Pátrání po Silvestrovi: Malaj a Singapur ve 30. letech
Jan BeránekPátrání po předkovi, který padl v Singapuru, autora přivádí k poměrům, které v místě panovaly před válkou, v době britské koloniální zprávy: od Sandokana k Baťově špionážní zprávě.
Jaká vlastně byla ona země, do které Silvestr na konci své plavby z Itálie dorazil? O svých prvních dojmech ze Singapuru napsal dopis rodině a své líčení zahájil větou: „Město Singapore leží na ostrově, který spojuje úzký průliv s ostatní částí země, tedy Malaje."
Tehdejší Malaj ovšem není totéž co dnešní Malajsie - a to stejné platí o Singapuru. Singapurský ostrov, který dnes představuje suverénní stát, byl ve 30. letech součástí sdružení kolonií a autonomních státečků, jimž se souhrnně říkalo Britská Malaj. Patřila do Britské říše, nad kterou v té době opravdu nezapadalo slunce, což pěkně ilustruje třeba tato mapa:
Přiznám se, že až do svého pátrání po Silvestrovi jsem o koloniální Malaji věděl snad jen to, co jsem pochytil jako kluk z televizního seriálu Sandokan. Tento „Tygr z Mompracemu“, rebel zamilovaný do půvabné lady Marianny, jinak též „Perly z Labuanu", a bojující proti padouchovi Brookovi ze Sarawaku, byl jedním z mých dětských hrdinů.
Romantický seriál Sandokan však o realitě koloniální Malaje vypovídá asi podobně málo jako romány Vinnetou (které jsem v té době rovněž hltal) o americkém Divokém západě. Pro pochopení konfliktu, jenž vyvrcholil obsazením Singapuru japonskou invazní armádou v únoru 1942, se musíme dozvědět víc.
Britská Malaj byla ve 30. letech složená z většího počtu státních útvarů tří různých kategorií:
- Straits Settlements - čtyři malé kolonie, které byly přímo spravovány Britským královstvím; mezi ně patřil i sám Singapur
- Federativní malajské státy
- Samostatné malajské státy
Historie ovládnutí regionu Brity je typická pro tehdejší metody rozšiřování kolonií. Místní sultán z království Kedah nabídl roku 1773 britské Východoindické společnost ostrov Penang výměnou za vojenskou ochranu proti vnějšímu nepříteli - zejména Siamu (dnešní Thajsko).
Britové Penang nejprve lišácky obsadili, aby následně sultána informovali o tom, že s jejich ochranou bohužel nemůže počítat. Sultán se pak pokusil ostrov získat zpět, ale Britové zmobilizovali vojsko, porazili ho a donutili podepsat smlouvu, která Brity opravňovala okupovat ostrov. Jako náhradu pak sultánovi vypláceli roční rentu šest tisíc španělských pesos.
Podobným způsobem získali Britové ostrov Singapur jako obchodní základnu, která jim měla umožnit aspoň trochu vyvážit dosavadní dominanci Holanďanů v regionu. Roku 1819 využili sporu mezi dvěma syny zesnulého johorského sultána, intrikami pomohli staršímu z nich dostat se z exilu na trůn, a ten se jim pak musel odvděčit předáním Singapuru pod jejich správu.
Své postavení Britové následně potvrdili roku 1824 dohodou s Holandskem, v rámci které získali navíc jako kolonii i sultanát Malacca. Dědictví této bezmála dvě stě let staré dohody, která vyznačila hranice vlivu mezi Holandskem a Británií, trvá dodnes - na jejím základě byla například stanovena dnešní hranice mezi Indonésií a Malajsií.
Federativní malajské státy spravoval tzv. rezidentní ministr. Vládci autonomních malajských států, které nebyly součástí federace, pak byli donuceni přijmout tak zvaného „britského poradce“, jehož pokyny ovšem pro ně byly závazné. Loutkoví sultáni dodávali svým státům alespoň zdání samosprávy, Britové jim ponechali symbolické pravomoci v oblasti správy islámu a malajských zvyklostí.
Na jednoho takového sultána ze státu Johore, který leží na jižním cípu Malaje, přes úžinu naproti ostrova Singapur, výmluvně vzpomíná ve svých pamětech Josef Vyhnálek: „Vodopády byly reservací johorského sultána. Přístup tam byl pouze na povolení, které musel osobně vystavit sám sultán. Využívali jsme tedy příležitosti, když sultán přišel do prodejny obuvi, a žádali ho o povolení. Velmi ochotně nám vždy toto vystavil.“
Samozřejmě to otevírá nepříjemnou otázku, do jaké míry k tomu lze přistupovat s pohledem "to byla taková doba" (podle mne velmi omezeně). A další velkou výzvou naší společnosti je konzistentní uplatňování takového kritického pohledu na různé režimy, nejen východní, ale i západní impéria 19. a 20. století.
A shodou okolností to byl zrovna nejstarší člen té řeznické dynastie, který se na tomto jeho ostrakizování podílel. A když ho jeho syn - řezník Rudolf III. - konfrontoval s tímto jeho činem. on se bránil výrokem: "Ale za to já přece nemůžu! Tím byla vinna doba!!"
Takže, ten poukaz na to, že "taková byla holt doba" je vždy velice vítaná výmluva. A velice pohodlná.
Samozřejmě, na straně druhé nelze určitou oprávněnost této skutečnosti popřít zcela paušálně. Každý lidský čin a počin se děje v určitém (historickém) kontextu. A tak činy které jsou v jednom kontextu nepřijatelné, jsou v jiném kontextu respektive v jiných časech zcela "normální", případně dokonce společensky uznávané.
Ale: konkrétní činy je nutno posuzovat vždy konkrétně; tedy tak, jak si dotyčný počínal právě v rámci toho daného kontextu. Zda se v jeho rámci alespoň v rámci svých možností snažil o jednání poctivější, humánnější, upřímnější - anebo naopak své ničemnosti schovával právě za to, že "taková byla doba".