Pátrání po Silvestrovi: Malaj a Singapur ve 30. letech
Jan BeránekPátrání po předkovi, který padl v Singapuru, autora přivádí k poměrům, které v místě panovaly před válkou, v době britské koloniální zprávy: od Sandokana k Baťově špionážní zprávě.
Jaká vlastně byla ona země, do které Silvestr na konci své plavby z Itálie dorazil? O svých prvních dojmech ze Singapuru napsal dopis rodině a své líčení zahájil větou: „Město Singapore leží na ostrově, který spojuje úzký průliv s ostatní částí země, tedy Malaje."
Tehdejší Malaj ovšem není totéž co dnešní Malajsie - a to stejné platí o Singapuru. Singapurský ostrov, který dnes představuje suverénní stát, byl ve 30. letech součástí sdružení kolonií a autonomních státečků, jimž se souhrnně říkalo Britská Malaj. Patřila do Britské říše, nad kterou v té době opravdu nezapadalo slunce, což pěkně ilustruje třeba tato mapa:
Přiznám se, že až do svého pátrání po Silvestrovi jsem o koloniální Malaji věděl snad jen to, co jsem pochytil jako kluk z televizního seriálu Sandokan. Tento „Tygr z Mompracemu“, rebel zamilovaný do půvabné lady Marianny, jinak též „Perly z Labuanu", a bojující proti padouchovi Brookovi ze Sarawaku, byl jedním z mých dětských hrdinů.
Romantický seriál Sandokan však o realitě koloniální Malaje vypovídá asi podobně málo jako romány Vinnetou (které jsem v té době rovněž hltal) o americkém Divokém západě. Pro pochopení konfliktu, jenž vyvrcholil obsazením Singapuru japonskou invazní armádou v únoru 1942, se musíme dozvědět víc.
Britská Malaj byla ve 30. letech složená z většího počtu státních útvarů tří různých kategorií:
- Straits Settlements - čtyři malé kolonie, které byly přímo spravovány Britským královstvím; mezi ně patřil i sám Singapur
- Federativní malajské státy
- Samostatné malajské státy
Historie ovládnutí regionu Brity je typická pro tehdejší metody rozšiřování kolonií. Místní sultán z království Kedah nabídl roku 1773 britské Východoindické společnost ostrov Penang výměnou za vojenskou ochranu proti vnějšímu nepříteli - zejména Siamu (dnešní Thajsko).
Britové Penang nejprve lišácky obsadili, aby následně sultána informovali o tom, že s jejich ochranou bohužel nemůže počítat. Sultán se pak pokusil ostrov získat zpět, ale Britové zmobilizovali vojsko, porazili ho a donutili podepsat smlouvu, která Brity opravňovala okupovat ostrov. Jako náhradu pak sultánovi vypláceli roční rentu šest tisíc španělských pesos.
Podobným způsobem získali Britové ostrov Singapur jako obchodní základnu, která jim měla umožnit aspoň trochu vyvážit dosavadní dominanci Holanďanů v regionu. Roku 1819 využili sporu mezi dvěma syny zesnulého johorského sultána, intrikami pomohli staršímu z nich dostat se z exilu na trůn, a ten se jim pak musel odvděčit předáním Singapuru pod jejich správu.
Své postavení Britové následně potvrdili roku 1824 dohodou s Holandskem, v rámci které získali navíc jako kolonii i sultanát Malacca. Dědictví této bezmála dvě stě let staré dohody, která vyznačila hranice vlivu mezi Holandskem a Británií, trvá dodnes - na jejím základě byla například stanovena dnešní hranice mezi Indonésií a Malajsií.
Federativní malajské státy spravoval tzv. rezidentní ministr. Vládci autonomních malajských států, které nebyly součástí federace, pak byli donuceni přijmout tak zvaného „britského poradce“, jehož pokyny ovšem pro ně byly závazné. Loutkoví sultáni dodávali svým státům alespoň zdání samosprávy, Britové jim ponechali symbolické pravomoci v oblasti správy islámu a malajských zvyklostí.
Na jednoho takového sultána ze státu Johore, který leží na jižním cípu Malaje, přes úžinu naproti ostrova Singapur, výmluvně vzpomíná ve svých pamětech Josef Vyhnálek: „Vodopády byly reservací johorského sultána. Přístup tam byl pouze na povolení, které musel osobně vystavit sám sultán. Využívali jsme tedy příležitosti, když sultán přišel do prodejny obuvi, a žádali ho o povolení. Velmi ochotně nám vždy toto vystavil.“
Po první světové válce Britové vybudovali na Singapuru obrovskou námořní základnu, která měla být jejich opěrným bodem pro celý Dálný východ. Plán obrany před Japonskem počítal s tím, že právě strategická pozice Singapuru zastaví jeho případný postup směrem na Indii i na Austrálii. O tom ale více příště.
Zaujal mne i původ názvu Singapur. Ačkoliv se historikové úplně neshodnou, převažující výklad je ten, že pochází ze staroindického sanskrtu. Je to složenina dvou slov: „simha“ znamená „lev“ a „pura“ znamená „město“. Je to tedy něco jako „Město lvů“, ačkoliv ve skutečnosti muselo jít o tygry. Napravit tento zmatek v taxonomii se myslím snaží i znak města, který vyobrazuje na jedné straně lva a na druhé tygra.
Historie firmy Baťa v Singapuru začíná asi sto let po jeho začlenění pod britskou správu. První malá prodejna zahájila provoz v budově Capitol v centru Singapuru roku 1930. O rok později se Baťa v zemi oficiálně zaregistroval.
Co o exotické Malaji a Singapuru věděla firma Baťa, když se rozhodla tam rozšířit svoje podnikání? Během mých cest do státního archivu v Klečůvce u Zlína jsem objevil po všech stránkách pozoruhodnou publikaci nazvanou Straits Settlement - Zpráva z Britské Malay K. Dittricha, 1935. Jde o dokument psaný strojem na asi padesáti průklepových papírech, doplněných dalšími stranami s nalepenými dobovými fotografiemi. To vše je solidně vyvázáno v kartonových deskách.
Systematičnost zprávy, jejímž vypracováním firma pověřila jistého pana Dittricha, na mě udělala obrovský dojem. Jde v podstatě o průmyslové zpravodajství, a to velice pečlivě vyvedené. Je to patrné už z první strany, která je jakýmsi obsahem či osnovou zprávy:
V první kapitole „Zpráva o splnění svého poslání“ se dozvídáme, že autor - K. Dittrich, soudě podle jeho špatné gramatiky německého původu - přijel do Singapuru koncem roku 1933 a převzal tam do svých rukou hlavní firemní prodejnu Capitol. Ze Singapuru zase odjel zkraje podzimu 1934.
Pan Dittrich se také chlubí obchodními výsledky, jichž tam během svého působení dosáhl. Pro nás zvláště zajímavá je jeho zmínka o pedikúře: „Pedikůra byla právě dána do provozu, výsledky byly 2 až 5 případů týdně. V době předání prodejny pedikůra již docílila 25 až 30 případů v týdnu.“
Jedním z dalších výsledků jeho působení byla změna v odměňování pracovníků, kdy zrušil fixní plat a zavedl odměny podle výsledků práce. Prodejen v Malaji měla firma Baťa v té době celkem padesát.
Baťova Zpráva z Britské Malaje pokračuje dokumentací hospodářské a politické situace v zemi. Osnova zprávy předepisuje mezi jinými i tyto kapitoly:
- Poslední vláda, jednotlivá ministerstva, jména ministrů, jejich význam a moc
- Složení parlamentu dle stran a počet poslanců každé strany
- Mzdové poměry, trhové ceny nejnutnějších potravin a artiklů denní potřeby
- Československé diplomatické zastoupení v zemi včetně adresy, jména konzula, poměr diplomatických zástupců vůči firmě, zda je příznivý nebo záporný
- Osobnosti vůči firmě příznivé a nepříznivé (politici, novináři, národohospodáři a další významné osobnosti)
- Vedoucí deníky (příznivé i útočné vůči firmě)
- Dopravní poměry v zemi včetně možnosti leteckého spojení se Zlínem a vízových požadavků
- Poptávka obyvatel po obuvi a souvisejícím zboží, stejně jako jejich zavedené ceny
- Podrobné informace o konkurenčních prodejnách
- Místní svátky (zvláště důležité pro odbyt našich výrobků)
Pozoruhodné z hlediska vztahů s Japonskem - regionální mocností s rostoucími ambicemi - je třeba toto: „Veškeré zboží mimo alkohol, tabák, auta a japonské zboží je beze cla." Za japonské výrobky se připlácelo clo ve výši dvacet až třicet procent.
O tehdejší společnosti vypovídá i tato informace o místních mzdových poměrech: „Evropané - zaměstnanci obchodů mají počáteční mzdu 350 $ a nejlepší mzdu 700 $. Asiatci - zaměstnanci obchodů mají počáteční mzdu 40 $ a nejlepší mzdu 150 $.“
V roce 1934 v Singapuru žilo celkem asi 600 tisíc obyvatel, z toho pouhých osm tisíc Evropanů. Nejvíce zastoupenou národností byli Číňané, kterých bylo 420 tisíc, následování Indy s 50 tisíci a Malajci s 43 tisíci obyvateli. Na ostrově se nacházelo 8200 osobních automobilů, 1300 motocyklů a 1500 nákladních vozů.
Zajímavým detailem doplňujícím předchozí díl o Silvestrově plavbě z Itálie do Singapuru je informace, že lodní spojení s Evropou je jednou měsíčně.
Jako vyloženě vtipný mi přišel seznam příloh, mezi které patří „Fotografie konkurenčních prodejen (výklady)“, „Fotografie skupiny bosých domorodců“ nebo „Fotografie obutého domorodce - našeho zákazníka“. Ukázky vypadají takto:
Fotografie domorodců je ve zprávě jen jedna, a sice tato. Není jasné, zda jde o kategorii domorodců bosých, nebo domorodců obutých:
Tolik o zpravodajství, které měla o Singapuru k dispozici zlínská centrála firmy. Ve svém pátrání jsem obrátil mimo jiné na konzulát České republiky v Singapuru i já sám. Zajímalo mne, zda nemá k dispozici jakékoliv předválečné dokumenty o československých občanech, kteří tam žili.
Odpověď mi přišla rychle a byla, podle očekávání, bohužel negativní. Paní Petra Kohn, která mi odepsala, mi ale také obratem navrhla, abych se spojil s jinou krajankou: Pavlou Schneuwly, která v Singapuru žije už asi osm let a provází v tamním Národním muzeu a v Muzeu malajské kultury.
Doporučený kontakt s paní Pavlou vyšel na výbornou, od té doby jsme v pravidelném kontaktu. Získal jsem v ní nejen příznivkyni pátrání po Silvestrovi, ale i skvělou spolupracovnici projektu.
Díky ní jsem se třeba dostal k několika hodně zajímavým dokumentům, například k unikátní knize Jona Coopera, který prováděl archeologický výzkum na jednom ze singapurských bojišť z roku 1942.
Poté, co jsem sdílel Silvestrův příběh na Facebookové skupině Čechů a Slováků žijících v Singapuru, se mi ozvalo několik dalších fanoušků. Jedním z nich je i Tomáš Maleninský, který pracuje řadu let pro Singapore Airlines v Saigonu, ale do Singapuru jezdívá na služební cesty.
Prakticky obratem mi poslal snímky ze hřbitova a památníku padlých v Kranji, kde je mezi jinými vytesáno i Silvestrovo jméno (podělím se o ně, až ke Kranji ve vyprávění dojdu). Společně se nyní snažíme získat nějaké archivní materiály od singapurské pobočky firmy Baťa - držte nám palce!
Rád bych tímto paní Pavle, panu Tomášovi (jakož i dalším vzdáleným příznivcům) poděkoval za povzbuzení a dosavadní pomoc. Těším se, že se s nimi snad setkám i osobně v případě, že se do Singapuru nakonec vydám: navštívit historická místa spojené s boji o Singapur, položit květinu k Silvovu jménu v památníku Kranji a uzavřít tak dávný příběh Silvestrův, jakož i současný příběh mého pátrání po něm.
(Mimochodem, kdyby se našel nějaký pomocník, který by mohl zajít okopírovat či ofotit nějaké dokumenty z Vojenského ústředního archivu a z Národního archivu v Praze, dost by to pomohlo - sám se tam těžko dostanu. Tak se prosím případně ozvěte! Můj email je jan.beranek@ecn.cz)
Samozřejmě to otevírá nepříjemnou otázku, do jaké míry k tomu lze přistupovat s pohledem "to byla taková doba" (podle mne velmi omezeně). A další velkou výzvou naší společnosti je konzistentní uplatňování takového kritického pohledu na různé režimy, nejen východní, ale i západní impéria 19. a 20. století.
A shodou okolností to byl zrovna nejstarší člen té řeznické dynastie, který se na tomto jeho ostrakizování podílel. A když ho jeho syn - řezník Rudolf III. - konfrontoval s tímto jeho činem. on se bránil výrokem: "Ale za to já přece nemůžu! Tím byla vinna doba!!"
Takže, ten poukaz na to, že "taková byla holt doba" je vždy velice vítaná výmluva. A velice pohodlná.
Samozřejmě, na straně druhé nelze určitou oprávněnost této skutečnosti popřít zcela paušálně. Každý lidský čin a počin se děje v určitém (historickém) kontextu. A tak činy které jsou v jednom kontextu nepřijatelné, jsou v jiném kontextu respektive v jiných časech zcela "normální", případně dokonce společensky uznávané.
Ale: konkrétní činy je nutno posuzovat vždy konkrétně; tedy tak, jak si dotyčný počínal právě v rámci toho daného kontextu. Zda se v jeho rámci alespoň v rámci svých možností snažil o jednání poctivější, humánnější, upřímnější - anebo naopak své ničemnosti schovával právě za to, že "taková byla doba".