Pro moji dubnovou cestu do Zlína jsem zvolil dvě místa, jež slibovala nalézt další informace a dokumentaci jak o mém prastrýci, tak o baťovských reáliích Singapuru na konci 30. a počátkem 40. let, kdy tam Silvestr žil. Šlo o Baťovu vilu a Státní archiv v Klečůvce u Zlína.

Začněme návštěvou Baťovy vily.

Z Baťovy vily mi na emailový dotaz rychle a vstřícně odpověděla paní Zvolská. Odkazovala mě především na státní archiv v Klečůvce, kde jsou uloženy archivní materiály firmy Baťa. Na webových stránkách Baťovy vily mne ale zaujala také informace o tamní malé knihovně, v jejímž inventáři jsou i svázané ročníky novin Batanagar News z let 1938, 1945 a 1946.

Díky na internetu dostupné vojensko-historické eseji Ivana Procházky jsem totiž věděl, že v jejich říjnovém vydání z roku 1945 je publikován dlouhý text o osudech pracovníků firmy Baťa na Dálném východě během Druhé světové války. Noviny, jak ostatně jejich název napovídá, sice byly vydávány v angličtině, ale z nějakého podivného hnutí osudu publikovalo tento text po devětašedesáti letech od jeho vydání velvyslanectví ČR v malajském Kuala Lumpur na svém webu v českém překladu.

Pozoruhodný příběh tohoto textu naznačuje úvodní poznámka: „Článek The story of Batamen in Malaya publikovaného v Batanagar News 6. října 1945 poskytl v roce 1993 Stanislav Jedovnický, dobrovolník britské armády žijící v té době v Sydney. Překlad zhotovil RNDr. Emil Máčel, historik ze Zlína zabývající se osudy zaměstnanců firmy Baťa."

Jak jsem následně díky Googlu zjistil, pan doktor Máčel je již bohužel po smrti, zemřel v listopadu 2014. Státní archiv však eviduje část jeho pozůstalosti, charakterizovanou jako „Zlomky korespondence, výstřižky, foto" — možná by se tam našlo něco, co by vneslo více světla do osudů Baťovců v Singapuru. Odkládám si to sem i jako poznámku, někdy později bych se k tomu ještě rád vrátil.

Panem Máčelem přeložený text sám pak začíná tímto odstavcem: „Tento týden přicestovala z Malajska do Indie po třech a půl letech internace v japonských internačních táborech první skupina baťovců. Dostavili se v takovém stavu, že byli ihned posláni do zdravotnického střediska, aby si upevnili své zdraví a nervy před tím, než se setkají se svými rodinami a přáteli v Batanagaru. Pouze dva ze skupiny byli schopni podstoupit cestu z přístavu v Madrasu do Batanagaru. Byli to pánové Bohman a Jedovnický, oba absolventi Baťovy školy práce, kteří poskytli z první ruky informace o životě pod Japonci v jihovýchodní Asii."

Pojednání dále podrobně líčí události od všeobecné mobilizace v Singapuru v prosinci 1941, přes horečnou evakuaci civilních obyvatel na lodích, z nichž většinu záhy po vyplutí potopila japonská armáda, dobytí města v únoru 1942, útrapy internačních táborů i sabotáže, které pracovníci firmy Baťa prováděli během nucených prací, až po osvobození, jež přišlo teprve na samém konci srpna 1945.

Publikovaný text se dvakrát zmiňuje o mém prastrýci, poprvé v pasáží o nasazení některých československých dobrovolníků do obrany ostrova: „Matuš, Bohman, Kožušníček, Ambrož a Jedovnický byli u kulometné jednotky. Vítek, Janečka, Vyhnálek, Němec, Čepka a Mráz byli zařazeni ke střelecké jednotce. Zamara a další pak k jiným složkám. Tyto jednotky byly rozmístěny k obraně pláží podél celého pobřeží."