Pátrání po Silvestrovi: Tři pražská setkání

V devátém díle pátrání po prastrýci Silvestru Němcovi zavítal autor do pražské knihovny, kde procházel historické publikace týkající se bojů o Singapur. Tato návštěva nakonec vyústila ve velmi podnětná setkání.

Mé další kroky v pátrání po Silvestrovi vedly do Prahy.

Tady jsem měl v knihovně pražského Klementina vyhlédnuto několik publikací, například knihu od Gilberta Manta „The Singapore Surrender – the Greatest Disaster in British Military History“ (Kapitulace Singapuru – Největší katastrofa v britských vojenských dějinách). Je to jedno z mnoha pojednání o pádu tehdejších britských kolonií v Malaji a v Singapuru do rukou Japonců během jejich bleskové ofenzívy od prosince 1941 do února 1942.

Singapur byl v té době díky mohutným obranným systémům i strategické důležitosti, kterou měl pro Británii v rámci celého Dálného východu, považován za nedobytnou baštu západního světa. Generál Arthur Percival zde navíc měl k dispozici stotisícové vojsko, z nějž polovinu tvořili dobře vytrénovaní Britové a Australané. Přesto se už po deseti týdnech ústupových bojů vzdal čtyřicetitisícové armádě japonského generála Jamašity.

Srovnatelný počet vojáků se vzdal a padl do zajetí například při kapitulaci zbytku Paulusovy armády ve Stalingradu. Podtitul knihy v tomto nepřehání, šlo skutečně o nejrozsáhlejší a patrně i nejvíc ponižující britskou porážku v historii. Nepřekvapí tedy, že na toto téma bylo sepsáno nespočet pojednání a analýz, z nichž většina přičítá vinu nerozhodnosti, ne–li přímo neschopnosti tamějšího britského velení. Knihu od Gilberta Manta, nebo alespoň její shrnutí, zařazuji na seznam literatury, pomocí které bych si rád udělal vlastní ucelenější představu o bojích o Singapur.

SingaporeKniha Kapitulace Singapuru – Největší katastrofa v britských vojenských dějinách popisuje historii pádu tehdjších britských kolonií. Repro Jan Beránek

Vedle zmíněné publikace jsem doufal v objevení nějakých autentických dokumentů nebo zpráv o Čechoslovácích, kteří se stejně jako můj prastrýc bojů o Singapur účastnili. Nejslibněji podle katalogu vypadal „Zpravodaj – Deník čs vojenské jednotky“ z let 1942 a 1943. Ukázalo se však, že šlo o publikaci věnovanou výhradně našim vojákům na Středním východě a souběžným událostmi ve vzdálenější Asii se nezabývala.

Z katalogů jsem získal také seznam periodik vydávaných v dané době ve Zlíně, kde jsem napočítal nejméně dvacet titulů, jež v meziválečné době vydávala firma Baťa. Bude-li někdy čas, k některým z nich se vrátím pro dokreslení doby a prostředí, ve kterém se Silvestr v druhé polovině 30. let u firmy Baťa pohyboval.

Návštěvy Klementina jsem si užil také díky historickým prostorám, které jsem viděl poprvé – včetně nádherné čítárny.

KlementinumČítárna Národní knihovny v pražském Klementinu. Foto Jan Beránek

Tři klíčová setkání
Kromě Klementina jsem ale do Prahy vyrazil hlavně kvůli třem klíčovým setkáním.

První z nich byla schůzka s novinářkou Juditou Matyášovou. Doporučení i kontakt na ni jsem získal od pana Šmída ze sdružení Paměť národa, na něž jsem se obracel v začátcích mého pátrání. Pro jejich projekt se Silvestrův příběh nekvalifikuje, údajně proto, že sbírají pouze audiovizuální záznamy svědectví žijících pamětníků, nicméně pomohli mi aspoň opravdu užitečnou radou.

Paní Matyášová se jako novinářka věnuje mapování zapomenutých příběhů lidí, zejména z první poloviny 20. století. Vášeň pro období První republiky i její aktéry má i mimo profesní práci. Kromě rozhovorů a článků jí vyšla například kniha Přátelství navzdory Hitlerovi, další příběhy publikuje sama na webu.

Ukázalo se, že šlo o trefu do černého – mezi její oblíbená témata patří i historie Baťovců v indickém Batanagaru, tedy v sesterské pobočce singapurské centrály firmy. Jedním z jejích článků na toto téma je příběh Josefa Kramoliše právě ze Singapuru.

Na tohle téma už nastudovala několik knih, dobových tiskovin, filmových dokumentů a dalších materiálů. V neposlední řadě díky svému vlastnímu pátrání navázala kontakty s několika potomky „baťovských“ rodin z Batanagaru, kteří dnes žijí roztroušeni po celém světě, od Austrálie až po Kanadu. Jeden z nich mi uchystal doslova zázračné překvapení, vyprávění o něm si však nechám na příště.

Paní Matyášová svůj zápal pro věc nijak neskrývá a setkání s ní mi tak přineslo nejen praktický užitek v podobě dalších tipů a přístupu k některým dokumentům z jejího archivu, ale bylo i po všech stránkách milé a motivující.

Obzvláště vřelým se pak setkání stalo ve chvíli, kdy se k nám připojil druhý z mých nových kontaktů, pan Pavel Hajný, který je správcem webových stránek www.batastory.net. Pavel Hajný je synovcem onoho Jana Baroše, který byl šéfredaktorem Batanagar News a který o historii firmy Baťa v Indii napsal několik knih (mezi jinými „Čechoslováci na břehu Gangy“).

Hajny1mPavel Hajný a Judita Matyášová na setkání s autorem v Praze. Foto Jan Beránek

Krajané da Dálném východě
Má třetí pražská schůzka pak byla s panem Ivanem Procházkou, autorem zásadní eseje Krajané na Dálném Východě publikované v časopise Historie a vojenství v roce 1996, z níž už jsem dříve citoval pasáž týkající se jmenovitě Silvestrova osudu. Přímý kontakt s panem Procházkou mi laskavě zprostředkoval šéfredaktor Historie a vojenství, můj jmenovec Jaroslav Beránek z Vojenského historického ústavu v Praze.

Originál Procházkovy eseje jsem si předtím okopíroval právě v Klementinu, protože na rozdíl od neoficiální webové verze obsahuje několik unikátních snímků, a rovněž odkazy na literaturu jsou umístěny průběžně v celém textu.

Osobní setkání s autorem nakonec bylo nejen dalším skvělým zážitkem, ale přineslo i průlom v mém vlastním pátrání. Ještě více než pro paní Matyášovou je zkoumání historie vášní také pro pana Procházku. V jeho případě, jak se ukázalo, jde navíc o opravdového koníčka, protože se jinak živí jako zámečník. Není tedy formálně vzato historikem ani vzděláním, ani povoláním. Svůj volný čas ale věnuje neskutečně metodickému výzkumu vybraných historických témat, který pak vždy jednou za několik let publikuje jako precizní práci.

Pan Procházka je můj vrstevník a jak mi skromně sdělil, esej Krajané na Dálném Východě byla jeho první historickou prací, kterou by dnes zpracoval ještě mnohem lépe. Jeho posledním dílem je kniha o československých ženách v jednotkách britské armády za 2. světové války. V dubnu 2016 ji pod názvem A královskou korunu měly vydal Vojenský historický ústav.

Pan Ivan Procházka, který strávil doslova roky bádáním v několika českých institucích, mi pak poskytl nejen rady, kde a jak pátrat (byl jsem překvapen, jaké historické archivy u nás existují), ale zaslal mi i část svého vlastního archivu, který si během své práce pořídil – a to včetně dokumentů týkajících se Singapuru, které sám dříve nepoužil.

Zatím jsem je ještě nestihl řádně zpracovat, ale již po zběžném prozkoumání vím, že obsahují řadu unikátních informací, z nichž některé se velmi úzce vážou k samotnému Silvestrovi. Po některých z nich jsem se zatím marně sháněl na základě dřívějších stop. Jde například o cenné dokumenty a vzpomínky tehdejších Baťovců ze Singapuru a Batanagaru shromážděné Dr. Emilem Máčelem nebo autentické paměti Josefa Vyhnálka – klíčového svědka událostí roku 1942 a blízkého Silvestrova přítele – které na čtrnáct strojopisných stran zaznamenal v roce 1966.

Všechny tyhle dokumenty mi pan Procházka poslal obratem s ochotou a zcela nezištně. Jedinou prosbou, kterou vznesl, bylo to, abych na konci mého pátrání výsledky sepsal a publikoval, třeba jako volné pokračování jeho prvotiny z časopisu Vojenství a historie. Takovou věc jsem mu velmi rád přislíbil a tím i stvrdil záměr, o kterém jsem sám doposud pouze uvažoval. Tímto dnešním textem tedy svůj slib zveřejňuji.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.