Chci přispět X

Historka o ševcích z Prlova, aneb pátrání po Silvestrovi pokračuje

S novým rokem je tu také další pátrání po osudech zmizelého prastrýce Jana Beránka. Čeho všeho se dál v archivech dohledal?

Jberanek

Jan Beránek

21.01.2018 08:23

Související

Volba prezidenta je důležitá a napínavá, ale život má i jiné roviny. Tento víkend se tedy s vámi vracím k pátrání po mém zmizelém prastrýci Silvestru Němcovi. V tom jsem pokračoval i během uplynulých několika měsíců, ačkoliv k psaní o něm jsem se nedostal. Příčinou mé odmlky nebylo vyprchání zájmu ani nedostatek stop pro další pátrání, ale prozaický nedostatek času vzhledem k náročnému pracovnímu vytížení.

Msilva6Mladý Silvestr na fotografii z rodinného archivu ve Vémyslicích. Snímek není datován, ale musel být pořízen někdy ve druhé polovině 30. let. Repro Jan Beránek

Přesněji řečeno, potýkám se hlavně s nedostatkem času ke zpracování nových pramenů. Těch jsem totiž mezitím shromáždil tolik, že již v tuhle chvíli by mohly vydat asi na tucet dalších pokračování. K podrobnostem se budu dostávat postupně, ale laskavým příznivcům Silvestrova příběhu a mého pátrání po něm napovím:

Během loňského léta a podzimu jsem navázal několik mimořádně cenných kontaktů s vojenskými historiky a spolky v Británii a Austrálii. Ty mi poskytly mnoho rad i dobových dokumentů z bojů o Singapur – pár z nich dokonce obsahuje i Silvestrovo jméno! Seznámil jsem se také s několika krajany v Singapuru, kteří velmi ochotně pomáhají získávat informace přímo na místě.

Dále jsem podnikl výpravu do britských Národních archivů v Londýně, kde jsem si okopíroval asi deset spisů; většinou přímých svědectví nižších důstojníků o zpackané obraně Singapuru. Koupil jsem si skvěle zpracovanou, více než tisícistránkovou historickou publikaci „Hirohitova válka“ od Francise Pikea, stejně jako stostránkovou válečnou zprávu sepsanou roku 1946 samotným generálem Arthurem Percivalem, který byl vrchním velitelem spojeneckých armád v Malaji a Singapuru. A v britském Národním archivu jsem k ní jako fascinující doplněk získal kritickou zprávu od předsedy čínského sdružení v Jihovýchodní Asii, která děje popisuje z pohledu a zkušeností singapurských Číňanů.

Také jsem znovu zavítal do Baťovy vily i do Státního archivu ve Zlíně pro nějaké další dokumenty a nově podnikl cestu do Státního archivu ve Znojmě, odkud jsem si přivezl kopie několika svazků obecních kronik a další úřední dokumenty z předválečných Vémyslic – Silvestrova rodiště.

Celkově mám tedy velké bohatství materiálů, kterými se teď pomalu prokousávám. A jako by to nebylo málo, dostal jsem i několik dobrých tipů, kam se obrátit a kde hledat další potenciálně zajímavá svědectví a historické dokumenty.

FrancispikeReprodukce titulní strany skvělé knihy Francise Pikea o historii Druhé světové války v Pacifiku. Repro Jan Beránek

Psaní nových příspěvků mi teď proto může trvat o něco déle. Na druhou stranu se čtenáři mohou těšit na řadu nových informací a zajímavostí, ačkoliv žádná z nich zatím nenaznačuje zásadní obrat v dosavadních hypotézách o Silvestrově tragickém konci.

Mým limitem teď tedy není nedostatek informací, ale spíš jejich těžko zvladatelné množství. Okolnosti Silvestrova příběhu by se daly sledovat různými směry. Vhledem k omezenému času, který projektu mohu věnovat, teď musím víc než dřív zvažovat, kam dřív upřít pozornost, a především do jaké hloubky v jednotlivých tématech pronikat. Zdá se mi, že takovému poznávání by se dala zasvětit významná část života – to ale nemám v úmyslu, takže o to víc promýšlím, kudy a jak dál.

Občas najdu informaci, která je jen odbočkou, nicméně pozoruhodnou. O jednu takovou jsem se chtěl podělit už v prosinci: jde o případ, který mě při procházení baťových archivů ve Zlíně pobavil a zaujal.

Prlovská vzpoura
Mezi dochovanými spisy ředitelství podniku ze 30. let je složka s kauzou dělníků z obce Prlov. Ti pro firmu podomácku, na Baťou zapůjčených strojích, vyráběli podpatky. Podle záznamů se začátkem prosince 1937 konala v prlovské hospodě schůze, kde starosta údajně tyto pracovníky vyprovokoval výroky o tom, že „jsou hloupí, když za takové mzdy pro Baťu pracují“. Sepsání jejich petice se následně ujal jistý Jaroslav Polčák, sám blíže neurčený hudebník, jehož sestra se výrobou oněch podpatků živila. Ve stížnosti čteme:

„My všichni dělníci podepsaní z Prlova u Pozděchova, srdce to kamenného Valašska, od mladičkých let krutě zápasící o skývu aspoň tvrdého chleba s macešskou přírodou, staří už sedření, k těžší práci neschopní, a mladí toužící po samostatném vydělání si živobytí a ulehčení břemen svých rodičů, my zdraví a silnější, ale omrzeni stálým sháněním nového zaměstnání, s povděkem jsme přijali práci domácí výrobu podpatků, ale bolí nás jedna věc, to jest, že nejsme uznáni za dělníka.

Stali jsme se dobrovolně čím?...

Od 6ti hodin ráno při svitu petrolejové lampy, bez oddechu, sotva čtvrthodinové polední přestávce soustřeďujeme své ruce k rychlejšímu výkonu až do 18té – 21té hodiny a příštího dne zas znovu. Vyděláme průměrně 180 Kč týdně, pracujeme na to 3–4 dělníci, z toho máme přes 20 Kč režii za dopravu materiálu z Vizovic.

Kolik vydělá jeden?

Nutíme do práce své malé děti, mnohdy od 5ti let, prohřešujeme se tak vědomě na svých dítkách – „není východiska milé děti – musíte – my na to sami nestačíme“.

Zlín je nám pohádkou – my závidíme – u nás má školák volného času ze sedmadevadesáti % jen tolik, co jde do školy. Jak má růst, jak má sílit?

Každé dítě je předčasně sestárlé, čí vinou? Následkem práce a podvýživy.

Nezoufáme, nekřičíme, ale prosíme tímto, by po vyšetření toho, co zde píšeme a pravdou nám přiznáno, žádosti naše spravedlivě uváženy byly – nechceme mnoho, ale žádáme:

1) Sklad materiálu jak je ve Vizovicích (Bylo nám slíbeno p. Urbanem že při počtu 20ti zařídíte sklad u nás – je nás 41.)
2) Příplatek, by mzda naše byla přiměřená mzdě dělníka jiných kategorií
3) Dodání lepšího materiálu pro výrobu pánských podpatků, neboť udělá se ze 100 kg materiálu průměrně 100 párů podpatků. (Prosíme, by nám byla zaslána kontrola k zjištění této věci.)
4) Nebude–li sklad nám povolen, by nám byl materiál bezplatně dodáván do domu.
Důvěřujeme Vám a znamenáme se:

[následují podpisy 44 pracovníků]“

Petice1Petice prlovských pracovníků. Repro Jan Beránek

Nechci zlehčovat tvrdý život venkovanů v beskydském kraji, ale při čtení úvodních teatrálních formulací pana Polčáka jsem si nemohl pomoct a s úsměvem vybavil sociálně laděné balady Petra Bezruče, kdysi ve škole jsem se musel učit je zpaměti recitovat. Není ostatně vyloučeno, že byly zapálenému mluvčímu inspirací.

Příběh bojovníka za lepší svět Jaroslava Polčáka, který údajně místní dokonce pobízel ke stávce, ovšem nekončí šťastně. Firma Baťa stížnost prozkoumala a shledala ji neoprávněnou. Paní Polčáková si podle vyšetřovacího protokolu ve skutečnosti vydělávala v listopadu průměrně 235 korun týdně (což byl, zdá se mi, zvlášť na malé vsi slušný výdělek – v témže roce činila průměrná týdenní mzda v celé republice 176 korun) s tím, že náklady za dovoz materiálu jí byly proplaceny. U stroje se sice mohli střídat rodinní příslušníci, ale práce tam bylo pro maximálně dva lidi současně, kdy jeden sekal dílce a druhý sbíjel podpatky.

Baťa patrně postupoval podle své často uplatňované zásady „komu se to nelíbí, může jít“. Můžeme tušit, že pohrozil nespokojencům zrušením smlouvy, protože záhy se prlovští dělníci od petice distancovali s tím, že pan Polčák zneužil jejich důvěry a podpisu prázdného archu, na který pak stížnost po schůzi sepsal. Do firmy Baťa dokonce poslali prlovští s tímto vzkazem i malou delegaci. Jaroslav Polčák – můžeme si představit, pod jakým tlakem se ocitl, zvlášť od samotných Prlovských – se k tomu o dva týdny později v přítomnosti vizovického advokáta s velkou omluvou doznává, o čemž je sepsán oficiální záznam:

„Vylákal jsem na ostatních dělnících jejich podpisy na čistém papíru a předstíral jsem jim, že na papír napíši za ně na firmu Baťa a.s. ve Zlíně prosbu, zda v případě možnosti by jim nebyla zvýšena mzda, pak jsem však bez jejich vědomí, souhlasu a bez jejich zmocnění napsal na osobní oddělení firmy Baťa a.s. ve Zlíně přípis, ve kterém jsem nejen jejich prosbu nesmírně přehnal, nýbrž jsem dokonce za jejich zády tam vepsal neodůvodněné, jimi neuplatňované a ničím nedoložené stížnosti. Lituji, že jsem tímto způsobem zneužil jejich podpisů a jejich důvěry, žádám je za prominutí a předem jim děkuji pro případ, že upustí od mého soudního stíhání.“

Zároveň učinil písemné pokání také na obecním úřadě, v němž praví:

„Starosta obce nic podobného mně ani dělníkům neřekl a také jich na nic nenaváděl. Žádosť o zvýšení platu jsem sám dělníkům vnutil a nadyktovál. Proto prosím starostu obce za odpuštění a zároveň mu děkuji, že upustil od mého soudního stíhání“.

Polcak_starostaZáznam výpovědi Jaroslava Polčáka. Repro Jan Beránek

Tolik tedy jeden zasunutý příběh z historie firmy Baťa. Se Silvestrem sice nesouvisí, ale bylo mi líto nechat jej v zapomnění mezi kartony starého archivu. Odehrál se právě před osmdesáti lety, v prosinci roku 1937.

Všem příznivcům přeji, aby jim nový rok přinesl hodně inspirace, potěšení a zdaru. Za sebe doufám, že mi během letoška podaří příběh nějak uzavřít a pak jej připravit ke stoletému výročí narození Silvestra, které nás čeká v říjnu 2019.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.