Pro moji dubnovou cestu do Zlína jsem zvolil dvě místa, jež slibovala nalézt další informace a dokumentaci jak o mém prastrýci, tak o baťovských reáliích Singapuru na konci 30. a počátkem 40. let, kdy tam Silvestr žil. Šlo o Baťovu vilu a Státní archiv v Klečůvce u Zlína.

Začněme návštěvou Baťovy vily.

Z Baťovy vily mi na emailový dotaz rychle a vstřícně odpověděla paní Zvolská. Odkazovala mě především na státní archiv v Klečůvce, kde jsou uloženy archivní materiály firmy Baťa. Na webových stránkách Baťovy vily mne ale zaujala také informace o tamní malé knihovně, v jejímž inventáři jsou i svázané ročníky novin Batanagar News z let 1938, 1945 a 1946.

Díky na internetu dostupné vojensko-historické eseji Ivana Procházky jsem totiž věděl, že v jejich říjnovém vydání z roku 1945 je publikován dlouhý text o osudech pracovníků firmy Baťa na Dálném východě během Druhé světové války. Noviny, jak ostatně jejich název napovídá, sice byly vydávány v angličtině, ale z nějakého podivného hnutí osudu publikovalo tento text po devětašedesáti letech od jeho vydání velvyslanectví ČR v malajském Kuala Lumpur na svém webu v českém překladu.

Pozoruhodný příběh tohoto textu naznačuje úvodní poznámka: „Článek The story of Batamen in Malaya publikovaného v Batanagar News 6. října 1945 poskytl v roce 1993 Stanislav Jedovnický, dobrovolník britské armády žijící v té době v Sydney. Překlad zhotovil RNDr. Emil Máčel, historik ze Zlína zabývající se osudy zaměstnanců firmy Baťa."

Jak jsem následně díky Googlu zjistil, pan doktor Máčel je již bohužel po smrti, zemřel v listopadu 2014. Státní archiv však eviduje část jeho pozůstalosti, charakterizovanou jako „Zlomky korespondence, výstřižky, foto" — možná by se tam našlo něco, co by vneslo více světla do osudů Baťovců v Singapuru. Odkládám si to sem i jako poznámku, někdy později bych se k tomu ještě rád vrátil.

Panem Máčelem přeložený text sám pak začíná tímto odstavcem: „Tento týden přicestovala z Malajska do Indie po třech a půl letech internace v japonských internačních táborech první skupina baťovců. Dostavili se v takovém stavu, že byli ihned posláni do zdravotnického střediska, aby si upevnili své zdraví a nervy před tím, než se setkají se svými rodinami a přáteli v Batanagaru. Pouze dva ze skupiny byli schopni podstoupit cestu z přístavu v Madrasu do Batanagaru. Byli to pánové Bohman a Jedovnický, oba absolventi Baťovy školy práce, kteří poskytli z první ruky informace o životě pod Japonci v jihovýchodní Asii."

Pojednání dále podrobně líčí události od všeobecné mobilizace v Singapuru v prosinci 1941, přes horečnou evakuaci civilních obyvatel na lodích, z nichž většinu záhy po vyplutí potopila japonská armáda, dobytí města v únoru 1942, útrapy internačních táborů i sabotáže, které pracovníci firmy Baťa prováděli během nucených prací, až po osvobození, jež přišlo teprve na samém konci srpna 1945.

Publikovaný text se dvakrát zmiňuje o mém prastrýci, poprvé v pasáží o nasazení některých československých dobrovolníků do obrany ostrova: „Matuš, Bohman, Kožušníček, Ambrož a Jedovnický byli u kulometné jednotky. Vítek, Janečka, Vyhnálek, Němec, Čepka a Mráz byli zařazeni ke střelecké jednotce. Zamara a další pak k jiným složkám. Tyto jednotky byly rozmístěny k obraně pláží podél celého pobřeží."

Druhá zmínka je v pasáži o bojích, kterých se Čechoslováci účastnili, a tvrdí, že Silvestr byl zavražděn Japonci v nemocnici, kam byl odvezen se svým zraněním: „Jen obtížně bylo možné zjistit kdo a kolikrát byl raněn. Raněni byli Kožušníček, Vítek a Němec. Němec byl dopraven do nemocnice v Singapuru. Když Japonci nemocnici obsadili, se zvířeckou brutalitou všechny raněné, i Němce, zavraždili na jejich lůžkách.“

Tento text je tedy, vedle mnou již dříve publikovaných osobních dopisů od Pavla Ambrože a Antonína Jugase a rukou psané poznámky v seznamu zaměstnanců firmy Baťa, dalším dobovým dokumentem, který klade Silvestrovo úmrtí do spojitosti s masakrem v Alexandřině nemocnici dne 14. února 1942.

Otázkou samozřejmě zůstává, kdo nebo co je primárním zdrojem téhle opakovaně uváděné informace. Ani Ambrož, ani Jugas a jistě ani baťovský úředník ve Zlíně v osudový okamžik v singapurské nemocnici nebyli a Silvestrovu vraždu tedy nemohli vidět na vlastní oči. Písemných záznamů o pacientech v nemocnici se zachovala jen menší část a Silvestr mezi zdokumentovanými jmény není.

I to byl jeden z důvodů, proč jsem chtěl vidět originál článku z Batanagar News - třeba tam bude něco, co se do českého překladu nedostalo. A právě v Baťově vile ve Zlíně jsem našel dostupný originální výtisk. Tady je titulní stránka:

V inventáři knihovny v Baťově vile jsem navíc nalezl ještě jednu publikaci, která mohla obsahovat další stopy. Má titul The Fight and Fate of the Batamen in Singapore and Malaya (Boje a osudy Baťovců v Singapuru a Malaji) a autorem je Jan Baroš. Ukázalo se, že jde o rozšířenější verzi textu z Batanagar News. Jako samostatnou publikaci ji vydala firma Baťa v Kanadě roku 1945.

Dodatečné pasáže se ale týkají historie založení pobočky firmy Baťa v Singapuru roku 1932, dále pak podmínek v zajateckých táborech a japonské snahy obnovit výrobu bot pro armádu, kterou baťovští odborníci úspěšně brzdili a sabotovali. Velké pojednání je také věnováno brutálním metodám zacházení se zajatci ze strany japonských dozorců. O Silvestrovi ani o posledních dnech bojů o Singapur však žádné další informace neobsahují.

Podstatné ale je, že text úvodem rovněž potvrzuje, že vyprávění vychází ze svědectví prvních dvou Baťovců, kteří se vrátili ze zajetí a s autorem článku mluvili: Bohmana a Jedovnického. Odkud tihle dva získali informaci o Silvestrově zavraždění v nemocnici ale zůstává nadále nejasné. Příběh se zjevně musel mezi Čechoslováky i dalšími lidmi v internačních táborech během několika let zajetí ústně tradovat a šířit. Jaký ale měl původ?

Byli snad Vítek nebo Kožušníček - kteří podle Batanagarských novin rovněž utrpěli během bojů zranění - také umístěni v Alexandřině nemocnici? Pak by se mohli stát přeživšími svědky hrůzného masakru. To vypadá jako solidní hypotéza.

Dalo by se ale někde najít jejich svědectví z první ruky? Vítek se osvobození nedožil, zahynul na malárii v zajateckém táboře Batu Litang na Borneu 18. března 1945. Kožušníček ale přežil a třeba někde zapsal, nebo někdo jiný zaznamenal, jeho autentické vzpomínky. Určitě je to jeden z důležitých směrů dalšího pátrání.

Obě verze poválečného pojednání jsou napsána velice čtivě, pocházejí zjevně od člověka s velkým vypravěčským talentem - a to je další možný háček. Nevím jak vy, ale já v nich cítím také jistý poválečný zápal a barvotiskovost.

Nechci vůbec zpochybňovat vypravěče a už jen to, že byly vzpomínky takto publikovány a tím pádem zachovány pro dnešek, je jeho obrovskou zásluhou. Pro kritické promýšlení Silvestrova příběhu je ale musíme brát s jistou rezervou a skepsí.

Sklon k přehánění je patrný například v popisu masakru v Alexandřině nemocnici: „Když Japonci nemocnici obsadili, se zvířeckou brutalitou všechny raněné, i Němce, zavraždili na jejich lůžkách." Ačkoliv brutalita obsazení nemocnice a úmyslné vraždění bezbranných pacientů i ošetřujícího personálu je bezesporu hrůzným a také oficiálně zdokumentovaným válečným zločinem, ve skutečnosti tam nebyli povražděni zdaleka všichni - o život přišlo asi 250 z odhadovaných 800 lidí, kteří se v osudový okamžik v nemocnici nacházeli.

Jan Baroš, který je autorem obou textů, byl i šéfredaktorem týdeníku Batanagar News. Vydávala jej firma Baťa pro své zaměstnance v regionu, z nichž mnozí žili a pracovali v nově vybudovaném městečku Batanagar, ležícího tehdy poblíž Kalkaty (dnes je již indická megapole zcela pohltila).

O Janu Barošovi coby „kronikáři baťovské Indie“ si můžete přečíst více například na webu Batastory.net, který spravuje jeho synovec Pavel Hajný. Pozoruhodná bude jistě také jeho kniha The First Decade of Batanagar (Prvních deset let Batanagaru), vydaná tamtéž roku 1945.

Při listování třemi ročníky Batanagar News jsem ale narazil na mnohé zajímavosti o působení firmy Baťa na Dálném východě (dvě hlavní pobočky měla před válkou v Indii, kde roku 1931 založila na březích Gangy městečko Batanagar, a o rok později otevřela další středisko právě v Singapuru). K nim se ještě časem vrátím, až se budu snažit přiblížit dobu a prostředí, ve kterém Silvestr trávil poslední tři roky svého života.

Batanagarské noviny jsou vůbec zdrojem mnoha pozoruhodných reflexí, ať už dobových (zaujalo mne třeba, jak se tehdy v Indii psalo o Mnichovské dohodě či esej nazvaná „Masaryk a Gándhí“), nebo patrných teprve z dnešního odstupu (tehdejší reklamy, pojednání o korupci nebo zpravodajství o stávce indických dělníků, psané pochopitelně z pozice zaměstnavatele).

Pro dnešek a na odlehčení se podělím o jeden z výjevů, které mne velice pobavily. Jde o reprodukci reklamy z titulní strany prvního listopadového vydání roku 1938.

Původní text na reklamě je, jak jsem obratem zjistil od indických kamarádů, psaný bengálsky a znamená „Mysli na tetanus, i malé zranění může být osudné - obuj si raději boty“.

Kresba je čtenáři novin doprovozena tímto popisem: „Výše otištěná ilustrace představuje neobutého venkovana z pracující kasty, kterému kostlivec připomíná neustálá smrtelná rizika nenošení obuvi. Ilustrace také ukazuje jedny z našich atraktivních gumových bot - pár za pouhých osm ann - které jsou jako dělané do prostředí, ve kterém žijí a pracují [indické] masy."

Více zase příště - a nezapomeňte mezitím nosit obuv!