle byla působivá. Hypotéza je to zajímavá a vzhledem k nejistotám všech dalších variant Silvestrovy smrti se mohlo odehrát i něco takového.

V jednom z válečných deníků, od plukovníka Williamse z malajské brigády v Singapuru, jsem dokonce četl zmínku o tom, že jednotky obránců z jižního sektoru kvůli nefunkčnímu telefonnímu spojení občas posílaly osobní posly se zprávami přímo do Fort Canningu — zamířit právě sem se zprávou o Alexandřině nemocnici tedy pro Silvestra, který spolu s dalšími dobrovolníky SSVF u malajských oddílů v oblasti Pasir Panjang bojoval, mohl být běžný postup.

Je otázkou, zda se mohl potácející se Silvestr ocitnout tak blízko Percivalova štábu, aniž by ho nějaká stráž objevila nebo zastavila. Na druhou stranu to nebylo na dohled, Benem označené místo je na svahu na opačné straně pevnosti, než je vchod do bunkru.

Navíc jak víme, v té době už ve městě panoval neskutečný chaos způsobený neustálým bombardováním a rozkladem prakticky veškeré organizace. Ulicemi se potulovaly rabující bandy i skupinky dezertérů a dalších opilých, bezprizorních vojáků. V takovém zmatku se mohlo stát asi opravdu cokoliv. I tady, vprostřed náspu pevnosti Fort Canning, jsem tedy díky Benovi zanechal trochu hlíny ze Silvestrova rodného domu.

Nakonec jsme si nechali památník padlým v Kranji. Nachází se na protilehlém konci ostrova, než je centrum města. Na mírném svahu jsou tady v mnoha řadách tisíce hrobů těch, jejichž těla se podařilo identifikovat, a na zdech památníku je vytesáno více než 24 tisíc jmen vojáků, kteří zahynuli, ale jejichž ostatky se nikdy nenašly.

Mezi bílými náhrobky jsem našel mimo jiné jména australských zdravotních sester, které byly evakuovány a jejichž loď Japonci bombardovali. Jde o další z mnoha děsivých masakrů tichomořské války: Dvaadvacet z nich se z potápějící lodi zachránilo a na člunech doplulo ke břehu ostrova Bangka, tam je ale na pláži skupina japonských vojáků znásilnila a poté nahnala zpět do moře, aby je tam postřílela kulometem. Hrůzný příběh se dochoval díky svědectví jediné přeživší sestry Vivian Bullwinkelové, která byla pouze raněná a předstírala mrtvou, dokud vojáci neodešli.

Silvestrovo jméno jsme našli vyryto na jednom z mnoha sloupů. Je uveden mezi těmi, kteří zmizeli beze stop. Vidět oněch 24 tisíc jmen na prakticky nekonečném seznamu je hodně mrazivé. Člověk tuší, že za každým z nich se skrývá příběh jako třeba ten Silvestrův, jenže v takovém počtu je to zároveň už docela mimo lidskou představivost. Když si uvědomíme, že obětí jen druhé světové války bylo ještě tisíckrát víc, je to už opravdu jen čirá hrůza.

Pod pěkným stromem poblíž vrcholku Kranji jsem symbolicky nechal poslední hrst vémyslické hlíny a u hlavního památníku pod nápisem „Zemřeli za svobodu všech lidí“ vedle několika věnců zavěsil jménem rodiny a přátel třetí a poslední vzpomínkovou stuhu na našeho drahého Silvestra-dobrovolníka.

Živý příběh

V Singapuru jsem také uspořádal setkání zájemců o osud Silvestra a dalších baťovců za války. Na besedu, kde vystoupilo naše „trio“ — Pavel Hajný, Olek Plešek a já —, přišlo asi dvacet lidí a u českého piva jsme zažili příjemný večer.

Velmi mě potěšila rozmanitost účastníků: nejstarší paní bylo přes devadesát, ale přišla i skupina mladých nadšených studentů. Většinou to byli Češi, ale objevilo si i několik místních.

Asi nejúžasnějším okamžikem bylo shledání s příbuznými Silvestrova kolegy Františka Wakermana — ten byl rovněž pedikérem a do Singapuru odjížděl ve stejný den jako Silvestr, museli tedy spolu trávit čas i během zaoceánské plavby. Wakerman po válce zůstal v Singapuru, našel si tam ženu a založil rodinu. Tu se mi po mnoha desetiletích podařilo vypátrat a zkontaktovat díky tipu pana Ivana Procházky.

Bylo pro ně obrovské překvapení, že se jim po takové době někdo ozval a že se zajímá o osudy někdejších Čechoslováků, včetně Františka Wakermana. Ten už bohužel nežije, ale na besedu přišla jeho manželka Daisy, dcera Jane a syn David. Přinesli s sebou nějaké snímky z rodinného archivu a syn David během večera vzpomínal, že jeho táta o Silvestrovi občas doma mluvil:

„Když nám táta povídal o svých československých kamarádech, zmiňoval šest jmen a jedno z nich byl právě Silvestr. Vybavuji si živě, jak jsme spolu jeli autem přes Pasir Panjang a najednou mi řekl, že se na tomhle místě odehrál masakr a že tam zahynul jeho kamarád, který se jmenoval Silvestr. Jasně si pamatuji, jak jsou tahle dvě jména spolu spojená: Silvestr a Pasir Panjang.“

Velice dojemné překvapení na závěr naší výpravy mi nachystal Olek Plešek. V předvečer odjezdu mi slavnostně daroval drahocenný, rodinný výtisk proslulé knihy Čechoslováci na březích Gangu: od prvopočátků až po dnešní dobu, kterou roku 1946 v indickém Batanagaru vydal Jan Baroš. Je to podrobná kronika působení baťovců na Dálném východě během 30. let i během války.

A nejen to: do knihy Olek přidal věnování, které vlastnoručně podepsalo čtrnáct potomků baťovských rodin, kteří dnes stejně jako Olek žijí v Austrálii. Tento vzácný dar mi věnovali společně jako výraz ocenění mé několikaleté práce na tématu, jež je jim tolik blízké.

Jsem vděčný, že jsem Oleka a řadu dalších skvělých lidí díky pátrání poznal, ať už osobně nebo na dálku. Získal jsem za ty tři roky mnohá krásná přátelství a obohatil si vlastní obzory. Pocit naplnění mám i z toho, že jsem mohl jménem rodiny provést i jakési poslední, symbolické rozloučení se Silvestrem na místech, kde patrně skonal.

Když se ohlédnu zpět, přijde mi skoro neuvěřitelné, kolik informací i detailů se o zasunutém příběhu poměrně dávné minulosti dá ještě dnes nalézt. Díky tomu můžeme Silvestrův osud dokumentovat se zajímavými podrobnostmi a já osobně teď vidím jeho život mnohem plastičtěji, než by mě kdy napadlo.

I zájem řady lidí — včetně vás čtenářů — vrací Silvestrovi a jeho památce nový život, a to mi nakonec dělá největší radost. Pátrání po Silvestrovi, které ostatně mělo už od začátku otevřený konec, tedy nepochybně bude pokračovat i v následujícím roce, kdy budete mít možnost koupit si knižní vydání celého příběhu.

Jde o značně rozšířené a doplněné vyprávění, které jsem publikoval dříve na pokračování. V knize bude přes 250 reprodukcí dobových dokumentů a unikátních fotografií. Publikace vyjde na jaře 2020 v nakladatelství Mystery Press. Novinky můžete průběžně sledovat na facebookové stránce, případně mi napsat na jan.beranek@ecn.cz — až bude kniha v prodeji, dám Vám vědět.