Chci přispět X

Pátrání po Silvestrovi: Silvestrova cesta do Singapuru

Jan Beránek se vrací ke své práci na pátrání pro osudu Silvestra Němce, svého nezvěstného prastrýce z jihomoravských Vémyslic. Silvestrova stopa mizí v půli února 1942 během posledních dní zoufalé obrany Singapuru před japonskou invazí.

Jberanek

Jan Beránek

23.06.2018 08:00

Související

Po delší odmlce se vracím ke své práci na pátrání pro osudu Silvestra Němce, mého nezvěstného prastrýce z jihomoravských Vémyslic. Silvestrova stopa mizí v půli února 1942 během posledních dní zoufalé obrany Singapuru před japonskou invazí. Můj prastrýc se do těchto bojů spolu s několika dalšími Čechoslováky přihlásil jako dobrovolník.

Jak už víme, Silvestr nastoupil k firmě Baťa v září 1936, kdy mu bylo bezmála sedmnáct let. Pracoval pak dva roky jako prodavač v nám blíže neznámé prodejně. Po dvou letech práce jej vedení firmy vybralo – stejně jako desítky jeho vrstevníků – pro misi na Dálný východ. Tam Baťa od počátku třicátých let úspěšně budoval asijskou pobočku. Silvestr ještě před odjezdem do Singapuru absolvoval desetidenní kurs nově zavedené pracovní pozice pedikéra.
Msilva6Silvestr byl jako desítky jeho kolegů vybrán firmou Baťa pro misi na Dálný východ. Archiv Jana Beránka

Podle záznamu v Knize zaměstnanců vyslaných do zahraničí – pozoruhodného dobového dokumentu firmy Baťa uloženého ve zlínském státním archivu – se Silvestr vydal na cestu 31. prosince 1938.

Jediný dochovaný dopis poslal domů v březnu 1939, krátce po svém příjezdu. Píše v něm rodičům o svých prvních dojmech z exotického Singapuru. O tom, jak probíhala jeho cesta, se tak můžeme jen dohadovat.

Lze ale předpokládat, že do Singapuru cestoval obdobně jako zhruba půl roku předtím jeho kolega-pedikér a pozdější blízký přítel Josef Vyhnálek. V tom případě mohlo jeho putování vypadat následovně. (Vycházím přitom z pamětí Josefa Vyhnálka, které sepsal na čtrnáct strojopisných stran roku 1966 a jejichž kopii jsem získal od pana Procházky během naší schůzky v Praze).

Ze Zlína zamířil do Vídně, odtud pak rychlíkem do Benátek. Po krátké přestávce pokračoval přes Miláno a Turín do Janova. „Janov – město ležící v zátoce. Jak krásný byl pohled z hotelu, kde jsem byl ubytován, do přístavu a na šíré moře,“ vzpomíná ve svých pamětech Vyhnálek. Zakrátko nastoupil na zaoceánskou loď Victoria společnosti Lloyd Triestino.

Vyhnálek na ni vzpomíná takto: „Celá bílá stála připravená v přístavě pro cestující, které dopravovala do všech světadílů. Cestující většinou Italové, několik Angličanů a Francouzů, velké množství Arabů a Němců. Zahoukala siréna a loď se dala do pohybu. Poprvé v životě jsem se octnul na šírém moři...“

Lloyd_triestino_victoraZaoceánská loď Victoria, která vezla Josefa Vyhnálka z Janova do Singapuru. Je dost možné, že stejnou lodí cestoval o necelý rok později i Silvestr. Archiv Jana Beránka

Josef Vyhnálek, podobně jako Silvestr, pocházel z chudé venkovské rodiny. Byl o dva roky starší: narodil se v květnu 1917 v Jamném nad Orlicí. Měl čtyři další sourozence, jeho otec byl obuvnickým dělníkem, Vyhnálek si na něj nemohl pamatovat. Padl totiž stejného roku v první světové válce někde u Terstu.

Když bylo Josefovi pět, vdala se jeho matka podruhé za sezonního stavebního dělníka. Vyrůstal tedy ve velké chudobě. Vzpomíná, jak si spolu se sourozenci přivydělávali sběrem lesních plodin a chrastí, v zimě pak výrobou nitěných knoflíků a rýžových kartáčů.

Podobně jako mnoho jiných měl to štěstí, že se mu nabídlo východisko díky firmě Baťa, kam nastoupil ve čtrnácti letech. Přes den pracoval ve výrobě obuvi, navečer navštěvoval školu práce. Po třech letech jej ze zlínské továrny přemístili coby prodavače do prodejen Mělníku, do Brna a do Mladé Boleslavi. Do Singapuru odjel v květnu 1938 ve funkci prodavače-pedikéra, stejně jako Silvestr.

Jaké to asi bylo pro mladé chlapce z venkova, když vyráželi na takovou cestu do dalekých exotických krajin? Docela jistě velké dobrodružství, během něhož si mohli – možná poprvé – užít i trochu luxusního života: „Italská kuchyně byla výborná. Makaróny, saláty různě připravované, ale většinou na oleji, víno – to bylo na denním pořádku. Koupání v bazénu na lodi, večerní tance, návštěva kina na palubě, to všechno bylo nám k dispozici.“

Loď Victoria italské společnosti Lloyd Triestino byla moderní a ve své době nejrychlejší lodí. Díky rychlosti i eleganci se jí přezdívalo „Bílý šíp“ nebo také „Holubice Orientu“.
Victoria1Loď Victoria se v Terstu chystá na své první vyplutí. Archiv Jana Beránka

Na svoji panenskou plavbu vyplula roku 1931. Poháněly ji čtyři výkonné dieselové motory, takže dosahovala cestovní rychlosti dvacet uzlů (asi 36 km/h). Mezinárodní slávu lodi přinesly také její moderní a přepychové interiéry.

Victoria_1st_class_jidelnaJídelna na palubě první třídy lodě Victoria. Archiv Jana Beránka

Victoria_poolBazén na palubě lodi Victoria. Archiv Jana Beránka

Je jisté, že ani Josef Vyhnálek, ani Silvestr, ani další řadoví Baťovi zaměstnanci, necestovali na lodi 1. třídou. Pokud jim firma zakoupila jízdenky do 3. třídy, pak jejich kabina vypadala takto:

Kajuta třetí třídy na lodi Victoria. Archiv Jana Beránka

Stejně jako Silvestr sám, ani spanilá Victoria později neunikla válečnému osudu. V listopadu 1939 byla přebudována na válečnou transportní loď a vyrazila v konvoji do Libye s vojáky a materiálem na palubě. V lednu 1942 ji v libyjském zálivu Velká Syrta potopila dvě britská torpéda.

Teď jsme ale zase zpět v roce 1938, kdy je slavnou a krásnou lodí. Po odjezdu z Janova následovala zastávka v Neapoli, kde Vyhnálka zaujal výhled na Vesuv „chrlící sloup dýmu“. Vyhnálek přidává zajímavou poznámku, že zde na loď přistoupilo „mnoho italských kolonizátorů a vojska, mezi nimi generál Balbo, všichni byli na cestě do italského Somálska v Africe“.

Generál jménem Italo Balbo byl legendární postavou fašistické Itálie a jeden z nebližších pobočníku Benita Mussoliniho. Ve 30. letech byl jmenován guvernérem severoafrických italských kolonií – Libye a pak takzvané Italské východní Afriky, která zahrnovala dnešní Etiopii, Somálsko a Eritreu. Balbo zahynul roku 1940, když bylo jeho letadlo sestřeleno palbou nad letištěm v Tobruku.

Vraťme se ale zpět k plavbě lodi Victoria. Po Neapoli Vyhnálek zmiňuje jako další záchytný bod Port Said v Egyptě, kde „...mnoho Egypťanů s čluny dostalo se až k lodi, ještě jsme byli několik kilometrů od přístavu, a nabízeli nám ke koupi různé výrobky; byli neodbytní, nepustí zákazníka z očí, až si od něho něco koupí.“

Následovala cesta Suezským průplavem: „Na levé straně nekonečná arabská poušť, samý písek. Na pravé straně Egypt se železnicí a silnicí podél průplavu. V některých místech vidíme skupiny palem. Cesta průplavem trvala celou noc, až teprve ráno vjíždíme do města Suezu.“

Po denní přestávce loď navečer vyplouvá dál, do Rudého moře: „To byl nejtěžší kousek cesty pro nesnesitelné vedro. Zastavili jsme asi v polovině Mrtvého moře v Massavě, kde fašističtí cestující vystoupili. Fašistická armáda vítala je hudbou, my jsme však do přístavu nesměli a museli jsme zůstat na lodi.“

Dalším přístavem byl jemenský Aden a po něm následovala pětidenní plavba napříč Indickým oceánem ke břehům Indie, kde pana Vyhnálka čekala celodenní zastávka v Bombaji: „Obdrželi jsme zprávu, že loď bude stát v přístavu celý den, bude nabírat pohonné látky a potraviny pro cestující, takže můžeme do města. Jdeme do chudé indické čtvrti, vidíme jejich příbytky, chatrče a nízkou úroveň těchto chudáků. Zde poprvé jsem viděl domorodého rikšu. Bos, nohy samý sval, běhá rikša, aby si vydělal na svoji obživu.“

Victoria_asian_routeTrasu, kterou z Janova do Singapuru (a pak dál do Šanghaje) plula loď Victoria, ukazuje dobová reklama, již jsem našel na internetu. Shoduje se s tím, jak na ni vzpomíná Josef Vyhnálek – jen podle něj trvala cesta o několik dní déle. Archiv Jana Beránka

Večer loď vyrazila dál: „Tentokrát moře nebylo klidné a schylovalo se k veliké bouři. Loď se kymácela ze strany na stranu, vlny větší než loď sama se nám snažily překazit cestu. Loď však pomaličku plula dál a ráno, když jsme se probudili, byla obloha opět jasná.“

Po asi čtyřech dnech plavby přistála v Kolombu na Cejlonu. „Ceylon je bohatý ostrov, proslulý velmi dobrým čajem. Pěstuje se tam již gumovník, což je velikým přínosem blahobytu. Ceylon je také země slonů, vidíte je běžně všude, kde přijdete.“

Pak ještě několik dalších dní, než konečně dorazila do Singapuru. Takto popsal svůj příjezd Josef Vyhnálek: „Těžko bylo vidět z lodi nějaký dům, pobřeží bylo celé zelené, tak jako veliký sad nebo zahrada. Teprve když jsme přijížděli blíže, objevily se nám rysy budov schovaných pod korunami stromů. Objevilo se nám město a jeden z největších přístavů na světě, Singapůr. Veliké množství lodí různých velikostí kotvilo v přístavě.“

Následovalo vyřízení formalit a ubytování v domech poskytnutých firmou Baťa: „Cestujícím do Singapůru byly vydány cestovní pasy a už vystupujeme do singapůrského přístavu. Na celním úřadě se nás ptají, máme-li něco k proclení, a když hlásíme, že ne, jsme zavezeni úředními auty na emigrační úřad, kde je třeba vyplnit několik formulářů. Po skončení vypisování formalit odjeli jsme do nového bydliště Chancerally Lane. Bylo to evropské bangalow, ale k domorodé malajské čtvrti nebylo daleko, jen několik set metrů.“

SingapurLetecký pohled na singapurský přístav v roce 1937. Archiv Jana Beránka

O tom, jaké měli ze Singapuru Silvestra i Josef Vyhnálek dojmy a jak tam žili, jsme již s pomocí jejich dopisů a pamětí psali dříve.

Přemýšlím ale také o tom, jaký kromě každodenních radostí i strastí musel mít Silvestr pocit, když se najednou ocitl volný a svobodný v tak dalekém a cizím místě.

Když v prosinci 1938 odjížděl, atmosféra doma musela už být hodně tísnivá: od obsazení československého pohraničí uběhly tři měsíce, v čele Druhé republiky byl prezident Emil Hácha, stát se fašizoval. V půli listopadu v Německu proběhla Křišťálová noc, jež zahájila otevřené pogromy na Židy.

Odstoupení Sudet se přímo dotklo i Vémyslic, jak se můžeme dočíst v obecní kronice: „Již událostmi na podzim r. 1938 byly Vémyslice těžce postiženy. Mnichovským diktátem byly hranice posunuty do blízkosti městečka, které ztratilo kontakt se svým okresním městem Moravským Krumlovem. Toto bylo připojeno, ačkoliv mělo velkou většinu českého obyvatelstva, i s ryze českými Rakšicemi k Německu. Vémyslice s celým okolím byly připojeny k soudnímu okresu hrotovskému a k politickému okresu moravskobudějovickému, ačkoli Moravské Budějovice byly velmi vzdáleny.

Velmi těžce nesli občané také odříznutí od dráhy – na dráhu v Rakšicích směl jen ten, kdo měl propustku pro malý pohraniční styk, neboť nejbližší železniční stanice v takzvaném Protektorátě byla až v Ivančicích. K farnosti vémyslické byly tehdy přifařeny Rybníky, které ztratily kontakt s farou moravskokrumlovskou. Persekuce probíhala v městečku jako v jiných obcích. Za německé se prohlásily rodiny Vybíralova a Nerudova, obě přistěhovalé.“


K115Stránka z vémyslické kroniky, počátek zápisu z roku 1938. Archiv Jana Beránka

To, jak se nad Evropou stahují mračna, musel Silvestr vnímat i během cesty do Singapuru – viz Vyhnálkovy vzpomínky na přítomnost italských fašistů na lodi Victoria. Itálie v té době už byla otevřeným spojencem hitlerovského Německa.

Vnímal Silvestr svůj odjezd jako příležitost uniknout do bezpečí? Dost možná ano, a pokud ne on, jistě si to tak v duchu přáli jeho rodiče. Netušili, že druhá světová válka vtrhne velmi brutálně i do Singapuru a že právě tam v ní Silvestr přijde o život.

Blížící se válce a závěrečným chvílím Silvestrova života se budeme věnovat v dalších pokračováních.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.