Na závěr mého pátrání se chci vrátit do Silvestrových rodných Vémyslic na jižní Moravě. V této obci jsem já sám strávil u babičky a dědečka velkou část svého dětství a zažil tam ta nejlepší prázdninová a víkendová dobrodružství, jaká si může chlapec přát: lezení po stromech, bitvy jablky na strništích v pevnostech postavených z balíků slámy, chytání bělic na udici z lískového prutu a občasné útěky před porybným, skákání do obrovských hromad obilí na místní sušičce, čtení starých časopisů na tajemné půdě, ale i vinobraní, rozmanité práce na hospodářství — které mě, možná překvapivě, bavily — a mnoho dalšího.

Jak tato obec vypadala v době Silvestrova dětství, tedy za první republiky? Co víme o Silvestrově rodině a jeho předcích?

V hledání informací o Silvestrově dětství jsem se musel spoléhat zejména na dokumenty uložené ve Státním archivu ve Znojmě. Ten spravuje v souvislosti s Vémyslicemi úctyhodnou sbírku dokumentů, která čítá asi osm běžných metrů. Jsou v ní i středověké pergamenové listiny, což je dáno kromobyčejnou historií Vémyslic (viz dřívější kapitola o návštěvě Vémyslic). Zorientovat se v archiváliích i dalšími tipy mi laskavě pomohla velmi vstřícná paní Pekárková, kterou tímto děkuji.

Následující informace čerpám především z obecní kroniky z let 1923—1971 a několika školních kronik ze stejného období. Ty popisují nejen školní záležitosti, ale také místní historické události — často způsobem, který se dobře doplňuje s obecní kronikou.

Školní kronika uvádí, že roku 1919 se do Vémyslic vrátilo z ruského Vladivostoku sedm místních legionářů. Týden po Silvestrově narození obec oslavila první výročí založení Československé republiky a začátkem listopadu také výročí bitvy na Bílé hoře.

Pokrokově smýšlející pan řídící učitel Orlíček do školní kroniky počátkem roku 1920 také zaznamenal následující povzdech: „Nelze tu nezaznamenati, že se v hostincích hojně karbaní. Není stolu, aby se nehrály karty. Jakýkoliv rozhovor o užitečných věcech nebo událostech jest v hostinci naprosto nemožný.“ Nebyla to jeho jediná stížnost na to, co spatřoval jako věc hodnou nápravy, jak můžeme vidět v následujícím zápise:

Pozemková reforma — panský dvůr a louka Závist

Důležitou událostí, která v následujících letech proměnila tvář Vémyslic, a tím i Silvestrovy dětské zážitky, byla pozemková reforma provedená roku 1924. V únoru dostal hrabě Kinský soudní výpověď z vémyslického velkostatku (tišnovský klášter jej prodal v roce 1750 rodu Lichtenštejnů, od kterých jej později získal hrabě Kinský) a následovala parcelace takzvaného „panského dvora“, který v té době stával na kopci nad obcí.

O panské pozemky se přihlásilo 90 občanů a o některé z nich požádala také sama obec. Ta získala park a nivu, které k panství přiléhaly. Tyto nové obecní pozemky v následujících letech posloužily k vybudování nové školy, sokolovny a sboru Československé církve — tří budov, které dodnes tvoří dominantu takzvaného „horního konce“ obce.

Součástí pozemkové reformy bylo i vypořádání louky zvané velmi případně Závist. Tu doposud mohli používat jen někteří starousedlíci na základě dávné smlouvy s klášterem Porta Coeli, která udělovala výsadní právo na louce pást těm, kdo vykonávali stráž na klášteře — a to se tedy nevztahovalo na pozdější přistěhovalce a novousedlíky.

Kronika uvádí, že v desetiletém cyklu se na louce každý rok vždy vystřídalo osm starousedlíků, jedna desetina náležela starostovi a poslední desetina obci. „Letos — 1924 — pobírali užitky starousedlíci naposled. Nebudou jim novousedlíci více záviděti Závist“, čteme. Kronika vyjmenovává všech osmdesát rodin, na něž se dávné užívací právo vztahovalo a které louku využívaly — rodina Němcových z domu č. p. 23 byla mezi nimi.

Další zmínku o rodině Němcových nacházíme v kronice v souvislosti s dražením farských pozemků v obci roku 1923. V zápise ve školní kronice vidíme, že jeden ze tří dražených pozemků — farskou zahradu o výměře 46 arů (4600 metrů čtverečních) — koupil dne 14. března 1923 za 18 100 korun českých pan Sylvestr Němec, tedy Silvův otec.

Nová budova školy

Na bývalých panských pozemcích, které získala obec, vznikl záměr postavit novou školu. O věci v srpnu 1924 jednalo obecní zastupitelstvo, které těsnou většinou osm z patnácti hlasů zmocnilo obecní radu zahájením potřebných kroků. Proti tomu podalo protest k zemskému výboru dvaačtyřiceti občanů v prohlášení, které angažovaný pan řídící Orlíček i s podpisy přepsal do školní kroniky. Celý zápis o obou událostech pak nadepsal buditelskými slovy „V práci a vědění je naše spasení!“

Zápas o školu mezi sveřepými zastánci a odpůrci pokračoval — a pan Orlíček jej svědomitě dokumentoval. Cituje například výrok pronesený při místním šetření v prosinci 1924 nejmenovaným členem místní školní rady: „My potřebujeme lidí na kydání a vožení hnoje — ne na študie. Všichni študovaní utekou od práce.“

Sedm nespokojených zastupitelů ze strany lidové záhy podalo stížnost, v níž mimo jiné píšou: „Podepsaní nemohou hlasovat vůbec pro výpůjčku na stavbu tak nákladné budovy, poněvadž dobré dvě třetiny poplatnictva jsou rozhodně proti stavbě v dnešní nevhodné době. Provedením pozemkové reformy nižší třída zemědělská je velice finančně zatížena. Obecní chudobinec je v tak hrozném stavu, že potřebuje tisícové opravy.“

Těsná většina zastupitelů nakonec založení nové školy dotáhla úspěšně do konce, i když to nešlo snadno. Po vypsání soutěže na stavbu budovy byl konečný dodavatel vybrán až napotřetí — stal se jím pan Kašpar z Mohelna. Hrubá stavba byla hotová již v prosinci 1925, což kronikář velebí slovy „Škola, pomník pokrokových snah občanů výmyslických, zhruba stojí, hlásajíc nezlomnou vůli, že Výmyslice ve své většině přejí vzdělání, základu blahobytu“. Budova byla dokončena a předána svému účelu — školám obecní i měšťanské — v srpnu následujícího roku, tedy 1926.

Do budovy staré školy za kostelem se později přestěhovala ze sousedních Tulešic četnická stanice.

Výmyslice, nebo Vémyslice?

Asi jste si všimli, že kronikář používá tehdy zaběhnutý název Výmyslice. O správném českém názvu obce v podobě Vémyslice rozhodlo ministerstvo vnitra v roce 1925. To způsobilo mezi místními poprask a obecní rada podala proti tomu v červenci onoho roku odvolání do Prahy. Argumentovala tím, že tvar Vémyslice pochází z hanáckého nářečí a je „vulgární, kterého jazyk spisovný nepřipouští“.

Ministerstvo pak v září odpovědělo zajímavým třístránkovým lingvistickým pojednáním, kde ukazuje, že ačkoliv Vémyslice jako hanácká zkomolenina tvaru Výmyslice opravdu zní, ve skutečnosti je to správný a spisovný tvar založený na původním historickém názvu odvozeném od osobního jména Vojemysl.

Ze staročeštiny se pak typickým stažením tvaru „-oje“ na „-é“ proměnilo na Vémyslice (podobně jako se transformovala jiná staročeská slova, například „moje“ na „mé“ nebo „dobroje“ na „dobré“, či v tomto případě nejpřípadněji „vojevoda“ na „vévoda“). Konečné rozhodnutí pak padlo v prosinci 1925, kdy zemský výbor potvrdil oficiální název městyse coby Vémyslice.

Tento spor jistě hýbal veřejným životem v obci, ale šestiletý Silvestr jej patrně ještě nevnímal. V té době byl právě čerstvým prvňáčkem.

Silvestr ve škole

V době Silvestrova dětství už platil takzvaný malý školský zákon z roku 1922, který ujednotil školský systém v Československé republice. Povinná školní docházka byla tehdy osm let, z toho prvních pět v takzvané obecné škole, další tři roky ve škole měšťanské. Někteří z absolventů pak chodili ještě na takzvané pokračovací školy, které už byly zaměřené na různé obory.

Ze známého Silvestrova data narození (říjen 1919) a data nástupu k firmě Baťa na pozici prodejce (září 1936) lze poměrně snadno rekonstruovat, že obecnou školu navštěvoval od září 1925 do června 1930 a měšťanku od září 1930 do června 1934. Od září 1935 do června 1936 podle všeho chodil ještě na obchodní školu — tu totiž jako Silvestrovo dosažené vzdělání zmiňuje jeho záznam u firmy Baťa.

Ve školním roce 1925/1926, kdy Silvestr začal chodit do školy, bylo v první třídě obecné školy 43 žáků. Vémyslická obecná škola měla v té době dvě třídy, pravděpodobně rozdělené podle věku žáků, mladší (6—8 roků) v třídě první, a starší (9—11 roků) ve druhé.

Učitelkou 1. třídy, kam Silvestr patrně chodil, byla paní Vlasta Musilová. V té době už probíhala stavba nové školní budovy, takže se — podle školní kroniky — naposled vyučovalo v provizoriu sálu staré školy a bývalého učitelova bytu upraveného na třídu.

Dosavadní řídící učitel pan František Orlíček byl přeložen jinam a koncem října předal obecnou školu svému nástupci, Františku Novotnému. V květnu škola podnikla žákovský výlet na Pernštejn a Macochu a v červnu celodenní výlet na Leskoun — asi deset kilometrů vzdálený kopec nad obcí Rakšice.

Leskoun... mí rodiče neměli auto, takže jsem mnohokrát chodíval z Vémyslic na rakšické nádraží pěšky. Během osmikilometrové cesty jsem měl kopec Leskoun, který tvořil zdálky viditelnou dominantu nad nádražím, jako na dlani. S lítostí jsem sledoval, jak se v jeho svahu rozrůstá lom na štěrk, který sloužil především při stavbě jaderné elektrárny v nedalekých Dukovanech (odtud pocházel můj dědeček). Během let mu Leskoun skoro celý podlehl, takže dnes už můžeme vidět jen jeho trosku. Ale pojďme zpět do Silvestrova dětství.

Kromě výuky a radovánek byl Silvestr svědkem nezbedného chování některých svých spolužáků. Při pročítání školních knih jsem se musel smát, protože mi připomínaly některé historky z knihy Bylo nás pět. Třetí stupeň mravného chování obdrželi Hlávka, Růžička, Sklenský a Kopeček pro vybírání ptačích hnízd a posmívání se žebrákům.

V zápise ze školní porady 3. března 1926 čteme: „Slečna učitelka Musilová navrhuje, aby Hejmala Leopold, žák I. třídy, byl dán do polepšovny pro stálé krádeže, lhaní a neposlušnost“. Školní kronika ale rok celkově uzavírá s tím, že „mravné chování 1. třídy je chvalitebné, pilnost vytrvalá, prospěch dobrý“.

Z dění v obci v době, kdy byl Silvestr prvňáčkem, stojí za zmínku to, že roku 1925 dostal místní kostel tři nové zvony vyrobené zvonařem z Broumova v Čechách.

V Silvestrově druhém školním roce 1926/1927 se počet žáků v 1. třídě zvýšil na 55. Protože byla koncem srpna slavnostně otevřena nová školní budovy na „horním konci“ obce, Silvestr začal docházet sem. Školní záznamy říkají, že v září dostal žák Kostrický dvojku z mravů „pro přestoupení zákazu nezdržovat se ani v hostinci, ani venku o hodech“.

Učitelé na poradě také řešili problém s tím, že se žáci po skončení vyučování rozbíhali hned od školní budovy; dohodnuté řešení spočívalo v tom, že je učitelé budou doprovázet od školy k silnici, kde je teprve propustí. V prosinci vypukl skandál, když žákyně Sobolová a Hlávková odcizily v šatně dvacet korun, za což následně dostaly trojku z mravů.

Chování žáků se řešilo ve sborovně i v lednu: několik žáků pokřikovalo a neslušně se vyjadřovalo, házelo kamení, vylamovalo hůlky v plotě — někteří prý z návodu starších. Hlávka se nadále chová drze a vzdorovitě. Při zakončení školního roku promluvil k žákům pan řídící o významu památky mistra Jana Husi a poučil je o vhodném chování během prázdnin, načež děti dostaly své školní zprávy.

V červenci 1926 byla dokončena dlažba v centru obce šamotovými dlaždicemi, a sice od spodní hospody až k pomníku.

Mezi velké prázdninové zážitky všech vémyslických dětí nepochybně patřilo rozsáhlé desetidenní dělostřelecké cvičení v srpnu 1927. Vojsko zřídilo ve Vémyslicích střelnici a trénovalo tam ostrou střelbu. Zápis o něm si můžete přečíst zde:

Ve třetí třídě, tj. 1927/1928, Silvestr zažil poměrně vzrušující rok. Nejprve dne 22. září 1927, kdy bylo městečko poprvé osvětleno elektrickým světlem. Zastupitelstvo předtím v březnu 1926 jednoznačně odsouhlasilo připojení obce k rozvodné síti Západomoravské energetické společnosti v Brně. Náklady na zřízení místní rozvodné sítě ve výši 161 500 korun pak hradilo pomocí třicetileté půjčky z místní záložny.

Dne 8. října pak obec zažila zemětřesení. Kronika o něm píše: „Zemětřesení, přírodní úkaz v našich krajinách neslýchaný, událo se v sobotu dne 8. října 1927 o 3/4 9 hod. večer. Sklenice, talíře aj. zařinčely, nábytek se zachvěl; nejzřetelněji bylo pocítit otřes v posteli.“

V lednu 1928 předvedli žáci měšťanské školy divadelní hru „Nánynka z Týnice“. Divadelní vystoupení pořádali podle záznamů v kronikách učitelé se žáky jednou až dvakrát ročně, tohle se však patrně vymykalo rokokovými kroji zapůjčenými až z Brna.

V dubnu 1928 probíhala ve škole sbírka na pomoc obyvatelům Bulharska postiženým velkým zemětřesením — vybralo se 362 korun. V městečku byla rovněž poprvé otevřena místní lékařská ordinace — provozoval ji doktor Weiss, původem z Ivančic.

Vyvrcholením školního roku a zážitkem na celý život pro Silvestra jistě byla červnová návštěva prezidenta T. G. Masaryka. Jeho uvítání v Moravském Krumlově se účastnilo veškeré žactvo školy obecné i měšťanské s celým sborem učitelským.

Další školní rok 1928/1929, kdy Silvestr chodil do čtvrté třídy, naopak podle všeho probíhal docela nudně — až na krutou zimu, která přinesla závěje sněhu a třicetistupňové mrazy. Školu potkala změna, když od říjnu byl přeložen dosavadní správce obou škol, řídící učitel Orlíček na nové působiště, do školy ve Velkých Bílovicích. Svůj poslední zápis do školní kroniky zakončil, vlastně poněkud paradoxně, citátem Ježíšových slov: „Amen, pravím vám, neníť žádný prorok vzácen v zemi své“.

V červenci 1929 byl dostavěn Husův dům, který začal od 1. září 1929 sloužit protestantským věřícím. Ti se poprvé projevili při sčítání lidu v únoru 1921, kdy se 170 obyvatel z celkového počtu 934 přihlásilo k církvi československé. Kronikář k tomu poznamenává: „8. května 1921 ustanovila se náboženská obec československá, zvolivši si i výbor s předsedou Jiřím Šeinerem čís. 56. Různým zastrašováním (zákaz zvonění při pohřbech, odpírání křížů, pokrovů, már, zákaz kostela) hnutí sice ochablo, ale přece odvážilo se dodnes (15. 8. 1921) vystoupiti z katolické církve 136 členů.“

Silvestrova rodina se ve sčítání roku 1921 ještě přihlásila k církvi katolické (viz níže), ale záhy přestoupila právě k církvi československé. Pamatuji si, jak moje babička chodívala v neděli právě do Husova domu, na jehož průčelí je vyveden husitský kalich a červený nápis Pravda vítězí.

Nový obecní kronikář, pan Dubšík z měšťanské školy, po dokončení Husova domu do kroniky provedl slavnostní zápis, v němž oslavuje pokrok, jež obec učinila během 20. let. Vybudováním nové školy, sokolovny a Husova domu podle něj na horním konci městečka vznikl „pěkný koutek naší obce“: tři centra pro zdraví, rozum a zbožnost, odpovídající třem vznešeným idejím: pravdě, kráse a dobru.

Tři nové budovy povznášející obec doplňoval starý park, který obec rovněž získala při parcelaci panského dvora. Několik let zůstal bez péče a chátral, až se obecní zastupitelstvo rozhodlo svěřit jej v červenci 1929 do péče místního učitelského sboru.

V kronice se o tom mimo jiné píše: „Park hyne a pustne nešetřením jeho výrostky od 16—20 let, kteří úmyslně a zlovolně ničí, co po převzetí tam ještě zůstalo: besídka, lavičky, opěradla, keře... Občanstvo sledovalo postup prací při znovuzřízení parku se zájmem a všudy vyjadřovalo svůj vděk.“ Inu, mládež, ač si na ni staří často stěžují, se podle všeho opravdu příliš nemění!

Následující školní rok 1929/1930 byl Silvestrovým posledním, pátým ročníkem obecní školy. Nový ředitel sjednocené školy Karel Plaček inicioval na podzim 1929 také založení školy hospodářské pro absolventy osmileté povinné docházky. Do prvního ročníku se mu přihlásilo pět hochů a patnáct děvčat.

V nově založené kronice této školy najdeme v úvodním zápise také jeho postesk: „Pro zajímavost a pro doklad pro dobu pozdější nemohu nemluviti o tom, že žactvo šlo do této školy s nechutí.“ O několik stránek dále je v kronice nalepena tato fotografie, která mne pobavila — dokládá totiž jak nechuť, tak její příčinu.

V říjnu 1929 proběhly volby do Národního shromáždění, které ve Vémyslicích vyhrála agrární strana, následována lidovci. Zaujalo mne, že volební účast přesáhla 92 procent, což je dnes stěží představitelné.

V březnu 1930 pak pod patronátem obce na připravila místní škola velké oslavy 80. narozenin prezidenta T. G. Masaryka. Většina budov v obci byla vyzdobena vlajkami nebo praporky a 7. března nastala celodenní slavnost. Za soumraku se konal průvod, v jehož čele šli žáci školy (tedy velmi pravděpodobně i Silvestr), za nimi místní kapela, zastupitelé, četnictvo, hasiči, a místní jednota Sokol i Orla.

Celkem v průvodu šlo na 1400 lidí, ačkoliv počet obyvatel byl v té době 980 osob — téměř polovinu prý představovali přespolní ze sousedních Dobelic, Rybníků, Tulešic, Čermákovic a Džbánic. Večer pak v přeplněném sále proběhla školní akademie s divadlem, „rytmickým rejem děvčat“, proslovy a zpěvem.

Ve školním roce 1930/1931, když bylo Silvestrovi jedenáct, začal chodit do první třídy měšťanské školy — v ní tehdy bylo osmadvacet žáků. V listopadu škola pořídila piano a v prosinci nový nábytek. Na jaře 1931 školy obecná a měšťanská spojeny pod společnou správu jednoho ředitele. Obecná sídlila v přízemí, měšťanská v patře nové školní budovy.

Druhou třídu měšťanky Silvestr navštěvoval ve školním roce 1931/1932. Z kronik je patrné, že šlo o tragický rok. Pod velkým nadpisem „Vražda“ kronika přináší tuto zprávu:

„Dne 25. listopadu 1931 byla zavražděna cestou z Moravského Krumlova na kopci („Perku“) nad Rybníky selka Marie Němcová z čísla 28. ve Vémyslicích. Nesla peníze, asi 2.000 Kč, za řepu dodanou do cukrovaru. Měla prý však nésti více (asi 13.000 Kč). V cukrovaru jí však vyplatili pouze část. Byla vyslovena domněnka, že spáchal čin někdo, jenž věděl o tomto obnosu celkovém, neboť pro 2.000 Kč by snad dotyčný nemařil lidský život.

Pátrání četnictva bylo ztíženo tím, že zpočátku se myslelo, na základě zjištění obvodního lékaře MUDR. Janíčka z Mor. Krumlova, že jde o nehodu autem. Až teprve později byly zjištěny střelné rány do hlavy. Po vrahu se bezvýsledně pátralo a dosud dopaden nebyl.“

Marie Němcová byla Silvestrova vzdálená příbuzná — nebyla to tedy tragédie v blízké rodině, nicméně jistě všemi doma hodně otřásla. Na kopci nad Krumlovem stojí dodnes malý pomníček, připomínající tuto vraždu — jako chlapec jsem kolem něj mnohokrát procházel cestou na autobus do Krumlova.

Další úmrtí, které děti ve škole nepochybně zasáhlo, nastalo v únoru 1932, kdy při porodu zemřela učitelka vémyslické obecné školy Marie Vašková.

V srpnu roku 1932 bylo po mnohaletém úsilí — podle kroniky podala obec první žádost již v roce 1892 — Vémyslicím povoleno zřídit vlastní poštovní úřad. Obec se musela odvolat proti zamítavému stanovisku vydanému ředitelstvím pošt rok předtím.

Pošta, zdá se, totiž vznikla k nelibosti místních ze sousedních Lesonic a Rybníků, kteří předtím spadali — stejně jako Vémyslice — pod poštu krumlovskou, ale teď patřili k poště vémyslické. Jejich následnou stížnost ministerstvo pošt a telegrafů zamítlo. Pošta zahájila provoz v budově radnice dne 1. října a v obecní kronice se píše, že kromě poštovní úřednice zaměstnávala i dva listonoše.

To se psal již školní rok 1932/1933. Silvestrovi bylo třináct let a ve třetím, posledním ročníku měšťanky bylo spolu s ním dalších čtyřiadvacet žáků. V listopadu se v obci odehrála další tragédie. Kronika ji líčí následovně:

„Večer dne 15. listopadu 1932 osobní auto, řízené šoférem p. Šustáčkem z Mor. Krumlova přijíždělo od Džbánic. Na zatáčce před domkem M. Pelaje dostalo auto smyk a sjelo levými koly do příkopu. Při tom byl z auta vymrštěn na strom v příkopě („karlátka“) dělník Stanislav Hrubeš z Mor. Krumlova a prudkým nárazem na strom usmrcen. Švestka i místo tragického neštěstí bylo zbroceno krví.

Podle výpovědi seděl prý nešťastník vzadu a byl odstředivou silou vymrštěn vlevo přímo na strom. Pan hostinský Šustáček a berní vykonavatel p. Podhradský z Mor. Krumlova měli jen menší odřeniny.“

V březnu 1933 byl ve Vémyslicích zřízen místní telefon a telegraf, a to díky napojení na stávající vedení z Tulešic do Moravského Krumlova. Zároveň se z kroniky dozvídáme, že někdy předtím došlo kvůli stálým sporům k rozpadu obecního zastupitelstva. Zápis z března 1933 je nazván „Poměry v obci se uklidňují“ a informují o tom, že vládní komisař usoudil, že situace vychladla natolik, že je možné uskutečnit nové volby — ty byly vypsány na 26. března.

Hlavy ale úplně vychladlé ještě nebyly. Kronikář píše: „Objevila se stará vémyslická paličatost a nesmířlivost. Každá strana tvrdila, že bude míti většinu, a tedy i starostu.“ Náhradních voleb se účastnilo šest politických stran ve dvou koaličních blocích. Výsledky byly opět těsné, první koalice dostala 295 hlasů a osm mandátů, druhá 261 a sedm zastupitelů. Následující zápis „Nálada po volbách“ nás informuje, že:

„Bylo příliš patrné zklamání druhého sdružení. Ještě ve volební místnosti dochází k projevu, dle něhož členové tohoto sdružení míní opět vystoupit z politických stran a znemožnit tak utvoření obecního zastupitelstva. Večer se opravdu všichni scházejí, ujednávají a podpisují své prohlášení o vystoupení ze stran. Protože však členové 'Nepolitické-hospodářské' kandidátky nemají politické strany a tudíž nemohou z ní vystoupiti, pomýšleno bylo i na přechodné přesídlení z Vémyslic. [...]

Sdružení sedmi však po přemýšlení a uvážení své situace se rozhodlo spoluvládnouti. Vyhradilo si však zatím pozorovací stanovisko — jak se 'osma' zachová k jejich požadavkům, hlavně přestavby dolní obecní hospody.“

V politickém životě Vémyslic tedy bylo zjevně docela živo. Členové zastupitelstva se nakonec dohodli na zbourání staré dolní hospody (kde kdysi býval i pivovar), jejíž budova byla pustá a chátrala. Byla prý zajímavá i svým půdorysem, jenž vyčníval z řady domů doprostřed hlavní ulice k silnici.

Její původní podivínský majitel si prý kdysi „vymínil vysunutí budovy do ulice, aby z oken výklenku viděl pohodlně na obě strany po celém městečku“. Na místě zbourané budovy pak obec postavila roku 1936 hospodu novou — provoz zahájila v roce 1937.

Vraťme se ale ještě do roku 1933. Kronika obsahuje i zvláštní pojednání nazvané „Zimní sporty“, z níž se dozvídáme, jak se Silvestr se svými vrstevníky během zimy bavil.

„Poslední dobou ujímají se hojnou měrou hlavně mezi mládeží zimní sporty, pokud jsou ovšem příznivé podmínky [...] Bruslí se hlavně nad Steinmetzovým splavem a k Rybníkům. Hoši pěstují horlivě 'hockey', jímž nahrazují si letní kopanou. Veliký vliv po této stránce mají rozhlasové reportáže sportovních podniků (zimní olympiády apod.). Sáňkuje se ponejvíce na Kopci a z návrší Šibeničníku. S mládeží jezdívají i dospělí občané, hlavně v neděli.

Živo bývá v pozdních hodinách večerních i na městečku, kde větší mládenci s děvčaty a dospělí občané jezdívají od hasičského skladiště až k dolní obecní hospodě — pokud ovšem nejsou příslušnými orgány vykázáni. V poslední době začíná se hodně mezi mládeží ujímati lyžování. Dříve býval tento krásný sport celkem neznámý. Začal jsem proto sám od r. 1928 soustavně upozorňovati na přednosti jízdy na lyžích, zejména žactvo zdejší školy a příslušníky tělocvičné jednoty Sokol.

Řady malých lyžařů vzrůstaly. Učil jsem je prvním počátkům chůze i sjezdům na lyžích, vyrobených buď vlastnoručně z prkének, neb za malý poplatek zhotovených místními řemeslníky. Letošní zimu už lyžování mezi mládeží i dorostem zdomácnělo a mnozí už se spouští i z prudších svahů na Kopci, u Cihelny, a snaží se o provedení různých švihů,“ píše v obecní kronice učitel Dubšík.

Na konec školního roku, 23. června 1933, podnikli žáci výlet na Rabštejn, Babylon a Vlčí kopce, který kronikář komentuje slovy: „Žáci poznali krásné a dosud neprávem opomíjené Pojihlaví a fakt, že máme doma dosti krás, než abychom museli za nimi do ciziny.“

Letní prázdniny Silvestrovi opět zpestřilo dělostřelecké cvičení, o kterém kronikář napsal: „Nad Vémyslicemi na kopci u trianglu byla pozorovatelna, odkudž i občané mohli pozorovati účinky vybuchujících střel (granátů — šrapnelů). Střely nevybuchlé byly vždy hned po střelbě hledány (podle hlášení pozorovatelů) a na místě ničeny trvacími náložkami. Přesto se mnozí rolníci báli na rozrytých polích orati.“

Kde pak následující dva roky Silvestr studoval obchodní školu, nevíme — možná v Moravském Krumlově, což by se asi dalo dohledat v tamních archiváliích. Pokud to tak bylo, Silvestr patrně dál bydlel doma ve Vémyslicích, než v září 1936 odešel pracovat pro firmu Baťa do Zlína.

Z vémyslických kronik vybírám ještě několik zajímavých záznamů.

„Dne 9. října 1933, při kopání jámy pro sklep na zahradě svého domku ve Vémyslicích objevil p. Sobotka kostru v podobě skrčené. Zjistili jsme, že je to „skrčenec“, a proto nález ohlásili četnické stanici a zemskému muzeu v Brně.“ Za několik dní přijel doktor Skutil z Brna a kostra byla opatrně vykopána.

„Přesto, že ležela v nepatrné hloubce asi 3/4 m ve vrsvě hlíny, byla úplně zachovalá. U kostry nalezeny provrtané opracované kosti různých tvarů, podobné knoflíkům, celkem asi 14 kousků u hlavy. Patrně jde o náhrdelník, tím spíše, že šlo o kostru ženy. Mimo to se našly ještě dvě nádoby hliněné. Je to hrob z asi 2500 let před Kristem. Dr. Skutil podal na místě příslušný výklad dětem měšťanské školy.“

Přes Velikonoční svátky 1934 se do školy vloupal neznámý pachatel, odcizil 47 Kč v hotovosti, psací stroj, dvě knihy Československá vlastivěda, obsah lékárničky, kancelářský papír a nůžky. Pachatel nechal na tabuli ve třídě následující vzkaz:

V květnu 1934 obec uspořádala vzpomínkový večer u příležitosti 500. výročí „bratrovražedné Bitvy u Lipan. Na pořadu přednáška ředitele K. Plačka, recitace, sbory a hudební skladby B. Smetany Tábor a Blaník (radio-zesilovačem)“.

V březnu 1935 obec jmenovala prezidenta Masaryka prvním čestným občanem Vémyslic, o čemž v kronice vznikl následující dojemný zápis:

Zajímavě je také v kronice zachycena mobilizace v září 1938 a mnichovská dohoda, která region těžce zasáhla — o tom jsme ale už psali v jedné z dřívějších kapitol.

Ve znojemském archivu jsem našel ještě tři další dobové dokumenty týkající se Silvestrovy rodiny.

Nejstarší je zápis v pozoruhodné Knize trestů a postrků, která zaznamenává přestupky místních občanů řešené v obci. V ní dochované zápisy pokrývají úctyhodné období od roku 1871, tedy ještě hluboko za rakouského císařství, až do roku 1930. Jde o prohřešky jako šizení zboží při prodeji, tuláctví, žebrota, urážka, lichva, napadení apod. Tresty jsou pak někdy peněžité, někdy ve formě krátkého, několikadenního žaláře.

Silvestr Němec starší — Silvův otec — byl v červenci 1903, tedy ve věku 23 let, odsouzen okresním soudem v Moravském Krumlově kvůli přestupku podle článku 335 trestního zákona, za což mu byla udělena pokuta pět korun nebo dva dny vězení. Trestu však nakonec unikl, protože byl amnestován. Pokud se mi podařilo zjistit, paragraf 335 c. k. zákona se týkal „přečinů a přestupků proti bezpečnosti života“, čili něco jako dnešní veřejné ohrožení.

Dále je v archivu z roku 1910 projekt přestavby stodoly u Němců doma:

A nakonec domovní arch ze sčítání obyvatel z roku 1921:

Z něj vyplývá, že kromě Silvestra, jeho dvou sourozenců a obou rodičů bydleli v domě ještě Silvestrovi babička a dědeček Netouškovi, babička Němcová a strýc Jan. Pozoruhodné je také to, že jako datum Silvestrova narození se zde uvádí 19. říjen, nikoliv 20. říjen, což je datum uváděné a archivu firmy Baťa. Ověřit správné datum je tedy jedním z úkolů, které mám ještě před sebou.

Tady prozatím s psaním a pátráním končím. V příštích týdnech a měsících budu ještě jednou procházet množství dokumentů, které jsem shromáždil — s jejich pomocí chci opravit a doplnit, co mi třeba zatím uniklo. Možná se také ještě dostanu k něčemu novému, takže se nechme překvapit.

Určitě se sem časem ještě vrátím, abych oba příběhy — vémyslického prastrýce Silvestra Němce, i mého pátrání po něm — uzavřel.