Pátrání po Silvestrovi: Z historie Vémyslic a návštěva Silvestrovy rodiny

V osmém dílu svého pátrání po předkovi, který zahynul za 2. světové války, navštěvuje autor Silvestrovy rodné Vémyslice. Probírá se jejich historií a navštěvuje svoje a Silvestrovy příbuzné, kteří v obci dosud žijí.

Kromě Baťovy vily ve Zlíně a Státního archivu v nedaleké Klečůvce vedla má zastavení během dubnové návštěvy vlasti do dvou dalších míst souvisejících s mým pátráním po prastrýci Silvestrovi: do jeho rodných Vémyslic a pak i do Prahy, kde jsem měl kromě návštěvy Národní knihovny v Klementinu domluveno i několik klíčových schůzek.

Vémyslice – městys nedaleko Moravského Krumlova – jsou i místem, kde jsem strávil významnou část mého dětství. Během bezpočtu víkendů a letních prázdnin jsem tam zažíval magická dobrodružství a formující momenty svého dospívání. A aniž bych to tehdy vnímal, v chodbě jsem mnohokrát míjel zavěšený Silvestrův fotografický portrét. Pověsila jej tam moje babička, která byla Silvestrovou starší sestrou.

Silva2Silvestrův portrét, datovaný v půli února 1938 – tedy necelý rok před jeho odjezdem do Singapuru. Tato fotografie visívala v době autorova mládí na chodbě domu jeho babičky ve Vémyslicích. Repro Jan Beránek

Žili jsme ale v jiném domě, než který kdysi obývala rodina Němcova. Ten náš stojí na „horním konci" městečka a babička jej vybudovala spolu s mým dědou, který přišel z chudé domkářské rodiny v Dukovanech.

Mvemyslice7Nalevo č. p. 23, dům rodiny Němcových na návsi ve Vémyslicích. Foto Jan Beránek

Původní dům rodiny Němcových stojí dole „na městečku“ čili na obecním náměstí, kam se od nás chodívalo pro nákup nebo do hospody, kde děda každou neděli odpoledne hrával taroky.

V čísle popisném 23 se tady v říjnu roku 1919 narodil rodičům Silvestru Němcovi a Františce (rozené Netouškové) syn Silvestr. Byl nejmladším ze čtyř sourozenců, přišel na svět po nejstarším Františkovi (1908), Jůlii (1911, zahynula tragicky na následky dřívějšího úrazu kolem roku 1923), a mé babičce Františce (1914).

Silvestrovy rodiče, tedy moji prababičku a pradědečka, jsem bohužel nikdy nepoznal, zemřeli v letech 1968 a 1970. Několik vzpomínek na ně ale znám od mámy – jako staří lidé žili a spávali v pravé přední místnosti jejich domu, děda Silvestr kouřil fajfku a na výklenku jejich pokoje prý bývala jakási tlustá kniha s fotografiemi, spojená s firmou Baťa.

KrabiceKrabice se starými rodinnými fotografiemi ve Vémyslicích. Snímek nahoře je miniaturní portrét mladého Silvestra Němce. Foto Jan Beránek

Do onoho domu jsme chodívali za mého dětství na příležitostné návštěvy a já tam také každý rok tloukl na dveře při velikonoční koledě. Letos jsem tam po dlouhé době zavítal znovu. Má teta, paní Jiřina, nás coby nečekanou návštěvu uvítala taštičkami ze sádlového těsta, plněnými marmeládou – ty jsem v dětství miloval a tady jsem je po více než pětadvaceti letech znovu ochutnal! Z dětství jsem si také vzpomínal na myslivecké trofeje, které byly umístěny v chodbě domu; zjistil jsem, že tam jsou dodnes.

Návštěvy jsme využili i k troše povídání o Silvestrovi. Ukázalo se, že má teta shromáždila o jeho osudu několik česky psaných dokumentů, zejména mnou již zmíněnou esej Ivana Procházky o krajanech na Dálném východě během druhé světové války.

RodiceProhlížení rodinných fotografií na návštěvě v domě Němcových ve Vémyslicích. V popředí matka autora (Silvestrova neteř) a v pozadí paní Jiřina (rovněž Silvestrova neteř). V popředí na talíři autorovy oblíbené taštičky. Foto Jan Beránek

Jako hlavní úlovek jsem si tam půjčil a oskenoval několik historických snímků – jednak čtyři portréty Silvestra z jeho dětství a mládí, jednak dvě staré fotografie rodiny Němcových (na nich se ale Silvestr nevyskytuje, byly pořízeny ještě předtím, než se narodil). Zaujal mne také krásný snímek Silvestrova tatínka, na kterém pózuje na zahradě s kloboukem na hlavě a s viržínkem v ruce – tyčí se tam jako statečný hrdina nějakého westernu.

DedecekSilvestr Němec starší, otec Silvestra i autorovy babičky Františky. Repro Jan Beránek

Do Vémyslic jsme zajeli během víkendu, takže se mi bohužel nepodařilo zajít na obecní úřad a získat další dokumentaci, jako třeba matriční knihy nebo předválečnou kroniku, kde doufám najít nějaké další stopy nebo zajímavosti. Za dalším pátráním tam tedy budu muset vyrazit ještě alespoň jednou.

Rodina1Silvestrovi rodiče se třemi jeho staršími sourozenci (nejmladší Františka, autorova babička). Silvestr na snímku není, narodil se až později jako nejmladší potomek. Repro Jan Beránek

Kromě návštěvy rodiny jsem ale cesty do Vémyslic využil i k procházce k pomníku, který stojí kousek nad městečkem, naproti katolickému kostelu. Věnován je obětem první i druhé světové války, takže je vedle pomníku ve Zlíně a na singapurském hřbitově Kranji třetím mně známým památníkem, který nese Silvestrovo jméno.

PomnikPomník obětem obou světových válek ve Vémyslicích. Foto Jan Beránek

K vémyslickému pomníku chodívala má babička pokládat květiny a udržovat jej. Jako dítě jsem si vedle jmen zabitých a padlých prohlížel i malé oválné medailonky s portréty. Ty jsou ovšem dnes již zcela vybělené.

Jak je patrné ze snímku, na mramorové desce jsou uvedena jména celkem šestnácti lidí z Vémyslic, kteří přišli kvůli válce o život. Měl jsem štěstí, že na obecní nástěnce právě v době mé návštěvy visela okopírovaná pasáž z publikace o historii obce, která popisuje mimo jiné právě těžké období druhé světové války.

Jmena_pomnikDetail desky se jmény obětí druhé světové války, včetně Silvestra Němce. Foto Jan Beránek

Nastiňuje aspoň krátce osudy dalších vémyslických obětí války a díky tomu můžeme nahlédnout za jinak poměrně abstraktní jména. Pro případ vašeho zájmu zde ocituji celou válečnou pasáž:

„Již událostmi na podzim r. 1938 byly Vémyslice těžce postiženy. Mnichovským diktátem byly hranice posunuty do blízkosti městečka, které ztratilo kontakt se svým okresním městem Moravským Krumlovem. Toto bylo připojeno, ačkoliv mělo velkou většinu českého obyvatelstva, i s ryze českými Rakšicemi k Německu. Vémyslice s celým okolím byly připojeny k soudnímu okresu hrotovskému a k politickému okresu moravskobudějovickému, ačkoli Moravské Budějovice byly velmi vzdáleny. Velmi těžce nesli občané také odříznutí od dráhy – na dráhu v Rakšicích směl jen ten, kdo měl propustku pro malý pohraniční styk, neboť nejbližší železniční stanice v takzvaném Protektorátě byla až v Ivančicích.

K farnosti vémyslické byly tehdy přifařeny Rybníky, které ztratily kontakt s farou moravskokrumlovskou.

Persekuce probíhala v městečku jako v jiných obcích. Za německé se prohlásily rodiny Vybíralova a Nerudova, obě přistěhovalé.

Dne 10. prosince 1942 se do obce přistěhovalo deset německých rodin z okolí Constanzy v Rumunsku, tzv. Besarábci, které zaujaly konfiskované statky těch, kteří nehospodařili ve vlastní režii, byli bezdětní, nebo se provinili proti Němcům. Domácí obyvatelstvo se s nimi nestýkalo a ignorovalo je.

23. ledna 1943 byla ve Vémyslicích zřízena pro děti Besarábců jednotřídní obecná škola a mateřská škola – obě byly navštěvovány i německými dětmi z okolí. Tyto školy potrvaly až do konce německé vlády, kdy Besarábci prchli před blížící se Rudou armádou na západ.

Obecní samospráva byla zrušena 9. června 1943 a starosta Josef Bašta byl sesazen. Vládním komisařem byl jmenován fašista František Podhradský z Rybníků, ale ve skutečnosti rozhodoval renegát Stephan Vybíral.

Národní spolky Sokol, Orel, odbor Národní jednoty atd. byly zrušeny a jejich majetek zkonfiskován. Dne 18. března 1943 se Vémysličtí rozloučili se svými zvony, které byly odvezeny k válečným účelům.

Odboj se projevoval v činnosti Obrany národa (za persekuce však činnost utuchla). Do zahraniční československé armády vstoupili dva rotmistři vládního vojska: Ota Hrdina z čp 168 v Angliji, a František Sobotka z čp 165 připojil se k partizánům v Itálii. Za fronty bylo místními obyvateli na dvou místech přeříznuto německé vojenské telefonní vedení.

Předzvěstí persekuce bylo, když se objevil přepadací oddíl SS Sturmpolizei z Německého Jablonného pod vedením SS sturmführera Herolda počátkem června 1941 – přepadli a vyloupili garáž č. 254, odvezli odtud i nákladní auto.

Z politických důvodů bylo vězněno z Vémyslic 12 osob, mimo to pro pouhé své jméno 8 Kubišů (Kubiš byl jeden z vlastenců, kteří zastřelili Heydricha).

Za Heydrichiády byli v Brně v Kounicových kolejích 1. 7. 1942 zastřeleni manželé Cyril a Františka Vafkovi a syn František.

V kontentračních táborech zahynuli JUDr. Jaroslav Kotbauer, Karel Bašta, Cyril a Jana Vafkovi a učitel Josef Sedláček. Kromě nich zahynul v Osvětimi také žid Jakub Neumann.

Když Rudá armáda pronikla Uhrami, bylo několik mladíků v Vémyslic povoláno na budování zákopů k Neziderskému jezeru. Později byla zřízena i kolem Vémyslic kulometná hnízda a u kostela také protitanková překážka.

Dne 18. dubna 1945 opustilo Vémyslice německé civilní obyvatelstvo, zatímco české obyvatelstvo očekávalo toužebně příchod Rudé armády. Vémyslice byly však stranou hlavních akcí, když Rusové oddělili náhlým proniknutím přes Ivančice náš kraj od Brna. Pro každý případ připravilo si obyvatelstvo kryty pro ochranu před leteckými útoky.

Dne 7. května v 7 hodin ráno počalo ruské letectvo zasypávati Vémyslice, jimiž procházelo německé vojsko, lehkými tříštivými i zápalnými bombami. Při tomto bombardování zahynuli nešťastnou náhodou Antonín Bašta čp 87 a Josef Plachý čp 3 a vyhořela domovní čísla 7, 8, 10, 11, 44, 73, 74, 79, 82, 85, 86, 87, 141, 215 a 235.

Po celou noc ze 7. na 8. května utíkalo německé vojsko směrem na Tulešice. Jen na rybnických kopcích, v Ledvicích a na jižním a západním konci městečka se postavili ke krátkému odporu. Krátce po osmé hodině ranní dne 8. května obsadila Vémyslice Rudá armáda. Rusové neměli v bojích o Vémyslice ztrát, kdežto Němci ztratili 4 mrtvé. Při těchto událostech byl zastřelen Jan Vyskočil. Rusové zřídili v školní budově polní nemocnici, v níž zemřeli na následky zranění dva ruští důstojníci.

Dne 9. května 1945 utvořil se za předsednictví Josefa Bradáče první místní národní výbor.“


Můžeme si všimnout, že vyprávění o dramatech války nezmiňuje všechna jména uvedená na pomníku. Například podle textu zahynuli v bojích o Vémyslice dva místní občané, zatímco na pomníku jsou vyjmenovaní čtyři.

Bezpochyby nejpozoruhodnějším v textu opomenutým jménem je Viktor Jarolím. Šlo o mlynáře z mlýna na řece Rokytné, který stojí napůl cesty mezi Vémyslicemi a Tulešicemi. Tento mlynář byl otcem Adolfa Opálky, parašutisty a velitele skupiny Out Distance, který se podílel na atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. To byl i důvod, proč byl Viktor Jarolím Němci během války popraven.

Šlo patrně o celkově hodně nešťastný příběh: malý Opálka (narozen r. 1915) byl veden jako nemanželský syn a vyrůstal v blízkých Rešicích nejprve bez otce a po jejím časném úmrtí roku 1923 rovněž i bez matky. Starala se tam o něj teta Marie, kterou v roce 1942 v rámci heydrichiády rovněž popravili.

Výše uvedená citace pochází z publikace „Městečko Vémyslice 1234–1947“, vydané místním národním výborem roku 1947 ke čtyřstému výročí udělení vémyslického privilegia tišnovskou abatyší Barborou Konickou ze Švábenic.

Zde je možná na místě další odbočka do ještě dávnější historie Vémyslic. Polovinu obce Vémyslice i se všemi pozemky daroval roku 1234 (to je také nejstarší dochovaná písemná zmínka o Vémyslicích) moravský markrabí Přemysl Otakar II. tehdy nově vzniklému klášteru Porta Coeli u Tišnova.

Traduje se, že jmenovaná abatyše svým přípisem z roku 1547 osvobodila vesničany ve Vémyslicích od roboty. Podle historického pátrání shrnutého v obecním zpravodaji z července 2014 však dost možná jen potvrzovala platnost privilegia uděleného již mnohem dříve:

„Klášter byl stavěn jako kolonizační, tj. na ,zelené louceʻ tak, aby kolem mohla vzniknout osada. [...] Vzhledem k tomu, že se v okolí nenacházel žádný hrad, který by klášter chránil, musel být zabezpečen kvalitním fortifikačním (obranným) systémem. Součástí fortifikačního systému je i věž určená ke střežení a pozorování, zvaná hláska. Vznikla tedy potřeba osadit hlásku a fortnu (bránu) stráží. Hlídku u fortny a obsazení hlásky rozhodl konvent kláštera přidělit poddaným klášternímu dílu obce Vémyslice. Za tuto, pro vémyslické muže náročnou službu, zrušil robotu. Pokud se nemýlíme, můžeme zrušení roboty v klášterní části Vémyslic datovat někdy do roku 1239. Služba na hlásce Tišnovského kláštera trvala po dobu 507 let a byla zrušena v roce 1746.“ (autorem článku publikovaného ve vémyslickém zpravodaji je Tibor Sláma z o. s. Historika)

Tolik pro dnešek z nedávné návštěvy Vémyslic. A příště se spolu vydáme do Prahy, kde jsem od tří zasvěcených lidí získal řadu velmi cenných dokumentů.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.