Minule jsem popisoval svou cestu do Prahy, kde jsem se mimo jiné setkal s novinářkou Juditou Matyášovou. Slíbil jsem, že se vrátím k průlomovému okamžiku, který díky ní v pátrání po Silvestrovi nastal.

Když jsem ji v březnu poprvé kontaktoval, rychle jsme si vyměnili několik e-mailů. Netrvalo ani dva dny, když mi od ní přišel odkaz na stažení objemného dokumentu doprovázený poznámkou, že právě mluvila s jednou paní z okruhu potomků batanagarských Baťovců a že od ní dostala materiál, který by mne mohl zajímat.

Když jsem dokument otevřel, s úžasem a nadšením jsem zíral na titulní stranu anglicky psaného sborníku o Baťovcích z Malaje a Singapuru, který k pětasedmdesátému výročí pádu Singapuru — čili letošnímu únoru — připravil jakýsi „O. Plesek“. A jako kdyby to nestačilo, celý sborník je nazván „Vzpomínání na vojína Němce z 1. dobrovolnického praporu a prodavače firmy Baťa ze Singapuru“! Šlo o narychlo, mobilem ofotografovaný dokument, který paní Matyášové ukázala její baťovská známá.

O několik dní později jsem od ní získal i kontakt na autora, který žije v Austrálii. Napsal jsem mu o mém pátrání po prastrýci Silvestrovi a o tom, že jsem viděl jeho sborník, který na mne, jak si asi umí představit, zapůsobil jako zjevení.

Odpověď mi díky rozdílným časovým pásmům přišla doslova přes noc a zahájila živou a vřelou spolupráci, která trvá dodnes. O tom, že ono „zjevení“ zapůsobilo oboustranně, svědčí úvodní odstavec prvního e-mailu z Austrálie, který byl nadepsán „zázrak Silvestra Němce“:

„Neumíte si představit — naprosto si neumíte představit — co pro mne Váš email znamená. Přinesl mi největší pocit radosti a uspokojení za ony dva roky, kdy jsem na sborníku pracoval. Dočkat se něčeho takového je pro mě jako z jiného světa."

Vedle aktualizované verze svého sborníku mi pan Olek Plešek poslal i podrobné informace o sobě samotném.

Pan Olek vzpomíná

Olek (Oldřich) se narodil roku 1943 v Batanagaru, kde jeho rodiče pracovali pro firmu Baťa. Rodina se pak roku 1950 přesunula do Dillí, kam byl jeho otec povýšen. Olek pak odešel počátkem šedesátých let do Austrálie, kde se později oženil s dcerou slovenských manželů Boďových, kteří oba pracovali pro Baťu v pobočce v Singapuru.

Dnes je mu 73 let a na výzkumu mapujícím osudy Československých Baťovců z Dálného Východu pracuje už přes tři roky. Začal dokumentací svého rodného Batanagaru, který dnes již prakticky zmizel poté, co areál roku 2005 odkoupil jakýsi developer a na místě původních budov vyrostly moderní věžáky a golfové hřiště.

Zájem pana Pleška se rozšířil i na Singapur nejprve v rámci dokumentace rodiny jeho manželky Boďové. Později se začal zajímat i o ostatní krajany, to když pomáhal historikovi Michaelu Petherovi doplňovat seznam pasažérů lodi SS Redang, která evakuovala civilní obyvatele Singapuru a kterou záhy po vyplutí potopila japonská armáda. Na lodi se plavila i řada Čechoslováků, z nichž několik katastrofu nepřežilo.

Olek vypráví o rodinných setkáních, kdy jeho rodiče navštěvovali přátelé a nad kartami občas vzpomínali na dramatické zážitky z dobytí a okupace Singapuru. Podobně jako já sám v době, kdy jsem jezdíval do Vémyslic k babičce, byl i on zprvu příliš mladý na to, aby se o historky hlouběji zajímal, a později už nebylo koho se ptát.

Informace, které začal shromažďovat před několika lety, jej každopádně motivovaly k systematičtějšímu výzkumu. Jeho výsledkem je onen sborník, který zamýšlel publikovat k letošnímu kulatému výročí pádu Singapuru. Teď ale čeká, jaké nové informace ještě společným úsilím získáme, aby jimi mohl obohatit konečnou verzi své publikace.

Sborník věnovaný Silvestrovi

Třicetistránková práce v tuto chvíli shrnuje dostupné informace o třech padlých Baťovcích, jejichž jména již známe — Silvestru Němcovi, Rudolfu Janečkovi a Karlu Vítkovi. Dále informuje o osudu dalších Baťovců, kteří našli smrt během evakuace, a to pravděpodobně na palubě zmíněné lodi SS Redang — Bedřichu Heimovi, Klementu Plhoňovi, Oldřichu Smržákovi, Josefu Strangfeldovi a Eugenu Strausslerovi (ten byl otcem slavného Toma Stopparda).

Kromě toho dokumentuje také jména přeživších a shrnuje jejich život v internačních táborech. Během práce na svém sborníku pan Plešek díky až pedantickému úsilí také sestavil seznam celkem sedmdesáti Čechoslováků, kteří podle různých zdrojů v Singapuru ve firmě Baťa působili. Až bude jeho dokument dokončen a publikován, rád na něj budu sdílet odkaz.

Pokud jde o informace o mém prastrýci, obsahoval jeden mně dosud neznámý odkaz s citací: „Memoáry Maruše Bohmanové zmiňují, že Larry Kent, původním jménem Ladislav Kvapil, vzpomínal na příběh českého chlapce, který byl chladnokrevně zavražděn bajonetem na lůžku v [singapurské] nemocnici.“

Ačkoliv vzpomínky paní Bohmanové vyšly knižně, tuto informaci bychom v nich hledali marně. Příslušná pasáž byla totiž nakonec z rukopisu vyřazena. Fakt, že jsem se k ní takto díky panu Pleškovi dostal, je dalším z přínosů našeho zázračného seznámení.

Kromě fascinující náhody, která nás svedla dohromady, se samozřejmě vtírá otázka, co pana Pleška vedlo k tomu, aby svůj sborník věnoval právě mému prastrýci. Na ni odpovídá: „O to, abych sborník věnoval neznámému Silvestru Němcovi, mne požádal jeden z potomků mého přítele, jehož otec byl v Singapuru [během japonské okupace] internován v táboře Changi [...] Chtěl jsem, aby lidé, kteří si můj dokument přečtou, měli před očima konkrétní příběh.

Silvestra Němce jsem vybral také proto, že zahynul v tak mladém věku, za příšerných okolností masakru v Alexandřině nemocnici. Tím nechci zlehčovat osudy těch, kdo zahynuli v zajateckých táborech, našli svůj hrůzný konec na potopené lodi plné civilistů nebo prožili trauma tři a půl roku dlouhého pobytu v krutých singapurských internačních táborech Changi a Sime Road.

Silvestr Němec ztělesňuje tu nejhorší tragédii, jakou si ani neumíme představit. Letos 15. února jsme si připomněli 75. výročí pádu Singapuru. Zajímalo by mne, kolik pracovníků firmy Baťa — zejména v jejich singapurské pobočce — vzpomnělo aspoň na chvíli na ty své kolegy, kteří zahynuli nebo prošli ohromným utrpením v důsledku svého odhodlání bránit Singapur a zůstat věrnými tamní pobočce firmy Baťa."

Tolik z mé prvotní korespondence s panem Pleškem. Náhodě, která nás svedla dohromady a jejíž hybatelkou se stala paní Matyášová, jsem neskonale vděčný. Vždyť stačilo jen málo a nikdy bychom se o sobě ani o svých snahách věnovaných Silvestru Němcovi nedozvěděli.