Po oficiálním prohlášení Silvestra za mrtvého a vystavení úmrtního listu v červenci 1947 se rezignovaná rodina věnovala už jen vyřizování pozůstalosti s úřady v zahraničí.

Silvestrovi přátelé a kolegové ze Singapuru Josef Vyhnálek a Matěj Bohman pomáhali rodičům s korespondencí. Sestavili na základě svých znalostí také seznam movitého majetku, který měl Silvestr před okupací Singapuru ve svém bytě. (Pozorného čtenáře zaujme, že Silvestr vlastnil fotoaparát Leica — velká škoda, že válku nepřežila žádná z jeho fotografií!)

Pánové Vyhnálek a Bohman jistě pomohli sepsat také tuto žádost adresovanou Komisi pro náhradu válečných škod v Kuala Lumpur:

Britská komise potom konečně v srpnu 1951 přiznala rodině Němcových odškodné ve výši 1550 singapurských dolarů. K rodině ale po dalších mnoha měsících nakonec doputoval jen zlomek této částky z důvodů, o kterých lze jen spekulovat: část se mohla poztrácet během komplikovaného doručování z Dálného východu do tehdy už socialistického Československa; část mohla propadnout v důsledku omezených schopností venkovské rodiny odpovídat v angličtině na složité úřední formuláře; část patrně propadla v důsledku měnové reformy počátkem června 1953.

Z vyprávění znám historku o tom, že „odběrné poukazy“, na které zahraniční měnu převedla Československá státní banka, vystačily příbuzným pouze na nákup několika klubek kvalitní zahraniční barevné vlny.

Trvalejší památku poskytla koloniální vláda, když Silvestrovi in memoriam udělila čtyři medaile — vše se naštěstí dochovalo v rodinném archivu:

Nakonec ještě sdílím poslední z dochovaných dopisů pana Vyhnálka z října 1947.

Stručně v něm popisuje hrůzný chaos, který provázel obsazení Singapuru a v němž na některém místě Silvestrova stopa mizí:

“Nevím, zda-li se Vám někdy podaří obdržeti přesnější zprávy, neboť v dnech kapitulace byla v Singapůru veliká disorganizace. Všude bylo mnoho mrtvol, o které nikdo neměl zájem. Naši vojáci zásadně nebyli pohřbíváni, a tak když po roce jako zajatci jsme pracovali na čištění Singapůru, nacházeli jsme spoustu mrtvol, ovšem pouze jenom lidských kostí.”

Jistotu nikdy nezískáme

Je třeba se smířit s tím, že pokud se nepodařilo Silvestrův konec objasnit krátce po válce, tím spíše se nám to s jistotou nepodaří dnes, pětasedmdesát let od jeho předpokládaného úmrtí.

Mohl — jak se nejčastěji traduje — být zmasakrován Japonci při obsazení vojenské Alexandřiny nemocnice v Singapuru, kam mohl být umístěn po zranění, o kterém se prameny rovněž zmiňují. Mohl také padnout přímo v boji v kopcích na hřebeni Pasar Panjang, kde jej po přepadení Japonci naposledy viděl Josef Vyhnálek. Mohl také zemřít na ono zranění, ať už v Alexandřině, nebo v některé z menších nemocnic, o několik dní později — záznamy o pacientech se nedochovaly, britská armáda je těsně před pádem Singapuru záměrně zničila, aby informace nepadly do rukou nepřítele. Vyloučit zatím nemůžeme ani to, že Silvestr mohl kapitulaci přežít a zahynout při pochodu do zajateckého tábora nebo i v něm během provizoria několika prvních měsíců, kdy se oficiální seznamy zajatců teprve sepisovaly.

Máme ovšem už několik stop, po nichž se dá vydat a které nám přinejmenším pomohou podrobněji pochopit, co se v posledních dnech před pádem Singapuru i následně dělo, a kde a v jakých situacích se tou dobou Silvestr zhruba mohl ocitat.

Pátrání tímto směrem jsem již zahájil a díky několika čerstvým kontaktům (včetně českých, britských, singapurských, australských a novozélandských historiků) se mi začínají scházet mimořádně zajímavé dokumenty a informace, o které se budu postupně dělit v dalších pokračováních. Jsem si už teď jistý, že na konci téhle cesty budeme schopní zrekonstruovat nejpravděpodobnější scénář včetně detailů a informací, které se k rodině doposud nedostaly.

Cesta do Zlína a Vémyslic

Mezitím jsem také měl možnost v dubnu navštívit jak Zlín, tak Silvestrovy rodné Vémyslice. Obě cesty přinesly cenné výsledky a dobové dokumenty. Mezi nimi i Silvestrův ateliérový portrét z února 1938, tedy deset měsíců před jeho odjezdem do Singapuru, odkud se už nikdy nevrátil.

Díky téhle fotografii můžeme poprvé spatřit tvář mého prastrýce.

V předchozích částech jsem se s vámi podělil o dochované dokumenty a základní informace. Dobrodružné pátrání po Silvestrově osudu ale teprve začíná.