Pátrání po Silvestrovi: Silvestr singapurským dobrovolníkem
Jan BeránekJak vznikly a fungovaly ozbrojené složky singapurských dobrovolníků, které měly v britských koloniích dlouhou tradici a ke kterým se počátkem 40. let přidal i autorův prastrýc Silvestr?
Když Silvestr do Singapuru dorazil — tedy počátkem roku 1939 — Japonsko už dva roky bojovalo v Číně a válka byla na spadnutí i v Evropě. Předpoklad, že právě Japonsko představuje pro britské kolonie v Asii hlavní hrozbu, se potvrdil v září 1940, kdy se tato země přidala do vojenského trojspolku s Německem a Itálií.
O tom, že Singapur bude hlavním opěrným bodem Británie na Dálném východě, se v Londýně rozhodlo už krátce po 1. světové válce. Ostrov Singapur mohl díky své strategické poloze bránit případnému postupu Japonska jak na Indii, tak na Austrálii — tedy dvě klíčové části britského impéria v Asii a Tichomoří.
Hlavní válečný plán Britů pro Asii byl postaven na tom, že v případě napadení Japonskem se Singapur dokáže bránit tak dlouho, než dorazí na pomoc britská flotila z Evropy. Ta by pak v případě potřeby vyplula dál osvobodit Hong Kong (v případě jeho obklíčení nebo obsazení) a nakonec by mohla i zahájit námořní blokádu Japonska, které by v jejím důsledku dřív nebo později muselo kapitulovat.
V rámci této strategie Britové na ostrově Singapur vybudovali masivní opevnění z jeho východní a jižní strany, které byly otevřené směrem na moře a odkud předpokládali úder Japonců. S útokem vedeným po pevnině napříč Malají Britové nepočítali jednak proto, že Malajský poloostrov měli pod vlastní kontrolou, jednak se (chybně) domnívali, že přes jeho neproniknutelnou džungli by stejně žádná armáda neprošla.
Součástí obrany proti nepřátelskému loďstvu pak byly dělostřelecké baterie disponující pěti impozantními děly ráže 38 cm a větším počet menších kanónů. Angličané v rámci sebevědomé propagandy o Singapuru mluvili jako o „nedobytné pevnosti“ a o „Gibraltaru východu“.
Druhou součástí plánu byla obrovská námořní základna schopná pojmout velkou část britského loďstva. Británie po 1. světové válce nedisponovala východně od Malty ve Středozemním moři žádným větším přístavem se suchým dokem, který by umožnil opravovat velké válečné lodě. Další varianty postavit takovou základnu v Hong Kongu nebo v Sydney neuspěly a volba padla na Singapur — přesněji jeho severní pobřeží v úžině mezi ostrovem a johorským královstvím.
Výstavba základny stála tehdy státní pokladnu závratných 60 milionů liber (dnes to odpovídá zhruba 2,5 miliardy liber). Areál o rozloze 50 km2 byl dokončen roku 1938 a jeho součástí byl v té době největší suchý dok na světě i zásobníky na naftu v takovém objemu, aby pokryly spotřebu kompletního britského loďstva po dobu nejméně půl roku.
Britové rovněž podél trasy předpokládané plavby své flotily z Evropy vybudovali síť zásobovacích stanic a další velké sklady nafty (mimo jiné proto, že válečné lodě s velkým ponorem musely Suezským průplavem proplouvat s poloprázdnými nádržemi).
Nezbytná doba, po kterou měl být Singapur schopen odolat případnému útoku, než na pomoc dorazí loďstvo z Evropy, byla stanovena na 42 dnů. V roce 1938, kdy se začala komplikovat situace v Evropě a ve Středomoří, byla přehodnocena na 105 a o rok později prodloužena dokonce už na 180 dní. Adekvátní posílení obranných opatření se proto začalo řešit až na konci 30. let. Jenže to už na pořádnou přípravu před japonskou invazí, k níž došlo v prosinci 1941, nezbyl ani čas, ani prostředky. Británie v té době musela většinu svých zdrojů soustředit na životně důležitou obranu v Evropě.
Zároveň si ale nemohla dovolit nechat padnout ani Singapur. Kromě jiných důvodů to bylo i kvůli tlaku australské vlády, která výměnou za to, že posílala vlastní vojáky do bojů v severní Africe a na Blízkém východě, po Británii požadovala garance, že s pomocí její základny v Singapuru uchrání před případným útokem také Austrálii.
Britové se tak v Malaji a na Singapuru na poslední chvíli snažili mobilizovat, co se dalo. Do Singapuru mířily desetitisíce vojáků, převážně z Indie a z Austrálie. Většinu z nich ale představovali čerství odvedenci a nováčci bez potřebného výcviku a zkušeností. Vhod jim přišli i ti, kteří se do ozbrojených složek hlásili dobrovolně.
Singapurští dobrovolníci
Z hlediska Silvestrova příběhu nás samozřejmě nejvíce zajímají jednotky dobrovolníků, ke kterým se přidal spolu s některými dalšími Čechoslováky.
Silvestr byl zaregistrován jako vojín číslo 13779 a do dobrovolnického oddílu podle všeho vstoupil někdy počátkem roku 1941. Učinil tak v trojici se dvěma dalšími kamarády a kolegy z firmy Baťa: Karlem Vítkem a Rudolfem Janečkem. (Usuzuji tak z toho, že jim byla přidělena sousední čísla — Vítek 13777, Janeček 13778.) Ani jeden z těchto tří kamarádů válku bohužel nepřežil. Musela to být opravdu nešťastná trojice, protože celkově ze stovky singapurských Čechoslováků přišlo o život jen pět dalších.
Ozbrojené složky dobrovolníků měly v britských koloniích dlouhou tradici. Útvar singapurských dobrovolníků (Singapore Volunteer Corps, SVC) vznikl v roce 1854 v souvislosti s nepokoji vyvolanými během Krymské války tajnými čínskými spolky. Na jejich zvládnutí tehdy policie potřebovala pomoc armády a ozbrojení osadníci přišli vhod. Dobrovolníci z řad anglických obyvatel byli vyzbrojeni především puškami a procházeli občasným výcvikem.
V roce 1888 přišla reorganizace jejich útvaru, v jejímž rámci dostali do výzbroje kulomety Maxim a vytvořili svůj oficiální znak s heslem „In Oriente Primus“, což se dá přeložit jako „První na východě“. Během 1. světové války pak roku 1915 pomáhali potlačit vzpouru několika stovek indických vojáků (takzvaných sepojů) a ve 20. letech se znovu přeskupili, tentokrát do dvou praporů Straits Settlements Volunteer Force (SSVF).
Koncem 30. let se pod vlivem potřeby získat více mužů ve zbrani oddíly singapurských dobrovolníků rozrůstaly nejen o další evropské národnosti, ale i některé Číňany a Malajce.